přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýJohn Mayer - Cesta ze stínu Stevieho Raye Vaughana

31.5.2010 | Autor: Roman Helcl | sekce: pro muzikanty - články

John Mayer - Cesta ze stínu Stevieho Raye Vaughana - profil

John Mayer - Cesta ze stínu Stevieho Raye Vaughana - profil

Ve filmovém dokumentu It Might Get Loud je záběr, ve kterém kytarista U2 The Edge hovoří k Jimmymu Pageovi a Jacku Whiteovi: „Během svého života jsem několikrát viděl konec kytary jako tahouna populární hudby. Ale vždy, když jsem si myslel, že je s ní konec, vynořila se odjinud,“ říká kytarista U2. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jedním z lidí, kteří se znovu vynořili s kytarou v populární hudbě, je i Američan John Mayer.

Přestože vyhrává Grammy v popových kategoriích, jeho náctiletí fanoušci díky němu objevují hudbu Jimiho Hendrixe, Stevieho Raye Vaughana a dalších bluesových velikánů. Server YouTube je zavalený videy mladých lidí, kteří se učí Mayerovy kytarové party. Kdo je vlastně nová ikona americké populární hudby, o které s respektem mluví Eric Clapton, B. B. King, Buddy Guy nebo John Scofield?
John Clayton Mayer se narodil 16. října 1977 v Bridgeportu, v americkém státě Connecticut, jako druhý ze tří bratrů. Jeho matka byla učitelkou angličtiny a otec ředitel střední školy. John s bratry vyrůstal, stejně jako další vrstevníci, na hudbě tehdejších kapel Extreme, Mötley Crüe nebo Guns ‘n’ Roses. Jeho zájem o kytaru nakonec ale nespustilo neustálé poslouchání heavymetalových desek, nýbrž film Návrat do budoucnosti, ve kterém herec Michael J. Fox hraje na školním plese skladbu Johnny B. Goode. Pár měsíců na to objevil hudbu Stevieho Raye Vaughana. To mu bylo třináct let.
„Tehdy se pro mne všechno změnilo. Ve stejné době jsem začal poslouchat i Pearl Jam a uviděl jsem paralelu mezi nimi a Vaughanem. Myslím si, že kytarista Pearl Jam Mike McCready chtěl být novým Steviem Rayem Vaughanem, a Pearl Jam pak nějakou dobu soutěžili o místo na zdi nad mou postelí,“ vzpomíná s úsměvem Mayer.
V té době studoval střední školu a začal vystupovat se svou první kapelou Villanova Junction (pojmenovaná podle písně Jimiho Hendrixe) v několika lokálních bluesových klubech. Kromě toho stále stahoval kytarové party svých oblíbenců. „Zjistil jsem, že si mnoho kytaristů neuvědomuje timing Stevieho Raye Vaughana. Většinou se učí jeho licky notu po notě, bez důrazu na rytmus. Pokud ale začnou lick o dobu později, tak už to nesedí do groovu. Oni to pak i přes to dokončí, protože tak to znají. Stevie ale respektoval rytmus licku a byl v tom dobrý. Nikdy jsem neslyšel, že by něco pokazil nebo ztratil jedinou notu.“ Když bylo Mayerovi sedmnáct, zjistili mu srdeční arytmii a John tak strávil několik dnů v nemocnici. Právě tam napsal svoji první píseň a skládat nepřestal ani doma. Bohužel se v té době začalo rozpadat manželství jeho rodičů. Mladý kytarista se proto rozhodl odejít po studiu školy z domova. Patnáct měsíců pak pracoval na benzínové pumpě. Z ušetřených peněz si koupil vysněnou kytaru – signovaný Fender Stevie Ray Vaughan Stratocaster, ročník 1996.

