muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Robert Johnson

14.12.2011 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - články

Kytaroví velikáni - Robert Johnson

Kytaroví velikáni - Robert Johnson


   „Kdo je ten druhý chlap, co hraje s Johnsonem?“
Otázka Keitha Richardse, když poprvé slyšel Johnsonovy nahrávky (kde hraje sám).

Ano, dnes nás čeká poměrně hluboké ponoření do historie kytary. Ale vlastně - zase tak hluboké ne. Stačí si totiž uvědomit (či se podívat o pár řádek níž), kdo všechno si dal do svého repertoáru a po svém zpracoval (dlužno říci, že bez výjimky vždy osobitě a perfektně) skladby tohoto Krále delta blues, jak se postupem času začal Robert Johnson nazývat. Ovšem to už byl dávno po smrti...

V jeho repertoáru bychom totiž našli řadu skladeb, jejichž názvy už na první pohled nejsou neznámými. Skladby, jimž dodali lesku takoví interpreti jako Eric Clapton (včetně období s Cream a Derek and The Dominos), Bob Dylan, Led Zeppelin, Rolling Stones, Peter Green, Blues Brothers, Canned Heat, Cream, Ry Cooder, Fleetwood Mac, Allman Brothers Band, Grateful Dead, John Hammond, Jeff Healey Band, John Lee Hooker, Steve Winwood, Elmore James, Paul Butterfield Blues Band, Climax Blues Band, Spencer Davis Group, B. B. King, Son House, Howlin’ Wolf, Robert Lockwood Jr., Taj Mahal, Steve Miller Band, Keb’ Mo’, Doors, Bonnie Raitt, Red Hot Chili Peppers, Jorma Kaukonen, Freddie King, Sonny Boy Williamson, Johnny Winter, Richie Kotzen, Skip James, Ike & Tina Turner, ZZ Top, Gov’t Mule, Little Feat, Lynyrd Skynyrd, Status Quo a celá řada dalších...

Proč jsem zde uvedl tolik jmen? Že stačilo jenom říci, že ovlivnil spoustu muzikantů? Ne, to nestačilo. Právě ta rozsáhlost seznamu nejlépe vypovídá o šíři jeho vlivu i z hlediska stylu, žánru. A za druhé, a to je vlastně poznámka takzvaně naruby, v podstatě díky těmto umělcům tvorba tohoto kytaristy vešla ve známost. To znamená skladby jako Cross Road Blues, Love in Vain, Milcow’s Calf Blues, Preaching Blues, Ramblin’ On My Mind, Sweet Home Chicago, Terraplane Blues, Traveling Riverside Blues atd.

Těžko by totiž bylo jeho jméno opatřeno oním přídomkem z úvodu, těžko by se jeho jméno těšilo stejné pověsti jako Charley Patton, Otec delta blues či ze stejné stylové oblasti Tommy Johnson.
Zde můžeme už jen dodat některé další skutečnosti. Jako tu, že vynikající dvojalbová kompilace The Complete Recordings získala Grammy v kategorii Nejlepší historické album. Nebo, že Johnson byl uveden do Rockandrollové síně slávy. Či to, že v této Síni se ocitli hned čtyři songy (mezi pěti sty), které přispěly ke změně tváře hudby. Nemluvě o ceně Grammy za celoživotní dílo (převzal ji roku 2006 jeho syn Claud Johnson).

Robert Leroy Johnson se narodil v Hazlehurstu, v Mississippi, pravděpodobně 8. května roku 1911 nebo 1912. Jeho životní příběh je hodně zahalen tajemstvím. V podstatě existují jen dvě jeho fotografie. I když se občas objevují zvěsti, že jich je víc...

