Kytary pod Kabátem - na co hrají kytaristi Kabátů?
24.01. | Autor: Ladislav Ptáček | sekce: pro muzikanty - články
Když se řekne Dubí, každého napadne něco, co s muzikou tak docela nesouvisí. My jsme se však setkali na řečeném místě s kytaristy tuzemského Kabátu. Povídalo se o kytarách mistrů Oty Váni a Tomáše Krulicha.
Zkušebna
Protože rozhovor měl proběhnout ve zkušebně, těšil jsem se, že uvidím, kde zkouší nejslavnější česká kapela současnosti (koukněte na počty diváků na koncertech), která je navíc na absolutní špičce tuzemského „šoubyznysu“ už téměř dvě desetiletí. Člověk to bude moci porovnat s vlastní zkušebnou. Nepochyboval jsem, že uvidím různé vychytávky, speciální zatlumení, kukaň na bicí, bezdrátový zpěvový aparát, nejnovější odposlechy a vůbec všechno, co ke zkušebně tak výjimečné kapely přece musí patřit.
Ale chyba lávky! Normální prostory s normálním zázemím. Ani vysílačky, ani plakáty spoře oděných děvčat. Takže jediným luxusem, který jsem zaznamenal, byla toaleta s umyvadlem a teplou vodou.
V Muzikusu 08/2011 psal Vláďa Švanda (známý to dudák) o návštěvě Tomáše Krulicha a Oty Váni v legendárním britském Marshallu, kterou zorganizoval a zařídil Vítek Bambas z PCM.
Tento rozhovor bude na zmíněnou reportáž částečně navazovat. Povídání se točilo kolem kytar, jak si ke klukům postupně našly cestu. Protože kytary si, stejně jako ženy, nevybíráme. Ony k nám, potvory, totiž vždycky přicházejí sami. Jdeme na věc!
Tomáš Krulich
Ahoj, jak se máš?
Nestěžuju si, jde to, dobrý je to.
Když to vezmu obecně, jaký je vlastně tvůj vztah ke kytarám, na které hraješ?
Vztah ke svým kytarám mám veskrze dobrej. Ale když už jich nakoupíš víc, musíš se o ně taky starat. Na nějakou třeba dva roky nešáhneš a pak je potřeba občas nechat dorovnat krk a podobně. Aby byla ta kytara kdykoli připravená na to ji vzít a zahrát si na ni.
Rád si zahraju na kteroukoli z nich. Mám dokonce ještě Charvel Jackson, na kterou jsme nahrávali první dvě desky. To byla moje první fakt dobrá kytara. A víš co? Na tu si doma taky rád zahraju!
Kolik jich máš?
Sedm a dvě basy.
A která byla tvoje první?
Ta moje se jmenovala Vikomt. Byla bílá, taková nepovedená kopie Telecastera.
Jak ses k ní dostal?
Člověče, my jsme měli - ale aby to neznělo blbě - takovou chůvu, starou bábinu, fajn ženskou, teď už je po smrti. Vzpomínáme na ni s bráchou jenom v nejlepším! Já jsem tenkrát chodil okolo hudebnin tady v Teplicích, byly tu tenkrát jediný, naproti divadlu. A oni tam tuhle kytaru měli dlouho vystavenou. Já jsem kolem ní pořád chodil... A představ si, jednou tam šla se mnou bábina a prostě mi ji koupila!
To je skvělý! Kolik ti bylo?
Bylo čtrnáct.
Jak jsi šel dá?
No, úplný základy... Měl jsem učitele Trnečku a chodili jsem „jakoby“ do lidový školy umění, ale dával mi hodiny, až když mu skončila škola, mě tam měl navíc. A já jsem si to tam hned - samozřejmě - na druhou hodinu přihasil s touhle elektrickou kytarou! A on na mě koukal, jakože co? Nejdřív si myslel, že si dělám srandu. Ale já jsem říkal, že se chci naučit na tuhle kytaru.
Potom řekl, dobře, a já jsem si vždycky sehnal třeba tři písničky od Status Quo, Katapultu, Arakainu... Něco jsem přines’ a on mi třeba řekl: „Tohle je na tebe moc složitý, to ne,“ nebo „... tohle tě můžu naučit - a když budeš doma makat dvě hodiny denně, tak se tu pecku naučíš za týden, než přijdeš znova na hodinu.“ A tak to probíhalo asi půl roku nebo rok.
Když jsem měl kapelu, tak jsme z toho měli hroznou radost, když jsme si mohli zahrát rokenrol a zahulákat do mikrofonu.
Pouze ukázka, celý článek najdete v časopise.
Oťas Váňa
Ahoj! Co teď chystáte?
Jelikož jsme na jaře při turné Banditi di Praga natočili pražskej koncert, tak z něj chceme udělat DVD. O což se vlastně snažíme pokaždé. Každý turné se snažíme udělat zajímavý a taky se ho pokaždý snažíme natočit a vydat. Vždycky je to takový poděkování fanouškům, že tam byli, že přišli.
