Johnny Goes to Prague - rozhovor s John McLaughlinem

Johnny Goes to Prague  - rozhovor s John McLaughlinem
Johnny Goes to Prague - rozhovor s John McLaughlinem

21. května 2008 měli kytaristé svátek. V kalendáři to sice nebylo, ale dlouho očekávaný a některými i vymodlený počin nejslavnějšího multikulturního kytarového génia nadešel. John McLaughlin se vrátil ke svým jazzrockovým kořenům. Po několika letech cvrlikání na akustickou a MIDI kytaru s obnovenými Shakti se zapojil do dvou analogových krabiček a krátce po dvacáté hodině ve velkém sále Lucerny spustil takový nářez, o kterém se bude ještě dlouho zdát mnoha kytaristům. A nejen jim :-)). Jaké to všechno bylo? No pojďme si o tom chvíli povídat... Excelentní, excelentní, excelentní!

Všechno začalo zvukovkou, kam jsem se dostavil zhruba kolem šestnácté hodiny. Stavělo se teprve muzikantské „nářadí“, tzn. nástroje, bedny, světla... Jako pilní mravenečkové pobíhali po pódiu pracovníci agentury, zajišťující celý koncert. S kolegou fotografem Luďkem Stone Neužilem jsme se tam motali asi hodinu a fotili všechny ty „krámy“, které pak měly zaznít. Kapela zatím nikde, ale krátce po páté dusot po schodišti a John v čele své suity sbíhal dolů s gigbagem na kytaru a malým kufříčkem v ruce. Bylo vidět, že jsou trochu v časovém presu, takže rychle rozbalili fidlátka a zkouška mohla začít. John vytáhl z kufříčku dvě krabičky – stereo chorus MXR a lampový nožní předzesilovač s overdrivem Mesa/Boogie. Toť vše. Žádný laptop, žádné MIDI a simulace. Říkal jsem si – že by? Zase ta stará klasika ze slavných dob, kdy se hrálo rukama? Bylo to tak. Vyndal černého Godina Freeway SA, zapojil a proleštil v pěti vteřinách krk takovým způsobem, že jsem přestal věřit, že je již docela pohledný důchodce, které často vidíme venčit psy v parku s jejich mlsnými pohledy na kolemjdoucí holky. Během asi půl hodinky se nastavoval zvuk nástrojů do odposlechů na digitálním mixu, což si John bravurně sám řídil, a bylo vidět, že ví, co dělá. Pak se zvučil sál, ale to už jsem šel nahoru na pivo. Chtěl jsem si pak užít koncert.

 

Go

Jelikož jsem seděl ve dvoraně pasáže Lucerny naproti hlavnímu vchodu, tak jsem pozoroval, jak se to kolem půl osmé začalo hemžit, a viděl mnoho našich známých tváří. V osm již byla Lucerna téměř plná a koncert mohl začít. Muzikanti vešli za tmy na jeviště, propukl potlesk a John se v záři reflektorů uklonil pražskému publiku. Již první skladba byl pěkný nátěr, hráli s velkou lehkostí a John se svými stratosféricky rychlými motivy hned Lucernu uchvátil. Jestli si někdo myslel, že spoluhráči Johna McLauglina „jen“ doprovází, tak si to musel přestat myslet hned v první minutě. Muzikanty, které si John přivezl s sebou do Prahy, zřejmě někde posbíral na svém výletu do čtvrtého rozměru. To, co tam celý večer prováděli, se na Zeměkouli jen tak nevidí. Ostatně název projektu The 4th Dimension leccos napovídá.

 

