muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

bicíLukáš „Doxa“ Doksanský - rozhovor

28.7.2014 | Autor: Matěj Kýbl Kubíček | sekce: pro muzikanty - články

Lukáš „Doxa“ Doksanský - rozhovor

foto: ED Jahelka


Ve druhém dílu seriálu rozhovorů z žáky profesora Miloše Veselého jsme se vydali na Konzervatoř Jaroslava Ježka za zdejším dlouholetým pedagogem a bubeníkem dnes již legendární kapely Arakain Lukášem „Doxou“ Doksanským. V bufetu na „Ježkárně“ jsme si povídali o učení, cvičení, thrash metalu, dvojšlapce i tympánech.

Ahoj Lukáši, začneme zostra. Zkusil by sis tipnout, kolik českých bubeníků se setkalo s učebnicemi profesora Veselého?
Myslím, že dost, protože hodně jeho žáků učí a učí z jeho škol. Mohla by jich být tak polovina.

V čem je Veselého metoda natolik specifická, že jsou jeho učebnice tolik rozšířené?
Nebere výuku jako jednostranný proces, kdy se učí jen žák, ale jako proces, kdy se samozřejmě učí i učitel. Není to hra na vševědoucího. Když napíše nové cvičení, tak si ověřuje na žácích, jestli funguje. Pokud ne, přepíše jej. Další zásadní věc: neukazuje, nepřehrává cvičení. Říct žákovi: „Já to hraju takhle,“ totiž moc nefunguje. Chce, aby každý zapojil hlavu a nejdřív to pochopil sám.

A profesor Veselý tuto schopnost učit se i v pozici učitele dokáže předat lidem, kteří zase dál učí?
To určitě. Alespoň já díky němu pochopil, že nejhorší varianta je, když si učitel myslí, že má ve všem pravdu, zasekne se na jednom místě a už se dál nikam neposouvá, to je vyloženě špatně. On jde pořád dopředu.

Předpokládám, že ty při výuce používáš jeho noty.
Ano, učím z jeho škol, plus z některých dalších, kde jsou zase trochu jiné věci. Jelikož přistupuju ke každému žákovi individuálně, hodí se mi větší množství materiálu. Dávám každému to, co zrovna v danou chvíli považuji za nejefektivnější. Někomu vyhovují víc etudy, kde se přehrává celá stránka v kuse, někomu třeba jen jednotaktová cvičení, přičemž oboje vede ke stejnému cíli.

Způsob, jak s učebnicemi pracujete, je také individuální?
U Veselého vzniká neustále spousta nových způsobů a vznikají tak rychle, že se ty školy vlastně nedají přehrát. (smích) Když přijde můj žák s novým smysluplným a funkčním způsobem, tak ho to tak nechám samozřejmě hrát. Kreativita se musí podporovat.

Zmínil jsi, že učíš i z dalších učebnic. Mohl bys nějaké doporučit?
Třeba čtyřcestnou koordinaci Marvina Dahlgrena. Dále Garyho Cheffeeho Time Functionning Pattern. To jsou takové jazzové a rockové koordinace. Na konci je lineární hraní, které teď hodně frčí. Je tam třeba způsob, kdy se to hraje jako beglajt, a každý si přidá dvojky, akcenty, nebo otevře hi-hat, kde chce. Každý to nosí jinak a to mě baví. Snažím se „nevyrábět“ unifikované produkty, ale nechat každého, aby se vyvíjel svým vlastním směrem.

Jaký je rozdíl v tom, co ti přináší učení, a co živé hraní?
Je to komplikované, několikrát jsem si říkal, že bych si měl vybrat jedno, nebo druhé, protože když hraji na koncertě, tak nejsem schopen vypnout učení, takže učím během hraní sám sebe, nadávám si, říkám si, jaké to byly zase brambory... (smích)

To může být i užitečné, ne?
To jo, ale trošku mi to vadí, že to nejsem schopen úplně vypnout. Na druhou stranu je dobré, že člověk do toho najednou hrozně vidí. Když jen hraješ, tak to, co tam „spadne“, tam prostě je. Ale během výuky řešíš do detailu, jak věci fungují a jak to kterému žákovi vysvětlit. Každý je jiný, a ty musíš přijít na to, jak to komu předat.

