muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

zvukKristus 100x jinak

21.1.2003 | Autor: Mojmír Mohapl | sekce: pro muzikanty - články

Kristus 100x jinak

Kristus 100x jinak

V pražské sportovní hale, vlastně v telefonní přenosné aréně, se ve středu předposledního října v sychravém čase mezi státním svátkem a dušičkami konal připomínkový koncert u příležitosti pětiletky od derniéry českého provedení rockové opery Jesus Christ Superstar. Koncert pořádala agentura Musical s. r. o., zvučení a osvětlení měla na starost firma Pragosound, sound-designérem, čili tvůrcem uspořádání zvukové aparatury a současně i hlavním zvukařem večera byl Petr Ackermann. Koncert scénicky režíroval Zdeněk Suchý.


Kristus 100x jinak

Kristus 100x jinak

Byl by to klasický příběh o malých začátcích velkých věcí, pokud začneme u zhruba dvacetiminutového populárně hudebního oratoria, které někdy v půli 60. let napsal pro školní sbor svého mladšího bráchy Andrew Lloyd Webber. Z něj se sice nevyklubala přímo tahle opera, ale jiný, tentokrát starozákonní biblický muzikál Joseph and the Technicolor Dreamcoat. Dřív se ale prosadilo jeho novozákonní téma otextované Timem Ricem, nahrané jako Jesus Christ Superstar v roce 1970 poprvé na gramofonovou desku. Jeho nahrávka a krátce nato i první scénické uvedení se stalo zjevením v západní pop-kultuře začátku 70. let, které k nám doléhalo do reálného socialismu pouze zprostředkovaně. K deskám se přičinliví Češi dostali prostřednictvím kaskádového kopírování poměrně rychle. Scénické provedení jsem ale poprvé viděl až někdy začátkem 80. let ve filmové verzi opery od Normana Jewisona v jednom budapešťském kině a ještě s maďarskými titulky. Na počátku 90. let se u nás do té doby neuváděné opera a muzikály staly jedním z budičů sametovými událostmi utlumené populárně hudební scény. Jesus Christ Superstar patřil k akcím nejvýpravnějším a nejúspěšnějším.
Každé koncertní provedení jevištního útvaru, opery zvlášť, a je asi jedno, jestli klasické nebo bigbítové, kdy protagonisté jsou na jevišti bez kostýmů, čili v civilním oděvu, a odzpívají bez výraznějších scénických akcí svoje party, může vyvolat diskuse o vhodnosti či nevhodnosti takového počinu. Dlužno asi dodat, že vzhledem k rozsahu tehdejší výpravy, která byla jen naznačena promítáním diapozitivů na scénickém plátně v závěru koncertu, to pro jednu reinkarnaci ani jinak asi nešlo. Ovšem tentokrát rezignovali inscenátoři částečně i na časovou logiku děje a prokládali klasicky pojaté kousky, odehrané mimochodem perfektně šlapajícím orchestrem dirigovaným Otou Balážem, jinými provedeními jiných uskupení na dvou bočních pódiích. A tak jsme jednou i několikrát slyšeli známé party udělané bluesovou kapelou, jako disco či swing a ještě párkrát jinak. Nejčastěji šlo o árie Máří Magdaleny, které tak mohly citlivějším posluchačům docela lézt krkem, zvlášť třeba jejich rapová verze. Možná i toto měly být dozvuky ježíšovského běsnění z první půle 90. let, kdy svoje provedení Jesus Christ Superstar mělo i hejčínské gymnázium. Mně přišla tato pestrost spíš jako roztříštěnost, ale publikum to, podle ohlasu, chlemtalo načisto a bez odmlouvání.
A abych si to odbrblal hned na začátku: Druhou slabinou, kterou jsem vnímal už při prvním českém uvedení opery, je podle mě její překlad. Slabiky leckde trčí z notoricky známého originálu jako nitě z trička od Vietnamců, přízvuky nesedí k muzice a novozákonní postavy namnoze blábolí nebiblicky, i když tradice příliš nectí ani jazyk původního libretisty Tima Rice, třeba oslovením "džej-sí" pro Ježíše. Tím ale netvrdím, neboť nevím, jestli šlo jazyk Shakespearův převést do jakési vymírající středoevropské, napůl slovanské hatmatilky líp. I tvůrci koncertu sáhli po vzoru makaronské poezie ke dvojjazyčnému provedení, i když u anglicky zpívaných árií zase párkrát skřípla dost kontinentální angličtina pěvcova. Naopak odpadly v originálu provokující záležitosti, jako třeba černá pleť Jidášova nebo homosexuální orientace Heroda.


