Judas Priest (Nejsi-li v módě, pak ani z módy nevyjdeš)

Zavalen prací jsem zrovna přemítal, jak si zorganizovat čas, abych všechno stihnul, když vtom mě zastihl telefonát Luďka Khebla, jestli nemám čas udělat zítra telefonické interview s basákem Judas Priest Ianem Hillem. Judas Priest, říkáš? Mám času moře!

 

Rozhovor, který se nazítří v poledne odehrál, byl určitě nejpříjemnější a nejpohodovější, jaký jsem dosud absolvoval. Ian Hill je veselý, přátelský a vlídný chlapík, kterému bych bez váhání svěřil do opatrovnictví i vlastní děti, kdybych nějaké měl. Přál bych si, aby aspoň něco z té nálady bylo z rozhovoru cítit.

Důvod rozhovoru byl jasný - "Judasi" nedávno vydali nové album Demolition, které chtějí trošku podpořit. Říká se sice, že dobrá věc se chválí sama, ale tak dobrou věc jako Demolition nepochválit nelze.

Psát o dráze Judas Priest nemá valný smysl, protože zůstanu-li jen u pár vět, neřeknu nic, co by běžný metalový fanda nevěděl, a na kompletní shrnutí bychom potřebovali celou knihu. Proto se omezím na základní informaci pro nezasvěcené, že jde o britskou formaci z Birminghamu, která na hudební scéně působí už přes třicet let.

 

S K. K. Downingem jste jediní dva zakládající členové, kteří provázeli Judas Priest po celou kariéru až dodnes. Mohl bys shrnout hudební vývoj kapely?

Na počátku jsme s Kenem byli ovlivněni kapelami té doby. Já byl hodně pod vlivem Jacka Bruce z Cream. Ken byl zase blázen do Hendrixe. Taky jsme hodně poslouchali bluesový desky: Johna Mayalla, Colloseum a podobně, což tehdy bylo označováno za underground music (smích). A začínali jsme tak, že jsme přebírali věci od jiných skupin. To, co děláme teď, už je samosebou někde jinde. Je tam snad nějakej vývoj. Nikdy jsme ale nevyhledávali nějaký hitůvky. Vybírali jsme si spíše věci od méně známejch kapel. Teprve pak jsme začali psát vlastní věci a velmi rychle jsme si udělali základní repertoár původních skladeb. Od tý doby jsme se vždy snažili na každým albu přijít s něčím trochu jiným. A tak to bylo pořád. Nemyslím, že bychom se pak nechali něčím moc ovlivňovat, tak jako na počátku. Prostě jsme si hleděli vlastního materiálu a vlastního stylu. A to taky děláme dodnes. Přitom jsme samozřejmě zkoušeli všechno možný. Zabrousili jsme hodně do komerce na albu Point Of Entry. Na albu Turbo jsme si zkusili zase techno (smích).

V posledních letech jsme přidali dost na agresivitě a výsledkem bylo album Jugulator, které vyšlo sedm let po desce Painkiller. A v tý přestávce jsme měli udělat další dvě alba. Tím pádem jsme jaksi přeskočili dva logický kroky, který měly v našem hudebním vývoji následovat. Snažím se představit si, kde bychom asi teď byli, kdybychom ta alba natočili. Ty dva přirozený kroky od alba Painkiller, což bylo velmi agresívní a brutální album, by nás dovedly k albu Jugulator, který bylo taky velmi agresívní. Ale jedna věc tu chyběla, a to ta jemnější tvář Judas Priest, která pro nás byla v průběhu let typická. Na poslední desce jsme se rozhodli na tuhle tradici navázat. Máme na ní pár balad a album je vůbec mnohem pestřejší. Rozhodně bych řek, že Demolition je daleko vyváženější album než Jugulator. Ale to neznamená, že Jugulator není dobrý album. (smích)

Jsou kapely jako AC/DC, které o sobě říkají, že vydávají jedno album a vždy jen změní obal. Jiné kapely se zase snaží každé album pojmout jinak. Ke komu mají Judas Priest blíž?

