Letem kytarovým světem - Jak a proč aneb Postřehy z praxe (8. díl)

Letem kytarovým světem - Jak a proč aneb Postřehy z praxe (8. díl)
Letem kytarovým světem - Jak a proč aneb Postřehy z praxe (8. díl)

Po nějakém čase jsme zde opět s exkurzí do problematiky těch nejběžnějších oblastí a témat, která mezi muzikanty přicházejí více či méně často na pořad dne.

Je vlastně úplně jedno, kdy se o těchto záležitostech hovoří - jak jsem už několikrát uváděl v předchozích dílech s touto tematikou, jedná se nám spíše o takové obecné shrnutí nejrůznějších otázek a problémů, a to formou jednoznačně neakademickou, s co největším možným ohledem na běžnou praxi běžného českého muzikanta.

 

Na rozdíl od předchozích dílů budeme dnes ale přece jenom konkrétnější, protože se více přiblížíme do oblasti samotného hraní a přístupu k němu. Čeká nás totiž téma, které by se dalo shrnout do otázky: Jak si zajamovat?

 

Podíváme se tedy v tomto díle na ta nejzákladnější východiska, která by měla být vlastní každému muzikantovi (v řadě případů nejen kytaristovi, i když na něj se v rámci našeho seriálu obracíme nejvíce), jenž se ocitne v situaci, kdy je potřeba „hodit jam“, prostě si „z oleje“ zahrát, zaimprovizovat, doplnit spontánně vznikající či probíhající kompozici, včlenit se do nějakého hudebního celku atd. Navíc, jako bonusy, sem zařadíme i vybrané rady uznávaných celebrit tohoto ranku, jejichž názory nám pomohou dokreslit celé téma. A potom si stačí jenom sáhnout do svědomí a u každého bodu si říci - dělám to taky tak? Je to adekvátní pro mě? Nebo mám svou skupinu postavenou na úplně jiném základě? ...

 

Uvědomil jsem si, že bychom si, aspoň krátce, měli přece jenom samotný termín jamovat vymezit a uvést si základní podmínky jeho realizace. Samozřejmě, že jde o téma, o kterém se dá hovořit buď hodně dlouze, nebo naopak vůbec ne. My zvolíme zlatou střední cestu.

 

O co vlastně jde?

Zajamovat si s někým znamená postavit se mezi muzikanty, často i méně známé (se kterými se běžně nestýkáme), a zkusit se hudebně setkat na určitém motivu. Zajamovat také znamená i to, že si s kapelou prostě zkusíme nějaký nápad - můžeme pak čekat, kam se to rozvine. V řadě případů tak vznikají ty nejlepší skladby, protože do ní dá každý člen to nejlepší a zároveň se snaží podřídit logické výstavbě skladby. Zajamovat si můžeme i sami pro sebe. Buď na nějaký podklad, který si pustíme, nebo na sled akordů, který si stylem doprovod-sólo sami zrealizujeme.

 

Krátký exkurz do historie

Řada významných skupin si postavila svůj výraz na volné improvizaci - tzn., že zdaleka nejde jen o to, že sólista na nějaké téma zahraje svůj part, předem přesně neurčený. Můžeme zde jmenovat například Grateful Dead, Phish, Gov’t Mule, z těch dalších kupříkladu Widespread Panic, Max Creek, String Cheese Incident a další. Významně se volná improvizace projevovala třeba v řadě jižanských kapel včetně Allman Brothers Band. Je také zřejmé, že na tomto stylu přístupu k hudební látce bychom mohli uvést mnoho jmen z oblasti jazzu (zejména free jazzu a jazzové avantgardy), blues (Derek Trucks Band). Stranou nemusejí zůstat ani některé formy art rocku, psychedelie, ambientní hudba obecně, včetně impresionistických směrů, a avantgarda vůbec (už jenom pro svou podstatu).

 

Po druhé světové válce byly některé newyorské kluby proslulé svými jam sessiony, kde vystupovala řada osobností (mj. i Lester Young, Charlie Parker, Dizzy Gilespie atd.). Další časový rychloskok nás zavede do šedesátých let ke kapelám jako Cream, sestav kolem Jimiho Hendrixe, koncertních výkonů Deep Purple, Led Zeppelin (za všechny můžeme jmenovat Made in Japan či The Songs Remain the Same) a dalších. To jsme se ocitli již v dalším desetiletí, pokud pak chceme být konkrétní z hlediska určité skladby, tak zde se jako příklad ideálně hodí Layla od Erika Claptona (kde si zahrál i Duane Allman). A což třeba koncertní jam-session roku 1976 s Dylanovým The Band, kdy se na pódiu sešli Neil Young, Ronnie Wood, George Harrison, Tom Petty, Eric Clapton a další. Stranou našeho přehledu by neměli zůstat ani Velvet Underground (live verze Sister Ray), výkony Nirvany, různé tribute projekty, výměny nástrojů na pódiu mezi muzikanty (Coheed And Cambria) atd. Je to dlouhý seznam, který jen naznačuje, že improvizace a úloha sessionů je v současné hudbě nezastupitelná.

