přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytara (2) - téma měsíce

12.4.2007 | Autor: Dobroslav Šámal | sekce: pro muzikanty - články

Kytara (2) - téma měsíce

Kytara (2) - téma měsíce


V předchozím dílu jsme se podívali na základní modely snímačů, kytar, zesilovačů efektů, reprobeden a dalšího haraburdí, které potřebuje elektrický kytarista ke svému životu. Tento díl je tedy pokračováním a podíváme se na některé otázky ohledně kytar, strun, transportního vybavení a dalších nutných součástí výbavy.

Speciální efekty
V kategorii efektů jsem nezmínil některé typy, které se vymykají těm běžným. Jejich problémem je omezené použití, a tak pro kytaristu s menším příjmem představuje jejich pořízení trochu problém.
Talk box - Místo původní reprobedny připojíte (to znamená přepnete) malý reproduktor v krabici, od kterého je zvuk veden plastikovou hadičkou k mikrofonu. Zde již čekají vaše ústa a je jen na jejich otevření, jak bude modulován zvuk jdoucí do mikrofonu. Jedna z nejklasičtějších ukázek použití efektu je u Ritchieho Sambory ve skladbě Livin´ on a Prayer (Bon Jovi). Kolikrát jsem ale v Čechách slyšel zpěváky dělat do mikrofonu ua ua, protože kytarista talk box neměl. Vždy to ovšem, na rozdíl od originálu, znělo příšerně... Problémem je skutečně cena, protože za těch zhruba šest tisíc získáte efekt, který použijete málokdy.
E-bow - Sice produkuje zvukový efekt, ale možná by měl být spíše mezi trsátky. Když v sedmdesátých letech Jimmy Page, Radim Hladík a další hráli na kytaru smyčcem, dosahovali velmi specifických zvuků. Koncem sedmdesátých let se objevilo zařízení, které může mít kytarista v pravé ruce a pomocí elektromagnetických vln simulovat hru smyčcem. V této době je znovu k mání, ale i zde se naskýtá otázka, na kolik ho při jeho ceně okolo devadesáti eur využijete.
Hand Clapper - tleskač. Dnes takřka zapomenutá krabička Boss HC-2. Můžete vyluzovat na kytaru tleskání... Občas ji vidím v aukcích za neuvěřitelné ceny, prostě takových rarit moc není. No, raději pojďme dále.

MIDI kontroléry
Pokud jste se rozhodli používat kytarové procesory, preampy nebo zesilovače, které jsou vybaveny MIDI vstupem, je možné elegantně přepínat svoji elektrárnu z jednoho společného místa - pomocí MIDI kontroléru. S malými přepínači se dvěma tlačítky moc parády neuděláte, s většími, které mají většinou pět přepínačů a přepínač bank up/down, je to již lepší, ale největším přínosem na scéně jsou verze, kde máte alespoň deset přepínačů. Nejlevnější modely této třídy umí pouze vyslat pokyn k přepnutí programu

(Nobels MF-1), občas ani neumí přiřadit jiné číslo programu, než zobrazuje n kontrolér, ale v nabídkách firem je řada velmi dobrých pedálů.
Chcete-li ovládat nějaký efekt v reálném čase (hlasitost, whammy, wah...), je dobré, aby kontrolér buď byl vybaven přímo pedálem (Behringer FCB-1010, Art X-15 a Roland FC-200), nebo umožňoval tento pedál připojit (Nobels MF-2, Rocktron MIDIMate).
Pokud počítáte s nárůstem počtu procesorů, je dobré, pokud umí vysílat více příkazů na více MIDI kanálech (Rocktron a Behringer). Pokud ovšem používáte zesilovače s nožním přepínáním, které nemají MIDI, je velmi výhodné, když si vyberete typ, jenž má výstupy pro přepínání těchto zařízení - odpadne vám na koncertě potřeba dělat šlapací show a přepnete i Marshalla jedním stiskem MIDI přepínače (Nobels MF-2, Roland FC-200, Behringer FCB-1010 a další).
Pokud máte skutečně dostatek financí a velkou aparaturu, můžete si dopřát špičkové přepínače - například Skrydstrup nebo Rocktron All Access, které vám za cenu lehce přes dvacet šest tisíc nabízí kompletní programovací možnosti pro řízení velké kytarové sestavy, volby song režimů, a tím větší přepínací možnosti, ale pro běžné menší rack sestavy vystačíte s levnějšími modely. Před koupí je dobré promyslet systém napájení. Některé podporují napájení speciálním sedmipinovým MIDI kabelem z racku (Rocktron), jiné mají přímo síťovou zásuvku (Behringer), další mají možnost napájení z baterií (Roland), ale většina jich potřebuje externí napáječ, který není nejodolnější součástí výbavy kytaristy na pódiu.

Přepínací systémy
Pokud používáte více krabiček nebo starších analogových efektů, je trochu problém rychle přepínat zvuk. Místy je to tanec na sopce. Do toho ještě vstupuje již zmíněný problém s transportem a zapojením. Řada kytaristů zvučných jmen (Gilmour, Edge...) to řeší přepínacími systémy, které umožní nechat krabičky za sebou například v racku a přepínat je podle potřeby jedním stiskem tlačítka. Nejčastěji pomocí chytrého MIDI přepínače, který umožňuje vysílat potřebná data, a pomocí přepínací části v racku, jež má spoustu výstupů nebo efektových smyček pro efekty a krabičky. Asi nejslavnější je systém Roberta Bradshawa (Custom Audio Electronics), který pak začal vyrábět Rocktron (obsahoval i VCA a Hush šumovou bránu - Rocktron Patchmate), a obrovský systém Pete Cornishe, jenž používal například David Gilmour nebo Lou Reed. Dostupnější systémy nemají tolik efektových smyček, ale zase pro jejich pořízení nemusíte prodat dům i s rodinou. Cena je hodně závislá na jejich počtu. Svoje systémy má Mesa/Boogie, T-Rex, Skrydstrup, Fender, Efex, KittyHawk nebo Nobels.
Pokud používáte více zesilovačů pro různé zvuky a chcete mezi nimi přepínat během hry, dají se, kromě jednoduchých A/B krabiček, které se ne vždy hodí, použít procesory mající více řiditelných výstupů. Takže lze nastavit přímo v efektovém presetu (Roland) některý z přepínacích systémů výše, případně i specializovaný řiditelný přepínač, například Amp Selector od Custom Audio Electronics.

