muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýLong Distance Calling - Obavy z budoucnosti

28.11.2020 | Autor: Bořek Nachtmann | sekce: pro muzikanty - články

Long Distance Calling - Obavy z budoucnosti

foto: Oliver Baron


Rok 2020 dosud mnoho dobrých zpráv nepřinesl a ani poslední album německé rockově-instrumentální kapely Long Distance Calling svým tématem náladu dvakrát nezlepší. Sedmá studiová deska nazvaná How Do We Want to Live? sice odpoutá myšlenky od pandemické apokalypsy, avšak jen aby zasela semínko obav z budoucnosti, kterou budou ovládat technologie.

V názvu si němečtí hudebníci pokládají až téměř řečnickou otázku „jak chceme žít?“. Spíše než odpověď nicméně nabízejí katarzních třiapadesát minut, během kterých se myšlenky rozeběhnou na plné obrátky. Dost možná se jedná o dosud nejambicióznější projekt kapely, což potvrzují jak výtečné recenze, jež album sklízí, tak komerční úspěch - album se dostalo mezi top deset v německých i švýcarských žebříčcích. Sólový kytarista David Jordan dodává: „To téma není úplně příjemné. Naše hudba vždycky byla způsobem, jak vypadnout z reality - nasadit si sluchátka a být někde jinde. Ale tohle je první album, kde tomu tak není. Čímž se omlouvám všem, pro něž je LDC způsob, jak uniknout. Naprosto to chápu, ale myslím, že teď nastal čas, kdy musíme něco říct.“
Ač většinu rozhovorů poskytují baskytarista Jan Hoffmann a bubeník Janosch Rathmer, rozhovor pro Muzikus poskytl jeden ze dvou kytaristů kapely, David Jordan. Ten, jak vyšlo najevo, hrál navíc zásadní roli při nahrávání alba: „Vlastně jsem inženýr a trochu producent. Ostatní se zase víc angažují v organizačních záležitostech, protože já jsem dost chaotik,“ dodává se smíchem.

Jak dlouho trvalo album připravit?
Psát jsme začali minulý rok v srpnu a nahrávat na začátku února. Bicí jsme nahrávali ve studiu v Hannoveru, což je opravdu dost speciální studio (Tonstudio Tessmar, pozn. red.). Většinou tam probíhají koncerty či nahrávání klasické nebo jazzové hudby. Je to velká hala, kde se dá například upravit délka místnosti pomocí zástěn. Nahrávky bicích tedy opravdu vznikaly ve skutečných prostorách, ne v nějakých umělých místnostech - všechno je to původní zvuk. Hodně kapel totiž používá různé bicí samply, aby jim třeba basové bubny zněly hutněji, ale to jsme my na desce nechtěli. A taky jsme to neudělali. V půlce února jsem začal nahrávat baskytaru, kytary, cello a tak dále v naší zkušebně. Potom přišla karanténa a během ní se dělal mastering a mixing. Ten probíhal ve studiu Arneho Neuranda (producent alba, pozn. red.) - ve studiu Horus v Hannoveru.

Jak vypadá proces přípravy celého alba?
Psaní probíhá různě, občas vzejde něco z jamování, kdy prostě někdo začne hrát a ostatní se k němu připojí, a tak to pokračuje klidně hodiny nebo dny. Jsou ale zase skladby, kdy jeden z nás napíše svůj part, a to celou věc spustí. Všechny skladby vždycky píšeme všichni. Nahrávání pak probíhá následovně: Uděláme demo nahrávky ve zkušebně, posloucháme, jak skladby fungují pro posluchače, a pak se je snažíme upravit tak, aby třeba lépe plynuly, byly dramatičtější, nebo naopak pozvolnější. Poté jdeme do opravdového studia a začneme od bicích, to je základ. Pokračujeme přes basu, kytary, v tomhle případě třeba cello, a na závěr mluvené slovo nebo vokály, což byla jediná věc, kterou jsem tentokrát nenahrával já ale Arne.

V nahrávání musí být kapela značně soběstačná, protože si nemůže dovolit drahou produkci. To ovšem příliš nevadí, právě zde se dostává prostoru Davidu Jordanovi: „Co se týče zvuku, jsem totiž trochu blázen - dokážu o tom bez problému mluvit celý den a otravovat tím další lidi,“ líčí Jordan vesele a okamžitě to dokládá příkladem z nahrávání: „Máme jasnou představu, jak má album znít. Už tím, jak postavíte mikrofon k reproduktoru, už hledáte zvuk. A když víte, co hledáte, uděláte všechno pro to, abyste to našli. Například když jsme začali nahrávat kytaru pro album, koupil jsem si nový reproduktor a pak jsem dvě a půl hodiny strávil tím, že jsem hledal nejlepší pozici pro mikrofon. Florian (Füntmann, druhý kytarista kapely, pozn. red.) pak něco nahrál, a když jsem přišel druhý den a poslechl si to, seděl jsem patnáct minut před monitory a říkal si: ‚Do hajzlu, to prostě není ono.‘ Tak jsem přitáhl zpátky ten starší reproduktor a nahráli jsme to celé znovu.“

