přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýLaura a její tygři - Živý organismus ve studiu

19.12.2018 | Autor: Ladislav Ptáček | sekce: pro muzikanty - články

Laura a její tygři - Živý organismus ve studiu


Laura a její tygři? Velká kapela s velkým jménem. Jejich muzika? Radost, tanec, odvaz, neustálý pohyb vpřed. Setkání ve studiu? Velký zážitek. Nahrává se totiž naživo.

V dubnu roku tohoto...
... se nahrávalo ve studiu Ponte v Mostě. Zvukařem byl Roman Dobrev, který se zná s Karlem Šůchou ještě z dob dávných, kdy spolu hráli v Mostě v začínajících kapelách. S ohledem na Karlovu absolutní profesionalitu nebyla klíčem, proč nahrávat právě tady, jejich dávná známost, ale dobrý zvuk, který Roman dokáže získat.

Vcházíme
Studio samotné sestává z rozlehlých vstupních prostor, které tvoří několik místností. Nechybí kuchyňka ani nezbytné kanape. Odsud je výhled na překrásnou, obrovskou černobílou fototapetu ze studia v Abbey Road. Dýchá z ní tajemno a inspirace.
Režie je poměrně veliká, působí příjemně, i při velkém počtu přítomných lidí nedochází k tlačenici. Vévodí jí pult Soundcraft ProLive. Zvukař má po své pravici dva racky s dynamickými efekty, efektové procesory v racku nenajdeme. Hlavní odposlech zajišťují bedny Celestion Ditton 332. Studio má půdorys písmene L. Díky tomu byl prostor, který je „za rohem“, využit pro bicí, čímž se omezily přeslechy. Kapela na sebe vidí, zvuk jde do sluchátek, přenos energie zprostředkuje zrak. Laura nahrávala v obsazení bicí, basa, dvě kytary, saxofon, trubka a pozoun. Zpěvačka Lucka byla v režii. I zde funguje přenos energie díky panoramatickému oknu.
S ohledem na prvotní cíl zatlumení zvuku režie i studia se zde, stejně jako jinde, bojuje s vydýchaným vzduchem. Přestávky a otevřené dveře jsou nezbytností.

Zvukař Roman Dobrev
My jsme s Karlem začínali, zkoušeli jsme po sklepích, já hrál k tomu v baru. Pamatuju si jako dneska, jedeme v noci tramvají z hraní a Karel povídá: „Já teď udělám kapelu, budou tam dechy, bude to bigboš a uvidíš, bude to dobrý!“ Já si v duchu řekl: „To je vůl, taková pitomost...“ Hele, a on to udělal a fakt to dokázal!

Konstrukce hudby
Za den se stihnou finálně nabrat tak čtyři písně. Mezi muzikanty panuje příjemná nálada, je zážitkem vnímat aktivní přístup k hraní, vzájemné hecování. Signalizace se většinou ujímá Karel či dechaři. Ti se kromě obligátního vylévání slin z nástrojů věnují podupávání a pohupování se do rytmu.
Zpěvačka Lucka si v režii tancuje, při zpěvu mává, divoce gestikuluju, právě tak, jak každá písnička potřebuje.
Když bylo třeba něco opravit, šla kapela párkrát na letmý střih. Ale většinou se celá písnička jela znova. Stará poctivá ruční práce. „Něco opravit“ u takhle zkušené kapely neznamená, že někdo něco blbě zahrál (za celý den k tomu došlo jen výjimečně), ale pohrát si s písničkou. Po nabrání písničky probíhá diskuse, co bylo fajn, co zkusit jinak, co ponechat. Domlouvá se jemné hraní si s dobou, dechy si zkoušejí nástupy či protahování unisona. Kytaristé si nezapomínají dolaďovat, při hraní s dechovou sekcí je to nezbytnost.
Zásadní postřehy? Pije se tulamorka a bílé vínko. A panuje super energie!