Nemáš někdy pocit, že když půl dne posloucháš, jak lidi hrají věci špatně, tak je pak taky začneš hrát špatně?
Už jsem o tom přemýšlel, jestli to nemá vliv na moji hru. (smích) Ne, řekl bych, že pokud to má vliv, tak vesměs spíš pozitivní, žáčci jsou dobří.

Lukáš „Doxa“ Doksanský - rozhovor

foto: ED Jahelka


Kolik odučíš za týden hodin?
Mám plný úvazek, jednadvacet hodin. Můžeme učit maximálně sedm hodin denně, tak jsem si to rozdělil na tři dny po sedmi hodinách. Když za ten den přijdou všichni, tak toho mám opravdu večer dost, a to potřebuju ještě cvičit sám. Jak mi říkala naše školní doktorka, z fyzické únavy se člověk vyspí, ale z psychické ne.

Teď bych se rád od učení vrátil na začátek. Mohl bys nám ve stručnosti říct, jak a kdy jsi začal na bubny?
K bubnům jsem se dostal snadno. Táta hrál v kapele, máma nás občas brala na zkoušky a tam jsem se nějak zhlédnul v bubnech. Vlastně jsem ani nikdy nepřemýšlel o tom, že bych hrál primárně na nějaký jiný nástroj. Nejdřív jsem měl doma jeden buben, to mi byly asi čtyři roky, pak další, a asi v deseti nebo ve dvanácti jsem měl celou soupravu. Od deseti jsem chodil tři roky na lidušku k profesorovi Kymplovi a po základce jsem šel rovnou na Pražskou konzervatoř. Bylo to pro mě docela rozčarování, protože první dva roky mě učil tympánista z FOK Vladimír Vlasák, další dva roky tympánista z České filharmonie Václav Mazáček, a na soupravu se vůbec nehrálo. Jen bubínek, tympány, xylofon/vibrafon. V  pátém ročníku na mě čekala moderní vážná hudba (hra na sestavu, škrábání činelů, hraní na ně smyčcem atd.), tak jsem rychle přestoupil k profesoru Veselému, který měl naštěstí místo. On byl navíc jediný, kdo na té škole učil soupravu.

S jeho notami ses setkal už dřív, nebo až u něho?
Až když jsem se učil u něho.

Ony ty učebnice v té době možná ještě ani neexistovaly, ne?
Jo, to je pravda. Ještě doma mám papíry z doby, kdy se to opisovalo. Měli jsme okopírované stránky s čistými notami a k tomu jsme si dopisovali akcenty nebo rukoklady, popřípadě nohu. Na základě toho pak vznikaly další verze. Myslím, že jako pvní vyšly Etudy na soupravu.

Jak dlouho ses u profesora Veselého učil?
Páťák a šesťák na konzervatoři. Potom jsem u něj chtěl pokračovat na Žižkově, kde učil soukromě, ale nebylo místo. A jak jsem pak stárnul, tak jsem měl čím dál větší strach, že už bych ty věci nezahrál. Nakonec jsem se k němu vrátil po sedmnácti letech. To mi bylo asi třicet sedm. Byl jsem se za ním jen podívat, omrknout, co nového se hraje... Pak jsem ho vezl domů a on mi řekl, že zrovna jedno místo má, tak jsem to zkusil. Trochu mě do toho navezl Honza Podzimek, který k němu chodí. Ptal se mě: „Tak co, cvičíš?“ - „No, cvičím...“ - „A chodíš k někomu?“ - „Ne...“ - „Tak to nemá moc cenu, ne?“ (smích)

Během těch sedmnácti let jsi nechodil k nikomu
Ne, vůbec.

Mohl bys ještě rozebrat, co jste dělali na konzervatoři? Jestli jste učili jen podle not profesora Veselého, nebo jestli učil i z jiných učebnic...
Hráli jsme v podstatě jen z jeho škol. Myslím, že tam proběhlo něco z Tuzara, pak Agostini, Zegalski, ale to už si fakt přesně nepamatuji. Říkal, že nechce učit z cizích škol, protože je nezná a neví, jak to autor myslel. U svých škol ví přesně, co a jak. Taky jsme hráli dua souprava + tympány, jelikož tympány byly povinné, stejně jako melodické bicí (xylofon, vibrafon atd.).