Transportní kufry, rezervní systémy a spolehlivost
Když začnete jezdit po klubech a festivalech, přijde na řadu něco, v čem zesilovače a efekty můžete vozit. Snažte se vždy počítat s eventualitou, že se v autě mohou věci posunout a něco vám na efekt - procesor může spadnout a jen málokdo má s sebou připraveno rezervní řešení pro případ poruchy. Je dobré - v profi oblasti nutné - být připraven tak, aby i v případě selhání jednoho článku šlo odehrát koncert. Na stránkách Muzikusu bylo mnohokrát popsáno, jak například Oceán při koncertech s Erasure viděl, že při poškození LCD na syntezátoru technik otevřel druhý box a vyndal identický náhradní modul. Je jasné, že u amatérských kytaristů nemůže být připravenost na této úrovni, ale některé firmy (například Crate) vyrábějí malé zesilovače s určením právě jako rezervní levné řešení. To se týká i kytarových předzesilovačů a preampů. Je dobré mít připraveno a odzkoušeno řešení, kdy použijete krizový scénář tak, aby se dal koncert odehrát. Nemusí to být super zvuk, ale těžko mne přesvědčíte, že bude pořadatel nadšen, když mu řeknete, že hrát nebudete, protože vaše skvělá kopie Marshalla přestala hrát. V tomto případě mají výhodu stereo koncové zesilovače - ve verzích dual monoblock (například Marshall) máte i samostatná síťová trafa a vypínače. Jde tak o dva zcela nezávislé zesilovače a máte velkou šanci, že alespoň jeden bude v pořádku (pokud vám na rack nespadlo letadlo).
Druhou stránkou věci je rychlost zapojení. Pokud hrajete na festivalu, máte limitovaný čas pro přestavbu a chcete hrát na svoje vybavení, je dobré snížit čas zapojení na minimum. Pro kytaristy, kteří mají vše v racku, je to jasné - připojí reprobednu, MIDI přepínač, celé to zapojí do sítě a jsou připraveni. V racku máte vše již propojené a snižuje se nebezpečí poškození modulů i propojovacích kabelů. Pokud ovšem používáte hodně klasických krabiček, může být situace mnohem horší. Většina výrobců krabiček nabízí speciální transportní kufry, které tuto situaci řeší, ale před koupí si raději zkuste, jestli jeho rozměry vyhovují všem vašim efektům a pedálům. V tomto transportním kufru by měl být umístěn i napájecí zdroj pro krabičky a ladička. Prostě vše, co máte zapojené před zesilovačem. Klasickým představitelem je například Boss BCB-6, ale v současné době je řada malých firem, které vyrábějí podobné boxy.
Další možností je dohodnout výrobu boxu speciálně pro vás s výrobcem rackových transportních kufrů - ti technologii ovládají a mohou řešení ušít přímo na míru. Pokud chcete využívat krabičky ve větším rack systému, dají se zabudovat přímo do racku a přepínat vhodným přepínacím systémem (viz výše) - aby se v racku dalo ke krabičkám dostat, nabízí například firma Prostage výsuvnou rack zásuvku pro uložení a připojení těchto efektů.
Častým doplňkem v racku, zejména zahraničních kytaristů, je filtr napájecího napětí - nejčastěji od firmy Furman (jejich výrobky ještě stihnou napájet další vaše efekty, případně osvětlovat rack). Kvalita napájecího napětí je nesmírně důležitá pro lampová zařízení, s klesajícím napětím se váš zvuk mění k nepoznání a ztrácí atak. Rovněž procesory při velkých poklesech napětí mohou stávkovat nebo se resetovat. V městských klubech je to většinou v pořádku, ale pódium v poli má dlouhé přívody a ne vždy se používá generátor. V rackových stabilizátorech opět vévodí Furman. Můj 3U rack stabilizátor finské provenience je sice skvělý, utáhne celý rack i s Marshallem, je to však dalších třicet kilo transportní váhy. Ale na polních festivalech vždy skvělý. Tato firma již zanikla, takže nejmenuji.
Stojánky na kytaru jsou také důležitým doplňkem na scéně. Mohou být jak pro jednu kytaru, dvě, ale pokud máte více kytar, je problém všechny do stojánků dávat. Existují ale stojany pro pět i více kytar, které se bleskurychle skládají do pouzdra velmi podobného kytarovému kufru. Vyrábí ho například Warwick, Rockstand nebo Gator. Velmi zajímavý je kombinovaný kufr od firmy Gator - slouží jako box pro efekty, ale víko po odklopení použijete jako pódiový stojánek pro čtyři kytary.
U pouzder na elektrické kytary máte možnost vybrat z několika stupňů ochrany - a bohužel i ceny. Základní ochranou je měkké pouzdro, ale i u těch je rozdíl podle tloušťky polstrování. Ty nejlevnější v ceně od dvou set padesáti korun skutečně chrání jen velmi málo... Měkká pouzdra využijete, pokud se s nástrojem vláčíte hromadnou dopravou, kytara se snadno naloží na záda a můžete jít, ale při cestování s kapelou tato výhoda mizí, spíše narazíte na možnost poškození při posunu aparatury, případně budete muset mít kytaru mimo ostatní. V takovém okamžiku již využijete tvrdé pouzdro.
K dispozici jsou papírová, dřevěná, hliníková i plastová. Papírová jsou často zpevněna kovovými hranami a poskytují tak vcelku kvalitní ochranu vzhledem ke hmotnosti. Dřevěná mohou být lepší, ale nesmí být tak těžká, aby bylo nepříjemné až neúnosné je nosit na zkoušky, hliníkové flight-case verze jsou nákladné, ale velmi kvalitní. Z tohoto soupisu je celkem vidět, že kvalitní plastový výlisek může eliminovat řadu nežádoucích vlastností a poskytnout velmi kvalitní ochranu za dostupnou cenu. Při správné konstrukci a profilování jsou tato pouzdra velmi odolná a i cenově nenáročná (SKB, ale svoje plastové kufry má také přímo řada výrobců kytar). Vnitřky pouzder by měly být polstrované a co nejlépe padnoucí vašemu nástroji - v případě levných univerzálních kufrů zkontrolujte, jak je v něm kytara uložena - nástroj často leží pouze na tvrdém úzkém dřevěném bloku uprostřed krku, a to skutečně není úplně to pravé. V současné době jsou k mání i pouzdra pro dvě kytary - například strat/telestrat nebo strat/les paul, často vybavená kolečky a ližinami, protože váha celku už není zanedbatelná. Ovšem absolutně nepřekonatelný je kufr, který si před lety nechal vyrobit na zakázku kamarád. Byl sice neuvěřitelně těžký, ale měl vedle krku kytary výřezy pro dva lahváče...

Trsátka
Na elektrickou kytaru není nezbytné hrát trsátkem, ale ne každý je Jeff Beck nebo Mark Knopfler. Měkká trsátka jsou spíše pro doprovodnou akordickou hru, energie vložená do úhozu se ztratí při ohybu trsátka. Zvuk nemá tu pevnost a sílu, je křehčí. Na elektrickou kytaru se nejčastěji používají trsátka 0,75 až 1 mm, dostačují pro většinu stylů. Jsou ještě natolik měkká, aby respektovala dynamiku a výrazovou pestrost vaší hry, ale zároveň pevná, aby příliš neuhýbala při úhozu. Umožňují i hru, kdy zapojíte do kontaktu se strunou také jeden z prstů, kterým trsátko držíte. Tím můžete získat zvuk podobný umělému flažoletu. Který prst, to je již na vás, Luboš Andršt doporučuje ve své knize palec, já o strunu ohlodávám ukazováček. Často používaným kompromisem jsou tedy trsátka 0,88 (například Iron Maiden), která ale pro razantní doprovodnou hru můžete vyměnit za tvrdší. Tvrdá trsátka jsou sice oceňována tvrdými hráči, ale bohužel ztrácíte cit při práci se strunou. V tloušťkách uvádím rozsahy podle nejrozšířenějších trsátek Jim Dunlop, při použití jiné značky se může tvrdost lišit. Bájné je používání mince pro hru (Brian May). To si však již musíte ozkoušet sami, nemyslím, že je to pro trvalý provoz, ale můžete tím docílit specifického zvuku.

Kytara (2) - téma měsíce

Kytara (2) - téma měsíce



Slide kytara aneb bottleneck

Bottle neck čili hrdlo láhve, které si nasadíte na prst a hrajete s ním skluzy po hmatníku. Pokud máte kytaru vertikálně (pověšenou na krku, posazenou na noze), je to bottleneck kytara, pokud ji položíte do horizontální polohy (položíte si ji na kolena), bude se jednat o steel kytaru. Steel kytara používá jiný tvar toho, čím hrajete. Původně se v této roli objevoval nůž (podle W. C. Handyho). My ale nebudeme rozbíjet láhve ani se ohrožovat nožem, zůstaneme pěkně u průmyslově vyráběných trubiček pro bottleneck hru. Ačkoli je hrdlo láhve podle názvu většinou ze skla, nejčastěji uvidíte na prstech světových kytaristů kovovou verzi. V obchodech ale naleznete skleněné, bronzové, keramické i jiné - samozřejmě různých průměrů. Každá má svůj specifický zvuk a je otázka, jak se bude pojit s vaším stylem a vaší aparaturou. Samozřejmě je nejlepší mít obojí. Pokud potřebujete rychle přecházet mezi styly hry bez sundávání bottlenecku z prstu, mohl by se vám hodit Dunlop Hoolahan Slide, které je navržen právě pro tento účel. Zvuk slide hry s bootleneckem je pochopitelně odlišný od normální hry, protože kloužete po strunách nad pražci a nemačkáte je. Velmi specifickou otázkou je ladění kytary pro tuto hru. Pokud použijete bottleneck pouze v jedné skladbě v sóle, tak se vám asi nebude chtít dělat pauzu na přeladění. Hrát se s bottleneckem samozřejmě dá i na nepřeladěnou kytaru, ale jedním ze základních úkonů pro blusové hráče, kteří používají bottleneck, je naladění kytary podle skladby. Nejčastěji se používají otevřená ladění - kytara hraje hotový akord aniž byste stiskli cokoli na hmatníku. Velmi používané je Open-D ladění (D-A-d-f#-a-d) nebo Open-G ladění (D-G-d-g-b-d). Když vám nebudou stačit tato, zkuste Open-E nebo Open-A. Při hře je nutné tlumit nežádoucí struny, ale na to rychle přijdete...