Řek bych, že jsme tak někde mezi. Jsou kapely, co prostě najdou úspěšný vzoreček. Pak se ho drží, jak můžou, a lidi je za to milujou. Koneckonců na tom není nic špatnýho. Ale my jsme tohle nikdy nedělali. Snažili jsme se o změnu, ovšem ne za každou cenu. Asi největší zlom nastal na albu Turbo. Vyzkoušeli jsme si tam kytarový syntenzátory. To bylo v roce osmdesát pět. Jinak jsme se vždycky chtěli spíš jen posunout dopředu. Zlepšit se jako kapela i jako muzikanti a přitom to udělat trochu jinak. Taky jsme mohli dělat jen samá Screaming For Vengeance po celý zbytek naší kariéry. Prostě pořád dokola, jak jsi říkal, že to tak řada kapel dělá. Mohli jsme jen předělávat ten samej materiál a měnit názvy, texty a obaly. Dobře víme, že bychom takhle začali stagnovat. Jak jsem řekl, vždycky jsme se snažili aspoň trochu se pohnout dopředu.

V roce 1988 britský tisk psal, že hudba Judas Priest nemá už dnes co říct. A vy po třinácti letech vydáte výborné album Demolition, které se dobře prodává. Co podle tebe dělá heavy metal tak trvalým? A myslíš si, že vůbec někdy zanikne?

Řek bych, že heavy metal je podobný fenomén jako třeba rock'n'roll. Podívej se na padesátý léta. Lidi milovali Elvise a Buddy Holyho a mají je rádi dodnes. Rock'n'roll totiž není módní záležitost. Spousta moderních kapel je dnes populární kvůli svý image. Heavy metal ovšem nikdy nebyl tak ohromně oblíbenej jako třeba Spice Girls. Heavy metal taky ovšem nikdy zvlášť nepřitahoval lidi, který bere co zrovna letí. Jeho posluchači byli vždycky mnohem náročnější a přitahovala je spíš hudba než image hvězd.

A co je zrovna v módě.

Jasně. Když nejseš v módě, pak ani z módy nevyjdeš. (smích) U těchhle módních kapel byla hudba vždycky něčím vedlejším a jen jako by doprovázela to podstatný - tedy image, což je přesně to, o co nám nikdy nešlo. V metalový hudbě byla vždy tím nejdůležitějším a nejpodstatnějším aspektem celý věci právě hudba. Tedy aspoň pro nás. A taky lidi, kteří maj rádi heavy metal, uvažujou podobně. Není tak důležitý, jestli nosej dlouhý vlasy nebo krátký, a co maj na sobě. Prostě muzika hovoří výmluvněji než móda. A proto odolává času a má pořád co nabídnout. (smích)

Jak a čím jste Demolition nahrávali?

Začínali jsme ve stejným studiu, ve kterém jsme nahráli album Jugulator. Nahráli jsme tam bicí a nějaký doprovodný kytary a taky basu. Pak jsme se přešoupli do Glennova studia, který má ve svým domě, a tam jsme album dodělali. To znamená veškerý vokály, ale taky zbytek basy a většinu kytar. A všechno jsme nahrávali na disk. A co se týče vybavení... uf, toho byla spousta. (smích)

To je pro nás právě dost podstatný.

Používal jsem dvě basovky. Tou první je Stuart Spector, což je nástroj, na kterej hraju pomalu dvacet let., ale jsem s ní pořád naprosto spokojenej. A taky hraju na Washburn sérii EX, to původně nebyla moje basa, ale viděl jsem ji ve studiu, nezněla zrovna špatně, tak jsem ji popad (smích) a nahrál s ní pár skladeb. Jako zesák jsem použil značku Trace Elliot. Takový malý kombo. A pak taky Marshalla. No a to bylo vše. Kromě toho většinou tři mikrofony. A na několik skladeb jsem použil... co to bylo - jo Zoom, nevím jestli to znáš. Použil jsem z toho nějakej chorus a pár základních basovejch efektů. Párkrát jsme taky basu zapojili přímo, abychom mohli změnit efekt později, kdyby se nedej bože něco se zvukem stalo. (smích) To je vždycky dobrý, nahrát čistý zvuk na pásek, tedy v našem případě na hard diskm a pak můžeš doplnit efekt, jaký chceš.

