přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Brian Robertson

23.7.2004 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - články

Kytaroví velikáni: Brian Robertson

Kytaroví velikáni: Brian Robertson

Brian Robertson v interview o své soudobé kapele, 1995, News of the Guitar:

Těch kytaristů, kteří již jako teenageři začali vystupovat buď sami se svým souborem, nebo v nějaké studentské, místní kapele, bychom přece jenom našli dost. Ale určitě už není mnoho těch, kteří se již jako -náctiletí, v podstatě bez jakékoli větší předchozí zkušenosti, dostali do elitní (již slušně rozjeté) rockové party, navíc takové, jež se velmi brzy stala jednou z nejopěvovanějších hardrockových skupin vůbec. Ještě méně je pak těch, kteří svým feelingem a souhrou zdokonalili, doplnili či dokonce vytvořili další možnosti vyznění rockové kytary. A právě sem můžeme zařadit Briana Robertsona.



Kytaroví velikáni: Brian Robertson

Kytaroví velikáni: Brian Robertson

"Jsme taková normální, běžná kapela a já jsem jen rockový kytarista, který kdysi jezdil s Thin Lizzy a který má rád blues."

Tento dnes již tak trochu polozapomenutý velikán patřil kdysi do první ligy hardrockových kytaristů. V tandemu se Scottem Gorhamem navázal v Thin Lizzy na odkaz kytarových duet jemnějších Wishbone Ash, pomohl tak ještě více smazat do té doby pořád víceméně standardně pojímanou hranici mezi sólovým a doprovodným kytaristou a svou technikou, divokostí projevu a precizností hry dokázal rozšířit všeobecně pojímané představy souhry dvou kytar. Technickou erudici a vypracovaný smysl pro skladbu potvrdil ostatně i na svém dalším působišti, v kapele Motörhead. Je sice pravda, že právě toto spojení asi nebylo tím pravým ořechovým (zejména pro ortodoxní fanoušky skupiny), ale v každém případě byl jeho vliv na tuto ostrou a nekompromisní kapelu tak velký, že Another Perfect Day působí v celkovém kontextu tvorby Lemmyho smečky velmi příjemně a výrazně a celkově je pojímáno jako jedno z jejich nejlepších studiových alb. Podívejme se tedy na příběh kytaristy, který se jako člen Thin Lizzy podílel na Live and Dangerous, jednom z pěti nejlepších hardrockových alb vůbec, obecně řazeném hned za Made in Japan Deep Purple!

Brian Robertson se narodil 12. února 1956 v Glasgow ve Skotsku. Ještě než vzal do rukou kytaru, osm let se učil na klavír, nějakou dobu studoval i cello. Jak se ale dostával do teenagerských let, začal se zajímat o rock and roll a zkoušel spolu se svým starším bratrem Glenem hrát v místních kapelách jak na kytaru, tak i na basovou kytaru, bicí i klávesy. Briana totiž muzika úplně pohltila, věnoval se jí doslova od rána do rána a velmi rychle se stal pro své okolí proslulým už jenom pro tu obrovskou energii, která z něho čišela. Což se v podstatě stalo pro něj jedním z typických znaků jeho osobnosti i v dalších letech. Součástí této sršící vitality byla ale také i jeho výbušná povaha, která mu v budoucnu přinesla nemalé potíže.

Už v tomto věku se snažil pochytit z muziky co nejvíce, a to nejen poslechem, ale i praxí. Rychle si osvojoval jednotlivé styly hudby a ve velmi krátké době (v podstatě v průběhu dvou let) prošel několika žánrově dost odlišnými glasgowskými skupinami (pravděpodobně nejznámější z nich byla Dream Police, která se později vyvinula do Average White Band). Časté střídání kapel samozřejmě nemělo svůj původ jen v Brianově touze zkusit různé styly hudby, ale významnou roli zde sehrálo jeho (jemně řečeno) hodně přímočaré jednání. Sám nažhaven na ten nejvyšší výkon totiž požadoval krátce po vstupu do jakékoli sestavy stoprocentní výkon od ostatních členů a akceptaci svých nápadů a myšlenek.