Berklee a Atlanta
„Když vyrůstáte v malém městě, máte pocit, že jste pouze jediným mladým kytaristou, který objevil Stevieho Raye Vaughana, Buddyho Guye nebo Erika Claptona. I já jsem měl takový pocit. Nikdo z mého okolí totiž tyhle chlápky v životě neslyšel. Samozřejmě, že jsem tehdy věděl o lidech, jako jsou Kenny Wayne Shepherd. To jsem si ale jen řekl: ,Super, nejsem úplně sám.‘ Vše se změnilo až poté, kdy mě přijali na Berklee. Hóóódně rychle jsem zjistil, kolik mladých lidí chce stejné kytarové uznání, jako já. O tom jsem před tím neměl ani tušení“.
Na prestižní bostonskou Berklee College of Music nastoupil Mayer v devatenácti letech. Podle jeho slov pomohlo tamní studium spíš Johnovým „uším“ než kytarové hře. Naučil se však spoustu věcí z hudební teorie, o kterých, jak sám říká, neměl ani tušení. Po dvou semestrech ale studium přerušil a na naléhání spolužáka Cayeho Cooka se přesunul do Atlanty ve státě Georgia. Společně založili dvoučlennou kapelu LoFi Masters. Díky Cookovým kontaktům na atlantské scéně začali okamžitě koncertovat a s pomocí producenta a zvukového inženýra Glenna Matula natočili EP s názvem Inside Wants Out. Devítipísňová nahrávka, nazpívaná Mayerem, obsahovala i první Johnův hit No Such Thing. Díky ní se ve studiu zformovala kapela, ve které se objevil i koproducent cédéčka a baskytarista David LaBruyere. Ten hraje s Mayerem střídavě dodnes.

Popová alba
Johnova reputace rostla. V březnu 2000 dostal nabídku od labelu Aware Records, který z kraje roku 2001 vydal internetovou verzi Johnova debutu Room for Squares. Ve stejné době Aware Records kupuje gigant Columbia Records a album tak vychází přemixované v září znovu. Do roku jsou už skladby jako No Such Thing, Your Body Is a Wonderland nebo Why Georgia velkými hity. Několikaletá práce se nakonec zúročí v roce 2003 na předávání Grammy, kde John vyhrává v kategorii Nejlepší mužský popový výkon za píseň Your Body Is a Wonderland.
Na živém CD/DVD Any Given Thursday, které následovalo, své fanoušky Mayer překvapuje tím, že v jinak popových písních dává velký prostor kytarovým sólům. Ta ve zvuku a frázování odkazují na Stevieho Raye Vaughana. Svou inspiraci ostatně John přizná, když zahraje Vaughanovu známou píseň Lenny. Na střídmém pódiu bez efektů, které je vidět na DVD, vynikají Johnovy aparáty a kytary. Za sebou má kombo Duble Overdrive Special a Fender Super Reverb. Za nimi pak ještě Fender Vibro King a dvě Victorie (45410–T a Reverberato). Jeho dva pedalboardy obsahují Line 6 Echo, EH Deluxe Memory Man, Korg Rotary Speaker Simulator, Roger Linn AdrenaLinn II, T-Rex Comp Nova, Full-Drive 2 a Supratrem od Fulltone nebo Delaylu od Carl Martin.
V rukou pak kromě strata model Stevie Ray Vaughan střídá 1962 Custom Shop Hardtail Stratocater, 1956 Startocaster Closet Classic a Vinneto Standard model 634. Přestože se John na živém albu, které se nahrávalo v Birminghamu ve státě Alabama, přiklonil k více kytarovému zvuku, další studiová nahrávka Heavier Things (2003) šla opět v popových stopách. Stejně jako debut dosáhla na Grammy, tentokrát dokonce na dvě sošky. První si z ceremoniálu Mayer odnesl v kategorii Skladba roku za píseň Daughters, kde porazil Alicii Keys a Kanyeho Westa. Kromě toho zvítězil i v kategorii Nejlepší mužský popový výkon, ve které za sebou nechal Elvise Costella, Prince, a Seala.
Johnovy schizofrenie vydávat popová alba a přitom tíhnout naživo k muzice vycházející z Vaughana, Hendrixe nebo Mayfielda si všimli i redaktoři časopisu Guitar Player, kteří se jej na to v únoru 2004 zeptali. „To je zvláštní věc. Každý si myslí, že za mnou ve studiu stojí nějaký stín, který mi říká, ať nehraju sóla. Lidé nechápou, že jsem si toho vědom. Udělat dobrou píseň je jako stavět z papíru a používat u toho třpytky a lepidlo. Napřed postavíte papírovou konstrukci, na kterou přilepíte všechny ty třpytky. To je ta zábavná část. Potom papírem zatřesete nad košem a necháte odpadnout ty části, které se úplně nepřichytily,“ vysvětloval Mayer. Když se jej pak rekdaktor zeptal, zda sóla považuje za nějaká pozlátka, po chvíli uvažování řekl: „Frustrace, kterou trpí jiní lidé, já netrpím. Mám to pod kontrolou. Prostě nehraju víc na kytaru. Kdybych hrál víc jen proto, abych hrál víc, nebylo by to upřímné a lidi by to nebrali.“
Kdo však navštívil v červnu 2004 kytarový festival Crossroads Erika Claptona, mohl vytušit, že se přeci jen něco mění. Jedním z pozvaných umělců byl i John Mayer, který v hlavním čase na překvapené publikum vypálil energickou směs kytarové muziky odkazující k bluesovým velikánům. Každému, kdo znal z rádií jeho popové písně, dokázal, že se s ním musí počítat jako s jedním z nejtalentovanějších nástupců nové kytarové generace.