 

Nejobecnější zásady - přístup

1) Hrajme či jamujme s muzikanty, kteří jsou (nebo se nám zdají) lepší, než my. To jsou zkušenosti k nezaplacení. V tomto případě můžeme totiž získat řadu poznatků a poznat jejich realizaci v praxi. Tento přístup je vhodné praktikovat i při výuce, v různých částech hodin, a to jak ve vztahu učitel - žák, tak i při setkávání žáků ve vyhrazených lekcích. Dívání se na videolekce má také svou cenu, ale live zkušenost naprosto a zcela převažuje (troufám si zde uvést poměr 1 : 100).

 

2) Nebuďme egoisty. Představte si, že i ostatní muzikanti v kapele se chtějí projevit. To je hodně citlivá záležitost, ale naprosto jasná. Neuzavírejme se proto do sebe, poslouchejme ostatní členy kapely, jak hrají, a reagujme na to. Mnohá sestava nezní kompaktně už jenom z toho důvodu, že všichni jsou sólisté, všichni se snaží přeřvat a přetrumfnout toho druhého.

 

3) Věřme si. Řada muzikantů doslova trpí utkvělou představou, že by se ztrapnili, kdyby si chtěli s někým jen tak zajamovat. Pokud to není zapříčiněno tou skutečností, že jde opravdu o začátečníka (ti si ale většinou věří nejvíc), tak neustále svým žákům tvrdím, že falešná skromnost je stejně nebezpečná jako přehnaná sebedůvěra.

 

4) Věřme i tomu, co hrajeme. Je až zábavné pozorovat všechny ty „velký machry“ co unyle a ležérně s výrazem „mě to nějak zvlášť nebere“ lítají po hmatníku... Pokud do toho nedáme aspoň trochu své osobnosti, jak nám mají pak naši spoluhráči a posluchači věřit? Jistě, člověk se nemůže každý večer úplně vycucat, jak řekl B. B. King. Ale, ruku na srdce, hrajeme každý večer? Jak říká spousta muzikantů, ideální je zde spojení profesionálního přístupu a amatérského nadšení.

 

5) I kdyby sólo mělo být postaveno na jedné notě, nevadí, zahrajme ji srdcem. Použili jsme to samozřejmě jako obrazný příklad pro další radu - totiž dlouhá sóla nejsou vždy ta nejlepší sóla. Je pro mnohé z nás obtížné zvládnout umění přestat hrát sólo. Jakkoli je napínavé stát ve světle reflektorů a předvádět svou omračující techniku, musíme vždy mít někde otevřená zadní vrátka a umět se zastavit a „vrátit“ do kapely.

 

6) Velmi přínosné je i to, když si spolu zahrají muzikanti z někdy až hodně odlišných hudebních směrů. Dochází tam často k jiskření, které sice nemusí být vždy pozitivní, ale pokud se všechny strany sobě navzájem otevřou, může dojít k překvapivým výsledkům (Měl jsem jednoho žáka, který, ač zaměřen na Roberta Frippa, nejraději vypustil páru tím, že jamoval a hrál s countristy. Neuvěřitelně si prý při tom odpočinul a countryové kapely o něj projevovaly zájem i při natáčení, protože dokázal jejich zvuk dost ozvláštnit, aniž by narušil integritu jejich projevu...).

 

7) Snažme se sbírat zkušenosti, jak jen to jde. Jde totiž o to, abychom se cítili stejně dobře jak ve zkušebně mezi svými, tak i v klubu před stovkou lidí, ale také i ve studiu nebo před velkým naplněným sálem či otevřenou scénou festivalů. A o to při sessionech jde zvláště.

 

Nejobecnější zásady - nástroj

1) Důležité je nezapomenout na to, že základem jamování je vyposlouchat píseň, skladbu jako celek, její melodii a celistvost vyznění. Pokud to pak není záměr, tak bychom se měli snažit o to, aby náš příspěvek byl stylový, prostě, aby tam sedl. Můžeme si tady říct, že jde o to, abychom byli styloví, co na tom, že se tam náš part nebude příliš hodit. Jenže, aby to k něčemu vedlo, je nutné se něčeho držet - absolutní anarchie totiž není k ničemu (jinými slovy, na podklad k Wish You Were Here, Pt. 2 hrát deset minut rychlá tappingová sóla je prostě mimo).

 

2) Nebojme se využívat možností kytary a našeho aparátu včetně dalších přídavných zařízení. Proč nepoužít wah pedál? Proč zapomenout na dynamiku hry? Proč si nepohrát s whammy? Ale pozor, nikdy nedovolme samoúčelnost jakéhokoli efektu.

 

3) Nenechme se znervóznit tím, že je ve skladbě, řečeno lapidárně, hodně akordů. Joe Pass jednou řekl, že v improvizaci je důležité pouze rozlišovat, zda jde o akordy dur, moll či sedmičky. A tečka. Uvědomme si, v jaké tónině se nacházíme, a nechme to plynout. Pokud, a to znovu opakuji, se na hmatníku dokážeme orientovat, neměl by být pro nás problém nějak, jakkoli, zareagovat.

