muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatní nástrojeMarián Varga - s novým Collegiem jsem mnohem spokojenější!

31.10.2011 | Autor: Stefan Segi | sekce: pro muzikanty - články

Marián Varga - s novým Collegiem jsem mnohem spokojenější!


Slovenské Collegium musicum je pro mnohé přímo definicí instrumentálního rocku sedmdesátých let. Od té doby se ale sestava schází spíše sporadicky. Není tedy divu, že nedávný comeback vyvolal mezi příznivci značný ohlas. Před koncertem ve vyprodané Lucerně jsme si povídali s varhaníkem a ústřední postavou kapely, Mariánem Vargou.

Doslechl jsem se, že jste s kvalitou koncertního záznamu reunionu z roku 1997 nebyl příliš spokojený.
Je to tak. Kapela už nebyla tak sehraná, jako bývala dřív. Chyběla tomu přesnost. Ani sound nebyl takový, jak jsem si představoval. Navíc jsme málo zkoušeli. Kapela jako Collegium musí hodně zkoušet, na rozdíl třeba od bluesových kapel, které hrají standardy a vlastně je to často pořád stejné. My si to musíme pořád opakovat.

Jste s novým Collegiem spokojenější?
Mnohem spokojenější!

Prý docela nerad cvičíte.
Museli jsme zapracovat, abychom ty věci nazkoušeli. Pro mě je to velmi těžké, ale vlastně i pro všechny ostatní. Tentokrát je to ale mnohem lepší než v dřívějších letech, vůbec se to nedá srovnat. Myslím, že to můžu tvrdit objektivně, aniž bych si nějak fandil.

Také se mi zdá, že kapela tentokrát šlape skvěle. Je to opět jednorázový projekt, nebo hodláte v hraní pokračovat?
Rádi bychom. Záleží vlastně na managementu a na zájmu lidí. Nevadila by mi ani delší šňůra.

Jsou možnosti i nějakého nového repertoáru?
Nejdřív jsem byl zásadně proti tomu. K čemu by nám byl nový repertoár?! Starší lidé chtějí slyšet to, co slýchávali předtím. Teď už ale takový odpor nemám. Museli bychom o tom ale popřemýšlet a mít nějaké dobré věci.

O comebacku často mluvíte především jako o nostalgické záležitosti.
Ano. Ale i tím, že nejsme v původním složení, ta nálada není až tak nostalgická. V kapele vládne velmi pracovní a vlastně ohleduplná a tolerantní atmosféra.

Chodí na vás ovšem i docela veliký počet mladých lidí.
To je pro mě trochu záhada. Asi mezi deskami svých rodičů našli naše nahrávky a ty se jim líbily. Jistému druhu mladých posluchačů říkám „archeologové“. Ti se programově zaobírají starší hudbou, protože jsou zvědaví anebo je současná produkce neuspokojuje. Pro takové Collegium Musicum patří k encyklopedickému vzdělání.

Prý jen velmi nerad posloucháte vlastní nahrávky. Už jste si pustil vaše nové koncertní CD a DVD?
Musím se přiznat, že ještě ne. Bojím se, že by se splnila zlá očekávání. Ale slibuji, že už si to pustím. Není moc příjemné dívat ne na sebe na DVD. Já se nerad poslouchám, ale dívat se na sebe je ještě horší.

Marián Varga - s novým Collegiem jsem mnohem spokojenější!


Podívejme se na záznam skladbu po skladbě. Začínáte Bartókovým Mikrokosmem (Bulharské tance 2 a 4 ze čtvrtého alba Mikrokosmu; pozn. autora). Jak moc vás ovlivnil Bartók? Na sólových koncertech hrajete i Zagajduj gajdoše, kterou zpracoval pro klavír a smíšený sbor také Bartók.
Už odmala mi učitelka dávala hrát věci z cyklu Skladby pre děti. Vůbec to byla moc dobrá učitelka. Nechávala mě hrát i Martinů a Janáčka, Debussyho i Prokofjeva. Vlastně moderní autory a méně známé skladby. Bartók mi byl jako skladatel velmi blízký. Kdysi jsem dokonce zpronevěřil sto korun, za které jsem si koupil tři Bartókovy klavírní koncerty. Doma z toho byl docela skandál a dostal jsem za to možná i nabito. Potom jsem poslouchal i jeho smyčcové kvartety anebo koncert pro klavír a bicí nástroje. Posluchačsky se dá obsáhnout celý Bartók. To není jako Šostakovič a jeho sto padesát opusů.