Co si myslíš o simulaci lamp?

Abych řekl pravdu, moc to neznám. Víš, nikdy jsem efekty nijak zvlášť nepoužíval. Na pódiu je pak stejně všechno jinak, tak co? A navíc to stejně nezní jako lampa bez ohledu na to, co říkaj výrobci. Když jsem ve studiu, sáhnu po nějakým efektu spíš zřídka. A když - pak je to jen flanger, nějakej chorus a možná ambience, ale to je vše.

Takže bez digitální technologie žít dovedeš?

Jo.

A co tvý hraní? Máš pocit, že se zlepšuješ, nebo seš spokojenej s úrovní, který jsi dosáhl?

Na posledních dvou albech jsem si konečně zahrál trochu víc než kdykoliv v minulosti. Na starších albech nebylo zapotřebí propracovaných basových linek. Bylo to o tom, že čím víc hraješ, tím méně dostaneš, jestli víš, co chci říct. Ale když do toho brkneš jen tu a tam, pak nejedeš s bicíma a jaksi přijdeš o celý hutný spodek skladby. A taky je to z hlediska muzikanta trochu nuda, hrát v celý skladbě jen několik not.

Na druhý straně některý skladby si o to vyloženě říkaj, a když toho tam hraješ víc, pak skutečně zněj hůř. Vím, že to zní paradoxně, ale je to tak. Ovšem na posledních dvou albech jsem hrál mnohem víc melodií a běhů než kdykoli v minulosti.

Jak moc cvičíš?

Já už dnes moc necvičím. (smích) Kdysi to jo, to jsem hrál furt. Vem si, že seš na šňůře. Odehraješ koncert, jedeš na hotel, a to poslední, co máš v tu chvíli chuť udělat, je sebrat basu a začít cvičit. Teď máme trochu volno, protože mezi americkou částí turné a evropskou je pár týdnů pauza. Takže spíš odpočíváme - tedy aspoň já určitě. Ale příští týden nám to končí a turné pokračuje. Tak si projedu celý repertoár a zase si trochu brnknu. (smích)

Máš nějakou radu pro mladý basáky, co a jak hrát?

To je hrozně individuální záležitost. Začni hrát to, v čem seš dobrej, a pak cvič to, v čem dobrej nejseš. Procvičuj tolik, kolik potřebuješ. A jestli seš do toho pořádně zažranej, tak si třeba ber basu s sebou a cvič, kde to jen jde.

A co cvičit?

Co já vím...? Samozřejmě je dobrý znát stupnice. Hraj stupnice, kombinuj je navzájem, prostě experimentuj. Tohle je nejlepší filosofie vůbec: Když to zní dobře, tak to hraj, a když to nezní, tak to nehraj.

V devadesátém druhém odešel Rob Halford. Sleduješ dále jeho kariéru? Ostatně je to tvůj švagr, ne?

Byl. Už jsem se s jeho sestrou před nějakým časem rozvedl. (smích) Bylo to vzájemný... Ale to víš, že ho sleduju.

Pak byla čtyřletá pauza. Slyšel jsem, že na váš inzerát zareagovalo přes tisíc zpěváků a poslalo své nahrávky. To jste je poslouchali všechny?

Osobně ne. Některý byly dobrý, ale některý byly vysloveně příšerný. (smích) Často nám poslali nahrávku úplni idioti. (smích) Jinak těch nahrávek byla opravdu spousta. Audiokazety, videokazety nebo oboje dvoje najednou, přes tisíc to bylo určitě. Měli jsme na to firmu. Spousta lidí věděla, že nemá šanci. A tak vymýšlela kraviny. Člověk si to poslech a hned viděl, že jde o žert. Některý pásky byly skutečně šílený. Na jednom tam kdosi cosi hulákal a sousedé přitom bušili do zdi, ať už proboha zmlkne. (smích) Nemělo žádnej smysl poslouchat to.

Jak jste přišli na Rippera?