John Mayer Trio a Continnum
Ještě předtím, než Mayer představil nové album, začal spolupracovat s umělci jiných žánrů. Objevil se na nahrávkách Kanyeho Westa, Jay-Z nebo Dixie Chicks. Na pódium talentovaného kytaristu začaly zvát i hudební legendy, jako například Buddy Guy, B. B. King, Eric Clapton, John Scofield či Herbie Hancock. Zřejmě i z tohoto důvodu nebyla jeho nová řadovka Try! (2005), kterou vydal pod názvem kapely John Mayer Trio, tak velkým překvapením, jak se mohlo zdát. A to i přesto, že namísto popových písní se na albu střídají autorské energické bluesrockové skladby s několikaminutovými sóly, které doplnily coververze Jimiho Hendrixe nebo Raye Charlese.
Kromě výborného materiálu měl John v rukávě další esa v podobě svých nových spoluhráčů. Basy a bicích se totiž ujali hudební „střelci“ Pino Palladino a Steve Jordan. „Je to pokračování něčeho, co zkoušíte udělat správně,“ říkal krátce po vydání alba Mayer. Zároveň dodal, že si byl vědom toho, že fanoušci vůbec netušili, co mají od nového projektu čekat. „Prostě věděli, že by se jim líbilo, kdybych hrál na kytaru v malém klubu a zbytek byl překvapení. Nebyl v tom však žádný konflikt. Nikdo nepřišel a neříkal, že to je nanic. Role umělce je, aby cítil, kudy vane vítr, a musí se tomu přizpůsobit. Musíte se dostat ven, než budova začne hořet. Někteří muzikanti nechtějí určitou skupinu posluchačů, třeba holky, co se dívají na MTV nebo VH1, a tak pomalu umírají kariérní smrtí. Já na to vždycky odpovídám, že Hendrix hraje pro ty stejné holky, co hraju já. Byl to prostě taky popař,“ říká Mayer.
Přestože bylo Try! komerčně méně úspěšné, získalo velmi příznivé kritiky. V roce 2005 si John Mayer navíc zazpíval a zahrál v titulní písni Stitched Up na desce Herbieho Hancocka Possibilities a pomalu se začal připravovat na nejsilnější album ve své diskografii. Písničky připravil a natočil se spoluhráči z John Mayer Tria a tentokrát se nespolehl na pomoc žádného producenta. Aranže připravil jen s bubeníkem Stevem Jordanem. Nahrávalo se v New Yorku, Memphisu nebo Los Angeles a výsledkem je velmi silná autorská deska, vyvážená po skladatelské, produkční i zvukové stránce. Nakonec vyšla v roce 2006 a dostala název Continuum. Za album získal Mayer tři nominace na cenu Grammy. Dvě z nich nakonec proměnil – v kategoriích Nejlepší mužský pěvecký výkon v kategorii pop za skladbu Waiting on the World to Change a za Nejlepší vokální album v kategorii pop.
Na Continuu se Mayerovi konečně podařilo najít míru, jak dát nejlépe dohromady jeho dvě největší přednosti: talent pro skládání hitových písniček a obrovskou virtuozitu, aniž by to jakékoli složce vadilo či škodilo. Album servíruje inteligentně zkombinovaný pop s citlivostí, zvukem a groovem bluesové muziky. Desku otevírá popový hit Waiting on the World to Change, který střídá vypalovačka Belief se „Stingovským“ refrénem a postupně přechází v pomalou bluesovou Gravity. Z dalších písniček zaujme i funková Vultures, která se už objevila na Try! nebo skladby The Heart of LifeDreaming with a Broken Heart, náladou připomínající sólové desky George Harrisona. Mistrovským kouskem je pak předělávka Hendrixovy Bold As Love.
Přesto že byl Mayer i před tím považovaný za výborného kytaristu a zpěváka, mnoho kritiků připomnělo, že jeho hlas i kytarová hra jsou na Continuu mnohem vyspělejší a vyzrálejší než dříve. To je ostatně vidět i na posledním DVD Where the Light Is (2008), které se natáčelo v Nokia Theatre v Los Angeles. John na jednom pódiu v jeden večer představil své tři hlavní hudební polohy. Vystoupení zahájil sám s akustickou kytarou, pak pozvolna přešel do bluesově zemitého John Mayer Tria s Pinem Palladinem a Stevem Jordanem a nakonec představil svou „popovou“ kapelu, složenou s kytaristů Davida Ryana Harrise a Robbie McIntoshe (Paul McCartney, Norah Jones nebo Pretenders), bubeníka J.J. Johnsona (Doyle Bramhall II., Lenny Kravitz) a basisty Davida LaBruyerea. Tuto sestavu pak doplnili klávesista Tim Bradshaw a dechaři Bob Reynolds a Brad Mason.V závěrečné Belief nakonec sdílí obě Mayerovy sestavy společné pódium, které doslova exploduje energií. Dech bere však už i úvodní skladba Neon. Zatímco John hraje sám na akustickou kytaru, přejíždějí diváci očima pódium a hledají další hráče a v obličeji mají výraz: „To přece nemůže člověk zvládnout sám na jednu kytaru!“