Podobně jako Bartók často vycházíte z lidové hudby. Inspiruje vás ještě?
Lidová hudba mě vlastně nikdy přímo neinspirovala. To spíš ti, kdo na ni reagovali. Nemám přílišnou znalost lidové hudby, znám ji spíše už opracovanou právě od Janáčka, Martinů, Bartóka nebo raného Stravinského. Nevím ani, jestli pravý folklór ještě existuje. I ty babičky na vesnici mají televizi a poslouchají Gotta a Vondráčkovou. To už je konec autenticity.

Když už byla řeč o zpracovávání klasických témat, jaká zpracování vás se vám líbí v tomto kontextu? Například něco z tvorby Emerson, Lake and Palmer?
Žádná. Ani ta moje ne.

Mimochodem, nikdo ze současné sestavy Collegia nehraje na původní verzi Mikrokosmu z roku 1975. Nebyli s tím potíže?
Fero i Fedor jsou zkušení muzikanti a nemají tyhle problémy. Martin Valihora je skvělý bubeník. Jsem rád, že ho tu máme, protože do kapely přináší novou energii.

Když už je o něm řeč, slyšel jste jeho nahrávky s japonskou klavíristkou Hiromi?
Ano, už jsem to slyšel. Viděl jsem ji dokonce i na koncertě. Martin říkal, že po zkušenosti s Hiromi už může zahrát cokoliv. Hraní s námi je oproti tomu docela normální.

Další skladbou na DVD je Ulica plná plaštov do dažda, což je poměrně bluesová, dvanáctiosminová věc, jakých v repertoáru Collegia není mnoho. Jaký je váš vztah k blues a jazzu?
S přibývajícím věkem je člověk tolerantnější. Když jsem byl mladý, tak jsem to neměl moc rád. Myslel jsem, že zájem o jazz půjde proti rocku. Dneska už se o jazz trochu zajímám. Tedy jako posluchač, protože hrát bych to neuměl. Bluesová inspirace je v této skladbě proto spíš náhodná. Když jsme totiž dali dohromady kapelu, vůbec jsem nevěděl, co budeme hrát. Dali jsme se dohromady, ale nebyl repertoár, a tak to vypadalo, že se hned zase rozpadneme. Pak jsem jen tak zahrál nějakou melodii a bubeník Dušan Hájek se toho chytil, že od toho motivu bychom se mohli odpíchnout. Proto jsem ho připsal jako autora, protože zachránil kapelu. Jinak by z toho nic nebylo a rozpadli bychom se po první zkoušce.

Ve skladbě je v současnosti veliký prostor na kytarové sólo. A různí kytaristé k němu přistupovali velmi odlišně.
Původně tam mělo být dlouhé sólo. Jenže v době natáčení byl v kapele zrovna Pavel Váně, kterého jsme vzali do kapely hlavně kvůli zpěvu. Předtím totiž zpíval v kapele Progres. Na začátku jsme totiž ani neměli být instrumentální kapela. To se tak nějak vyvinulo časem. Váně ale na kytaru neuměl hrát dostatečně dobře, a tak se sólo při nahrávání v Brně scvrklo na dva chorusy v oktávách. Potom ale přišel Rasťo Vacho a ten uměl v oktávách zahrát klidně i pětiminutové sólo.

Osobně mě zaujal kontrast rockového pojetí Fedora Grigláka a experimentálnějšího přístupu Andreje Šebana, který s vámi hrál před deseti lety.
Griglák je, jak bych to řekl, čistější. Žánrově čistější. Šeban hrál spoustu věcí okolo, Fero je čistokrevnější bigbíťák. Šeban má velmi specifický styl a hrál kilometrová sóla, zatímco Griglák hraje stručněji a drží formu.

Marián Varga - s novým Collegiem jsem mnohem spokojenější!


Na této skladbě je mimo jiné skvěle vidět vaše práce se zvukem. Jak jste se dopracoval k typickému neustálému pozměňování rejstříků varhan?
Je tu linie, která jde od jazzmanů jako Jimmy Smith až k Brianu Augerovi a Jonu Lordovi, který používá vlastně jeden zvuk, od začátku vytočený na maximum. Já jsem si budoval jiný styl, protože k mému hraní patří i orchestrace celého varhanního partu. Snažil jsem se sóla vygradovat anebo dopovědět něco, co bylo naznačeno už v tématu.

Kdy jste se vlastně poprvé dostal k Hammondkám?
Bylo to asi v šedesátém sedmém. Náš manažer sehnal Hammondy a chtěl mě překvapit. Vítězoslavně se s tím pak vytáhl a já jsem na to nejdřív ve studiu odmítl hrát. První skladba, kterou jsem s nimi nahrál, byla S rukami vo vreckách s Pavolem Hammelem.