Laura a její tygři - Živý organismus ve studiu


Karel Šůcha, pan Laura

Zkus se ohlédnout do začátků kapely...
Studoval jsem na tuneláře na Vysoké škole bv Ostravě, hrál jsem ve studentské kapele Společenství Bédy Foltýna. Dostali jsme se na Beat Salon, kde jsme skončili druhý za Mopedem, ve kterém hrál tenkrát Vilda Čok. Dokonce jsme dostali možnost natočit singl. Ale já už nechtěl, věděl jsem, že nemůžu dojíždět do Ostravy. Navíc, abych nemusel na vojnu, jsem podepsal, že budu v Mostě na šachtě do třiceti let. Vrátil jsem se domů, těšil se, že pozvu kluky, jako je Roman Dobrev, který hrál klávesy a teď s ním natáčíme ve studiu Ponte v Mostě, nebo Mirek Saidl, který mě učil na kytaru. Ale oni už hráli v barech, nevěřili, že je možné dát v Mostě dohromady rockovou kapelu. Začal jsem tedy hrát s mladýma klukama v garáži a vzniklo punkandrollové Rádio. Celkem nám to šlo, ale já chtěl přibrat dechy, ostatní kluci ne, a tak jsme se rozštěpili. Tak vznikla, přes různé peripetie, Laura někdy v roce 1985 na okrese Most.

Laura a její tygři - Živý organismus ve studiu


Co repertoár?
Ten já měl připravený, měl jsem Bezcenná slova, Nebudeme, Zapomeň na to, Slovník cizích slov. To byly první písničky, měl jsem připravenou i tu image. Vzal jsem si Bohouše Vitáska, který vymyslel kytarové party. Pak bubeníka, který - když je dobrý - tak podle basy ví, co má hrát.

Přichází Rockfest...
Když kapela jenom zkouší a nehraje, tak uvadne. Stačí hrát třeba jen jednou dvakrát do roka, ale kapela se na ten koncert připravuje. Je to motivace a odměna. Ale třeba jen dva roky zkoušet, to kapela nevydrží.
Měli jsme štěstí, že v roce 1986 byl první Rockfest, přišel úspěch, a pak už to šlo samo. To bylo velký štěstí. Dobře o nás napsali, ozvali se pořadatelé, lidi na nás byli zvědaví a my jsme začali hrát jako diví. Šlo to vlastně samo. Mně v té době bylo asi dvacet osm, ostatní byli mladší, třeba i o deset let.
Když hraješ furt jen před pár lidma a nemáš úspěch, tak se nijak nevyvíjíš, ale když kamkoliv přijdeš a máš úspěch, naroste ti sebevědomí i ego a myslíš si, že je to jen tvoje zásluha. Dobrej muzikant musí mít velký sebevědomí!

Laura a její tygři - Živý organismus ve studiu


Mluvil jsi o řetězci náhod...
Přišla další etapa, dělali jsme Show Tomáše Tracyho. A některý šikovný kluci si uvědomili, že pod hlavičkou SSM (význam si, milý čtenáři, najdi na wiki) můžou vyvážet muzikanty na Západ. Jedním z nich byl mimochodem Pavel Sláma, co založil Datart.
Díky němu jsme se ocitli v Německu na velkém open air festivalu. Pár dní před festivalem jsme jamovali v malém klubu v Reutlingenu, objevil se tam chlap, co měl ve Stuttgartu kavárnu na hlavní třídě, a že prý jestli si u něj nechceme zahrát. To víš, že chceme! Tam jsme to našlehli, za chvíli bylo narváno. A náhodou přišli i pořadatelé z festivalu. A díky tomu nás místo dopoledního hraní zařadili do hlavního programu!
Když padnul komunismus, tak už jsme měli určitou pozici a začali jsme venku pravidelně hrát.

V čem jste v té době byli výjimeční?
V kapele to všichni brali tak, že jsme prostě dobrý, fakt jsme měli velké sebevědomí. Hodně jsme zkoušeli, hodně jsem dbal, aby to bylo, jak chci já, byl tam jeden jasný názor. Protože to fungovalo, tak mi kluci věřili a nehádali se se mnou.
Začínali jsme v zahraničí u velké agentury, ale nám přidělený manažer se chtěl osamostatnit. Vysvětloval nám, že pro velkou agenturu budeme vždycky jako páté kolo u vozu, ale on bude pracovat jen pro nás, bude makat naplno, jinak se neuživí a že to chce zkusit. Vyplatilo se nám, že jsme to riskli a kývli.
Pak jsme měli francouzskou manažerku, dostali se do Francie, Švýcarska, Holandska a Belgie. Zpívali jsme česky, ale to právě bylo fajn, anglicky tam zpíval kdekdo.