V sedmnácti letech, vida, že místní kapely těžko překročí rámec lokality, sebral svou kytaru, několik paliček na bicí, od svého otce dostal čtyři desky Glenna Millera (ještě na 78 otáček) a s pár librami v kapse se vydal do centra hudebního dění, Londýna. V době, kdy většina jeho vrstevníků, obrazně řečeno, zkoumala, zda dostanou lepší stipendium v Cardiffu či Leicesteru, Brian s velkým sebevědomím dojel do Londýna v naději, že zde dostane místo v nějaké kapele. I když v jeho celkovém zaměření nakonec kytara převážila nad ostatními nástroji, přesto ve svém původním plánu počítal spíše s místem bubeníka: "Kytaristů bylo jak..." prohlásil Brian v jednom ze svých interview ke konci sedmdesátých let. "I když jsem chtěl hrát hlavně na kytaru, přece jenom jsem si říkal, že větší šanci se uchytit mám spíše jako nájemný bubeník. A potom, že bych se v klidu porozhlédl."

Na větší porozhlédnutí ale nebyl čas. Briana potkaly totiž hned dvě šťastné náhody. Za prvé, v červnu 1974 hledali Phil Lynott a Brian Downey z tehdy již slušně našlápnuté kapely Thin Lizzy náhradu za dvojici kytaristů, Andyho Gee a Johna Canna. A za druhé jej Lynottovi doporučil jeden roadie kapely, který Robertsona znal už z Glasgow. Zde by se ovšem hodilo, kdybychom si v kostce připomněli předchozí vývoj této skupiny, protože na další rozvoj Robertsonovy osobnosti měli Thin Lizzy zásadní vliv.

Lizzy vznikli na sklonku roku 1969, kdy se dali dohromady kytarista Eric Bell, bubeník Brian Downey a baskytarista a zpěvák Phil Lynnott (Lynnott se s Downeyem poznali již předtím u Skid Row). Poté, co zkusili a ihned vyhodili klávesáka, jen v tomto triu vydali svá první tři alba. Až třetí, Vagabonds of the Western World, zaznamenalo velký a náhlý úspěch díky hitu Whiskey in the Jar. Další singly ale propadly, a tak Bell znechuceně odešel. Náhrada byla pro kapelu velmi šťastným řešením, protože na Bellovo místo nastoupil Lynnottův kamarád Gary Moore. Kapela tak mohla začít jet nasmlouvané turné, ale už během něj se Moore odhodlal odejít ("... ty alkoholový smrště byly příliš vyčerpávající..."). Jeho instrumentální vklad byl ovšem tak velký, že Lynnott za jeho náhradu pro dokončení šňůry přijal hned dva kytaristy najednou - a to Andyho Gee (ex-Peter Bardnes Band) a Johna Canna (ex-Atomic Rooster). Dal tak základ v budoucnu velmi proslulému soundu Thin Lizzy, který byl mj. postaven právě na souhře dvou kytar, z nichž ani jedna neměla vyloženě "podřízenou" roli doprovodného nástroje. Po dokončení turné oba hráči odešli a Lynnott začal hledat stálejší muzikanty. A právě do této situace vstoupil Robertson.

Brian tedy přišel na konkurz a Lynott i Downey byli podle svých slov doslova omráčeni technikou hry a obrovskou energií, která přímo čišela z "... toho drzýho, arogantního, ale skvělýho fracka." Poté, co sestavu na kvartet doplnil i famózní Scott Gorham (podrobně jsem ho zpracoval v encyklopedii 15+3 světových kytaristů a kytaristek), začala vznikat ona pověstná kytarová souhra, jež inspirovala celou řadu kapel včetně výrazných jmen dalších vývojových období rockové muziky, např. Iron Maiden, Def Leppard atd.