Láká vás ještě písňová forma, jako v době spolupráce s Hammelem?
Dělat písničky je hrozně těžké. Vždycky jsem je považoval za něco svým způsobem lepšího, než jsou instrumentální kompozice. Písnička vás musí napadnout. Když není nápad, nic dobrého s tím neuděláte. U Collegia je to snazší, protože nápad nemusí být ihned přímo oslňující. Můžeme skladbu postupně budovat a pilovat detaily. Vždycky může mít výstup bubeník a pak přijde další sólo a tak dál.

Zpátky k Hammondům. Na starších nahrávkách jste vydatně používal různé zvukové efekty. Co vám z nich zbylo?
V současnosti využívám ring modulátor a nějaké prastaré echo. Kdysi jsem těch krabiček měl mnohem víc a myslel jsem si, že je to celé v soundu. Chtěl jsem z nástroje vytáhnout nové zvukové barvy a různé jejich modulace. Vlastně veliká část československého bigbítu se zabývala v první řadě soundem. Zbytek ale často za nic nestál. Podstatná vždycky bude melodie a rytmus.

Pojďme k další skladbě ze Speak Memory. Vždycky mi vrtalo hlavou, proč jste si vybral zrovna Haydnův koncert.
Byla to náhoda. Znal jsem ten koncert z konzervatoře minimálně. Potom jsem ho asi někde náhodou zaslechl nebo si na něj vzpomněl a s kapelou jsme ho nacvičili. Jeden můj známý, skladatel, tvrdí, že je to akademické, a myslím, že to přesně vystihl. Může to být myšleno i jako kompliment, ale asi chce říct, je to takové opatrné.

Ve skladbě Strange Theme máte zase samostatný sólový výstup. Jaký je tam poměr kompozice a improvizace?
Předtím to nebylo improvizované skoro vůbec. Tedy zdaleka ne do té míry jako nyní. Dnes vůbec nevím, co tam budu hrát, a rozhoduji se až v ten samotný moment hraní. Takže je to už úplná improvizace.

Strange Theme je v současnosti jedinou zpívanou skladbou v repertoáru Collegia. V minulosti jste ale doprovázel zpěváky vcelku často. Kromě Hammela jste spolupracoval i s Ursinym anebo nedávno se Zuzanou Homolovou.
Baví mě doprovázet. Ale kdysi mě to velmi nebavilo, což byl také důvod, proč jsme se rozešli s Hammelem. Doprovázení vyžaduje kázeň, opakování toho samého i určitou skromnost.

Na nahrávce Zuzany Homolové velmi zajímavě zdvojujete klavír a varhany.
V podstatě je to zase čistá improvizace. Měl jsem její podklady na počítači a na první pokus jsem tam dohrál svoje party.

Když už je řeč o počítači, používáte nějaký notační software?
Mám ho, ale nepoužívám ho a píšu rukou. Jsem asi už jeden z mála, ale vážnou hudbu je třeba psát ručně. Nakonec záleží na tom, jak to zní. A kapela se to zase naučí podle mě.

Jak to vypadá s vašimi klasickými skladbami? Naposledy jsem od vás slyšel Antifonu pro klavír a cello na CD s Moyzesovým kvartetem.
Když jsem odcházel z konzervatoře, myslel jsem, že si k rockové hudbě odskočím jenom na chvilku. Nakonec jsem u bigbítu zůstal celý život, ale teď se zase vracím ke klasice. S Moyzesovým kvartetem jsme chystali projekt už na tento rok, ale bude to až ten příští. Budou to zčásti staré a zčásti nové věci, které budou už bez mého hraní.

Na nahrávce s kvartetem mě docela překvapilo, že jste dal přednost digitálnímu klavíru Yamaha P 120 před akustickým nástrojem.
Byl to kompromis, protože jsem nahrával tam, kde jsem mohl kouřit. A protože tam nebyl k dispozici klavír, použil jsem ten digitální. To je jediný důvod. Také se nakonec lépe stříhal. Na klavíru by výsledek zněl možná o trochu líp.


Marián Varga (29. ledna 1947, Skalica) je
slovenský hudební skladatel a hráč na klávesové nástroje. Má zásadní podíl na formování populární hudby na Slovensku. Na konci 60. let vytvořil se skupinou Prúdy jedno z nejvýznamnějších slovenských alb, Zvoňte zvonky. V 70. letech vedl instrumentálně nejvyspělejší rockový soubor v Československu - Collegium Musicum. Významná je jeho spolupráce s Pavlem Hammelem, s nímž nahrál pět hudebních alb. Složil také hudbu k několika filmům a inscenacím, divadelním i televizním. Od rozpadu Collegium Musicum (1979) vystupuje především sólově. (zdroj: Wikipedie)

Psáno pro: časopis Muzikus 2011/03

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Marian-Varga-s-novym-Collegiem-jsem-mnohem-spokojenejsi~31~rijen~2011/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.