Kytarové řemeny, zámky na řemeny a drobné doplňky
K dispozici máte jak látkové, tak umělé, umělou kůži i opravdovou kůži. U některých dovezených sérií značkových řemenů jsem zjistil, že jsou pro řadu kytaristů krátké - že by nás považovali za Čínany? Nebo se to sem dostalo podivnými cestičkami? Buď jak buď, pokud jste většího vzrůstu, raději si ověřte, že řemen jde prodloužit na vámi požadovanou délku. Další vlastností, kterou bych bral v potaz, je materiál. Pokud jste rocker, hrající v nátělníku nebo do půl - i více - těla obnažen, neberte umělou kůži nebo něco, co má tendenci lepit se k tělu. Pak lze se zavěšenou kytarou velmi špatně pohybovat a posouvá se po rameni. Zažil jsem to na koncertě, skutečně to není to pravé... Šíře většinou kolísá mezi pěti a osmi centimetry, zde je na vás, co je vám příjemnější - a jakou máte kytaru. Podle typu dřeva a tloušťky těla se některé nástroje docela pronesou... I když již velmi sporadicky, ale přece jen je občas někdo na českých pódiích vidět se širokým "gumovým" řemenem české výroby z neexistujícího Kavoz Karviná (například ho používal Karel Vágner nebo Jiří Veselý). Škoda, pružících řemenů zase tolik po světě není. Kvalitní řemeny jsou ale při požadavku na trochu extravagantnější design drahé, takže ty kvalitnější například od Levy´s pořídíte za tisíc až tisíc pět set korun, což není málo. Pokud máte zkušenost, že se vám často kytara vysmekne z řemenu, můžete zakoupit zámky, které tomu zabrání. Pak lze na pódiu začít s divokými show, kdy (máte-li vysílačku) můžete točit kytarou okolo sebe bez nebezpečí jejího odletu mezi publikum.
Občas v zahraničních obchodech narazím na takové ptákoviny, že mi to zvedne náladu na celý den... Ponožka, která se natahuje na krk kytary (aby se jí náhodou v kufru něco nestalo) je velmi pěkná, zajímavý je také kryt zadní strany kytary. Gumičkami tuhle placku připevníte na nástroj (takže zepředu zlepšíte design právě těmi gumami) a zezadu tak máte ochranu proti poškrábání vašeho miláčka sponou na opasku.
V nedávné době se začaly šířit LED diody umístitelné na hmatník kytary nebo basy tak, že se mezi pražci lépe po tmě zorientujete, ale hlavně děláte světelné show. Cena okolo padesáti dolarů není vysoká, připadá mi to však trochu pouťové a jelikož už má diody kdekdo (viz klipy Limp Bizkit), není to už ani příliš originální.

Struny na elektrickou kytaru
Stejně jako v celé řadě kytarových oblastí i zde je výběr otázkou kompromisu. Je možné hrát na velmi slabé struny 7-8, hraje se na ně úžasně snadno, ale narazíte na problém, že vám budou utíkat pod prsty, nebudou při hře držet ladění z důvodu různých propnutí a stisku levé ruky i při razantnější hře pravou rukou. Z tohoto důvodu jsou asi nejrozšířenějšími sadami na elektrickou kytaru struny tloušťky 9 až 10, případně jejich míchaná sada, kdy slabé struny e, h, g jsou z devítkové sady a silnější D, A, E z desítkové. Tato sada je vhodnější pro sólovou hru, kdy se slabé struny dají lépe natahovat, ale silné struny se při hře nerozlaďují a dobře přenesou i rockovou doprovodnou hru. Další zesilování strun je již velmi závislé na vašich fyzických dispozicích a stylu hry. Pokud nepotřebujete struny natahovat, tak není problém, ale pro natahování silných strun potřebujete již značnou sílu - a může to být i nebezpečné. I v časopisu Muzikus bylo popsáno více případů poškození zdraví jako následku přetížení šlach a jejich pouzder, karpálního tunelu. Pokud jste četli rozhovor s Radimem Hladíkem v předchozím dílu o kytarách, tak víte, že i tento kytarový mág na popsané nebezpečí upozorňuje. Čili nepřetěžujte své ruce více, než je zdrávo. Také jsem skončil před pár lety s přetíženými prsty a šlachami v péči zdravotníků a řeknu vám - nic moc příjemného.
Pokud ovšem máte vzrůst takový, že vám silné struny nečiní problémy, jen houšť. Kytaristé si často pomáhají podlaďováním nástroje (například Stevie Ray Vaughan nebo Jeff Beck, který používá jedenáctky nebo dvanáctky), a díky tomu se pak dají silné struny lépe vytahovat. Dále je důležité, jakou značku a typ strun použijete. I v nabídce strun jednoho výrobce můžete nalézt modely, které se při stejné síle dají dobře tahat, i ty, jež si žádají vaši krev. Dávat konkrétní doporučení na značku strun by asi nebylo příliš taktní, kvalitní struny vyrábí velká řada firem a každý si nakonec najde ty svoje. Když jsem zmínil dva kytaristy, kteří používají silnější struny, možná bych měl uvést i další, kteří používají střední tloušťky: Joe Satriani převážně používá devítky a John Petrucci desítky. Ale třeba Edge z U2 používá jedenáctky...

Ladění
Jak už napsal strýček Yllas v Muzikusu 3/95, kytara prostě neladí díky svému temperovanému ladění. A Yllas má vždycky pravdu. Buďte tedy ke svému miláčkovi ohleduplní, nikdo není dokonalý. Ale snažte se co nejvíce přiblížit přesnému ladění. Jedna věc je seřízení kytary, nastavení oktáv tak, aby po celé délce hmatníku bylo ladění co nejblíže optimálnímu, druhá část je váš styl hry, abyste struny sami nerozlaďovali (slabé struny a jejich pohyb pod prsty, správný stisk strun).
Vlastní ladění elektrické kytary je základně e, h, g, D, A, E, ale v případě potřeby se nebojte jít dolů. Pokud jste techničtí nadšenci, tak jsou to tyto frekvenční hodnoty: E = 82,407 Hz, A = 110 Hz, D = 146,832 Hz, g = 195,998 Hz, h = 246,942 Hz
a e = 329,628 Hz.
U obrovského množství kytaristů narazíte na ladění o půl nebo celý tón níž. Pokud chcete ještě níž, pak je možná lepší se poohlédnout po sedmistrunné kytaře s přidanou strunou H. Speciální ladění do otevřených akordů využijete nejčastější při použití bottlenecku (viz výše).
Dalším laděním, které se na elektrických kytarách často používá, je Drop-D, kdy se o tón snižuje e na d. Toto ladění vám může přinést bohatý zvuk a nezvyklé variace. Využijete ho i při vytváření "tlustého" silového zvuku. Někteří kytaristé tvrdí, že kytara jim zní dobře až od okamžiku, kdy naladí Drop-D. Tohle ladění je ale velmi staré, vyskytovalo se u Mississippi někdy okolo roku 1920 a dále bylo šířeno bluesovými hráči po roce 1930. V sedmdesátých letech si ho pak přivlastnili folkoví hráči a v osmdesátých se přes garážové kapely nakonec dostalo tohle ladění do normálního rocku a popu. Samozřejmě při hře na toto ladění musíte dávat pozor, abyste šestou strunu nezapojovali do standardních akordů. Musíte také zkusit, jestli vaše struny jsou pro toto vhodné, jestli to zní. No a samozřejmě může být problémem přelaďovat mezi skladbami, pokud použijete toto ladění pouze v jedné a máte jenom jednu kytaru. Ale zkuste. Jako základní akord vyzkoušejte klasické durové D, kdy se pěkně projeví e podladěné na d. Tak hurá na to a pak zkusit pořádně naplno ještě Dmi nebo D7 přes všechny struny. V dalším výzkumu pokračujte obraty výše na hmatníku - ovšem stále s využitím podladěného e na d.

