Koncertování Minut nejen za velkou louží

Koncertování Minut nejen za velkou louží
Koncertování Minut nejen za velkou louží

Kapela -123 minut se nedávno vrátila z koncertního turné, na kterém navštívila Ameriku, Holandsko a Belgii. Podařilo se nám celou kapelu (včetně zvukaře) zastihnout nad šálkem kávy v kavárně Louvre nad klubem Rock Café.

Následné povídání se točilo okolo zkušeností z koncertních pódií a z klubů, o tom, jací jsou pořadatelé, jaká je zvuková aparatura, jací jsou posluchači...

 

Začali jsme otázkou technického zázemí pro kapelu a Minuty se hned rozpovídaly. Když přijede muzikant na západ, narazí v klubech na podmínky, které nejsou až tak závislé na kvalitě PAčka nebo aparatury, ale jde spíše o přístup samotných techniků. Nenarazí se zde naštěstí většinou na takový ten ješitný typ zvukaře, který má svoje "angličáky", k nimž nikoho nepustí, a tak je většinou zvuková stránka koncertu zajištěna bez problémů.

Rozptyl technického i odborného zázemí se i v klubech v zahraničí pohybuje na tu i onu kvalitativní stranu, a pochopitelně záleží na tom, na jaké celkové úrovni je daný klub či koncertní prostor. Technici jsou tam ale vždy pro muzikanty, pro jejich pohodu při hraní a pro dobrý zvuk.

Nejčastější věta, kterou lze slýchat v našich klubech, je "My to tady děláme takhle!" a tím je mnohdy veškerá diskuse zabitá. Pokud by se přitom měla srovnat kvalifikovanost či erudovanost, není zde nijak viditelný a zásadní rozdíl. Jednou je to barman, kdo má na starosti aparaturu, jindy je na opačném pólu profesionální zvukař a velká aparatura na festivalu. Je to hlavně o tom přístupu.

Zvláštností, jakou se naše kluby oproti těm zahraničním vymykají, je to, že jsou velmocí nové aparatury a technického zázemí. Venku bývá často k vidění vybavení, které tam slouží už hodnou řádku let. Nejspíš slouží dobře, a není důvod jej měnit. Často lze v klubu narazit například na prastaré Dynacordy, které spíše vypadají jako umělecké dílo. Ale jsou kvalitní a fungují.

Řeč se poté stáčí na srovnání s přijetím v klubech doma a tady. Přesto, že v zahraničí učinily Minuty dobrou zkušenost, nemohou si vynachválit hraní na domácí půdě.

V této souvislosti nutno říci, že Česko se ve srovnání se světem jeví jako jedna z nejúžasnějších zemí pro hraní živé hudby. Skoro každé městečko má svůj klub, kam lidi chodí poslouchat živou muziku. Je to unikum, a většinou lidé, kteří pomlouvají možnosti hraní u nás, jednoduše nemají srovnání. "Pro mě osobně je Česko nejzlatější místo na hraní a tvoření hudby na světě. A to přestože jsme se prakticky přesvědčili o tom, že naše kapela bez problému funguje na zahraniční klubové scéně. A nebo právě proto," říká se zanícením frontman kapely Zdeněk Bína.

Má o čem mluvit, protože vystoupení -123 minut na holandských a belgických festivalech zaznamenala kromě často až frenetického nadšení posluchačů, kteří se s Minutami setkali poprvé, také zájem místních promotérů.

Přesto si nemohou vynachválit koncertní atmosféru klubů na domácí půdě. Jiné to ovšem je, pokud se mají někteří domácí pořadatelé postarat o kapelu. Někdy se diskutuje o jídle, šatnách, pití... Venku se to neřeší, tam je to samozřejmostí a nebývají s tím problémy. Navíc - část kapely jsou vegetariáni...

Řeč pochopitelně přišla i na problematiku nástrojového vybavení zahraničních klubů. "Byl jsem velmi překvapen, že globalizace je z hlediska nástrojovky mnohem dál, než jsem si myslel," začíná povídání Martin Vajgl, motor rytmiky -123 minut, a pokračuje: "Protože se celou dobu v USA hrálo na místní věci, dalo se očekávat, že na pódiích se setkám s bubny, které se v Americe používají více než v Evropě, jako například Gretsch, Slingerland nebo GMS a pochopitelně s hromadou prastarých Zildjianů. Ale byly zde naprosto stejné věci, které se objevují v beklajnech na fesťácích u nás. Střední třída Yamahy, a tak."

"Zajímavé je, že si v Čechách mnoho lidí podvědomě myslí, že když si mohou američani pořídit nástroje doslova ,za pár centů', budou mít všichni super vybavení a aparaturu. Ale mnohdy to může být naopak. Například americká kapela, se kterou jsme se setkali v Holandsku, hrála na japonské levné kopie kytar, což bylo vzhledem k tomu, jak se snažili tvářit, docela šokující. Vůbec ale svůj nástrojový part neřešili a ani nemluvili o tom, že mají v úmyslu nějak jej do budoucna obnovovat. Možná, že právě tím, jak mají velký výběr, nevyvíjejí svoje úsilí tímto směrem a na něco prostě koncert odehrají," doplňuje Zdeněk Bína.

Občas se to bohužel týká dokonce i jejich hráčského umění a možná až příliš někdy spoléhají na svou americkou rock'n'rollovou krev... Tím víc ale američtí muzikanti dokáží pompézně hovořit o svých úspěších a kvalitách a vše je prostě "great". Ne vždy je ale radno jim věřit. "Biggest succes in Europe festival" pak může ve skutečnosti být vystoupení pro 70 diváků...