Zmínil jsi, že to bylo hodně náročné
Za jednu sezónu jsem strávil dva měsíce čistého času v autobuse... Dneska bych to už asi nevydržel. Postupně jsme se utahali. Horko těžko jsme se vraceli sem domů. Nemohli jsme moc zkoušet a klukům už se ani moc zkoušet nechtělo. Strávit ty hodiny a hodiny ve zkušebně...
Tak jsme se dohodli, že já skončím, oni dojedou nasmlouvané hraní a já postavím znovu Lauru a její tygry. Kluci po půl roce zjistili, že je těžký se etablovat pod jiným jménem a složit vlastní repertoár. Tak to zabalili...

Laura a její tygři - Živý organismus ve studiu


Pojďme do současnosti. Natáčení naživo nebo po stopách?
Při natáčení jsou věci, které jdou proti sobě. Musí tam být spontaneita, a zároveň musí být hudebně dokonalý výkon. Většinou, pokud nejsou muzikanti úplně geniální, se nepovede vše skloubit najednou. Vždycky se něco stane. Navíc nahrávky by měly být technicky dokonalý - což je při hraní naživo skoro nedosažitelný. Když jsme se snažili o hudební i technickou dokonalost a natáčeli po stopách, tak to zase nemělo to napětí, tu spontaneitu. Jde o věčné kolo.
Časem jsme zkoušeli různý věci, koukáš, jak to dělají jiný muzikanti, ti, co je obdivuješ. V různých ukázkách hrají všichni spolu, ale na nahrávce potom slyšíš, že to spolu nehrajou...

O kriminálech
Naše francouzská manažerka byla chytrá. Ve Francii se hrálo na konci týdne. Ale co dělat v pondělí, úterý? Vracet se nemůžeš... Nás jezdilo osmnáct lidí, to jsou velký prachy za hotel, jídlo. Tak vymyslela, že jsme tyhle dny hráli po francouzských kriminálech. Sice zadarmo, ale zaplatili nocleh, dopravu a jídlo. Takže jsme projeli skoro všechny francouzský kriminály. I ty těžký.

Počkej, to poznáš?
Jo, to slyšíš! Jsou tam jiný odrazy, přeslechy, zvuk se chová jinak, to poznáš. Tak jsem si udělal názor, že moje oblíbený kapely se nejdřív nahrajou spolu, aby měly atmosféru a taky vytvořily aranžmá, a pak postupně opravujou a přehrávají stopy.
Tak jsme vymysleli, že půjdeme do studia Ponte Records v Mostě, natočíme všichni najednou kvantum písniček a uvidíme, co z toho bude. Pokud se nám nahrávky povedou, budeme na nich dále pracovat a postupně vše jednotlivě, po stopách, přehrajeme. Tak bychom mohli dokázat spojit energii a společné cítění s hudební a technickou kvalitou. V nejhorším případě, když to kapele nesedne, budeme mít kvalitní demáče. (smích)
Poprvé v životě máme luxus, že si hrajeme ve studiu s písničkou. Zkoušíš nový věci, máš na to prostor a čas, netlačí tě prachy, protože v Ponte Records je skvělý poměr cena/výkon. Doma pak s nahrávkama pracuju, zkouším různý mix, aranže, předělat kytaru a podobně. Často písničky, který naživo znějí nejlíp, znějí na nahrávce nejhůř - je to paradox. Je to strašně jednoduchý, a přitom i strašně složitý. Mezi tím si musíš najít svoji cestu.

Laura a její tygři - Živý organismus ve studiu


Jak skládáš?
Když někdo přinese kytarový motiv, to je jen nápad. Písnička je to, co se zpívá: text a melodie. To, co můžeš zahrát s jednou kytarou a všichni to poznají. Pak baskytara, to je rytmus i harmonie dohromady.
Většinou si nahraju kytaru a zpěv k vybranému groove, který ale ve finále třeba změním. Pak si k tomu vymýšlím basu a potom zavolám kytaristy, ať si vymyslí své party. Nahrávám na MacBook, mám UAD Apollo Quad. Důležitý jsou texty. Nechci zpívat kokotiny, chci, aby to mělo hlavu a patu a bylo to o něčem.

Co tvůj aparát?
Teď mám od Krampery dvě bedny 1x 12” a 1x 15”. Střídám je, na ven beru 15””“, do sálu 12”“ a někdy je beru obě.

