Kirk Covington

Kirk Covington
Kirk Covington

Devátého dubna loňského roku jsem měl možnost osobně poznat výimečného chlapíka. Byl jím Kirk Covington, který hraje na bicí s kapelami Tribal Tech a Scott Henderson Blues Band. A právé s Blues Bandem přijel Kirk zahrát do Lucerna Music Baru v rámci Agartha Prague Jazz Festivalu. Stálo to opravdu za to.

 

Seděl jsem po skončení koncertu dole v šatně a povídal si s Kirkem, tedy spíše bych to klasifikoval jako předávkování informacemi, protože Kirkův verbální projev měl neuvěřitelnou kadenci. Pokusil jsem se z toho všeho, co jsem se dověděl, vytáhnout to nejzajímavější a tady vám předkládám výsledek:

 

Kde všude v současné době hraješ a co jsou tvoje priority, pochopitelně kromě tvého hraní se Scottem Hendersonem, jak v této bluesové partě, tak i s Tribal Techem, kde basu drží Gary Willis?

Dělám na některých sólových věcech s Garym Willisem, většinu dělá Dennis (Dennis Chambers je výborný Kirkův kamarád, pozn. autora), kromě toho taky točím a i živě hraji s Allanem Holdsworthem.

Pokud mi paměť slouží, ty jsi s Allanem Holdsworthem točil Not Too Soon?

Ano. Když jsem doma v L. A. v Kalifornii, hraji hodně kšeftů na klávesy a tak, ale musím přiznat, že by mi úplně stačilo hrát jen s Tribal Techem. Opravdu jezdíme po celém světě a kolikrát by si člověk chtěl i trochu odpočinout.

Ten dnešní koncert byl úplně skvělý. Měl jsem i pocit, že by se trio spíše mělo jmenovat Kirk Covington and The Others nebo tak nějak. Protože člověk má opravdu mizivou naději narazit na někoho, kdo bravurně zvládá bicí, špičkově u toho zpívá a přitom se při vystoupení potýká s problémy, které se kupí na sebe (rozbitý pedál, proražená blána na malém bubínku, neustálé problémy s mikrofonním stojanem...). A ještě u toho rozesměje celý sál! Bylo to spíš jako tvůj koncert. Jsi i výborný bavič. Jaké byly tvoje začátky?

Je mi 47 let, takže jsem typická ukázka z éry rock'n'rollu. Pocházím z Texasu, tudíž jsem nasáklý bluesovou hudbou. Když mi bylo mezi patnácti a šestnácti lety, měl jsem kapelu a hráli jsme Led Zeppelin, Jimi Hendrixe... Jednu dobu jsem byl v kapele, kde se snad hrálo vše od "Led Zep". V každém případě mě hodně ovlivnili velikáni jazzu. Už jen kvůli té době, ve které jsem vyrůstal. Miloval jsem Keitha Moona, Johna Bonhama, Mitche Mitchella - prvního bubeníka z Black Sabbath, Iana Paice z Deep Purple... Můj brácha byl skvělý kytarista a spolu jsme všechny ty pecky hráli. Dělali jsme k tomu i vlastní kousky. Pořád jsem poslouchal spoustu jazzu, protože rodiče byli muzikanti. Žili jsme v severním Texasu a tam žije hrozná spousta muzikantů, se kterými jsem se sem tam potkával... i s Garym Willisem. Díky ovlivnění ze všech možných stran se mi podařilo tak trošku vyvinout svůj vlastní styl hry. V podstatě jsem měl štěstí, protože fusion je o jazzu a rocku... to je to celé. Ať se podíváš na jakoukoli jinou současnou hudební mutaci, tak je v tom vždycky něco z jazzu a rocku... funky nebo blues... Vyrůstal jsem v malém městě, což myslím je hlavní důvod, proč se mi co by bubeníkovi podařilo přijít s odlišným stylem hry.

Během zvukové zkoušky jste si přehráli něco od Led Zeppelin. Byla to pecka z Houses Of The Holy. Jako přídavek jste hráli písničku od Jimiho Hendrixe a dokonce Pride and Joy od Stevie Ray Vaughana?

Jasně, protože jsme v tom vyrůstali a nikdy se tomu nebráníme, zahrát si takové kousky. Baví nás to.