A ten starší jste tedy použili pro finální nahrávku?
Přesně tak. Je to Celestion G12K-85, trochu starší reproduktor, podobný G12K-100, který používá třeba Jim Root ze Slipknot. Mám ten reproduktor rád, protože je velmi rychlý a přesný. Občas může mít příliš agresivní výšky, a to pak musíte řešit na zesilovači nebo právě polohou mikrofonu. Neexistuje žádný perfektní reproduktor, vždycky to musíte řešit dalším vybavením. A přestože si myslím, že ten nový, který jsem koupil, Celestion G12-65, byl lepší, problém byl v tom, že nebyl používaný. Reproduktor potřebuje nějakých 30 až 40 hodin hraní, aby zněl dobře, a já to podcenil.

Právě, avšak nejen díky Jordanovu zapojení se Long Distance Calling pyšní krystalicky čistým zvukem. Klíč k němu ovšem neleží pouze ve vybavení: „Vždycky nahráváme jednu kytaru doleva a jednu doprava. Dublujeme je, jen když hraju sólo, pak jsem já veprostřed a Florian hraje dvakrát rytmickou kytaru. A to je jediný případ, jinak kytary nevrstvíme. Čím víc vrstvíte, respektive čím více přidáte nástrojů, tím méně prostoru mají. Nelze tak dosáhnout té čistoty a průhlednosti. Je to přístup, který máme už od alba Long Distance Calling.“

Jordana lze téměř vždy zahlédnout s jednou ze dvou téměř totožných kytar. Rozhovor tedy zamířil i k nim - k custom modelům německé firmy Helliver, od níž má nástroj také druhý kytarista LDC, ale i Billy Gibbons. A proč tedy Helliver?
„Souvisí to s vizí. Když víte, jak byste chtěli, aby nástroj zněl, jediný způsob, jak toho dosáhnout, je vyrobit si ho. Já například rád hraju celé akordy při zkresleném zvuku. Spousta kytar se soustředí na spodní struny, spousta zase na horní a já to mám rád vyvážené. Druhý důvod je dynamika - zvuk. Prostě to, jak ty kytary hrají, když jen tak zlehka drnknu na strunu, jak ten zvuk pracuje, jak se vyvíjí. Jsou kytary, které podobně jemné tóny nevyloudí. Další věc je, že když jste instrumentalista, chcete mít jeden nástroj, který je přesně podle vašich představ. Samozřejmě čím déle na nástroj nebo zesilovač hrajete, tím lépe víte, jak v různých situacích a za různých podmínek reaguje. Nástroj se vyvíjí a vy s ním. Nebo spíš nástroj zůstává, jaký je, ale vy k němu více tíhnete a lépe mu rozumíte. Takže nemám úplně rád, když se nástroje nebo zesilovače mění třeba každý rok. Pro mě jsou Helliver ty nejlepší kytary, na jaké jsem kdy hrál. A to jsem jich vyzkoušel opravdu hodně. Měl jsem nabídky od Ibanezu, také jsem dostal příležitost zahrát si na kytary od PRS, které se mi hodně líbily, ale už tehdy jsem znal Helliver. A ve výsledku mi bylo jasné, že kdybych si koupil PRS, vždycky bych věděl, že tam někde je kytara, která mi sedí víc. A s tím bych prostě nemohl žít.“
Krom německé kytary a kabelů používá David Jordan i zesilovač německé výroby: „Dlouho jsem hrál na Diezel VH4. Minulý rok jsem si koupil další Diezel - Hagen. Je to stejný koncept, ale zní trochu víc oldschool než VH4. Je tam menší komprese, má více výšek, je trochu živější a dynamičtější.“
Volba vybavení odráží Jordanův férový přístup, na němž si kytarista zakládá. Za věci je ochoten zaplatit plnou cenu a trvá na tom, aby peníze šly skutečně lidem, kteří je vyrobili, a ne kupříkladu některým asijským korporátům využívajícím své zaměstnance. Struny D’Addario pak volí nejen proto, že jsou konsistentně kvalitní, ale i proto, že jsou baleny dohromady a jsou tak šetrnější k životnímu prostředí.
Kapela byla v loňském roce nominována na prestižní Musikautorenpreis za Stummfilm, záznam koncertu a živé album. Vyhlášení bylo nicméně pro letošní rok kvůli epidemii odloženo. Budoucnost je zatím, vzhledem k situaci, zastřená. Díky tomu, že ani jeden z členů není na kapele finančně závislý, budoucnost LDC prý ohrožena není. David Jordan se ovšem obává, že do konce roku možná nebudou moci vystupovat. Jejich představení v Česku v rámci festivalu Masters of Rock bylo přesunuto na příští rok.

Psáno pro: časopis Muzikus 2020/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Long-Distance-Calling-Obavy-z-budoucnosti~28~listopad~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.