A to je vše

Taktéž i o jeho hudební kariéře se toho moc neví. Lépe řečeno prakticky vůbec nic. Nesporná jsou jen data, kdy nahrál svoje zásadní songy - a to roku 1936 ve třech dnech, 23., 26. a 27 listopadu ve studiu v San Antoniu v Texasu a roku 1937, 19.-20. června v Dallasu. A to je vše.
Úmrtní list se z archívů podařilo vyhrabat vlastně až roku 1968, totéž platí i o údajích o jeho dvou manželstvích. Už i zde se nacházejí rozdílné údaje z jeho životopisu. I v případě záznamů ze základní školy Indian Creek School v Tunice, Mississippi není vše v pořádku. Při sčítání lidu roku 1920 byl do matrik uveden rok 1912, jeho matka ale prý vždy uváděla rok 1911. Takže se ho budeme držet. A pokud jste z tohoto odstavce získali pocit, že Johnson byl tajemství samo, tak je to vlastně správně. Martin Scorsese o něm říká v předmluvě k filmu Alana Greenberga Love in Vain: A Vision of Robert Johnson: „Johnson vlastně existoval pouze na svých deskách. On byl opravdu čistá, nefalšovaná legenda.“

Od dětství na cestě

Jeho matka Julia Major Dodds se s otcem svého dítěte Noahem Johnsonem rozešla a vdala se za Charlese Doddse, poměrně úspěšného statkáře. Ovšem poté, co Dodds byl nucen po rozepři (a lynči) s bílými statkáři odejít z kraje, odešla také, ale po dvou letech poslala svého syna zpátky k Oddsovi. Ten se zatím zabydlel v Memphisu pod jiným jménem jako Carl Spencer.

Roku 1919 se Robert Johnson vrátil k matce, která se svým novým manželem žila v Tunice a Robinsville v Mississippi. Otčím, o čtyřiadvacet let mladší než Julia, se jmenoval Dusty Willis, takže Johnsonovi se mezi sousedy brzo říkalo Little Robert Dusty. Do místní školy v Tunice ale byl zapsán pod jménem Robert Spencer. Soudě podle dochovaných informací, ovšem velmi kusých, s ním nebyly žádné zvláštní potíže. Navíc se prý už v těchto letech začal zajímat o muziku a stal se mezi spolužáky známý pro svou hru na harmoniku a brumle.

Nejdříve harmonika...

Až po škole přijal Robert jméno svého otce a již tedy jako Robert Johnson se v únoru 1929 podepsal na osvědčení k uzavření manželství se šestnáctiletou Virginií Travis. Manželka mu ale zemřela zakrátko po porodu. V této době, kdy vedle „foukačky“ ho hodně oslovila kytara, se do Robinsvillu přistěhoval Son House, který ho výrazně ovlivnil. Až o hodně později si při rozhovorech vzpomněl na to, že Johnson ho  neustále „stíhal“, chodil na jeho vystoupení a snažil se napodobovat jeho styl hry na kytaru. Pořád mu to ale nešlo tak, jak by si přál.

Vedle Househo začal obdivovat i Pattona a Willieho Browna, potloukal se po místních lokálech a pokoušel se hrát. Majitelé místních náleven ho ale většinou odmítali se slovy, že nic neumí.

Johnson to ale nevzdával a snažil se na místní scény dostat tak, že oslovoval starší bluesmany ve snaze si s nimi aspoň zajamovat. Opět bez výrazného úspěchu. Někdy se mu ale přece jen podařilo prodrat se aspoň tak, že si mohl zahrát o přestávkách. House na to jednou vzpomínal: „Hrál dobře na foukačku, a když jsme zrovna měli přestávku - a to i mezi skladbami - tak začal hrát. Musím říct, že mu harmonika šla opravdu dobře. Ale on se snažil být kytaristou. A to mu teda nešlo.“

... potom i kytara. Na hřbitově.