Basista Dominique DiPiazza dělal na baskytaru tak strašné věci, že sám John se smál a kroutil hlavou. Není to žádný nováček a s McLaughlinem již v roce 1992 natočil album Que Alegria, což je taky deska plná ukrutných zatáček. Nahradil anoncovaného mladého basistu Hadriena Ferauda, který, nevím proč, nepřijel. Dominique byl obrovsky skromný sympaťák, držel se stále vzadu, ale jakmile přišla jeho chvíle a John ustoupil na stranu k bicím, předváděl taková sóla, jako kdyby hrál celý život na mandolínu, což je teda dost rychlý nástroj, když se na něj umí. Gary Husband je kapitola sama pro sebe. V osmdesátých letech hrál v kapele Level 42 po boku slavného baskytaristy Marka Kinga, kterého tu zapomněli mimozemšťani na své zastávce při pouti naší galaxií. Ale... hrál na bicí! Za klávesami, sestávajícími ze tří rolandů, jednoho piana a dvou totožných synťáků, z nichž jeden měl napojen na notebook Apple, však vypadal, jako by se narodil s klapkami místo prstů. Stál jsem na galerii nad ním a viděl mu na ruce. To bylo fakt naprosto šílený. Prsty ani nebylo vidět, jak s nimi kmital, a to všechno v půvabně nepochopitelných McLaughlinovských harmoniích, plných zvratů, rytmických záseků a jen tak samozřejmých čtyřiašedesátinách ve fastových tempech. Aby toho nebylo málo, tak s sebou vždycky škubl napravo a skočil za malou instalovanou sadu bicích značky Pearl. Byla to taková ta velikost, se kterou chodí jazzoví bubeníci na „holírny“ na rauty nebo na loď. Byl jsem s nimi už mockrát. Gary hrál vestoje, měl jen tři bubny, dva činely, zprohýbané asi schválně, aby byla šou. No – hrál. To se nedá říct. Byla to neskutečná palba, ohňostroj breaků a naprosto šílených lichých rytmů, kterými podporoval famózní a až nehorázně přesnou a dynamicky oslnivou virtuozitu bubeníka Marka Mondesira. Což byl takovej malej černoušek, který ani skoro nebyl za baterií Yamaha vidět. Kde tohohle McLaughlin vyšťoural? Už jsem viděl a slyšel nějaké bubeníky! To mi fakt spadla brada až na tu novinářskou visačku na krku, co jsem dostal u vchodu. Byla to úžasná inteligentní melodická hra na bicí. Kapela hrála repertoár z předposlední McLaughlinovy desky Industrial Zen, která je vysoce ceněna kritikou i Johnem samým. Je to vlastně tribute deska, věnovaná někdejším Johnovým spoluhráčům – Jaco Pastoriovi, Carlosi Santanovi, Wayne Shorterovi atd. Skladby jsou koncipovány jako téma a je zde potom velký prostor pro improvizaci, což nám pánové na koncertě vrchovatě předvedli. Johnovy kompozice se střídaly kontrastně rychlé s pomalými a nádherně barvily podzemí Lucerny. Gary s klávesami čaroval nálady. Vrcholem večera bylo sólo na bicí nástroje, prováděné oběma pány bubeníky, Jejich souhra byla fascinující a publikum přivedla do varu. Po poslední skladbě se skandovalo ve stoje a Čtvrtá dimenze přidala ještě jednu krásnou pomalou baladu na odchodnou. A co John?

 

John

Zvuk jeho kytary je opravdu skvostný. Stále jsem na nahrávkách nemohl přijít na to, kde se bere ta šťavnatá, tlustá barva jeho tónu. A to v různá období střídal kytary. A i když hrál přes syntezátor, byla barva podobná, jen samozřejmě více chemická. Už na zvukovce jsem ty krabičky okukoval a myslím, že ta kombinace je opravdu dobrá – MXR stereo chorus je legendární a ten tlustý zvuk leze z pedálu Mesa s elektronkou. Pak už jen přes DI box do centrálního mixu. Jako sestava mi to přijde velice asketické a takřka dokonalé. Odpadne stěhování komba a propojování. Zbytek je v rukách, což nám John dokazuje již téměř čtyřicet let. Hrál opět naprosto rychle, čistě, jazzově, rockově, bluesově a s neskutečným feelingem. Johna McLaughlina osobně považuji za největšího kytaristu všech dob. To, co mu leze z rukou, hlavy a kytary, se nedá k ničemu přirovnat a někde jsem četl, že v lidském mozku je více myšlenek než atomů ve vesmíru. S trochou nadsázky lze říci, že u Johna tomu bude ještě trochu jinak. Kdoví, kolik vesmírů již navštívil při svém putování končinami hudby. Stále nás přesvědčuje o tom, že ve čtvrté nebo kolikáté dimenzi je asi jako doma. Už od dávných dob prvních Mahavishnu Orchestra. Jako by šel po spirále a alespoň tenhle jazzrockový kruh se pěkně uzavřel. Obrovská dávka virtuozity, energie a velmi pozitivního přístupu k hudbě, kultuře a vůbec umění si své posluchače najde. John nám to všechno do Prahy přivezl. Johne díky!

P.S.: Nemalou měrou se na krásném zážitku podílelo ozvučení a pánové odvedli skvělou práci...

 

Hello Mr. McLaughlin

Dovolte mi, prosím, položit pár otázek pro časopis Muzikus, což je prestižní časopis pro muzikanty v České republice. Sám jsem profesionální kytarista a učitel a sleduji vaši hudební dráhu již od počátku. Patříte k mým osobním favoritům, a proto jsem velice rád, že s vámi mohu uskutečnit tento virtuální e-mailový rozhovor.

Pohybujete se v mnoha hudebních stylech s naprostou samozřejmostí, ale co je pro vás v hudební oblasti nejdůležitější?

Že jsou hudebníci zasvěceni a v hudbě je velká hloubka cítění.