Ladičky
"A nyní vám zahrajeme starou čínskou píseň..." tento klasický vtípek na ladění na scéně bez ladičky jsem poprvé našel před lety v časopisu firmy Peavey. Ceny ladiček v té době (Peterson) byly astronomické. Dnes jsou ladičky dostupné v každém obchodě, ale ne všechny jsou vhodné pro používání s kapelou nebo na koncertě. S kapelou je nutné mít chromatickou ladičku, která vám bude přesně ukazovat laděný tón.
Tím budete snadno ladit i různá otevřená ladění. Na koncertě pak potřerbujete ladičku, jejíž signalizaci uvidíte i na větší vzdálenost - například metr osmdesát nebo kolik měříte. Samozřejmě musí přesně diagnostikovat ladění i při doznívající struně. Pokud používáte rackový systém, můžete mít již ladičku integrovanou ve vašem procesoru - výhodou je žádný požadovaný prostor navíc, žádný napáječ navíc, snadné ovládání a většinou i velmi slušná kvalita. Podle rozměrů LCD tak získáte řešení, které nechá vaši peněženku v klidu a spolehlivě dostačuje pro klubovou praxi (DigiTech, Rocktron, Roland...). Má to i několik ale - při ladění musíte být otočeni zády k publiku, pokud je to malý displej, musíte jít blíž. Řešením může být samostatná rack ladička, která je díky výraznému LED zobrazení přes celou šíři rack modulu viditelná i z velké dálky (nejčastěji Korg). Pro použití v efektovém krabičkovém parku, kdy máte všechny efekty pěkně před sebou, je dobré použít ladičku, jež bude mít přímo zabudovaný nožní přepínač, abyste při ladění nerušili spoluhráče a posluchače z meditací. V současné době jsou k dispozici velmi pěkné ladičky Fender, Korg i Peterson, které vyhovují právě tomuto zadání. Pokud ale budete chtít naladit už v zákulisí, budete potřebovat ještě jednu ladičku. Tam již nejsou požadavky tak specifické a vyhoví větší množství produktů, ale na poli samostatných ladiček "do ruky" kraluje léty prověřený Boss TU-12H, najdete však i celou řadu dalších vhodných modelů.

Materiál na stavbu kytar

Kytara (2) - téma měsíce

Kytara (2) - téma měsíce


Je to staré dobré dřevo nebo něco onačejšího? U těch jiných materiálů se zastavme nejdříve. Pokusy probíhají už více než třicet let, ale stále se ne a ne ujmout ve větším rozsahu... Více hliníku prosadil už Ovation do krků svých elektroakustických kytar, u elektrických se o to velmi vehementně snažil Kramer se svými hliníkovými krky v půlce sedmdesátých let. Ovšem nevyřešené problémy s teplotní roztažností byly jedním z popsaných důvodů ukončení výroby. Hliník se vyskytoval také u Fendera, v roce 1995 se objevily v jeho custom shopu startocastery s hliníkovými těly. Plast se též objevuje co chvíli - ať už u naprosto příšerných blýskavých barových modelů (viděl jsem v Čechách pouze jedenkrát a stačilo mi to), občas se někdo pokusí udělat průhledná těla, ale považuji to pouze za výstřelky, nemající žádné větší šance. Mnohem více se mi líbí karbonová vlákna v kytarách Steinberger. Ovšem ne každého zaujme bezhlavý design těchto jinak špičkových nástrojů - a cena také není dostupná komukoli. Vraťme se tedy zpátky k něčemu, co alespoň vzdáleně připomíná dřevo, bude to tak zatím nejlepší.
K tomuto tématu otiskl Muzikus v pravěkém čísle 3/91 hezkou tabulku Ondřeje Lišky. Je v ní seznam dřevin, které používají nejznámější firmy na krk, hmatník a tělo. Vzhledem k rozsahu jmenujme alespoň pár základních:
U hmatníku se používá většinou palisandr nebo eben.
U krku dominuje javor (Fender, Squier, Jackson, Charvel, Hamer, Kramer...) nebo javor/mahagon (Gibson, Ibanez, Yamaha, Paul Reed Smith...). Občas se objeví i ořech a další dřeviny...
Materiály pro těla jsou více promíchány, proto alespoň pár: Fender - jasan, olše, lípa (zde připomenu výrok Keitha Richardse: "Nezbavujte se černých Fenderů ze sedmdesátých let, jsou totiž z jiného dřeva než ostatní." Nevím, je-li tomu stoprocentně tak, ale ten můj černý mahagonový je skutečně jiný než třeba jasanové sunbursty), Gibson - mahagon, javor, ořech, Jackson - lípa, olše, javor, Paul Reed Smith - olše, javor, mahagon. U Kramera najdete javor, ale v Čechách nejspíše topol, z něhož byly vyráběny kramerky v Hořovicích.
I u jedné firmy tak může být použita celá řada dřevin, pro ukázku se podívejme, jak je rozdíl v tělech popsán pro stratocastery (z archivu Olga):
Olše - Používaná v různých amerických modelech (Strat Plus, Clapton, American Standard). Nízká váha okolo čtyř liber, plný zvuk.
Jasan - Hlavní typ, používaný Fenderem v USA, je bažinný jasan, protože kytara při nízké váze okolo pěti liber disponuje vyvážením nízkých a vysokých kmitočtů.
Mahagon - Fender používá honduraský mahagon mimo jiné na svých set-neck sériích (vlepovaný krk). Při střední až vysoké hmotnosti (tělo váží nejméně pět liber) poskytuje plný, teplý zvuk s velmi dobrým sustainem. Používá se v kombinaci s javorovým vrchem pro přidání výšek.
Topol - Je široce dostupný ve větším množství než olše, takže se mu občas nevyhne ani Fender, ale není to typické dřevo.
Lípa (basswood) - Různé japonské reissue modely jsou vyrobeny právě z tohoto dřeva. Kytary jsou lehké (tělo méně), ale někteří kytaristé označují zvuk za příliš "temný". Lípa je velmi měkké dřevo a nesnese hrubé zacházení (ačkoli kdo z nás se chová hrubě ke své kytaře?).
Podívejme se podobně ještě na krky:
Javor - Celojavorový krk poskytuje čistý "zářivý" zvuk.
Palisandr - Javorový krk s palisandrovým hmatníkem poskytne "teplejší" zvuk v porovnání s celojavorovým krkem. V některých dražších sériích používá Fender Pao Ferro - což je více exotická odrůda palisandru.
Eben - Javorový krk s ebenovým hmatníkem poskytuje "zářivý" zvuk a je to velmi "rychlý" krk (někteří kytaristé oceňují příjemný "měkký" dohmat).
Tak... a to jsme jenom u Fendera. Teď si ještě podobně rozebereme PRS, Gibsona a další a tímto rozborem budeme okupovat obsah Muzikusu až do Vánoc (už slyším ty výkřiky šéfredaktora: "Nikdy!"). Protože je těchto materiálů řada a každá firma má svoje oblíbené, berte to jenom jako ukázku, jak se materiál podílí na zvuku nástroje. Prostě ani podobné kytary od jednoho výrobce nemusí být stejné, pokud hledáte konkrétní vysněný zvuk a sustain, můžete ho najít až u několikátého kusu, případně si můžete pořídit více podobných kytar - každá bude hrát jinak. U levných "supermarketových" kytar asijské provenience můžete narazit na naprosto neznámé materiály. Pak je trochu ve hvězdách, jak bude nástroj hrát. Zkuste a uvidíte... Historicky nejhorší pověst má překližka. Je synonymem nejlevnější kategorie kytar, obvykle technicky v pořádku, ale nic moc pro milovníka kvalitních tónů. Tím nechci říci, že vám při zanedbatelné ceně nemůže udělat dobrou službu, ale pokud se chcete kytaře věnovat dlouhodobě, asi u tohoto materiálu dlouho nezůstanete. Z velmi zajímavého materiálu byla i legendární první československá elektrofonická kytara Grazioso - a to z buku. Jedna věc je však podle mne pro výběr kytary z kvalitního materiálu důležitá: musíte ji mít rádi. Není problém mít rád mahagonového Gibsona nebo výborně ovladatelné a znějící kytary Paul Reed Smith (na ty se mi hraje skutečně výborně). Jak říká B.B. King: "Chovejte se ke kytaře jako k dámě a ona se jako dáma bude chovat k vám."
Jak se ale chcete chovat k plastové kytaře? Jako k nafukovací panně? Pokud si tedy vybíráte kytaru, nespěchejte, vybírejte nejvýš, jak můžete. Kromě zmíněných fenderů, gibsonů, jacksonů, PRS, velmi kvalitně provedených a zvláštně vypadajících parkerů je samozřejmě ještě možnost navštívit některého z českých kytarářů. I oni vyrábějí špičkové nástroje. Ještě si neodpustím jednu poznámku k prastarému mýtu, který vypustil do časopisu Melodie Vláďa Padrůněk (dej mu pán bůh hodně dobrého bigbeatu na onom světě). On řekl, že má Jazz Bass ještě ze série L, než Fenderu vyhořely sklady dřeva a také dělali tlustší krky... To bych nikdy nevěřil, jak se takováto věc může krásně šířit a udržet v oběhu tolik let. Fenderu kdysi skutečně jeden sklad vyhořel, ale byl jenom jeden z deseti a okamžitě dorovnali stav dřeva nákupem od Travis Bean a Kramera ve stejné kvalitě a množství. Důvody pro různé rozměry krku jsou obvykle jiné - krk také hraje, takže tloušťkou krku ovlivníte výsledný zvuk. Když se podíváte na Stratocastera Jeffa Becka, zjistíte, že má vcelku tlustý krk. Ale jak on říká: "Když si nyní koupíte můj signature model, nebudete mít takový krk, jako mám na kytaře já. Původně byl sice stejný, ale po dohodě Fender snížil tloušťku krku." Inu - ne každé japonské dítě má ruku jako Jeff a druhých Jeff Becků, kteří by chtěli přesně ten samý nástroj, zase tolik není. Proto, chcete-li mít skutečně podobný nástroj, musíte hledat starší signature (nebo jít do CBS sérií). Ne vždy jsou tedy signature modely úplně přesně to, na co hrají mistři, takže opatrně, pokud budete chtít utratit obrovskou sumu za signature model. Možná by stačilo vybrat ze standardních sérií ten nejlepší kus.