Na Nightlife se Brian se Scottem ještě oťukávali, ale hodně se ke své vytříbenosti dostali již na následující desce Fighting, s celosvětovým hitem Rosalie. Ovšem zásadní průlom přišel až s albem Jailbreak, obsahujícím hodně silného materiálu včetně The Boys are Back in Town. "Dost lidí se nás tehdy ptalo, jestli jsme nějak promyšleně vytvářeli naše dvojhlasy," prohlásil Gorham. "Vůbec jsme o tom nepřemýšleli, prostě to tak znělo."

Po dobře přijatém LP Johnny the Fox kapela vyrazila na turné, ale tehdy vyplynula na povrch Brianova výbušná povaha. Ten se v jedné nálevně zapletl do divoké rvačky tak nešťastně, že utržil zranění nožem na ruce. Přivolaný lékař dokonce chmurně prohlásil, že Robertson si už asi nikdy nezahraje. Brian byl z toho dost v šoku, vedl řeči o tom, že muzika mu může být ukradená a že z kapely odejde, ale zranění se přece jenom hojilo rychle a úspěšně, takže nakonec od svých prohlášení upustil. Turné se ale muselo odjet, takže na jeho post přišel opět Gary Moore. Kapela ale měla Brianových nálad plné zuby, a tak práce na dalším LP Bad Reputation probíhaly v podstatě bez jeho účasti. Když tak divoké, alkoholem zcela prosycené, skupině vadila povaha jednoho z nich, tak to už opravdu muselo něco znamenat... Skoro všechny kytarové party tedy nahrál Gorham; nakonec, když se podíváte na přední stranu obalu, Brian tam ani není vyfocen.

Robbo, jak se u Thin Lizzy začalo Brianovi říkat, se ale nakonec do kapely znovu dostal, a to bylo jenom dobře, protože hned následující deska opravdu stála za to. Live dvojalbum Live and Dangerous je dodnes považováno jako jedno z pěti nejlepších hardrockových živých alb vůbec a odborníky a fanoušky bývá často řazeno hned za Made in Japan Deep Purple. Domnívám se, že opravdu nemůže být již lepšího hodnocení. A to i v případě, že prakticky všechny party (kromě bicích a stop, kde byly nahrány reakce publika) byly znova přetočeny ve studiu (podrobnosti viz encyklopedie 15+3 světových kytaristů a kytaristek).

Thin Lizzy ještě více zintenzívnili svou činnost, ale svou činnost na poli alkoholu a drog zintenzívnil i Brian. Osobní rozpory narůstaly koncert od koncertu, a tak se po letním turné Brian rozhodl z kapely odejít a to definitivně (nahradil ho opět Gary Moore): "Přes všechny ty rozepře jsem měl Lynnotta velmi rád, byl jako můj starší bratr. Scott se vždycky držel dost zpátky, ale já jsem říkal své názory vždy nahlas a naplno. A to bylo ono. Pamatuji si, že Phil začal hrát Don't Believe a Word a hrál to hrozně pomalu. Řekl jsem mu, že v tomhle tempu je to nesmysl, že je to utahaný. On se sebral a celý dva dny jsme o něm neslyšeli. A tak jsme se s Downeym sebrali a šli ho po všech těch hospodách hledat. Nakonec jsme ho nenašli, ale to pivo bylo dobrý."

Po odchodu se nejdříve vrhl na studiovou práci a zúčastnil se mnoha sessionů. Jeho jméno bylo tehdy v kytarovém světě opravdu pojmem, takže ke spolupráci ho vyzvali např. Eric Burdon, Graham Parker, Peter French, Steve Ellis, Pat Travers, Tim Hinckley a řada dalších, jeho jméno můžeme nalézt i vedle Davida Bowieho v nové verzi skladby Boys Keep Swinging. Přes všechny tyto úspěchy ho ale srdce táhlo znova na pódia, takže na samém konci sedmdesátých let se rozhodl, že to znovu zkusí s kapelou, tentokrát ovšem vytvořenou jen a jen podle jeho představ.