Johnson ale nebyl z těch, kdo by se svého snu vzdali. Začal ještě více poslouchat dostupné nahrávky, chodil na koncerty bluesmanů a nechal se jimi inspirovat. Vedle Lonnieho Johnsona ho oslovily další osobnosti jako Skip James, Kokomo Arnold či Scrapper Blackwell. Ovšem největší vliv na hru, techniku, frázování a vytvoření jeho feelingu měl prakticky neznámý muzikant, Ike Zinnerman. Johnson se totiž po všech těch odmítnutích, která často hraničila až s výsměchem, stáhl skoro na dva roky do ústraní a začal s největší pravděpodobností brát lekce u tohoto bluesmana, který pocházel z Alabamy (pokud vím, tak Zinnerman nikdy nic nenahrál).
Těžko lze určit, jak probíhaly tyto lekce. Vypráví se o nich spousta legend. Pokud uvedeme aspoň jednu z nich, tak podle ní Johnson s Zinnermanem vstřebávali pocit z cesty a vykořeněnosti na jedné z křižovatek, kde o půlnoci jamovali. Některá místa v Clarksdale a Memphisu se dodnes přou o tu čest být označena jako místo, kde Johnson získal své pověstné kyarové cítění.

Ovšem poté, co muzikolog Bruce Conforth, zabývající se mj. i historií blues, vypátral Zinnermanovu dceru, vneslo se do oněch zvěstí přece jenom jasnější světlo. No, jasnější... Podle všeho totiž Johnson i Zinnerman chodili cvičit v noci na hřbitov. A proč tam, a to v noční dobu? Protože všude bylo ticho, dobře se slyšeli a nikoho nerušili (nikdo taky nerušil je).

Znovu na cestě

Skutečností je, že po onom delším odloučení se Johnson opět vynořil, ale již jako kytarista s naprosto perfektním feelingem, propracovanou technikou hry a vyzrálým projevem, včetně zpěvu a tvorby textů: „S Williem Brownem jsme byli na jeho koncertě,“ vzpomínal Son House, „a údivem jsme otevřeli ústa. Řekl jsem si: ,No, už to nejsem já, kdo je tak dobrej, rychlej a precizní.‘“

Neznamená to ale, že před Johnsonem se začaly plnit velké sály. To ne. Vrátil se sice do města, ale než se do těch větších klubů dostal, „užil“ si pořádně (a znovu) ulici se vším všudy, co k tomu ve třicátých letech patřilo. Hrál na chodníku před obchody, hospodami nebo před holírnou a vždy se podřizoval publiku. To, co chtělo, to zahrál. A milodary jen pršely. Johnson měl totiž jednu výbornou vlastnost - k tomu, aby zahrál nějaký song, mu stačilo si ho jen jednou poslechnout. A nebylo to nutně blues, nebyl to nutně jazz. Jednou to bylo country, jednou zase něco jiného. Navíc se nikdy neusadil na jednom místě, ale dělal takové okruhy nejen městem, ale později i mezi městy, tak aby se na své předchozí působiště znovu dostal. Pokoušel se v tom dostát i určité pravidelnosti, což mu přineslo další vlnu zájmu, protože si na něj jeho posluchači rychle zvykli. Jednu dobu se s ním protloukal Johnny Shines, v roce 1933 sedmnáctiletý muzikant: „Byla to dost zvláštní osobnost. Když jsme hráli, udělala se kolem tlačenice a peníze pršely. A on skončil, sebral prachy a šel a mě tam prostě nechal. Nějaký čas jsme takhle působili spolu. Ale stejně jsem byl jen jako přívěsek.“

Kytaroví velikáni - Robert Johnson

Kytaroví velikáni - Robert Johnson


Ve studiu ke zdi

Někdy během roku 1936 ho uslyšel H. C. Speir, lovec talentů. Seznámil ho s Erniem Oertlem, který Johnsonovi nabídl možnost natočit pro Brunswick Records několik věcí v improvizovaném studiu v San Antoniu. To bylo v podstatě vytvořeno z několika místností ve zdejším hotelu. Když tam Johnson dorazil, byl prý nervózní z nového prostředí, takže si prosadil, že bude nahrávat čelem ke zdi. Někteří zavilí fanoušci tak tvrdí, že právě to jeho otočení směrem do rohu studia dodalo nahrávkám sílu a jistoty.