Lukáš „Doxa“ Doksanský - rozhovor

foto: ED Jahelka


Máš některou z jeho učebnic nejoblíbenější, případně naopak nejnenáviděnější?
V každé té škole je něco zásadního a nemůžu říct, že bych měl některou nejoblíbenější. Hodně rád mám Etudy pro malý buben i soupravu bicích nástrojů. V poslední části jsou party, včetně volných taktů pro sóla. Napoprvé se hrají jen na malý buben, včetně těch sól. To je geniální, protože když si člověk sedne za soupravu a začne hrát sólo, tak mu tam naskakují automaticky nějaké naučené koordinace nebo zaběhané „fóry“. Ale když to sólo má hrát jen na bubínek, tak je nucen přemýšlet, co chce vlastně hrát, a řeší to podstatné - nějakou myšlenku.

Udržuješ s profesorem Veselým stále kontakt?
Chodím k němu na hodiny pořád. Pro mě je strašně důležitý i ten pocit druhé strany, kdy sedím na židli vedle  učitele. U pana profesora se tomu říká „horká židle“. Obzvlášť když se tam sejde víc lidí, kteří ti sedí za zády. To je velká škola! (smích)

Účastnil ses vzniku nebo testování seriálu, který v Muzikusu nyní vychází?
Pan profesor nám to vždy dává na zkouknutí, jestli tam nejsou chyby, jestli je to srozumitelně vysvětlené, nebo kterou verzi tam má dát, a kterou ne. Vychází to z takových cvičení, která také dávám samozřejmě i svým žákům. Vypadají jako bubínková škola, ale v různých verzích se tam pracuje i s dvojšlapkou. Mě to zpočátku hrozně štvalo, ostatně jako všechno, co nemůžu zahrát hned. (smích) Pak jsem ale zjistil, že to celé má samozřejmě obrovský přínos.

Lukáš je firemním hráčem značek Zildjian, Tama, Aquarian, Balbex a Beyerdynamic. Kompletní přehled o vybavení a spoustu dalších informací naleznete na jeho webových stránkách, kde funguje i guestbook, kde Lukáš rád zodpoví vaše všetečné dotazy.

Co ty osobně teď cvičíš?
Tak samozřejmě cvičení od pana profesora, když je čas, kterého mám bohužel málo. Dost často musím cvičit věci do kapely. Na podzim jsme jeli thrashové turné, kde se hrály jen věci z prvních dvou desek. Za prvé jsou to většinou všechno rychlé věci a za druhé kluky tenkrát bavilo skládat hrozně komplikovaně. Vložené takty, liché takty, třikrát stejná vyhrávka pokaždé jinak atd. Dost jsem se na tom nadřel. Pak jsme odjeli turné a začali točit desku, takže jsem zase cvičil věci na nahrávání. Teď v březnu jsme zase vyjeli na turné, ale v playlistu není naštěstí moc nových věcí, nicméně zkoušet jsme museli tak jako tak. Jinak hodně cvičím i takové ty základní věci, jako třeba střídavé údery na dvojpedál s položenými patami, střídavé údery ruka/noha, dvojky ruka/noha, cvičení na výdrž... Když jsem přišel do Arakainu, tak jsem měl docela problém s nohama. Chtěli nahrát tři skladby ke konkurzu. Jedna z nich byla Gilotina, nohy v tempu 130 BPM, a já to nemohl zahrát. Tak jsem se s tím mučil, až jsem to nakonec natočil, ale byl to pro mě tenkrát skoro nadlidský úkol. (smích) V playlistu pak byly věci s dvojšlapkou třeba ve sto sedmdesáti, což jsem zpočátku hrál v křeči. Proto jsem začal na nohách hodně dřít. Například právě ty položené paty nebo cvičení na šlapku bez pružiny.

S nohama mi vlastně pomohl nejvíc pan profesor větou, která sice původně nepatřila mně, ale pro mě byla naprosto zásadní: „Blbě u toho sedíš.“ Tím jsem pochopil, že o šlapky se člověk nemůže opírat, ale musí na ně „jen“ hrát. Rovnováha musí být vyřešená i bez pedálů.

