Lenka Filipová

Lenka Filipová
Lenka Filipová

Kytaristku, skladatelku a zpěvačku Lenku Filipovou netřeba představovat. Široké publikum jí zná díky albům Concertino 1 a 2, Svět se zbláznil a Lidové písničky. Na začátku léta vyšla její zatím poslední deska s názvem Tisíc způsobů jak zabít lásku.

 

Jak jste začala s hudbou a jak se vám studovalo na konzervatoři?

Když mi bylo devět, tak byla u nás doma opřená kytara - rodiče na ní hráli a zpívali k tomu, a tak bylo přirozené, že jsem se také začala zajímat. Můj první učitel byl maminčin bratr. Později jsem šla do ZUŠ a musím říct, že jsem měla veliké štěstí na kantory. Pracovali jsme systémem: půl hodiny písničky a půl hodiny klasika. U té klasiky jsem zůstala a ve třinácti jsem se rozhodla, že půjdu na konzervatoř.

Jak dlouho po absolvování konzervatoře jste začala dělat hudbu profesionálně?

V podstatě už na konzervatoři. Já zastávám názor, že člověk by měl veřejně hrát už při studiu, aby potom nebyl na prvním angažmá celý rozklepaný. Navíc se stává, že po absolvování jde člověk dělat úplně jinou hudbu, a když už hraje při studiu, tak si nachází tu svou cestu dříve. Měla jsem spoustu spolužáků, jako je Michael Kocáb, Ondřej Soukup, Jan Žižka, a někteří z nich dělají teď úplně jinou hudbu než vystudovali. Já jsem externě hrávala v divadle Semafor, občas jsem tam vystupovala ve hrách Slávka Šimka. Nakonec si mě všiml Karel Gott a byla jsem pozvaná jako host do jeho programu. Po konzervatoři jsem chtěla jít na akademii, ale tady nebyla, tak jsem odjela do Paříže na mezinárodní hudební akademii, kde jsem pokračovala u Oscara Cacerese.

Jak to vidíte s prosazování dnešních muzikantů - dříve šlo špatně, teď je toho moc?

Myslím, že je to nyní těžší. Nedá se říci, že by bylo tehdy méně talentů, ale když si člověk udělal jméno a stabilizoval se, tak na tom mohl stavět a vyvíjet se dál.. Ono nestačí jen, že má publikum - lidé nejsou hloupí, a když už interpret nedosahuje kvalit, které to publikum chce, tak už ho nechtějí. Dnes je trh velmi přesycen, a tudíž je to pro začínající o mnoho komplikovanější.

Máte nějaké svoje hudební idoly?

Je jich spousta. Mám ráda Erica Claptona, Sheryl Crow a samozřejmě mnoho dalších.

Sešli jsme se dnes především kvůli muzice a nástrojům, takže bych se vás zeptal, kolik máte kytar a jaké?

Mám čtyři kytary. Jedna je Contréras - mistrovská koncertní kytara, druhá je Takamine, kterou mám osazenou piezo snímačem v kobylce. Vždycky mi vadilo, že když hraji s nějakým větším tělesem nebo ve velkém sále, tak nejsem slyšet. Tento problém vyřešila tato takamina hlavně při živém hraní. Někteří technici používají při ozvučení koncertu mikrofon, ale ten "vazbí" a není to úplně to, co potřebuji. Další kytarou je také Takamine, ale s kovovými strunami, a poslední kytara do sbírky mi přibyla relativně nedávno a tou je elektrická "Mázlovka".

Lenka Filipová
Lenka Filipová

Jak se vám jako klasicky vzdělané kytaristce hraje na elektrickou kytaru?