Kobylky a mechaniky
Postupem let se na kytaře vystřídalo množství různě úspěšných modelů kobylek. Jelikož je rozdíl jimi způsobený natolik markantní, zmínil jsem ho již v úvodu první části. Tím rozdílem myslím úhel lomu strun na kobylce. Některé modely, které vycházejí z Gibsona, mají úhel malý a struny jsou ukončeny na horní straně kytary, naproti tomu modely, jež vycházejí z Fendera, mají úhel velký a struny protaženy skrz tělo. Rozdíl je skutečně markantní. Nelze říci, který je lepší (ale to ani u většiny dalších částí kytarové výbavy), podstatné je, který systém máte raději, který lépe vyhovuje vašemu stylu hry. Naprosto souhlasím s Radimem Hladíkem, že je dobré mít oba... Další možností jsou tremola typu Floyd Rose, kdy je struna hned na kobylce ukončena. Jelikož víte, že jsou velké rozdíly ve zvuku podle toho, kam struny za kobylkou vedou, je nasnadě, že pokud jsou ukončeny zcela, na zvuku se to také velmi výrazně projeví. Kytary s velmi výrazným charakterem tak připravíte o část identity. Je to tedy pouze úlitba technickému stylu hry s pákou - praktické na koncertě, ale je dobré být vybaven například pro nahrávání, kde rozdíl neschováte za okolní rámus kytarami s klasickou kobylkou. Znovu zmíním Satrianiho doprovodné kytary Ibanez JS-1, kdy není kytara osazena pákou, ale pevnou kobylkou se strunami skrz tělo.
U kytar typu Gibson máte možnost v omezené míře také měnit úhel pomocí dvou šroubů, ale radikální změny nedosáhnete, je to prostě Gibson. Jeho kobylky tune-o-matic existují i ve verzích se zakončením strun na kobylce (například Gotoh 510 bridge), ale raději bych to teď nekomplikoval a zůstal u základních typů. U fendera telecastera máte kobylku pevně přikotvenou, u stratocastera máte tremolo v několika provedeních.
Klasická verze se šesti šrouby byla později inovována na verzi, kdy je tremolo uloženo na dvou břitech, podobně jako Floyd Rose. U Stratocastera mne kdysi známý přesvědčoval, že nejlepší je kobylku zcela přitáhnout k tělu a přiblížit se tak Telecasteru, ale to se mi na zvuku neosvědčilo, nejlépe to hraje, když je zadní hrana přibližně o tři milimetry nad tělem.
Kytary s Floyd Rose pákami mohou mít sice originál, ale častěji narazíte na licencovanou verzi (Schaller, Gotoh...). Zajímavou alternativu k originálnímu výlisku předvedl Ibanez, kdy pro vlastní tělo používá odlitek. Verze Edge považuji za velmi zdařilé mutace, je snížen profil páky a hráči usnadněna hra.
Pokud se vrátíme do historie, nesmíme zapomenout na páky typu Bigsby. Tuto páku naleznete na starých Gibsonech, ale i řadě jiných kytar. Já jsem se s ní nejčastěji potkával na SG, třeba však budete mít štěstí na jinou. Osobně z ní nijak nadšen nejsem, pro mne je tam tak na parádu, ale používat bych ji reálně nechtěl. Druhdy populární a nyní oprášený systém Kahler není zamykatelný na kobylce, na rozdíl od Floyd Rose nechává struny víc žít. Proti rozladění na kobylce jsou použity válečky, ve kterých se struny pohybují (podobně jako u LSR Roller Nuts níže - ale na opačném konci strun). Na sedlovém pražci se obvykle kytara vybavuje zámky a dolaďuje se na kobylce.
Dále nám zůstávají takřka zapomenuté typy, například Rockinger nebo české inovativní tremolo Pořízka ze začátku devadesátých let. Ale na ně už moc často nenarazíte.

Kytara (2) - téma měsíce

Kytara (2) - téma měsíce


S pákou na kytaře jste často blízko rozladění - občas jí pohnete a ona už se nevrátí do původní polohy nebo se vám rozladí struny. Je samozřejmě dobré mít dostatečný počet a sílu pružin, které vám vyrovnávají tah strun, aby síla byla dostatečná a návrat byl přesný. U Floyd Rose jsou automaticky připevněny místo sedlového pražce zámky. Tím struny po doladění zamknete a velmi se omezí možné místo pro rozladění. Jemné doladění pak provádíte šrouby na kobylce. Funkční, bezproblémové. Pokud ale použijete páku na Stratocasteru, nemusí být ladění vráceno tak snadno. U klasických provedení fenderovy páky se doporučuje mazat, mazat a mazat. A to všude, kde se dotýká struna čehosi, kde by mohlo dojít k drhnutí (sedlový pražec). Tím historicky osvědčeným mazivem je směs oleje a grafitu - je výhodné, že lze použít tuhu z obyčejné tužky. Obrousíme ji do kalíšku s olejem, rozmícháme, vytvoříme si dobrou směs a mažeme... Samozřejmě postupem času se i tyto technologie vyvíjely a dnes je v nabídkách několik zajímavých produktů, kterými můžete modernizovat svoje miláčky. Jedním z nich jsou produkty společnosti Wilkinson. Ta vyrábí například LSR Roller Nuts, miniaturní válečky, kterými nahradíte sedlový pražec. Tím máte výrazně lepší průchod strunou přes sedlový pražec a kytara nemá tolik chuti se rozlaďovat.