Máš na cvičení věcí do kapely nějakou metodu?
Nejdříve si vždycky napíši formu, i když to pak z papíru nehraji. Je to jako když se učíš řeč a píšeš si slovíčka do sešitu. Mně pak pomáhá, že ten papír díky částečné fotografické paměti vidím. Pak si to přehrávám s nahrávkami, což je taky někdy problém, protože například první dvě desky jsou natočené úplně bez kliku, takže to občas dost plave a mám problém se s tím udržet. (smích) Pak to samozřejmě zkoušíme společně, ale když cvičím sám, tak to cvičím takhle.

Jaké je místo tištěných not ve věku videoškol a lekcí na YouTube?
Tištěné noty mají v každém případě své místo, i když už delší dobu sním o tom, že bych si dal ve škole před bubny monitor, všechny školy naskenoval a nemusel se stále hrabat v šuplíku a hledat papíry. Hraní z not je jinak velmi důležité, je to jako umět číst. Někdy taky není čas se vše naučit zpaměti. Několikrát se mi i stalo, že jsem točil desku a producent vytáhl noty až na místě a šlo se točit. Pak jsou různé záskoky, kde se také hraje z not, s čímž jsem sice nepřišel příliš do styku, ale žákům vždycky říkám, že když nebudou umět hrát z not, přijdou třeba o některé kšefty.

A nějaká výuková videa nebo lekce používáš?
Občas se na něco mrknu, ale spíš pro inspiraci, ne že bych z toho něco systematicky cvičil.

Myslíš, že učebnice jsou ucelenější?
Jak říká profesor Veselý, ve většině učebnic je vždycky podstatných pár stránek, zbytek je tam proto, aby to byla škola a dalo se to vydat. (smích) Já nedávám žákům přehrávat celé školy, vybírám z toho podstatné věci, protože někdy se to zbytečně opakuje, jindy jsou tam napsané divné věci a je to ztráta času. Co se týká těch videí, občas se podívám na nějakou videoškolu, kde je to často dost dopodrobna. Naposledy jsem viděl Secret Weapons for the Modern Drummer Jojo Mayera a to mě strašně bavilo, to je takový bořič mýtů. On je schopen zahrát všechno různými způsoby držení. Když jsem začínal učit, tak jsem měl ve všem jasno - musí to být takhle a jinak je to špatně. Ale ono to nikdy nemusí být přesně takhle. Co se týká techniky, vždy jde hlavně o fyziku. Taky se mi líbí, co říká pan profesor: „Aamerican grip, french grip, german grip, to je všechno nesmysl. Přijdu, vezmu si paličky, spustím ruce podél těla, zvednu ruce v loktech a je to. Když pak ruku natáčím jinak, tak už mě to tahá za šlachy. Optimální je nechat ruku přirozeně, tak jak je, není na tom co vymýšlet.“

Teď se přiblížila chvíle, kdy budeš moci profesora Veselého vychválit. Chtěl bys něco jemu, případně bubeníkům obecně, vzkázat?
On je nejen vynikající učitel, ale i takový guru. Jednou když jsem na něj koukal, tak se mi zdálo, že má nad hlavou svatozář. Když jsem mu to říkal, tak se hrozně smál. (smích) Není to takový ten učitel, který ti řekne maximálně „tohle bylo dobrý, to si vezmi dál, tohle udělej znova“, to je úplně nejhorší učení. On věci řeší, vymýšlí způsoby, a pokud má někdo s něčím problém, přemýšlí, jak ho toho problému zbavit. Snažím se o to samé. Dostat se žákovi do hlavy a pochopit, v čem je problém, když něco nejde. Dost často vymýšlím různá pomocná cvičení, které dotyčného navedou dál. Veselý kromě toho, že vychovává bubeníky, vychovává i učitele, protože většina jeho žáků učí, a myslím si, že dobře. Samozřejmě bych mu přál, aby zdraví stále sloužilo. Je neuvěřitelné v tomhle věku učit a ještě psát noty. On je pro mě víc než učitel.

www:
www.doksansky.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2014/08

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Lukas-Doxa-Doksansky-rozhovor~28~cervenec~2014/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.