Nová formace nesla název Wild Horses a tvořili ji vedle Robba zcela v duchu doby a ohlasu jeho jména významné osobnosti rockového světa - baskytaru třímal Jimmy Bain (ex-Rainbow, dále např. Scorpions, Dio), klávesy obsluhoval multiinstrumentalista Neil Carter, známý např. od UFO či z dlouholeté spolupráce s Garym Moorem, a za bicími usedl Clive Edwards (UFO, Uli Jon Roth, Lionheart, Grand Prix...). Přes toto hvězdné obsazení se první deska, obsahující deset věcí, z nichž většina pocházela od Robertsona a Baina, nijak zvlášť neprosadila. Nepomohla ani celkem vyzrálá produkce Trevora Rabina. Skupině za prvé chyběl výrazný zpěvák (o zpěv se dělili Brian s Bainem), za druhé album nepřineslo žádný výrazný hit a za třetí nastávala léta osmdesátá, přes která se dostaly jenom opravdu silné osobnosti a vyzrálé kapely s delší tradicí a početnou posluchačskou základnou, vytvořenou v předcházejících desetiletích.

Ani druhá deska nepřinesla nic nového, ale v době jejího vydání již Robbo v kapele nebyl. Opět obnovil svou studiovou činnost, z níž mimo námi již jmenovaných aktivit vzešla dosti zajímavá spolupráce s Warrenem Cannem z Ultravox a Hansem Zimmerem na projektu nazvaném Helden: "Rok a půl jsme nahrávali a míchali. Celý materiál jsme vrstvili až na 62 stop - to bylo v té době opravdu hodně a rozhodně to nebylo obvyklé." Pokud ale vím, výsledky této spolupráce se nikdy nevydaly na žádné desce. Užuž to vypadalo, že Robbo pomalu upadne do zapomnění, ale naskytla se ještě jedna možnost halasného návratu na světová pódia.

V průběhu roku 1982 se totiž vyhrotily osobní i muzikantské problémy v té době hodně nažhavené kapele Motörhead - a to mezi Lemmym a kytaristou "Fast" Eddiem Clarkem. Ten odešel poté, co skupina zabodovala vynikající live deskou No Sleep 'Til Hammersmith a studiovkou Iron Fist. Lemmy a jeho bubeník, Phil "Animal" Taylor, oba velcí fanoušci Thin Lizzy, se tedy rozhodli získat Briana do svých řad. Ten souhlasil a vypravil se za nimi z Londýna do Ameriky, kde mělo rovnou probíhat turné skupiny. Jak uvádí ve svých vzpomínkách, během letu přes oceán si poslechl jejich poslední LP a po příletu a několika zkouškách vyjeli rovnou po amerických městech.

Robertson ovšem přes veškerou svou divokost do kapely nijak zvlášť dobře nezapadl. Poté, co na vyprodaných koncertech zjistil, že skalní fanoušci ho odmítají brát jako rovnocennou náhradu za Clarka, snažil se odpovědět po svém. Odmítal hrát se skupinou jejich staré a prověřené hity a prosazoval, zcela v duchu své povahy, nové písně, které již nesly jeho podpis na celkovém soundu kapely. Zvláště po vydání velmi dobrého alba Another Perfect Day, kde některé věci zní jako hodně razantní Thin Lizzy (odmyslíme-li si velmi osobitý Lemmyho chraplák) vyžadoval, aby se repertoár Motörhead zaměřil výhradně na tyto skladby.

To ovšem u Lemmyho, který po počátečním nadšení z Robertsonova přínosu opět hodlal zavést svou bandu do lety prověřeného řinčivého stylu, narazil. Není tedy divu, že nakonec Brian odešel, ale jeho odchod poznamenal kapelu více než jen ztrátou kytaristy. Spolu s ním odešel i Taylor (založili spolu neúspěšný projekt Operator). Robertsonův vklad do Motörhead byl ale přeci jenom zřetelný, protože kapelu posunul k širšímu pojetí zvuku i skladby. Lemmy, aby plně nahradil jeho odchod, musel v podstatě angažovat hned dva kytaristy, Michaela Burstona a Phila Campbella...