Údržba kytary
Po dobře odehraném koncertě nebo i zkoušce je potřeba se o kytaru postarat. Je vhodné zbavit nástroj toho, co jste na něj během koncertu nanesli. Pro očistu strun a hmatníku najdete třeba GHS FastFret, nanášená látka se vám postará o příští snadnou a rychlou hru. Některé produkty ovšem, podle mého, odstraňují v případě potřeby nečistoty razantněji - například Guitar Cleaner od Peavey nebo třídílná sada pro kompletní péči o kytaru System 65 od Jima Dunlopa. Podobné sady seženete i od Fendera, Gibsona i Ernieho Balla.

Závěrem
Jsme zase zpátky z koncertu, teď chvíli odpočinek a pak zase cvičit... Samozřejmě je velmi obtížné sepsat do takto krátkých článků celou problematiku, cílem nebylo zopakovat těm, kteří již vědí, to, co vědí, spíše se dotknout témat pro ty, kteří začínají a hledají alespoň základního průvodce lesem a houštinami kytarového světa.
Určitě si přečtěte názory dotázaných v minulém i tomto čísle. V jejich názorech je dlouholetá zkušenost - i oni si prošli dlouhým obdobím hledání, měnili aparáty, zvukaři zvučili spoustu kytaristů a i technikům prošla rukama řada aparatur. K rozhovorům jedna poznámka: otázku na Maťa Ďurindu ohledně zvukařů jsem položil záměrně. Před lety jsem na jednom koncertě hovořil s ním a potom i se zvukařem, který zvučil. Ten se k problému zvučení dvou Marshall stacků postavil kategoricky: "Zkoušel na mne něco s fázema, tak jsem mu ten jeden stack vypnul a taky to hrálo." Je to samozřejmě extrém, ale stal se. Zkuste si také promluvit se zvukařem o tom, jak co nejlépe přenést váš zvuk k posluchačům. Díky vzájemnému dialogu mohou získat obě strany i posluchači.
Můj názor po letech mezi krabičkami a efektovými procesory je, že v jednoduchosti je síla - pokud máte procesory, zkuste je občas vypnout a hrát jenom se základním zvukem předzesilovače a koncového zesilovače. Jednak ve většině případů by se neměla skladba rozpadnout, jednak uslyšíte, jestli to skutečně rukama uhrajete, nebo ne. Zvukař ve studiu vaše efekty stejně nepotřebuje - má dost svých pro mixáž. Samozřejmě nic není ultimativní - pokud máte ve všem jasno a chcete efektovat, dělejte to, od toho ty efekty jsou, že. Jsou specifické případy, ale v zásadě pro studio nepotřebujete nic než ten základní zvuk. Například v koncertní sestavě Judas Priest najdete rackové preampy Marshall JMP-1 a efektové jednotky, tyto elektrárny však používají pouze na scéně, protože pro natáčení jim hrají lépe samostatné celolampové zesilovače, ale s těmi by se zase hůře dělala show, nedalo by se to příliš snadno obsluhovat a přepínat. Pokud do sestavy zapojujete efektový procesor, dolaďte nejprve zvuk bez něj. I bez efektového procesoru to musí hrát, teprve potom můžete přidávat efekty. Některé procesory výrazně ovlivňují průchozí zvuk, některé modely mají za tímto účelem mix původního analogového vstupního signálu s výstupem z digitální části, aby se tomu ovlivňování vyhnuli (například Rocktron). Když se podíváte na změnu aparatury u Guano Apes, je vyjádření Henninga Rümenappa také inspirativní - musel jsem změnit aparát (z Mesa/Boogie na Moa), protože tento zvuk už začali používat snad úplně všichni. Není nejdůležitější mít zvuk nejlepší - žádný takový stejně neexistuje - ale podstatné je, aby vás bylo poznat, aby se zvuk stal částí vaší poznávací značky. Pokud se věnujete punku, může být zajímavá odpověď Johnyho Ramona (samozřejmě z Ramones): "Můj zvuk? To je jenom normální Marshall a Mosrite kytara za pár dolarů z bazaru. Ten zvuk je závislý na tom, jak rychle hraju."
Snažil jsem se vám sehnat odpovědi kytaristů z různých stylů, a tak vám přináším rozhovory z Austrálie i Kanady, hudební kamarádi se s vámi rádi podělí o své zkušenosti a jejich používané sestavy - i když jsou jako firemní jezdci v trochu lepší pozici než většina z nás.
Možná to na vás bude působit, že jsem nezmínil celou řadu českých výrobců aparatur a kytar. Vzal jsem to skutečně po těch nejběžnějších základech, které jsou spíše v ose Fender - Gibson a u lampových zesilovačů jako Marshall, ale upozorňuji, že i v českých luzích a hájích vznikají dobré kytary a aparatury, na které je radost hrát.
Pokud jste se svým zvukem spokojeni, raději hrajte a zbytečně to neřešte - nakonec můžete zjistit, že po letech hledání máte zase to, co jste měli na začátku nebo že váš zvuk je zakletý stejně ve vašich prstech. Ano - chce to dobrý aparát a dobrý zvuk, ale základem stále zůstávají vaše ruce a hlava. Tak si je hýčkejte, ať nám přinášejí dost nové a dobré muziky.



Dirty Kurt Robertson
The Real McKenzies (Kanada)

Jak se má kytarista vybavit pro hraní punkrockové muziky? Jak se má vůbec připravit?
No, nejprve je jasné, že se mu to musí hrát dobře. Musí si koupit kytaru, se kterou bude spokojený, musí si koupit struny, které budou pro něj v pohodě, protože když se mu nebude hrát dobře, nebude ani on hrát dobře. Není to o technice, není to o tom, jak je namakanej a jak moc cvičí. Yngwie Malmsteen je "zasranej král", a já bych po něm hodil "lejno", kdybych ho uviděl. Řekl, že když to nezahraješ rychle, nehraj. Co si to o sobě myslí? Vždyť hudba je o výrazu, je to umění a kdyby to bylo tahle, jak říká, tak by to byla těžká nuda. Takže kašlete na Malmsteena.

Je důležité volit mezi americkým zvukem Mesa/Boogie nebo typickým anglickým Marshallem, na který se často punk hraje? Nebo je to jedno?
Vyber si to, co se ti líbí. Hrál jsem na Marshalla, ale nemohl jsem z něj dostat zvuk i když řadě lidí se líbí. Mně se líbí zvuk Mesa/Boogie a oni je teď i pro mne dělají. Musí ti to sedět ke kytaře, je to prostě o tom, co je správné pro tebe a jak se ti to líbí.

Jsi tedy firemním hráčem Mesa/Boogie?
Ano, hraju teď na něj a mám ho rád.

Vybral sis ho sám, nebo ti to nabídli?
Hrál jsem na Marshalla a pořád jsem se trápil, nebyl jsem spokojený. Pak jsem zkusil Mesa/Boogie a už jsem se nikdy nevrátil.

A jaké používáš struny?
Hraju na struny D´Addario, používám XL desítky, drží ladění a nikdy je netrhám. Zkoušel jsem GHS, Ernie Ball, ale příliš rychle mi ztrácejí tón. Na ostatní prostě můžu hrát jeden koncert a musím je měnit.


Hanny Mohamed
Black Majesty (Austrálie)

Jsi firemním jezdcem Jacksona... Hrál jsi na jacksony již před vaší dohodou? Proč máš rád právě tyto kytary?
Ano, prvního Jacksona jsem si koupil, když mi bylo třináct. Byl to Jackson/Charvel USA (velmi podobný kytaře, kterou používal Jake E. Lee na turné s Ozzym Bark at The Moon Tour 1983-84). Strašně miluji ten zvuk, pocit ze hry a vůbec ten tón... A taky všechny metalové kapely hrály na jacksony: Megadeth, Stryper, Chris Olive ze Savatage a další a další... Jackson je podle mne synonymem pro metal.