Ta dvanáctka to utáhne?
Hele, ta Kramperova bedna v pohodě! Jasně, nevlajou ti kalhoty, ale to já nepotřebuju. Já se potřebuju slyšet. Má nádherný zvuk. Když cvičíš, tak slyšíš každou blbost, vše, co uděláš špatně. Což je bezvadný. K tomu Kramperovi používám 450W zesilovač TC Electronic RH450. Ještě mám tisíciwattový zesilovač Aguilar DB 750, ten uhraje absolutně všechno. Ale je těžký.

Odposlechy
Nedáváme bicí ani kytary do odposlechu. Naučil jsem se, že čím míň bordelu na pódiu, tím líp pro lidi venku. Naučil jsem to i kluky. Ze začátku to byl problém, ale pak si zvykneš. Když jsme na pódiu moc hlasitý a někdo chce přidat, tak nejdřív hledáme, koho ztlumit.

Teď tvé nástroje...
Basu mám Pedulla MVP Buzz. Původně byla fretless, ale kytarář Jarda Janecký mi ji opražcoval. A taky vyndal aktivní elektroniku. Druhá je Music Man Sabre, taky čtyřka, od Janeckého tam mám dva pasivní snímače Di Marzio Jazz Bassy, ty bílé, co měl Pastorius. Samotná hrála nádherně. Na aparát hrála nádherně. Ale ve studiu buď moc zvonila nebo duněla. Šel jsem za Jardou Janeckým, co to je za záhadu. A ten mi řekl, že jestli ji nechci prodávat, tak ji „zničíme“ a dáme tyhle snímače. A teď hraje skvěle.

Struny, trsátka?
Zkoušel jsem snad všechny značky. Hodně dobrý jsou Thomastiky Jazz Bass Roundwound JR344, ale jsou strašně tenký a přechod na druhou basu s jinýma strunama mi vadil. Ted jsem ve fázi, že používám D’Addario EXL190, niklové, hrubě vinuté. Trsátka Dunlop 0,73.

O věku
Jako dospělej ztratíš tu mladistvou drzost. Což je v rokenrolu velká ztráta! Ta drzost a sebevědomí, to je v rokenrolu nejvíc: Jsme nejlepší na světě, jdeme na to a vyližte nám...!

Jaká je podle tebe budoucnost hudebního průmyslu?
Jsem pesimistickej. Byl tady ředitel Warner/Chappell z New Yorku, největší vydavatelé hudby. Měl přednášku k pozvaným muzikantům. Byli tam Kocáb, Oskar Petr, Roman Holý, nějakých dvacet muzikantů. Pořadatel nám dopředu řekl: „Připravte si nějakou písničku, budete s ním mluvit.“
A ten ředitel nám řekl: „Jsem na inspekční cestě po Evropě. My v New Yorku věříme, že dobrá písnička může vzniknout nejen v Londýně či Paříži, ale třeba v Praze. Jestli s námi chcete spolupracovat, musíte si uvědomit, co chce music-industry: to není showbyznys, jak jste byli zvyklí. Co je hudební průmysl? Ty uděláš text, ty sloku, ty refrén, ten to nahraje...“ a různě na nás při tom ukazoval. „My vezmeme nějakýho mladýho kluka nebo holku. Tomu to dáme. Na první desce proděláme. Na druhý vyděláme. Třetí deska nikoho nezajímá. A to celé kompletně znova. Takže jestli chcete být v hudebním průmyslu, tak se na to připravte. A jestli ne, tak samozřejmě můžete dělat, co chcete, do toho vám nikdo mluvit nebude.“

O manželkách
Některá si stěžovala, že ten její je furt pryč. Tak jí říkám: „Měla sis vzít traktoristu. Ten doorá a jde domů.“ Jenže když nebyly kšefty, tak nadávala, že nic nevydělá.

Tak to je sprcha...
Po tomhle proslovu jsme za ním měli každej postupně chodit po deseti minutách. Nejdřív jsem myslel, že tam ani nepůjdu. Nakonec jsem šel, pustili jsme mu to a on povídá: „Dobrý, ale co na tom budeme prodávat? Děkuju, na shledanou.“ Tak tohle je hudební průmysl.
Dnes možná někdo vydělá na YouTube. Ale tak měsíc dva, a pak nic. Koho to pak zajímá?