Pojďme ke kytarám. Jaká byla ta tvoje první?
Je to podobný asi jako všichni muzikanti tady v Československu. Když jsem začínal, to mi bylo třináct, tak jiná možnost než Jolana nebyla. No a moje první kytara byla Jolana Iris, na kterou jsem si našetřil tak, že dostaneš od dědy a babičky za vysvědčení nebo k narozeninám stokorunu... Tenkrát stála asi patnáct set. Pak jsem měl další Jolanu Jantar. A potom, jelikož jsem měl příbuzný v Západním Německu, mi teta poslala japonskou Aria Pro 2. To už mi bylo asi sedmnáct.
Ta byla kvalitní, ne?
Ta byla hodně kvalitní, mechanika tam byla dobrá. Tu mi bohužel potom ukradli.
Jak to šlo dál?
Já jsem byl vždycky „Gibsoňák“. Mně se vždycky líbily Les Pauly, jenže na to nebyly finance. No, v devadesátým prvním jsme točili první desku, takže už se to začalo brát vážně. A jelikož jsem neměl na Les Paula, tak jsem si koupil Ibanez, to byla japonská kopie Les Paula. Dneska jsou to vyhledávaný kousky. Hrála hodně dobře. Na tu jsem nahrál první dvě desky společně s tou Aria.
Ty tady máš armádu Gibsonů...
Tohle je Gibson Les Paul Custom, kterej byl vlastně mojí první pořádnou kytarou. Tu mi prodal v roce devadesát pět Dodo Doležal, u kterýho jsme zrovna v tý době točili desku. A tak vlastně to je splnění toho dětskýho snu. Tahle kytara je moje jednička. Ta se mnou už prošla mnoho bitev, doufám, že vítězně. Nedám na ni dopustit, je to prostě moje srdcovka.
Co to máš zezadu za náplasti?
To mám kvůli opasku, abych si neodřel lak. Když jsme letěli do Ameriky, tak si americký celníci mysleli, že tam mám výbušninu, protože ta páska vypadá zvláštně. Nedokázali pochopit, proč ji tam mám. Jinak je to ročník 1979, takže mladá holka ještě.
Samozřejmě o kytary se člověk musí starat, takže už je přepražcovaná, protože jsem na ni hodně hrál. Ale je to opravdu moje jednička.
Pouze ukázka, celý článek najdete v časopise.
Kytary pod Kabátem - na co hrají kytaristi Kabátů?
Když se řekne Dubí, každého napadne něco, co s muzikou tak docela nesouvisí. My jsme se však setkali na řečeném místě s kytaristy tuzemského Kabátu. Povídalo se o kytarách mistrů Oty Váni a Tomáše Krulicha.
Zkušebna
Protože rozhovor měl proběhnout ve zkušebně, těšil jsem se, že uvidím, kde zkouší nejslavnější česká kapela současnosti (koukněte na počty diváků na koncertech), která je navíc na absolutní špičce tuzemského „šoubyznysu“ už téměř dvě desetiletí. Člověk to bude moci porovnat s vlastní zkušebnou. Nepochyboval jsem, že uvidím různé vychytávky, speciální zatlumení, kukaň na bicí, bezdrátový zpěvový aparát, nejnovější odposlechy a vůbec všechno, co ke zkušebně tak výjimečné kapely přece musí patřit.
Ale chyba lávky! Normální prostory s normálním zázemím. Ani vysílačky, ani plakáty spoře oděných děvčat. Takže jediným luxusem, který jsem zaznamenal, byla toaleta s umyvadlem a teplou vodou.
V Muzikusu 08/2011 psal Vláďa Švanda (známý to dudák) o návštěvě Tomáše Krulicha a Oty Váni v legendárním britském Marshallu, kterou zorganizoval a zařídil Vítek Bambas z PCM.
Tento rozhovor bude na zmíněnou reportáž částečně navazovat. Povídání se točilo kolem kytar, jak si ke klukům postupně našly cestu. Protože kytary si, stejně jako ženy, nevybíráme. Ony k nám, potvory, totiž vždycky přicházejí sami. Jdeme na věc!
Kytary pod Kabátem - na co hrají kytaristi Kabátů?
Tomáš Krulich
Ahoj, jak se máš?
Nestěžuju si, jde to, dobrý je to.
Když to vezmu obecně, jaký je vlastně tvůj vztah ke kytarám, na které hraješ?
Vztah ke svým kytarám mám veskrze dobrej. Ale když už jich nakoupíš víc, musíš se o ně taky starat. Na nějakou třeba dva roky nešáhneš a pak je potřeba občas nechat dorovnat krk a podobně. Aby byla ta kytara kdykoli připravená na to ji vzít a zahrát si na ni.
Rád si zahraju na kteroukoli z nich. Mám dokonce ještě Charvel Jackson, na kterou jsme nahrávali první dvě desky. To byla moje první fakt dobrá kytara. A víš co? Na tu si doma taky rád zahraju!