Samozřejmě je to něco jiného. U španělky mě vždy trápilo to, že se mi zlomil nehet a najednou byla všechna forma pryč. Můj bývalý učitel, profesor Zelenka, říkal, že když se mu zlomil nehet, tak i zrušil koncert, protože některé věci byly bez nehtu nehratelné. Tento problém u elektriky odpadá. V současnosti se chodím učit hrát na elektrickou kytaru ke svému spolužákovi, Václavu Veselému, což je skvělý pedagog, akordeonista a kytarista - ale je také přísný. To, že jsem si pořídila elektrickou kytaru, beru jako součást hudebního vývoje. Podle mě nezaleží na věku, kdy na to začnete hrát - stačí, když člověk chce. Někteří interpreti si třeba pořizují kytary jako obohacení své image, párkrát si na ně zahrají a to je vše. Já myslím, že když není člověk zběhlý v harmoniích, riffech, stupnicích atd., tak je to jen takové přizpůsobení se trhu, ale ne hra na kytaru.

Z jakého druhu dřeva je vyrobena vaše Mázlovka?

Myslím, že má ebenový hmatník a zbytek je mahagon a javor. Jinak je to kytara podobná Paul Reed Smith, zapojení snímačů je H/S/H se standardním rozpínatelným humbuckerem, ale místo pětipolohového přepínače má tři páčky, které obstarávají stejnou funkci. Potenciometry jsou tři - basy, výšky a push - pull volume, kterým se zapíná aktivní elektronika.

Jste také skladatelka, takže moje další otázka bude směřovat do těchto končin. Jakým způsobem skládáte? Vymyslíte nejdříve melodii, harmonii, basový riff... Jak to u vás funguje?

Je několik způsobů. Nikdy to nedělám tak, že bych si sedla k pianu a řekla si: Tak, a teď budu skládat. Nejčastěji se to stává, když člověk vaří nebo pere, a všechno odložím a jdu si to zapsat. Někdy to řeším magnetofonem, ale tam si jen zazpívám melodii a harmonie se rychle zapomene - takže z jedné melodie většinou vznikají tři písničky, ale ani jedna není ta, kterou jsem slyšela. V poslední době mě také zajímá způsob skládání, kdy si složíte bicí a jednoduchou linku na basu, pak si do toho hrajete na kytaru a jako poslední pak vzniká zpěvní linka.

Děláte ve zkušebně experimenty se skládáním písní "na place" nebo nosíte již připravená dema?

Na té poslední desce jsem přinesla věci už zpracované.

Jaké používáte nástroje na dema?

Používám bubeníka Alesis HR-16 High Sample Rate Drum Machine, klávesy Casio CTK 541 a Korg M1, Line6 Flextone a Alesis Quadreverb.

Jaké používáte hudební programy k nahrávání?

Používám Steinberg Cubase.

Vidím, že vám v rozích stojí dva aparáty Line6 Flextone - jak se vám hraje na simulace a jak jsou vám blízké?

Myslím, že jsou bezvadné. Na nylonku na ně hrát nemohu, protože to nezní dobře, tak používám starý Alesis Quadreverb. Ale i tak je to pro mne nové - dříve jsem se zapojila přímo do linky, a teď mám k dispozici nepřebernou škálu zvuků.

Je pro vás určující, v jakém jazyce je text?

Ano, každý jazyk má jiný rytmus... Dokonce se mi stává, že mám v každém jazyce jinou barvu hlasu. Nejtěžší se pro mne stává překládání textů z původní "demo svahilštiny" do češtiny, aby se zachoval rytmus a frázování a písnička vyzněla stejně. Toto mi skvěle předvedl Ondřej Hejma, který je autorem jednoho z textů na poslední albu.

Jak se stavíte k "vykrádání" nápadů u začínajících muzikantů?

Myslím, že se to může přihodit jak začínajícím tak renomovaným autorům - důležitá je sebekritika. Když to člověk nedělá úmyslně, tak je to v pořádku. Všichni jsme omylní.

A nějaký recept na konec?

Jsem klasická česká kuchařka, takže mám nejraději domácí vepřovou pečínku, bramborový knedlík a zelí. Příprava je jednoduchá: Z brambor uděláme domácí knedlík, vepřovou pečínku potřeme česnekem a upečeme v troubě, zelí povaříme s cukrem. K tomu všemu se ještě velice hodí pivo.

Děkuji za rozhovor.

Psáno pro časopis Muzikus