Zvuk
Existuje spousta kytarových virtuózů, jejichž zvuk nestojí za nic. To ovšem není případ Johna Mayera a jeho dokonale znějícího stratocastera. Pokud se na YouTube podíváte na jeho jamování s jinými kytarovými velikány, sami uslyšíte, že je jeho sound mnohem lepší, ať už jamuje s Claptonem nebo Scofieldem.
A na co tedy Mayer hraje? Do rukou bere většinou stratocastery vyrobené ve Fender Custom Shopu. Na některých koncertech hraje výjimečně na Les Paula Juniora z 50. let a v sestavě svého tria uplatnil i Gibson ES–335 nebo jeho ekvivalent od firmy Guild. Na všech kytarách má cíleně velmi slabé snímače. „Nic nezní líp, než když si dáte na kytaru snímače s nižším výstupem. Můžete pak přidat hlasitost na aparátu a tím dostanete více barvy. Například na albu Continuum jsem hrál pouze na černý relic z Custom Shopu s velmi, opravdu velmi slabými snímači,“ popisuje Mayer, kterému Fender vyrábí také signovanou edici John Mayer Stratocaster.
Tělo má z olše a hmatník z afrického palisandru s plošším rádiem. To proto, aby se daly pohodlně vytahovat tlusté struny, aniž by se dusily. Krk pak doplňují pražce Dunlop 6105 a srážeč strun na hlavě, který je posunutý dál kvůli ohýbání strun za nultým pražcem. Snímače s nízkým výstupem jsou pak speciálně vinuté jen pro tuto kytaru. Mají méně středů a zní hendrixovsky. „Určité tóny na stratu mi prostě nesedí, tak jsme vyvinuli hodně rovný kulatý zvuk . Kobylkový snímač je zapojený k druhé tónové cloně, což umožňuje stáhnout výšky. Tónový knoflík navíc dává víc presence, takže při desítce hraje kytara jako zvonivý strat Buddy Hollyho z roku 1954. Když to stáhnete na čtverku nebo šestku, rázem se ocitnete v kulaté zóně,“ popisuje Mayer.
Ve studiu své kytary zapojuje hlavně do aparátů Dumble, které podle jeho slov vycházejí z mytologie Stevieho Raye Vaughana. Na pódiu se však většinou spoléhá na značku Two Rock. „Aparáty jsou zábavné, protože vám každý doporučí něco jiného. Proti doporučení k Two Rock je třeba Divided By 13. Já však hraju na dva st wattové Two Rock Custom Reverb Signature. Jsou velmi osvobozující, protože vás nechají plně se soustředit na hraní. Tón z nich jde prostě sám. Když mám něco takové kvality, pak platí, že jakmile to nezní dobře, tak to není aparátem, ale mnou,“ vysvětluje John, kterému na Two Rock chybějí jen trochu středy.
Proto k nim zapojuje ještě jakýkoli aparát Fender Blackface, většinou Vibroverb s jednou patnáctkou. „Hraju přes všechny tři naráz. Dohromady vytvářejí grafickoekvalizující tvar, kde je konec zvuku velmi artikulovaný, protože výšky a basy z Two Rock jsou absolutně úžasné,“ dodává s tím, že nikdy nepoužívá zkreslené kanály. „Mám rád, když má aparát jeden kvalitní čistý zvuk a ten potom měním krabičkami. Vždycky hledám nejhlasitější a nejčistší aparát. Jako repráky používám George Allessandro. Dělají i fantastické bedny. Taky jsem si oblíbil Celestiony,“ říká.
Jediné, co Mayer za poslední léta ve svém vybavení zúžil, je pedalboard. Najdete v něm většinou jen vintage Ibanez Tubescreamer a Robert Keeley Katana Boost. „Nejde mi o zkreslení, spíše o sustain a hlasitost. Používám pedály jako fader v mixu. Zvuk jen nakopnu a jemně saturuju. Je jen jeden moment při každém koncertu, kdy všechno sešlápnu, protože chci hrát bláznivě.“
Jako kabely většinou Mayer používá značky Pete Cornish nebo Mogami a náhodě neponechává ani výběr lamp. „Každý hledá Telefunkeny za tři sta dolarů, ale mně se vůbec nelíbí. Používám je občas, pokud chci ostrý zvuk. Opravdu zbožňuju lampy RCA 12AX7 nebo Philips/Jann 5751. Dokážu doma hodiny sedět a porovnávat je. Elektronek od RCA mám spoustu krabic. Byla doba, kdy jsem si uvědomil, že se nebudou dát sehnat věčně, a jeden rok jsem je sbíral.“