Robbo se po tomto dalším neúspěchu sice ještě jednou setkal na pódiu s Thin Lizzy, ale to šlo o jednorázovou akci, kdy proběhl koncert na zakončení turné. Tehdy se na jevišti v Hammersmith Odeon objevil vedle Scotta, Sykese, Moorea a dokonce i Erica Bella.

Většinu zbytku osmdesátých let strávil tedy opět svým prověřeným studiovým hostováním, často také vystupoval s Frankiem Millerem. Natočil s ním dokonce i LP, které bylo velmi dobře přijato (na bicí hrál Simon Kirke z Free a Bad Company). I následné turné po USA a Evropě bylo velmi úspěšné a vypadalo to, že se schyluje k dlouhodobé a plodné spolupráci. Miller ale prodělal roku 1993 mrtvici, takže vše skončilo.

Robertson se počátkem devadesátých let soustředil na některé projekty, začal spolupracovat s Joem Strummerem od The Clash, Sinead O'Connor, zastoupil Johnnyho Deppa v Rock City Angels a pomalu získával renomé i jako producent.

V době návratu hudby šedesátých a sedmdesátých let se nijak zvlášť nepokusil o renovaci Thin Lizzy (realizace spočívala hlavně na Gorhamovi a Sykesovi), ale účastnil se několika akcí včetně koncertu Phil Lynnott Tribute ve Wolverhamptonu. Tam se setkal se svým současným manažerem Paulem Schofieldem a spolu rozjeli několik dalších projektů včetně kvartetu, kde si zahrál s Paulem Guerinem (World of Leather, Michael Schenker Group).

V polovině devadesátých let se Brianovi také podařilo vydat svou vlastní sólovou desku. Možná, že se vám zdá, že je to dost pozdě, ale Robbo byl vždy spíše týmový hráč než osobnost s jednoznačně sólovými ambicemi. Deska, spíše EP, nese název The Clan a obsahuje pět věcí včetně Blues Boy, kterou Brian kdysi napsal s Lynnottem. Robertson kolem sebe vytvořil schopně nadupanou kapelu (Brian, Paul Guerin - g, Kyle Suckling - voc, Wayne Ellis - bg, Andy Fox - dr), ale ve srovnání s jeho ostatními pracemi se člověk nemůže ubránit dojmu, že zde opravdu šlo jen o to zkusit také něco vydat pod svým jménem.

Brian se totiž začal koncem devadesátých let plně věnovat své nové produkční společnosti Yodel International a ještě více zintenzívnil svou studiovou činnost a občasné zahostování si s nějakou kapelou. V tomto směru pokračuje i dodnes.

Domnívám se, že na závěr, abychom si ho ještě více přiblížili, necháme promluvit jeho dlouholetého souputníka a spolutvůrce soundu Thin Lizzy, Scotta Gorhama: "Všichni kluci, co hráli v Lizzy, byli výborní. Každý tím svým způsobem. Ale nejvíce jsem si vážil Briana. To bylo období, kdy jsme se stali jednou z nejznámějších kapel světa, na všem se poctivě makalo, všechno bylo syrové a originální. Ostatní byli také dobří, ale nastoupili k nám, když už jsme to jméno měli. Gary Moore je dnes legendou, Snowy White byl vždy precizní a John Sykes je kapitolou sám o sobě. Kdybych se ale mohl vrátit k určité sestavě, tak bych si vybral tu s Robertsonem."