Kam to směřuje?
Netuším, ale připadá mi to, jako bychom se vraceli do doby, kdy ještě neexistovala ochrana autorů. Do doby, kdy žil Mozart. Všichni si pamatujeme, že umřel chudej. Ale nikdo si neuvědomí, že v té době všechny evropský divadla hrály jeho Kouzelnou flétnu a Mozart z toho neměl ani korunu. Autorský poplatky nebyly, přitom šlechta se bavila. Takže on byl úspěšnej, ne že ne! Ale umřel chudej, protože nebyla ochrana autorů.
Krásný hudby je spousta. Na YouTube najdeš vše, co chceš slyšet, ale většina autorů dneska, pokud neskládají reklamy nebo hudbu k filmu, se neuživí, i když lidi jejich písničky poslouchají.

Ani živé hraní kapelu neuživí?
Ne, každej musí hrát ještě jinde nebo učit a tak. Já k tomu ještě skládám, třeba hudbu k Večerníčkům.

I reklamu?
Ne, hudbu k reklamám jsem nikdy nedělal.

Kam kráčí Laura?
Co nám zbývá? Videoklipy podle mě u naší kapely nefungují. Sebelepší desku nám rádia hrát nebudou. Leda tak pětkrát za rok jednu písničku, takže z ničeho nebude hit. Spoléhám na živé hraní. Prostě musíme hrát co nejlíp.
Budeme makat, abychom se udrželi. Zkusíme přidat, třeba se nám podaří vzlétnout. Ale spíš budeme postupně plachtit.

Díky za rozhovor a přeju co nejdelší let!

Aktuální obsazení kapely

Karel Šůcha - kapelník, basa, zpěv
Lucie Bakešová - zpěv
Miroslav Návrat - bicí
Tomislav Zvardoň - kytara
Ondřej Fišer - kytara, zpěv
Kamil Janský - saxofon, zpěv, road manager
Milan Král - pozoun, zpěv
Radek Němec - trubka, zpěv

Alternace:
Luboš Víšek - saxofon
Petr Kužvart - trubka

Minirozhovor

Zvukař Roman Dobrev
Když Karel zjistil, že tu máme studio, rozhodl se, že u nás bude dělat demáč. Já si říkal: „Demáč? No tak to mě uráží!“ (smích) Ale jasně, je zvyklý na vysoký standard. Nicméně jsem doufal, že snad ho přesvědčím, vždyť my tady to vybavení máme dobrý. Něco nahrál, poslechl si to. A došlo k tomu, že si sedl a povídá: „Víš co? Já tady nebudu točit demáč, já tady natočím desku. Protože se mi to tu líbí.“ To byla pro mě obrovská pocta, vždyť je zvyklý nahrávat za celá ta léta v nejdražších studiích. Tohle proběhlo asi před půl rokem. No a teď jsou tady...
Já mám práci ve studiu jako srdcovou záležitost. Nejdřív jsme dělali komerční věci, pak zjišťuješ, že potřebuješ nahrávat. Uděláš menší studio. Pak jsme si se šéfem Mírou Kuželkou řekli, že do toho půjdeme naplno, že uděláme velké studio. Chtěli jsme jít analogovou cestou. Máme pult Soundcraft MH4, který je fakt dobrý. A díky tomu, že teď letí digitály, jsme ho koupili poměrně dobře. Točíme do Sonaru, naráz můžeme točit 32 stop, ale zatím jsem to nevyužil.
Jdu cestou analogového komprimování, základ jsou kompresory SSL na všech busech, také kompresory 1176LN, ekvalizéry Pultec a Sontec, a nedávno jsme pořídili legendární kompresor pro mastering - Fairchild 670.
Mám za sebou kurz u Jona Murcha a ten mi otevřel oči. Jsem mu hrozně vděčný. Jeho kurz není na to, abys hned věděl, co máš dělat. Ale abys pochopil princip. Někdo s ním nesouhlasí. Ale on podává návody. Nemůžeš to brát, že po kurzu budeš zvukař. Musíš si najít sám cestu, jak to využiješ.

Video
Na iVysilání České televize stojí za (několikeré) zhlédnutí koncert ke třiceti letům kapely z brněnského Sono. Výborná akce, kdy skrz obrazovky našich chladných přístrojů prýští energie a radost. Po chvíli sledování to jednoho donutí zvednou se z gauče a zatancovat si v obýváku!

Web
http://www.lauranet.cz/
http://www.ponterecords.cz/

Psáno pro: časopis Muzikus 2018/12

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Laura-a-jeji-tygri-Zivy-organismus-ve-studiu~19~prosinec~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.