Zkoušel jsi amp modelingové hlavy jako je Zentera od Hughes & Kettner? Je to použitelné pro metalové hráče, nebo stále preferuješ celolampové zesilovače?
Ano. Zesilovače Hughes & Kettner jsou velmi dobré a velmi dobře použitelné pro metal. Dobré lampy a velký metalový zvuk. Také jsem zkoušel Engl, další výborný zesilovač z Německa. Ale rozhodl jsem se pro Mesa/Boogie Rectifier, protože to je ten nejlepší zvuk pro to, co hraji. Má neuvěřitelně kvalitní gain a sustain. Mohu říci, že jsem velmi šťastný, že mohu používat zesilovač, který mi přináší všechno, co potřebuji. Tohle je metal!

Jaké jsou tvé oblíbené reproduktory nebo reprobedny pro heavy metal?
Zjistil jsem, že reproduktory Celestion Vintage 30 mají nejlepší výkon a barvu. Podle mne zní řada beden různých značek dost podobně, protože jsou osazené těmito výbornými třicítkami... Pak je to box, který beru...

Je důležité používat silné struny pro hard & heavy? Jaká je tvoje oblíbená síla strun?
Samozřejmě! Vybral jsem si struny Dean Markley. Tyhle struny používám od té doby, co hraji na jacksony. A moje oblíbená sada je 10-46, čili střední síla. Můj kolega z kapely Stevie používá silnější, protože má chuť hrát tvrdé napískávané harmonické tóny jako Zakk Wylde a vůbec ty velké metalové riffy a licky. He rocks! :-)


Maťo Ďurinda
Tublatanka

Velmi dobře znáte lampové zesilovače a jejich dokreslování předřazenými krabičkami. Vím, že jste kdysi jásal nad krabičkou Big Muff ? a jejím houslovým tónem při zapojení před Marshallem JCM 800... Platí to i z dnešního pohledu, nebo máte jiného favorita?
Dnes už je skutečně minulost a historie doba, kdy jsem používal krabičky od Electro-Harmonix. Tehdy to byly krabičky jako Big Muff ?, Deluxe Memory Man, dále PolyChorus, což byl chorus a flanger, Small Stone a řada dalších. V dobách socialismu byly nejdostupnější, protože tehdy se firma Boss se svými novinkami teprve rozjížděla. Když jsem tenkrát porovnával krabičky Electro-Harmonix s efekty Boss, tak EH krabičky mne více přesvědčily svojí zvukomalebností a tím, že každý jednotlivý efekt byl výraznější a silnější. Myslím, že i trochu nápaditější. Měly ale jeden problém: dost šuměly, nahrávání ve studiu s nimi bylo trochu problematické. I na koncertě to bylo znát, protože tehdy ještě neexistovaly šumové brány, ale dodnes na ně mám fantastické vzpomínky. Vždy jsem chtěl ve svých ranných začátcích Big Muffem ? napodobit ten krásný klouzavý sytý zvuk Carlose Santany z písničky Europe, což se mi skoro podařilo. Měl jsem EH krabičky jako dokreslovač přes dvěma stacky - dvěma stowattovými marshally se čtyřmi reprobednami, které pořád ještě mám a používám je. Zvuk, který vydávala moje aparatura, byl, myslím, velmi dobrý a i dost originální. Hrál jsem a hraji doteď na kytary Fender Stratocaster, doteď používám jednocívkové snímače, a proto mám výrazný zvuk, který je vždy konkrétní. Ze sentimentu k těmto krabičkám jsem si nyní koupil takovou napodobeninu od Line 6 s názvem Distortion Modeller, kde jsou všechny možné simulace distortion krabiček a je tam také můj oblíbený Big Muff ?. Od této firmy mám i další zajímavé produkty, které napodobují konkrétní jednotlivé efekty, například echa, dále mám od nich také krabičku, která napodobuje jen chorusy a flangere, pak i modul s napodobeninami kytarových aparátů a celkem dobře to funguje, ale používám to spíš ve studiu. Dnes na koncertech používám trochu jiná zařízení než dříve.

Léta hrajete na stratocaster. Jeho nemilosrdnost v přednesu hráčských nečistot oceňujete, nebo je to někdy až na hranici?
Stratocaster, na který hraji již více než dvacet pět let, je nemilosrdná kytara, na které jsou slyšet všechny i menší nečistoty, protože ta kytara má daleko tvrdší a ostřejší zvuk s brilantními výškami. Člověk se s tím musí nějakým způsobem ztotožnit, musí se snažit hrát tak, aby z něho vyloudil tóny, které by nevadily uším posluchačů. To se sice někdy úplně nepodaří, protože když na stratocasteru vytáhnete špatně strunu, ta faleš je daleko víc slyšet než například na gibsonu. Jediné, co mi na stratocasteru vadí, je dlouhodobý problém s praskáním strun. Velmi často mi praskají struny přímo na kobylce. Vyměnil jsem za poslední dobu různé typy kobylek - i uzamykatelných, i originál kobylku Fender vyrobenou ve spolupráci s Floyd Rose, ale také mi struny praskaly. Teď jsem skončil u kobylky Wilkinson, ale u té mi ještě víc praskají struny, a úplně nejnověji - to mám připravené na dnešní koncert - mám originál kobylku Fender, na níž mám ty podběhy, na které vedou struny ze speciální slitiny. To je taková novinka na trhu, díky které by měly méně praskat struny, tak jsem zvědavý, jak se to bude chovat. To jediné bych Fenderu vyčítal, je to krásná originální stylová kytara, je to kontrast k Gibsonu a k ostatním kytarám, ale praskání strun je skutečně problémem.
Také jsem na Fenderu měl namontovanou kobylku Kahler a také takovou obrovskou kobylku Floyd Rose, ale problém byl v tom, že se musel v nástroji udělat zásah do dřeva. Kytara se tím pádem také přetížila, protože kobylka je opravdu mohutná. Byla to vlastně jediná kytara, do které jsem nechal udělat takový zásah, ale potom jsem s tím byl nespokojený, protože to už nebylo to pravé ořechové, kytara s těžkou kobylkou už nevypadala jako Fender, kobylka tam moc rušila. Nakonec jsem tu kytaru prodal. Ale na těchto kobylkách Kahler a Floyd Rose mi struny nepraskaly.

Má cenu napínat co nejtlustší struny a rvát se s nimi? Jsou podle vás takové rozdíly mezi strunami? Jaké tloušťky používáte?
Záleží samozřejmě na technice a stylu hry. Mám dost silné prsty a používám hybridní struny, míchané 9-10, což mi vyhovuje, protože ty silnější struny při hraní rockových doprovodů znějí trochu sytěji a čistěji. Méně se také rozlaďují při hře i při show, když se s kytarou pohybujete. Na tenké struny se vše více přenáší. Při sólové hře na těch slabších síly 9 se ale hraje tak nějak optimálně. Když jsem začínal, hrál jsem na osmičky, dokonce jsem jednou měl i sedmičky, ale to už bylo skutečně příliš měkké. Věděl jsem, že například Eddie Van Halen i Yngwie Malmsteen používali měkké struny, tak jsem to chtěl zkusit. Hrálo se na to možná lehce, ale potom moje prsty sílily a ty silnější struny jsou dnes pro mne nejvhodnější. Příliš silné struny, například třináctky, to už je na moje gusto až moc. I trsátka používám střední tvrdosti 0,73, případně 0,81 až 0,86, protože ta velmi tvrdá trsátka jsou skutečně málo pružná a možná by mi trhala ještě více struny a z technického hlediska se mi zdá vůči struně takové nepoddajné. To mi pak připadá, jako když Brian May z Queenů hrál některá sóla zabroušenou mincí, aby dosáhl určité barvy výšek. Ale používání velmi měkkých trsátek mi připadá jako hrát máslem.