 

Co je nejdůležitější v osobním životě?

Pro mě jsou nejdůležitější ty stránky života, kde mohu nalézt vnitřní harmonii. Je mnoho způsobů, jak nalézt životní harmonii. Může to být jóga, meditace, víra atd. Já cítím hudbu a to je také způsob vnitřního vývoje. Je mi jasné, že náš běžný život závisí na vnitřním pro jeho rovnováhu.

 

Máte nějaký speciální návod pro cvičení na kytaru? Myslím tím třeba stupnice, spojování akordů nebo improvizační schémata...

Všechno, co mohu kytaristům doporučit pro studium a cvičení, lze nalézt na DVD box setu, který se jmenuje This Is the Way I Do It. Je zde mnoho možností, jak se osobně rozvíjet ve hře na kytaru, jako je výrazovost, frázování, lineární pochopení hudby, ale i obohacování harmonie. Můžete tu najít mnoho důležitých věcí pro cvičení.

 

Vaše jméno je v poslední době často spojováno s kytarami Godin. Je to možnost využití MIDI a syntezátorů, nebo nějaká osobní náklonnost ke značce? Z minulosti vím, že k favoritům patřily Gibsony...

Ke spolupráci s Godinem došlo při mé přípravě a natáčení DVD This is Way I Do It. Koncept byl ten, že jsem potřeboval synchronizovat pohyb notového zápisu na obraze se vším, co budu hrát. To zahrnovalo i všechny příklady a melodickou improvizaci. Jediný způsob, jak se vyhnout problému, bylo použití MIDI zároveň s nahrávkou ve studiu. Tím se dalo dosáhnout uložení MIDI záznamu na stopu, pak vyčistit a vrátit zpět do programu. Tenkrát měly a vlastně i dnes mají kytary Godin MIDI snímač instalován již v kobylce, a to je ta nejjednodušší možnost, jak se dá použít. Po vydání DVD mi Robert Godin zavolal a zeptal se, jestli bych se nechtěl podílet na propagaci firmy. Takhle spolupracujeme. Propaguju jeho kytary a on mi pomáhá při promotion na moje nové CD, DVD...

 

Ve vaší kariéře se vystřídalo velké množství spoluhráčů. Vybíráte si je podle nějakého tajemného klíče, nebo je to dílo okamžité inspirace nebo náhody?

To vždycky záleží na inspiraci...

 

Dost často střídáte zaměření hudebního cítění. Chvíli je to čistý jazz, pak Indie, flamenco, fusion, někdy to hraničí s world music atd. Sám mám podobné „úlety“ a zajímalo by mne, jakým způsobem k tomu u vás dochází? Je to nějaká osobní výpověď, nebo třeba chuť zkoušet něco nového?

Jsem založením multikulturní člověk. Jsem disciplinovaný jazzman, ale mám rád všechnu dobrou hudbu. Existuje mnoho báječných muzikantů, kteří jazz nehrají, ale mám velkou osobní touhu s nimi hrát. Nechci být klasickým indickým hudebníkem nebo flamenco kytaristou, ale moc rád s těmi lidmi hraji. A také je to proces učení a konfrontace s novými pravidly a uspořádání v hudbě. Pomáhá vám to růst.

 

Jako skladatel jste velmi inspirativní jistě pro mnoho svých kolegů. Skládáte s kytarou, nebo je to v hlavě a pak se to dere na povrch všemi cestami? Nebo se zavřete do studia, a z jamu něco vyleze? Velice mne ohromila vaše deska Heart of Thing a fantastická souhra muzikantů. Je to záznam z koncertu, ale ta preciznost...

Nečastěji skládám s kytarou v ruce, ale také píšu s pomocí kláves (původně jsem klavírista). Někdy mě napadne nějaký rytmický motiv. Co se mého komponování týče, tak vlastně ani nevím, jak skládám. Nebo odkud ta hudba přichází. Když slyším hudbu v mé mysli, tak se pokouším dostat ji ven tak, abych to nezkazil. A nechat to tak.

 

Z vaší poslední sestavy 4th Dimension na mně dýchá něco z dávných dob Mahavishnu Orchestra. Vracíte se tak trochu po spirále zpět, nebo je to zase jen na skok pro pocit radosti z hraní a chystáte fanouškům další překvapení v podobě neuvěřitelného spojení naprosto odlišných kultur, jako bylo Shakti?

Ani nevím, co budu dělat, až skončí červen. Ale chystám novou kapelu s Chickem Coreou. Turné začne v říjnu a zahrnuje Evropu, Asii a Ameriku. A potom, nevím. Zatím o ničem nevím. Když se ke mně něco dostane, tak se budu řídit instinkty.

