15.7.2002 | Autor: Jaroslav Janek | sekce: pro muzikanty - články Poprvé jsem se s hrou Billyho Sheehana setkal prostřednictvím nějaké ohrané odrbané kazety někdy roku 1989. Byla to nahrávka Davida Lee Rotha s písní Shy Boy. Byla příčinou nejednoho několikahodinového rozhovoru s ostatními neméně zmatenými kamarády mumlajícími nesrozumitelně něco o trsátku a tak. Dalším zážitkem pro mne bylo pražské zastavení tenkrát na špici zářících Mr. Big v devadesátém čtvrtém, kdy už jsem věděl, že trsátkem tedy ne. Mimo jiné jsem omdléval z dvoumetrového efektového racku, který tenkrát za Billym vévodil. (Dnes BS sází, jak jsme se mohli v Rock Café dozvědět, spíše na digitální techniku než "několikatisícoúčkové výškové budovy"). A teď jsem si mohl na mistra doslova sáhnout... HURÁÁ... Nerad bych se zbytečně rozepisoval o významu proběhnuvších otázek a odpovědí typu: analog nebo digitál?, kdo tě přivedl k base? nebo jsou-li vůbec lepší nástroje než Yamaha Attitude? Na dotazy ve smyslu "jak s basou sloužit (kapele)" prostě nedošlo, ale věřte, i Billy Sheehan moc dobře ví, jak třeba správně držet groove. Samozřejmě jednalo spíše o reklamní akci našich východních spolupozemšťanů. Vzhledem k Billyho mnohaleté konstruktérské zainteresovanosti nevím, koho lepšího by si pánové z Yamahy k prezentaci svých výrobků mohli přát. Dovolil jsem si vám napsat několik ukázek, které, byť asi v malinko pozměněné podobě, v některých částech programu zazněly:

Psáno pro: časopis Muzikus 2002/06