Marshall, Mesa/Boogie, Engl a další... má cenu to řešit? Jsou v tom takové rozdíly z vašeho pohledu kytaristy? Nebo si nosíte svůj zvuk s sebou, ať hrajete na co chcete?
Myslím si, že má smysl to řešit, ale globálně, protože ten dojem na koncertě je také spojený globálně - tím jak hrajete, jaký je váš styl hry, jestli je dostatečně nápaditý a melodický. Musíte to mít skutečně v prstech, protože ten váš tón je daný prsty, ale zároveň i aparaturou, efekty a zvukem, jaký si nastavíte. Hodně záleží i na zvukaři, který musí být soustředěný a například, když hrajete sólo, tak vám ho musí přidat. PA systému musí být nastaveno tak, aby pro posluchače hrály frekvence, ve kterých vám hraje aparatura, abyste mohli přenést přesně ten typický zvuk, který chcete lidem nabídnout. Řada zvukařů například ozvučuje sama sebe a nenastaví aparaturu tak, aby byl ozvučený i prostor vpředu před pódiem. Častokrát naši největší fanoušci, kterých se natlačí dopředu pod pódium pět nebo šest set, neslyší pořádně kytary a zpěv, protože to PA systém není natočené na přední řady nebo chybějí posilovací reprobedny, které by tuto oblast pokryly. Zvuk a vliv kytaristy je potřeba chápat globálně, musíme do toho zahrnout i zvukaře, který často ozvučuje sám sebe ve středu sálu a říká, jak byl ten zvuk skvělý, ale ti fanoušci v jiných místech sálu to takto neslyší. Skutečně musím zdůraznit, že skoro na každém aparátu se dá nastavit slušný zvuk, ale já preferuji dva typy aparátů: nejlépe přenáší zvuk mé kytary aparatury značek Marshall a Vox, ale velmi dobré zkušenosti mám i s Mesa/Boogie. Momentálně používám na velkých koncertech tři stowattové zesilovače Marshall a šest reprobeden Marshall, na malé koncerty používám komba Vox.


Richard Ledvina
Opravář a ladič lampových aparátů

Když už si kytarista pořídí lampový zesilovač nebo předzesilovač, jak často by měl měnit elektronky?
Výměnu určuje stupeň opotřebení, který závisí na počtu hodin provozu zesilovače. Například při dvaceti koncertech měsíčně a zkouškách k tomu, nejpozději do jednoho roku i dříve. Elektronky trpí také mechanickými otřesy při převozech a hraní.

Vašima rukama prošla obrovská spousta různých zesilovačů. Kytaristé se pořád přou, jestli jsou pro ně zvukově lepší koncové elektronky 6L6 nebo EL34. Dokážete ten rozdíl mezi nimi popsat z technického hlediska? Které jsou vám bližší?
Rozdíl z technického hlediska je v konstrukci. 6L6 je svazková tetroda a EL34 je pentoda. Každá má své přednosti a nevýhody. Naprosto nechápu spory o to, co je lepší. Přece, když se někomu líbí americký zvuk zesilovačů Fender, Mesa/Boogie, Peavey, tak ať používá 6L6, a kdo má rád evropský zvuk Marshall, ať používá EL34. Proto si snad ten zesilovač opatřil, ne?! Více zvuk ovlivňuje celkové zapojení zesilovače, výstupní transformátor a nastavení.

Je dostatečné, když si kytarista koupí elektronky do předzesilovače v obchodě a vymění je sám, nebo je nutné zajít k odborníkovi, aby vybral ty správné? Liší se zvuk jednotlivých výrobců?
Elektronky do předzesilovače, většinou ECC83, vydrží v provozu několik let. Spíše se opotřebují mechanickými otřesy a stanou se "mikrofonní", což se projeví samovolným houkáním a pískáním zesilovače i bez připojeného nástroje. Nejvíce se to projevuje u vstupní elektronky, která je na to nejcitlivější. V nouzi může pomoci prohodit v zesilovači elektronky mezi sebou. Pozor, musí to být za stejný typ ECC83! Nelze zaměňovat typy 83, 82 a 81 mezi sebou! Pokud máte možnost, je lepší si před výměnou nechat nové přeměřit. Elektronka se skládá ze dvou triod, které zdaleka nemusí být shodné, i když by měly být, což může činit potíže hlavně v pozici většiny invertorů.

Výměnu koncových elektronek by měl dělat technik zejména v případě, kdy je potřeba nastavit předpětí pro správnou činnost elektronek. Jak je to ale u zesilovačů, kde je předpětí regulováno automaticky?
Výměnu, pokud se nekoupí sada koncových elektronek párovaných od výrobce zesilovače, by opravdu měl dělat technik, který má zkušenosti s opravami elektronkových zesilovačů a má potřebné měřicí přístroje. Nejlépe - měřič elektronek, multimetr, osciloskop, NF generátor a potřebné zatěžovací odpory místo reproduktorů. S elektronkami koupenými v krámě s elektronikou mohou být problémy. Například s párovanými koncovkami od JJ Electronic jsem neměl doposud žádné problémy. Jsou totiž dodávány od výrobce párované. Se EH-Sovtekem a Světlanou to bylo horší, také jsou levnější, i když jsou uváděny jako párované, jsou někdy příliš rozdílné. Jistě, výrobcům se dodávají vybrané sady a to, co zůstane, dají na trh.
Co se týče dotazu na automatickou regulaci předpětí. Patrně máte na mysli zapojení, které je použito v zesilovačích MusicMan, kde byl v katodách elektronek nastavován stejný klidový proud pomocí tranzistorů zapojených jako zdroje proudu. Pak nezáleží na předpětí, které se nastaví samo. Toto zapojení se nerozšířilo pro některé své technické problémy. Rovněž musí být párované v zesilovačích s automatickým předpětím ve třídě A (Vox AC-15, 30)...
Lze říci, že by měly být koncové elektronky vždy "párované" (vybrané se shodnými parametry), čtveřice i šestice... Nemají se kupovat jednotlivé páry, které pak k sobě nejdou. Správné nastavení koncového stupně se provádí nastavením klidového proudu, který doporučuje výrobce elektronek, s kontrolou signálu na zatěžovacím odporu, pomocí osciloskopu.


Pavel Horký
Hot Amps, Uherský Brod

Stavíte lampové aparáty, o kterých se dost mluví. Máte raději EL34, EL84, nebo 6L6? Nebo je to jedno a každá z těchto lamp má svého fanouška?
Nemám vyhraněnný typ lamp, spíše záleží na jaký styl muziky to má být a co kdo preferuje. Právě zvuková odlišnost lamp se dá dobře využít při hledání zvuku. Momentálně hodně používám lampy 6V6, stavím s nimi malá komba o výkonu 25 W anebo s 4 x 6V6 jednokanálovou hlavu 30 W ve třídě A.

Vybíráte speciálně předzesilovačové elektronky pro jednotlivé pozice, nebo vymýšlíte předzesilovače univerzální, kde hrají všechny?
Určitě hrají všechny lampy, ale přesto je vybírám. Na vstupní lampy jsou vyšší nároky například na mikrofonii nebo na šum. Pak také záleží na výrobci, lampy každého výrobce mají svůj charakteristický zvuk.

Preferujete zkreslení už rovnou kompletně v zesilovači, nebo rád dopřáváte kytaristovi tu radost dokončit předřazenou nabuzovací krabičkou?
Samozřejmě krabičky jsou skvělá věc a když se to umí dobře natočit, není co řešit. Spíše preferuji takzvané nakopávací krabičky (Ibanez TS, Boss SD,OD...) a pomocí nich nakopnout aparát než používat krabičky s velkým zkreslením (Boss MT...). Ale vždy záleží, co se líbí tobě, muzika tě musí bavit.

Dá se doporučit kytaristům servisní interval lampových zesilovačů pro návštěvu u technika?
Všeobecně platí takové nepsané pravidlo dva roky u koncových lamp, ale záleží jak často hraješ. Každopádně jakmile se u zataženého master volume zvyšuje šum nebo se ozývají různé lupance, případně vrčení, je nejvyšší čas. Pro oba typy (koncové i preampové) lamp platí, že s věkem ztrácejí brilanci a zvuk se schovává jakoby pod deku.

Psáno pro: časopis Muzikus 2006/08

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Kytara-2-tema-mesice~12~duben~2007/

Komentáře

celkový počet: 1

michal  vox ac...

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.