Několikrát jsem si všiml, že občas držíš paličku v pravé ruce tak, že máš v podstatě sevřenou pěst, máš palec okolo a ne ve směru paličky. Je to jenom takový způsob úlevy při hraní rovných osmiček, nebo je v tom i něco jiného?

To dělám, když hraji naprosto rovně a uvolněně. Člověk si u toho fakt uleví, uvolní se. Určitě to ale dělám jenom při určitých groovech, v určitých tempech, takže to vždy přijde víceméně samo. Možná to držení mám trošku i ze stylu, jak ten určitý groove hraji. Nikdy jsem neměl problémy se zády, protože sedím dost vysoko, jakoby nad bicími. A puchýře na dlaních nebo prstech jsem taky nikdy neměl. Asi proto, že dělám tuhle věc s paličkami. Jestli jsi se na to chvilku díval, tak jsi musel zjistit, že ta palička lítá ve volně sevřené pěsti. Je úplně volná a používáš přitom pouze zápěstí. Nepotřebuješ nic víc - hraješ jenom groove a na hi-hat vlastně jenom rovné osmičky, nebo něco podobného.

Všiml jsem si, že hodně používáš "compound sticking"? (compound sticking - kombinace jednoúderů a odrazů, pozn. autora)

Já jsem jednoznačně jednoúderový bubeník. Hraji jednoduché údery hodně zápěstím a využívám odrazů, takže to bude ten compound sticking. Samozřejmě používám i jiné finty, ale variace jedniček a odrazů jsou pro mě nejdůležitější. Je to hodně odlišné od čistě dvojúderového stylu.

Máš zajímavý systém používání různých pomůcek, jako jsou třeba metličky nebo tympánové paličky?

Musel jsi si všimnout, že používám spoustu věcí. Myslím, že je to aranžérská záležitost. Vždy se snažím věci používat tak, aby to splňovalo účel..., aby to "sedělo" do muziky. Různě střídám bicí pomůcky a většinou, vzhledem ke kompozici, se z toho stane jakási pravidelná rotace. V zubech si často držím jednu, další si položím na floor tom. Hodně mi to všechno usnadní. To je můj koncept.

Můžeš mi říct něco o nástroji, který používáš a proč?

V roce 1997 jsem přešel od Tama Starclassic, které jsem používal od roku 1990, k firmě Yamaha. Hrál jsem na Nashville NAMM Summer Session s Garrym Willisem a Scottem Kenziem. Tomu předcházelo několik okolností, o kterých jsme v té době ještě nevěděli. No, a pánové od Yamahy seděli v první řadě. Po hraní přišli za mnou a za Scottem Kenziem a nabídli nám skvělé podmínky, takže jsme do toho šli oba. Já na bicí a Scott na klávesy. Tím začal proces smluvního vztahu mezi námi dvěma a Yamahou. Musím říct, že Yamaha je skvělá rodina. Joe Etesta a jeho tým v Yamaze jsou lidi, kteří, když vidí, že opravdu miluješ bicí, chtějí, abys byl s nimi na jedné lodi se vším všudy, a udělají pro svou posádku všechno. Takže v lednu 1998 na Winter NAMM Show v L. A., Yamaha poprvé prezentovala řadu Maple Custom Absolute, což byla jejich odpověď na Tama Starclassic a na tenkostěnné korpusy DW. Všechny tyto bubny jsou jakési moderní kopie tenkostěnných korpusů firmy Gretsch. Tyto korpusy jsou necelých šest milimetrů silné a je to "očkovaný javor" (Bird's Eye Maple). Já vlastním dvě soupravy. Nejvíc používám Maple Custom a pak mám ještě Birtch Custom. Důležitá věc ale je, že jsou ty korpusy tenkostěnné. To je, co tomu bubnu dává nejvíc přirozenosti. Mají super projekci (Vinnie Colaiuta nedávno přešel od Yamahy ke Gretsch, pozn. autora). V roce 1990, během hraní s Tribal Techem, jsem se setkal s Colinem Scoefieldem z vedení firmy Zildjian. Tehdy jsme se domluvili na podmínkách a od té doby to funguje skvěle. Vždycky jsem používal většinou plechy Zildjian a tehdy jsem tam měl svoje činely šestnáct a dvacet dva palců Swish bez nýtků a... však's to slyšel. Dají se na to v pohodě hrát beglajty.