Pravdou zůstává, že během tří dní natočil Johnson šestnáct skladeb. Pamětníci tvrdí, že když mu vyšla první malá deska, koupil ji pro své příbuzné, kde si je i poslechl. A protože jako první vyšly Last Fair Deal Gone Down a Terraplane Blues, byly to pravděpodobně jediné skladby, které Johnson slyšel. Ostatní prý už neposlouchal. Ne, že by nechtěl - měl raději hraní na cestě, než vysedávání ve studiu a poslech nahrávek.

Když se Terraplane Blues stala místním hitem (prodalo se na  pět tisíc desek), dostal opět pozvání do studia. Šlo zase o improvizované studio, tentokrát v Dallasu. Během pouhých dvou dní, 19.-20. června 1937, zde natočil třináct věcí.

Ženy, whisky, zpěv

Roku 1938 hrál Johnson v oblasti St. Louis, cestoval skrz Illinois, hrál v některých východních státech a v létě působil v Memphisu a Arkansasu. Když se vrátil do Mississippi, usadil se na chvilku blízko Greenwoodu. Vystupoval tam po několik týdnů na místních country slavnostech. A tam také i zemřel.

Jak je již obvyklé v jeho životopise, ani zde nemáme jasno o příčinách jeho smrti. Životopisci se nejvíce shodují na teorii, že začal flirtovat s jednou ženou, která byla shodou okolností manželkou majitele toho klubu, kde probíhaly slavnosti. Nebylo by to totiž poprvé, kdy se Johnson dostal do problémů kvůli ženám. Jeho souputníci, kteří se mu dostali trochu blíž k tělu, uvádějí, že často na svých uličních vystoupeních žádal mladé dívky, zda by u nich nemohl přespat „a tak“. A děvčata se s nabídkami prý jen hrnula. Takže Johnson u nich přespával se vším všudy včetně toho „a tak“ vždy až do chvíle, kdy se vrátil (mnohdy nečekaně) jejich manžel, přítel, milenec nebo otec.

A možná, že i vztah s manželkou majitele klubu byl příčinou jeho smrti. Ten večer na sobotním představení v Three Forks mu totiž jeho nová přítelkyně podala již otevřenou láhev s whisky. Sonny Boy Williamson si vzpomíná, že vždy Johnsona varoval, aby nepil z otevřené, načaté láhve. Ten mu prý na to odpověděl něco jako, aby on mu zase nikdy nebral láhev z ruky. V každém případě se Johnson z inkriminované láhve napil a během pokračujícího večera či spíše noci se mu udělalo tak zle, že mu přítomní museli pomoci dostat se na pokoj. Během dalších tří dnů se jeho stav zhoršoval, dostal i zápal plic a nakonec, 16. srpna 1938, zemřel v prudkých křečích. První vyšetřovací verze uvedly, že byl pravděpodobně otráven strychninem, velmi silným prostředkem na hubení krys, tehdy běžně k dostání. Buď prý byl jed rozpuštěn ve whisky nebo bylo hrdlo láhve strychninem obaleno. Řada muzikologů ale s tímto závěrem nesouhlasí. Na jedné straně prý velmi trpká chuť jedu mohla Johnsona varovat, na straně druhé, takové množství, aby zabilo člověka, nemohlo působit tak dlouho. Výsledek by se prý dostavil během několika hodin, nikoli dnů.

Sony vs. Columbia

Johnson byl pohřben v hrubé rakvi, stlučené z borovicových prken, v neoznačeném hrobě. A abychom dodrželi již v úvodu konstatovanou nejasnost o jeho životním příběhu, můžeme tak i tento článek skončit. Protože místo jeho věčného odpočinku pořád není s určitostí určeno. Z několika různých míst jsou „v kurzu“ dvě. Jedno je, jak vypovídala manželka místního hrobaře, pod stromem na hřbitově na severu od Greenwoodu. Label Sony tam umístil plaketu. A druhé, kde památníček umístila zase společnost Columbia Records, je na hřbitově v Morgan City, také nedaleko Greenwoodu.