Na druhou stranu určitá skromnost kapel z východu může v tomto prostředí působit zbytečně nenápadně. O to příjemnější bylo ale sledovat reakce místních muzikantů poté, co Minuty spustily první pecku.

Ale zpět k nástrojům. Zajímavé je, že v newyorských obchodech se prodávají vedle velmi kvalitních věcí také z dobrých šedesáti procent naprosté šunty. Výhodou je ale pochopitelně veliký výběr - od těch nejdražších nástrojů po ty nejlevnější.

Pokud se v Americe pořídí nový nástroj, určitě vychází o dost levněji než tady, ale nelze si myslet, že tam vleze člověk do krámu a najde hned stratocastera ze sedmdesátých let za babku. Cení si tam starých věcí a vědí jakou mají hodnotu. Bohužel. Staré kousky tam stojí velké peníze.

Kapela strávila několik celých odpolední procházením obchodů s nástroji a v rukou se nástrojů vystřídalo opravdu nepočítaně.

"Trochu se zajímám o staré synťáky, potěšilo mě, když jsem v obchodě s vintage syntetizéry viděl pár velmi starých kousků Moogů a Arpů ve skvělém stavu. Dilema s nakupováním bylo naštěstí vyřešeno tím, že všechny byly na 110 V," říká Martin Vajgl. "U bicích jsem v obchodech žádné zásadní překvapení nezaznamenal. Vyzkoušel jsem si ale pár nástrojů, které bych v Evropě těžko získával, například "děrované" bubínky Cadeson. Výhodou také bylo, že v obchodech měli od každého nástroje na skladě více kusů, a tak jsem mohl například porovnat vedle sebe tři stejné činely Zildjian Constantinopole Medium Ride. To byl skutečně luxus."

Martin se také rozhlížel po publikacích pro bicí nástroje. V sortimentu notových materiálů mají dle očekávání obrovský výběr, spousta titulů je ale známých z evropského trhu. "Přivezl jsem si štůsek knih, které se mi zdají výjimečné. Zajímavé je, že všechny byly napsány začátkem šedesátých let. Je v nich ale vyřešeno všechno důležité. Autoři technicky zaměřených učebnic z devadesátých let se podle mého názoru až na výjimky opakují, nebo žvýkají přežvýkané." Zbytečný důraz se podle Martina klade na materiály pro úplné začátečníky, těchto knížek jsou na americkém trhu opravdu kvanta.

Pokud se létá za oceán, limitujícím faktorem je hmotnost zavazadel, proto se kapely vydávají na cesty jen s tím nejnutnějším. V případě Minut si Zdeněk Bína vzal telecastera a kreslící krabičku, Frederik Janáček basu a preamp a Martin Vajgl paličky.

"Naše zaslané požadavky nakonec splnili velice dobře," pochvaluje si Zdeněk Bína nad kávou. Staly se dokonce případy, kdy naopak od klubu přišel přímo požadavek, že se musí hrát z časových důvodů na jejich backline, takže to, že jsme přijeli jen s nejnutnějším, vůbec nevadilo. Téměř vždy se podařilo sehnat pro Zdeňka Fender Twin Reverb nebo Super Reverb. Když na jednom místě tyto modely neměli, tak dopředu zamailovali, jestli ten starý model Peavey, co mají, bude v pořádku. V basách ani v bicích se žádné překvapení nekonalo, vše bylo v pořádku.

Výkonová aparatura se pohybovala od Martin Audio se Soundcraftem, až po malé kompakty a power mix. "Koncert se vždy bez problémů odehrál," doplňuje Zdeněk Mazač, dvorní zvukař kapely.

Ten si jeden večer vyzvučil pivko, když v nějakém klubu, který jako diváci navštívili, hrála skvělá funková kapela. Byly z ní ovšem slyšet jen buben a basa. Nedalo mu to a postavil se k mixpultu, kde se k němu hned hnal vyděšený majitel. Podařilo se mu ale svoje místo za pultem uhájit se slovy: "I am sound engineer!" a když to trochu porovnal a vytáhnul zpěv, majitel rázem pookřál a nesl volný účet pro místní bar.

A jaký pocit měla kapela z fungování amerických muzikantů a jejich možností uplatnění? Rozptyl úrovně i uplatnění je pochopitelně široký, od špičkově hrajících a luxusně placených hudebníků po zoufalce, kteří hrají na ulici a vybírají do klobouku. Každopádně ale mýtus, že všichni hrají bez výjimky výborně, se ukázal jako nepravdivý. Kapela viděla v newyorských klubech výborné party stejně jako ty velmi špatné... Takže - hudebník z Evropy má čím oslovit.

Příznačné pro americké muzikanty je to, že všichni hrají v nějakých anonymních projektech. Mají ve studiu objednanou frekvenci, kam vlítnou a natočí desku s lidmi, které předtím nikdy neviděli. Večer pak hrají v klubu s někým úplně jiným a druhý den se situace opakuje. Hodně je tam rozšířené takové to "kšeftsmanství". U amerického muzikanta, jenž má v Evropě pověst absolutní nekomerčnosti, je skoro jisté, že doma odehraje za peníze úplně všechno. Zdá se tedy, že přestože domácí muzikantská obec nemívá v tomto ohledu nejlepší pověst, má ještě zřejmě v komerčním smýšlení co "dohánět".

"Byl bych šťastnej, kdyby se u nás pořád tvořily kapely, kterým jde především o společnou muziku, lidi hráli spolu a kapely byly jako rodina," symbolicky zakončuje naše povídání Zdeněk Bína.

Psáno pro časopis Muzikus