Dnes večer jsi používal Zildjian Brilliant Ride, což je docela levnější řada produktů Zildjian?

To je úplně nový činel, ale trvalo mi dlouho, než jsem ho našel. Předtím jsem dlouho používal Zildjian A 22" Ride, ale ten mi nedávno praskl, takže jsem se musel podívat po něčem novém. Tady ten Brilliant funguje bezvadně, protože na něj můžeš hrát beglajty jak na ploše, tak na zvonu a dají se z něho dostat odlišné zvuky. Je zkrátka barevný, má silný zvuk na zvonu a dokonce ho můžeš použít jako Splash.

Předpokládám, protože jsi firemní hráč firem Zildjian a Yamaha, že používáš i paličky Zildjian?

Používám všechno kolem 7A, 5A, 5B, Super 5B. Jinak jsem měl taky smlouvu s firmou Remo. To trvalo hodně dlouho a pak někdy v době, kdy jsem přešel od Tamy k Yamaze, se mi v Universal Percussion dostal do rukou buben s blánou. Bylo to zajímavé, protože ta blána byla jeden zatavený kus, žádný hliníkový nebo odlitý ráfek, takže když tu blánu natahuješ, neslyšíš to typické praskání. Nehne se to. Dnes používám úplně poprvé Dynaflex Film Attack Heads. Jsou to dvouvrstvé blány a jsem s nimi maximálně spokojen. Zvukově jsou někde mezi Remo Emperor a Pin Stripe. Mají ale lepší odraz. Takže v současné době hraji pod firmami Zildjian, Yamaha a Attack Heads.

Dnes jsi zahrál docela dlouhé sólo na bicí a ke konci jsi do toho zpíval nějakou bluesovou linku. To se vždycky takhle "odvážeš"?

Nehraji sóla pokaždé a ne pokaždé u toho zpívám. Je to spíš něco jako reflexe skutečnosti. Moje koncepce hry na bicí je o hraní s kapelou, ne hraní sólově. Jezdím i kliniky (semináře), kde se hraje hodně sólově, ale pořád zůstává kontext hudebního tělesa na prvním místě. Dnes to byl typický odvaz. Začal jsem zpívat, protože jsem to tak cítil.

Řekl jsi, že hodně hraješ i na piáno. Určitě toho máš hodně. Můj dojem z dnešního koncertu je, že si to hraní užíváš na sto procent. Máš to tak vždy, nebo se ti někdy opravdu nechce?

Pro mě je hodně důležité mít z každého hraní dobrý pocit. Konec toho sóla, co jsem hrál dnes večer, je krásný příklad toho, jak myslím. Začnu víc jako s technikou a končím spontánním způsobem. Ty konce jsou zábava. To samé platí, i když někdy cvičím. Asi polovinu celkového času dělám rutinní cvičení a pak improvizuji nebo dělám na nových groovech, takže pak jdu spát v pohodě. Spousta muzikantů se trápí tím, že dnes necvičili své obvyklé hodiny a podobně, ale o tom to asi není. Muzikanti s takovým přístupem většinou dřou a pak hrají ztuhle, jako by v tom nebyla svoboda.

Máš něco, co bys doporučil bubeníkům vůbec?

Myslím, že by všichni bubeníci měli dělat alespoň trošku piano, nebo jiný melodický nástroj. Pokud totiž člověk pochopí tajemství harmonie a takové ty věci, tak se hodně člověku "rozsvítí". No a samozřejmě to musí člověk opravdu milovat... jinak to nikdy nemůže dost dobře fungovat.

Během dnešního vystoupení ti hraní i zpěv zkomplikovalo pár nepříjemnosti s mechanikou a zpěvovým mikrofonem. Tebe to očividně spíš pobavilo. Dovedu si představit spoustu úspěšných muzikantů, kteří by z něčeho takového udělali "dusno".

Yeah, maan... it was one of those f.....g days. Byla to sranda. Abych pravdu řekl, tak to byla dnes druhá pružina na pedále, co mi kdy praskla. No, a s tím mikrofonem to taky fakt byla sranda. Zkrátka jsem ten kus dokončil s mikrofonem v levé ruce a bicí obsluhoval jen nohama a pravou rukou. (smích)

Kirku, díky moc za rozhovor, ať se ti daří.

Taky dík.

Psáno pro časopis Muzikus