Ripper zpíval v revivalu a jejich bubeník se znal se Scottem a přinesl mu videokazetu, kterou sám natočil na videokameru. To, cos slyšel, byl zvuk snímaný pouze mikrofonem kamery. Scott to přines a kazetu jsme zařadili mezi zhruba dvanáct zpěváků z užšího výběru, který jsme hodlali pozvat. Když jsme se na kazetu pak koukli, řekli jsme si, sakra, jestli je fakt tak dobrej, jak se zdá, je to ten, koho hledáme. A když o pár dní později přiletěl, nechali jsme ho zpívat na směsku skladeb z našeho vystoupení ve Státech. Nahrávka byla nahraná na multitracku, abychom mohli stáhnout Robův zpěv. Když Ripper začal zpívat, hned při prvním výkřiku jsme věděli, že je ten pravej. Zvládl to skvěle.

Jak vůbec vzniká skladba Judas Priest?

Ken a Glenn píšou většinu věcí. Sejdou se, vyměňujou si nápady a vytvoří základ skladby. Pak to nahrajou na kazetu a jednu pošlou mě, jednu Scottovi a jednu Ripperovi, abychom věděli, o co jde. Takže když pak jdem do studia, víme, na čem budeme dělat. Jak ale celá skladba bude vypadat, to se vykrystalizuje až ve studiu. Prvně nahráváme bicí, pak doprovodný kytary a potom basu. Spousta věcí se ale předělává. Někdo přijde s nápadem, jak to udělat jinak, jak to změnit. Takže jak jsem řek, jak bude skladba vypadat, se ukáže až ve studiu.

Které album máš nejraději?

To je těžký. Teď jsme všichni nadšení posledním albem, máme z něho opravdu velkou radost. Ale ono je to tak koneckonců vždycky, že to poslední album je nejoblíbenější. Takže za pár roků se mě zeptej znovu a bude to zas jiný. (smích)

Jaké jsou plány do budoucna?

Teď jsme uprostřed šňůry, která se potáhne do Vánoc. Pojedeme do Jižní Ameriky, Mexika... samozřejmě do Států, pak máme v plánu Skandinávii, Austrálii, Japonsko. Po vánocích se pak vracíme zpátky do Evropy, protože je tam řada zemí, kde jsme ještě nebyli. A takhle se to potáhne až do jara. Když turné skončí, nejspíš začnem uvažovat o novým albu, ale to je ještě předčasný.

A k nám se podívat nechcete?

Českou republiku v plánu bohužel nemáme, stejně jako Polsko, Chorvatsko. V těch zemích jsme nikdy nehráli, ale jednou bychom rozhodně chtěli. Třeba se to povede při příštím turné.

Ani nevíte, kolik tu máte nadšených fandů, co se už roky těší, že vás uvidí.

Věřím. (smích) To je taky důvod, proč chcem přijet. Teď máme hodně našlapanej program, nejrůznější festivaly a tak, ale jak jsem řekl, chceme se do Evropy vrátit a hrát všude tam, kde jsme ještě nebyli.

Takže díky za rozhovor a hodně úspěchů s novým albem.

Taky díky, a doufám, že se jednou uvidíme na koncertě.

 

Diskografie:

1974 Rocka Rolla

1976 Sad Wings of Destiny

1977 Sin After Sin

1978 Stained Class

1978 Killing Machine

1979 Hell Bent for Leather

1979 Unleashed in the East (Live in Japan)

1979 Hero, Hero

1980 British Steel

1981 Point of Entry

1982 Screaming for Vengeance

1984 Love Bites

1984 Sin After Sin/Stained Class

1984 Defenders of the Faith

1986 Turbo

1987 Priest... Live!

1988 Ram It Down

1990 Painkiller

1997 Jugulator

1998 Priest in the East [live]

1998 98 Live Meltdown

2000 Genocide

2001 Demolition

2001 Demolition (Clean)

2001 Demolition (Germany Bonus Tracks)

 

Judas Priest jsou:

Ian Hill - basa

K. K. Downing - kytara

Glenn Tipton - kytara

Scott Travis - bicí

'Ripper' Owens - zpěv

Psáno pro časopis Muzikus