Kromě Viléma Čoka asi nikdo známější z původního ansámblu na pódiu neabsentoval. Ústřední kapela šlapala jak švýcarské hodinky, aranže nikde nešidili, zpěváci byli hlasově disponovaní snad stejně dobře jako ti původní ze starých desek, ne-li líp - excelovali hlavně Kamil Střihavka s Danielem Bártou v rolích Ježíše a Jidáše a zvuk v sále byl lepší, než mám doma z cédéčka. Kdybych netušil, kolik stojí jediná z 10 použitých hlavních péáčkových beden, možná bych vám tvrdil, že je to k nevíře.
A jsme tam, kde máme být - u techniky. Pódium sestavené z asi 1,7 metru vysokých praktikáblů německé firmy Handy mělo vpředu malý výběh pro sólisty a v zadní části bylo do výšky nadstaveno dřevěnou skládanou konstrukcí. Nad ni ještě vystavěli zezadu vedoucí železnou rampu, ze které scházeli na pódium sólisté večera, a kryta občas spouštěným plátnem sloužila i pro stínové pohybové scénky. Zvukařský nákres pódia je v dosahu vašich pohledů. Nad pódiem se tyčila hliníková rampa, na které viselo osvětlení, ozvučení bez subwooferů a stylizované dekorace z řídkého železného pletiva. Prostor pod pódiem byl ponechán bez zakrytí a nasvětlený les podstavců sloužil jako další z výtvarných prvků scény.
Vynikající zvuk v sále zprostředkovaly dvě pětice aktivních reprobeden Line Array model M3D od firmy Meyer Sound, zavěšených na konstrukci na bocích pódia. Elektrický výkon zesilovačů jedné této bednice je 4,5 kW. Ale díky směrovému vyzařování v celém svém pásmu nabere holka další asi 3 dB. Je tedy srovnatelná přibližně s 10 kW klasicky bedněné aparatury. Takových monster viselo na každé straně v odvážném oblouku pět, takže výkonová rezerva aparatury byla toho večera na celou arénu opravdu dostatečná. Pod nimi stály na každé straně tři aktivní subwoofery Meyer Sound M3D SUB. Za subwoofery byly jenom síťové rozvaděče, nikde nepřekážely rámy s výkonovými zesilovači, protože P. A. reprobedny, jak už bylo napsáno, byly aktivní. Tato sestava byla na boku doplněná čtyřmi vykrývacími soustavami CQ1 a CQ2 téže firmy, z nichž dvě hrály do boku vedle pódia a dvě šikmo dolů do předních řad. Další tři vykrývací reproboxy Meyer Sound, taky řady CQ, byly zavěšené nahoře na hliníkové konstrukci uprostřed a směrované byly šikmo dolů, čili zase pro přední houfy. Navíc ještě v rozích zmíněného výběhu bylo ve výšce očí ještě po jedné reprobedně určené pro diváky a nalepené na bariéru těsně pod pódiem. Hluché místo by myška nenašla.
Zvukař neměl potřebu se s hlasitostí aparatury vytahovat, takže rozdíl v poslechu mezi předkem a zadem sálu byl sice poznat, ale na rozdíl od jiných produkcí nebyl fatální. Vpředu stojící diváky těsně u beden zvuk neohlušoval a vzadu bylo ještě velmi slušně rozumět. Ozvučovací mixpulty umístěné v ohrádce uprostřed hlediště byly dva, oba byly 56vstupové Recall od firmy AMEK. V provozu byla i digitální firemní monitorovací síť pro P. A. reproboxy Meyer Sound, která v reálném čase měřila a zvukaři přímo zobrazovala údaje o výkonu každé bedny, teplotě její kmitačky nebo rychlosti chladicího větráku.
Další, a to velmi rozvětvenou, sítí byly pódiové odposlechy pro účinkující. Byly použity typy PSM-2 od firmy Meyer Sound doplněné o LA 212 od firmy LA Audio. Taky odposlechové mixpulty byly dva, jeden z nich, umístěný na levém boku pódia, byl 48vstupý Midas Legend 3000. Ten ozvučoval odposlechy ústředního orchestru a sólistů. Další mixpult byl umístěn poněkud klaustrofobicky pod železnou nástupní rampu. Tím byl Soundcraft SM-12 a sloužil pro odposlechy hostujících kapel v zadní části jeviště. Mezi kabelovými mikrofony převládaly Shure SM58 na zpěv, různé Shure a AKG C1000 na nástroje, AKG CK8 na snímání hluku ze sálu patrně pro účely záznamu celé této akce a určitě jsem spoustu dalších přehlédl.
V osvětlovacímu parku měly drtivou hlasovací převahu pevné reflektory typu PAR. Byly doplněné několika řízenými pohyblivými, tzv. inteligentními, reflektory od firmy Martin, většinou šlo v přibližně vyváženém poměru o typy MAC 600 a MAC 500. Ve středním ramenu rampy jich bylo šest, v předním ramenu čtyři a na obou bocích byly po jednom MAC 600. Navíc za pódiem byla umístěná osvětlovací vana na pohyblivém ramenu, která fungovala pro další světelné efekty. Kromě toho v zahrádce v hledišti stály ještě tři ručně ovládané follow-spoty pro jmenovité nasvícení hlavních zpívajících hlav.
Koncertní provedení opery ale toho harampádí bylo na pódiu i kolem taky víc než dost. I toto vystoupení mohlo být podle mého názoru, podobně jako jiná zvučená velkými českými zvukařskými agenturami, po technické stránce dalším pádným argumentem pro přijíždějící světové hvězdy, že můžou reprobedny nechat doma, že zvuk tu umíme stejně dobře, když ne líp. Líp proto, že místní zvukotechnici většinou lépe vědí, do čeho jdou, mají "své" sály lépe změřené a naposlouchané, a pokud na to mají, což se potvrdilo i tentokrát, je to taky slyšet.


Psáno pro: časopis Muzikus 2002/12

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Kristus-100x-jinak~21~leden~2003/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.