 

4) Méně je totiž mnohdy více. Aneb noty, které nezahrajeme, jsou často z hlediska celkového vyznění stejně důležité jako noty, které zazní. Hodně kytaristů má problémy s tím, aby samoúčelně nezahltili svá sóla přemírou tónů ve snaze ukázat, jak je jejich technika dokonalá. Svým adeptům někdy radím, aby zkusili v blues hrát sóla palcem. Když to dokázali staří bluesmani... A to si pak pořádně promyslíme, než ten který tón zahrajeme. Existuje tu jeden terminus technicus, říkám tomu tzv. „pauza na potáhnutí z cigára“. Jde o to, že když začneme hrát sólo, tak (pokud to samozřejmě vyloženě není záměr) při jízdě nějaké dlouhé linky nezapomínejme na frázování. Nehrajme pořád jako stroj přemíru tónů pořád a pořád za sebou. Pohrajme si s pauzami, nesnažme se dostat od jednoho tónu k druhému přes vodopád tónů (pokud, znovu opakuji, to není záměr).

 

5) Pódium není zkušebna nebo prostor, ve kterém cvičíme doma. Musíme si uvědomit, že máme před sebou posluchače a kolem sebe kolegy muzikanty. To už říkal v osmdesátých letech Radim Hladík. Pokud to samozřejmě není záměr, berme na tohle ohled a přistupujme k improvizaci s tím, že musí mít nějaký začátek a konec. Na druhou stranu se ovšem nenechme omezovat ostatními a už už pokorně předávat své místo někomu jinému...

 

6) Mnoho z kytaristů lpí na přesvědčení samospasitelnosti techniky a znalosti stupnic. Jenom a jenom v tom to ale opravdu není. Myslí si, že feeling a procítění skladby pak přijde automaticky. Jistě, je to jedna z cest, ale ta méně efektivní. Trochu mi to připomíná rozdíl ve výuce angličtiny (či obecně cizích jazyků) na školách (i jazykových) před rokem 1989 a po něm, kdy v osmdesátých (a předchozích) létech se kladl už od samého začátku důraz na gramatiku, teoretizování o ní, neustálá cvičení, biflování slovíček a pak někdy se možná přistoupilo k praxi, ke konverzaci, kdežto v současnosti se prokázala daleko větší účinnost výuky tím, že se už od začátku adept snaží konverzovat, mluvit a na základě praxe se pak, vyzbrojen již určitými dovednostmi, k některým nuancím dostane stejně. Celkový výsledek je při kratším časovém úseku daleko efektivnější. A o to jde.

 

7) Nezapomínejme na melodii. Naše sóla tak v záplavě ostatních daleko více vyniknou, zvláště, když tuto snahu spojíme s kvalitou tónu. A pokud si uvědomíme, že melodických postupů můžeme dosáhnout různými technikami, jako bend-on, hrou s bottleneckem a podobně, tak si můžeme přičíst další body.

 

8) Stále rozvíjejme orientaci na hmatníku. Jak jednou prohlásil John Scofield, neznalost krku, ať už v jakékoli fázi poznání, by nás neměla v naší fantazii a snaze něco zahrát nijak omezit.

 

Další rady by již postrádaly obecnost, které se v tomto případě úzkostlivě držím, vědom si osobitosti každé muzikanta a více či méně respektovaných pravidel jednotlivých stylů, takže jako takové shrnutí ještě jedno doporučení: Právě teď už přestaňte nad vším tím přemýšlet, vezměte si do rukou kytaru a jen tak nebo na nějaký podklad hrajte (pokud si zrovna nečtete Muzikus někde v hospodě, máte kolem sebe spoluhráče a chystáte se do zkušebny - tak tam je to jasné). Jděte prostě na to.

 

Neocenitelné anti-rady

1) Zásadně poslouchej jen sám sebe - ty si přece největší hvězda kapely, takže ty upoutej pozornost posluchačů! Ostatní jsou tady jen kvůli tobě...

 

2) Že jsou tvoje sóla dlouhá? No a co? Vždyť jsou pěkná!

 

3) Jen ať všichni vidí a slyší, jak rychle umím hrát! A furt dokola a dokola - toho není nikdy málo! A čím rychleji, tím lépe, no ne? A takové ty názory, že těžší je hrát pomalu - to říkají přece jenom ti, co na to nemají!

 

4) Hlavně se netvářit zapáleně - to je amatérismus. Jsem přece profík, takže jsem nad věcí, no ne? Že bych přitom žvejkal ležérně žvejkačku? A co cigáro, to by bylo stylovější? Jako Keith Richards! Jenže co s tím kouřem, stoupá to do očí... Sakra, teď se mi to přilepilo na ret...

 

5) Musím být co nejvíce slyšet. A když už ostatní hrají sóla a já mám jen cmrndat doprovod, tak je dobrý do toho pořád cpát vyhrávky - jsem prostě dobrej! Nebo nějak ten doprovod aspoň nafrázovat jinak, abych vynikl.

Psáno pro časopis Muzikus