Battle Studies
Zatím poslední Johnovo album Battle Studies vyšlo v listopadu 2009 a okamžitě se dostalo na první místo v U.S. Billboardu . Kritika o něm zatím hovoří jako o návratu k prvním dvěma popovým albům. Vliv Stevieho Raye Vaughana ustoupil do pozadí. V první písničce Heartbreak Warfare je cítit spíše ovlivnění U2 a závěrečná skladba Friends, Lovers or Nothing (se sólem na Gibsona SG) opět odkazuje na Georgie Harrisona. Z klasických Johnových popových skladeb zaujme Perfectly Lonely se sólem na prototyp kytary La Cabronita Especial, kterou začal vyrábět Fender Custom Shop a od letošního roku je nově v jejich katalogu.
Z alba vybočuje cover Crossroads bluesmana Roberta Johnsona. Právě tuto píseň v šedesátých letech oprášili pro tehdy mladé publikum britští Cream s Erikem Claptonem. Stejnou službu jí ve 21. století prokazuje i John Mayer za zvuku rovného groovu bubeníka Stevea Jordana. Zkuste se podívat na YouTube, kde John vysvětluje, jak ji hrál. Je jen málo kytaristů, kteří těch pár not dokážou zahrát s takovým frázováním a timingem. John Mayer přitom nevědomky dokazuje, že se mu podařilo vystoupit ze stínu svého učitele Stevieho Raye Vaughana. Po hudební dráze už bude pokračovat sám.n

DISKOGRAFIE
Villanova Junction Demo (vlastní náklad 1995)
Lo-Fi Masters Demo (vlastní náklad 1999)
Inside Wants Out (vlastní náklad 1999)
Room for Squares (Sony Music/Aware 2001)
Any Given Thursday (Live Album – Sony Music/Aware 2002)
Heavier Things (Sony Music/Aware 2003)
Try „John Mayer Trio“ (Sony BMG/Aware 2005)
Continuum (Sony BMG/Aware 2006)
Where the Light Is (Live Album– Sony BMG/Aware 2008)
Battle Studies (Sony BMG/Aware 2009)

Psáno pro: časopis Muzikus 2010/03

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/John-Mayer-Cesta-ze-stinu-Stevieho-Raye-Vaughana-profil~31~kveten~2010/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.