Delta blues

Kytaristé, obecně řazení do této větve blues, původně pocházeli z mississippské delty, pro jejichž styl hry byly ve srovnání s dalšími formami akustického blues nejmarkantnější tyto znaky:

- jednodušší a často se opakující nápěv,
- slide (spíše s bottleneckem),
- ostinátní figury na basových strunách.

Samozřejmě že tato forma nebyla zdaleka jednotná ve svém výrazu. Muzikanti z jednotlivých částí delty se od sebe lišili způsobem řazení akordů, používáním mollových postupů a i rozdílným tempem hry a vybrnkávání. Takže vedle klasických představitelů tohoto stylu, jako jsou Patton a oba Johnsonové, sem můžeme zařadit např. Skipa Jamese s jeho rychlými prsty pravé ruky či spíše už na okraji žánru stojícího a v počátku k hillbilly směřujícího Bo Cartera a Mississippi Sheiks.

Přes všechna rozporná tvrzení tak můžeme říci, že první jasně lokalizovanou bluesovou scénou byla právě oblast mississippské delty.

Johnson si vzal z delta blues všechny klasické znaky a integroval je do technicky bohatšího výrazu. Navykl si v doprovodu více využívat struny e1, h a g, výrazněji frázoval, nevyhýbal se arpeggiím a na basové struny vybrnkával figury, blízké boogie. Vlastně se to dá přirovnat ke hře klavíristy, kdy levá ruka hraje basovou figuru a pravá doprovází obraty akordů. Z jeho starých nahrávek můžeme slyšet i temné údery - ty vydávala jeho pravá noha, když si ve studiu dupal rytmus.

Na kytaru (dochovaly se snímky se dvěma různými akustikami) hrál palcem, bottleneckem mu byla vždy ta láhev whisky, kterou měl po ruce.

Diskografie

1.  Robert Johnson sólově
1.1  Základní, profilová alba
Pozn. č. 1: Johnson patří přesně mezi tu kategorii umělců, u nichž základ tvorby tkvěl v nahrávání jednotlivých skladeb. Koneckonců, už jen z doby, ve které tento umělec působil, vyplývá, jaké asi měli on a jemu stylově blízcí umělci možnosti při natáčení záznamů o delších stopážích a větším počtu skladeb. Následná alba mají tedy spíše charakter kompilací, v mnoha případech shodného obsahu s pouze pozměněným pořadím či s ubranými nebo přidanými bonusy. Přesto je uvedeme už jenom z hlediska přehlednosti, dostupnosti a vytvoření si představy o významu tohoto kytaristy.
Pozn. č. 2: Následný seznam tedy bude obsahovat pouze výběr z těchto titulů, orientovaný zejména na známější vydání a silnější labely. Nebudeme uvádět ani další nesčetná vydání těch prvních, pouze převzatých jinými labely.

King of the Delta Blues Singers (1966, Sony, Columbia)
King of the Delta Blues Singers, Vol. 2 (1970, roku 1998 vydány obě desky najednou, Sony)
The Complete Recording (1990, Sony, BMG)
Delta Blues, Vol. 1 & 2 (1990, Shadow)
Love in Vain (1996, Hallmark)
Original Blue Legend (1999, Charly)
Genius of the Blues (2000, Definitive)
Crossroad Blues (2002, Legacy)
This Is Mr. Johnson (2004, Sony)

1.2  Vybrané kolekce raného blues, obsahující jeho tvorbu
Pozn.: Výborný materiál pro srovnání interpretů

Beauty of the Blues (1991), Blues Masters, Vol. 6: Blues Originals (1993), Story of the Blues (1995), Blues Archive (1996), Blues legends, Vol 1 & 2 (1997), Men of Blues (1998), Guitar Blues Legends (1999), Nothing but the Blues (2000), Southern Blues, Vol .1 (2002) a další, přes 60 titulů...

Psáno pro: časopis Muzikus 2010/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Kytarovi-velikani-Robert-Johnson~14~prosinec~2011/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.