Kolik jich máš?
Sedm a dvě basy.
A která byla tvoje první?
Ta moje se jmenovala Vikomt. Byla bílá, taková nepovedená kopie Telecastera.
Jak ses k ní dostal?
Člověče, my jsme měli - ale aby to neznělo blbě - takovou chůvu, starou bábinu, fajn ženskou, teď už je po smrti. Vzpomínáme na ni s bráchou jenom v nejlepším! Já jsem tenkrát chodil okolo hudebnin tady v Teplicích, byly tu tenkrát jediný, naproti divadlu. A oni tam tuhle kytaru měli dlouho vystavenou. Já jsem kolem ní pořád chodil... A představ si, jednou tam šla se mnou bábina a prostě mi ji koupila!
To je skvělý! Kolik ti bylo?
Bylo čtrnáct.
Jak jsi šel dá?
No, úplný základy... Měl jsem učitele Trnečku a chodili jsem „jakoby“ do lidový školy umění, ale dával mi hodiny, až když mu skončila škola, mě tam měl navíc. A já jsem si to tam hned - samozřejmě - na druhou hodinu přihasil s touhle elektrickou kytarou! A on na mě koukal, jakože co? Nejdřív si myslel, že si dělám srandu. Ale já jsem říkal, že se chci naučit na tuhle kytaru.
Potom řekl, dobře, a já jsem si vždycky sehnal třeba tři písničky od Status Quo, Katapultu, Arakainu... Něco jsem přines’ a on mi třeba řekl: „Tohle je na tebe moc složitý, to ne,“ nebo „... tohle tě můžu naučit - a když budeš doma makat dvě hodiny denně, tak se tu pecku naučíš za týden, než přijdeš znova na hodinu.“ A tak to probíhalo asi půl roku nebo rok.
Když jsem měl kapelu, tak jsme z toho měli hroznou radost, když jsme si mohli zahrát rokenrol a zahulákat do mikrofonu.
Pouze ukázka, celý článek najdete v časopise.
Kytary pod Kabátem - na co hrají kytaristi Kabátů?
Oťas Váňa
Ahoj! Co teď chystáte?
Jelikož jsme na jaře při turné Banditi di Praga natočili pražskej koncert, tak z něj chceme udělat DVD. O což se vlastně snažíme pokaždé. Každý turné se snažíme udělat zajímavý a taky se ho pokaždý snažíme natočit a vydat. Vždycky je to takový poděkování fanouškům, že tam byli, že přišli.
Pojďme ke kytarám. Jaká byla ta tvoje první?
Je to podobný asi jako všichni muzikanti tady v Československu. Když jsem začínal, to mi bylo třináct, tak jiná možnost než Jolana nebyla. No a moje první kytara byla Jolana Iris, na kterou jsem si našetřil tak, že dostaneš od dědy a babičky za vysvědčení nebo k narozeninám stokorunu... Tenkrát stála asi patnáct set. Pak jsem měl další Jolanu Jantar. A potom, jelikož jsem měl příbuzný v Západním Německu, mi teta poslala japonskou Aria Pro 2. To už mi bylo asi sedmnáct.
Ta byla kvalitní, ne?
Ta byla hodně kvalitní, mechanika tam byla dobrá. Tu mi bohužel potom ukradli.
Jak to šlo dál?
Já jsem byl vždycky „Gibsoňák“. Mně se vždycky líbily Les Pauly, jenže na to nebyly finance. No, v devadesátým prvním jsme točili první desku, takže už se to začalo brát vážně. A jelikož jsem neměl na Les Paula, tak jsem si koupil Ibanez, to byla japonská kopie Les Paula. Dneska jsou to vyhledávaný kousky. Hrála hodně dobře. Na tu jsem nahrál první dvě desky společně s tou Aria.
Ty tady máš armádu Gibsonů...
Tohle je Gibson Les Paul Custom, kterej byl vlastně mojí první pořádnou kytarou. Tu mi prodal v roce devadesát pět Dodo Doležal, u kterýho jsme zrovna v tý době točili desku. A tak vlastně to je splnění toho dětskýho snu. Tahle kytara je moje jednička. Ta se mnou už prošla mnoho bitev, doufám, že vítězně. Nedám na ni dopustit, je to prostě moje srdcovka.
Co to máš zezadu za náplasti?
To mám kvůli opasku, abych si neodřel lak. Když jsme letěli do Ameriky, tak si americký celníci mysleli, že tam mám výbušninu, protože ta páska vypadá zvláštně. Nedokázali pochopit, proč ji tam mám. Jinak je to ročník 1979, takže mladá holka ještě.
Samozřejmě o kytary se člověk musí starat, takže už je přepražcovaná, protože jsem na ni hodně hrál. Ale je to opravdu moje jednička.
Pouze ukázka, celý článek najdete v časopise.
časopis Muzikus 2012/02
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Kytary-pod-Kabatem-na-co-hraji-kytaristi-Kabatu~24~leden~2012/
Komentáře
&;