 

Na YouTube jsem viděl ukázku videa z DVD The Gateway to Rhytm, kde vysvětlujete prvky indické kultury, které prolínají do hudby. Přiznám se, že pro mne jako Evropana to bylo záhadné poučení o tom, že jsme asi dost pozadu, co se týká vnímání světa, i když evropská harmonie vytvořila také velká díla. Mnoho lidí ve světě by se asi možná lépe domluvilo, kdyby naslouchalo hudbě jiných kultur. Váš přístup je více než filozofický a zajímal by mne váš názor...

Co mohu říct? Celý život jsem muzikant a hudba je jednou z řečí, jež spojuje všechny lidi. Myslím, že všichni jsme filozofy, a pokud si nevšímáme svých instinktů, je to také jeden z možných filozofických pohledů na svět.

 

Vaše DVD o jazzové improvizaci This the Way I Do It je vyčerpávající jak obsahem, tak i možnostmi pro chápání kytarového studenta. Jak dlouho jste tuto školu připravoval?

Osmnáct měsíců trvala příprava natáčení a padesát let hraní...

 

Na ukázce z natáčení alba Meetings of the Minds jsou vidět neobvyklá spojení nástrojů. Je pro vás inspirativní zvuková barevnost, nebo to vychází z techniky a používání nástroje? Například flétna velmi připomíná způsob hry houslisty Shankara, se kterým jste spolupracoval na Shakti...

Všechny hudební nástroje jsou báječné, ale záleží na rukách, které na ně hrají. Mám rád elektrickou, akustickou i syntezátorovou kytaru. Každá má svou specifickou barvu zvuku, tón i atmosféru. Můžete si vybrat tu pravou pro každou skladbu i nahrávku.

 

Současná digitální technologie má obrovské zvukové a editační možnosti a patříte k muzikantům, kteří ji dosyta využívají. Nemáte někdy pocit, že se vytrácí z hudby ta čirá akustická energie, se kterou jste pracoval na prvních deskách s Shakti? Nebo to objevování a hledání nových zvukových barev míří někam do jiných sfér? Kytara už nezní jako kytara atd. Je pro vás důležitá ta variabilita jako třeba dříve pro skladatele zvukomalebnost symfonického orchestru?

Svoji hudbu jsem začal archivovat od té doby, co používám počítač, a samozřejmě mám domácí studio. Někteří lidé s tím nemusí souhlasit, ale já jsem spokojen. Hudba se vyvíjí způsobem, který je vlastní lidem, kteří ji produkují a hrají. Současně jsem na koncertním turné s kapelou 4th Dimension, která je ryze elektrickou kapelou. Žádná akustika, žádná syntezátorová kytara. A to je skvělá zkušenost.

 

Váš záběr je obrovský. Skládáte, koncertujete, vydáváte naučné DVD, natáčíte CD, jistě studujete i možnosti nahrávání atd. Jen porozumění novým digitálním technologiím musí zabrat spoustu času. Máte vůbec čas věnovat se „normálním“ věcem, jako třeba relaxaci, sportu, společenským akcím, přátelům, rodině?

Jsem obyčejný člověk, jako každý jiný. Mám rodinu, jezdíme na prázdniny, rádi v zimě lyžujeme, hrajeme tenis a v létě plaveme. Rád vařím indická jídla. Aktivně se věnujeme současným tibetským záležitostem a pracujeme také v charitativní organizaci, která spolupracuje s ortopedickými lékaři v Africe. Jsem jako ostatní.

 

Byl jste zde poněkolikáté. Měl jste možnost si prohlédnout město, nebo je to jen letiště–hotel–zkouška–koncert– –hotel a letadlo?

Praha je nádherné město, možná nejkrásnější v Evropě. Lidé jsou si velice vědomi své hudební kultury a je pro mne velkým potěšením vaše pěkné město navštívit.

 

Zen v čínštině čchan, ve větnamištině thien, v korejštině sön,v sanskrtu djána je označení pro odnož mahájánového buddhismu, vzniklou v 5. století v Číně. Podle tradičního příběhu přinesl zen do Číny indický mnich Bodhidharma roku 520, v Číně zen prosperoval až do doby dynastie Ming, do roku 1643, kdy začaly vznikat rozdíly mezi různými školami buddhismu. Později se zen rozšířil do dalších zemí, zejména ve 12. a 13.století do Japonska. Sem přišel zen v podobě sekty Rinzai a sekty Sótó. Svou spontánností a přísností se škola Rinzai stala brzy náboženstvím samurajů a vedla ke „kultu válečníka“. Původně sanskrtský výraz dhjána, označující soustředěné spočívání, byl do čínštiny převzat v podobě čchan (meditace), z čehož se vyvinulo japonské čtení zen.

Psáno pro časopis Muzikus