Brianův sound a feeling se ustálil v době jeho členství u Thin Lizzy a v dalších obdobích se v podstatě nijak výrazně neměnil. Základem jeho vybavení byly vždy kytary Gibson Les Paul (zejména řady Custom a Standard) a half-stacky Marshall (nejčastěji stowattové hlavy 1959SLP Super Lead Plexi na bednách 4x 12", osazené 25wattovými Celestiony G12M Greenbacky). Velký důraz také kladl na wah pedály, které v jeho celkovém vyznění hrály podstatnou roli - u Thin Lizzy používal Colorsound Wah Wah. Zajímavostí na jeho pódiové sestavě pak jistě bylo dnes už unikátní páskové echo WEM Watkins Copicat Tape Echo: "Dobře, s dnešními digitálními mašinkami nemusíte zacházet tak opatrně jako s tímto neskladným zařízením, ale ukažte mi zase na druhou stranu nějakou současnou krabici, která dokáže udělat tak přirozený, kulatý echo-tón, jako to uměl Copicat..."




Diskografie:

A) Brian Robertson + Thin Lizzy
(včetně jedné ilustrativní kompilace):

Nightlife (1974, Vertigo)

Fighting (1975, Vertigo)

Jailbreak (1976, Vertigo)

Johnny the Fox (1976, Vertigo)

Bad Reputation (1977, Vertigo)

Live and Dangerous (1978, live, 2LP, jedno z pěti nejlepších hardrockových live alb patřící mezi desítku nejlepších koncertních desek v rocku vůbec, Vertigo)

Life (1983, velmi dobrý výběr, vynikající pro srovnání feelingu jednotlivých kytaristů Thin Lizzy - Briana Robertsona, Johna Sykese, Scotta Gorhama, Garyho Moorea, Snowyho Whitea a Erica Bella, Vertigo)


B) Brian Robertson + Wild Horses:

Wild Horses I (1980, EMI)

Stand Your Ground (1981, EMI)

C) Brian Robertson + Motörhead:

Another Perfect Day
(1983, Bronze)

10th Anniversary Birthday Party (1990, live, Brian spolu s "Fast" Eddiem Clarkem ve skladbě Motörhead, Roadrunner Records)

King Biscuit Flower Hour Presents Motörhead (1997, live, King Biscuit)


D) Brian Robertson (The Clan) sólově:

The Clan
(1995, spíše EP, občas uváděno pod názvem That's All..!, CLN)


E) Významné spolupráce:

- s Petem Frenchem - Ducks in Flight (1978, najdeme zde i Mickyho Moodyho - g a Kennyho Jonese - dr, Polydor)

- s Ericem Burdonem - Darkness Darkness (1980, Polydor)

- s Frankiem Millerem - Dancing in the Rain (1986, se Simonem Kirkem - dr, Vertigo), najdeme ho i na tribute trojalbu A Tribute to Frankie Miller

- v projektu Mona Liza Overdrive - Vive La Ka Bum (1989, s Neilem Murrayem - bg a Donem Aireym - key, Polygram)

- se Shane MacGowanem - The Snake (ZZT Records)

- s Lotus - A Taster for the Big One (1999, Record Heaven), Quartet Conspiracy (2000, Record Heaven)

- s Five Fifteen - Silver Machine (2000, Record Heaven)

- s DogFace - Unleashed (2001, MTM Music)


F) Další výraznější hostování:

Např. s Patem Traversem - Makin' Magic (1977, Polydor, Brian hraje v páté skladbě Statesboro Blues, na desce najdete mj. např. i Petera Solleyho - key, Glenna Hughese a také Nicka McBraina - dr), Royem Sundholmem - The Chinese Method (1979, Ensign), Zaine Griff (Brian hned v první skladbě, 1980, Automatic Record), dále Balaam and the Angel - Live Free or Die (1988, Virgin), projekt Skyclad - Tracks from the Wilderness (1992, Brian v Emerald), Meldrum - Loaded Mental Cannon (1980, Record Heaven) + řada dalších...



Psáno pro: časopis Muzikus 2004/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Kytarovi-velikani-Brian-Robertson~23~cervenec~2004/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.