muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraJohn Lee Hooker -

29.9.2004 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - články

John Lee Hooker -

John Lee Hooker -

John Lee Hooker patří k těm nemnoha kytaristům, jejichž úloha při formování samých základů hry na elektrickou kytaru je nezastupitelná. Syrovostí a zemitostí svého projevu a způsobem vedení sólových linek a jednotlivých vyhrávek pomáhal definovat bluesový a později bluesrockový feeling, stylem doprovodu a vysoce osobitým frázováním vymezil boogie a jeho odnože a významně tak přispěl k rozšíření úlohy elektrické kytary i z hlediska vztahu doprovod - sólo.



John Lee Hooker -

John Lee Hooker -

Tento mnohonásobný nositel nejrůznějších cen a nominací včetně Grammy a autor kytarových evergreenů inspiroval jak svým bručivě houpavým zpěvem a neustálým podupáváním, tak hlavně svou kytarou, bezprostředností projevu, způsobem stavby skladeb a celkovým feelingem dlouhou řadu muzikantů od jazzových puristů přes bluesové klasiky až po hardrockové giganty sedmdesátých let. A protože ti sami se stali inspirací pro následující generace, jeho význam pro určení elektrické kytary jako svébytného nástroje je nasnadě. Ostatně, stačí se podívat na přílohu s diskografií, zejména pak na seznam osobností a skupin.
Už jenom z tohoto hlediska ho tedy můžeme obecně zařadit do tzv. druhé, žánrově již široké bluesové vlny, navazující přímo na formy prvotního akustického blues, kam vedle něj svou tvorbou patřili např. T-Bone Walker, Lightin' Hopkins, Muddy Waters, Howlin' Wolf, Leadbelly, Albert King, Freddie King, B. B. King, Albert Collins, Johnny Copeland a Otis Rush.
Mr. Boogie, jak se mu často a velmi trefně přezdívalo, se narodil 22. srpna 1917 poblíž Clarksdale ve státě Mississippi, centru delty blues a širokého country blues. První a v podstatě hlavní inspirací pro jeho další hudební směřování byl jeho nevlastní otec, Will Moore, místní kazatel a nadšený hudebník, který obdivoval tvorbu tehdejších bluesmanů. Těm také často po jejich koncertech v Clarksdale a okolí nabízel, že mohou přenocovat v jeho domě, takže malý Hooker se již odmalička setkával s takovými osobnostmi akustického blues, jako byli Blind Blake (představitel Jihovýchodního blues neboli Piedmont blues), Blind Lemon Jefferson (řazen k texaskému blues), a dokonce i Charley Patton, známý jako Otec Delty blues. A protože se tito velikáni s Moorem znali, rádi si s ním u něj doma zajamovali, což John Lee vždy dychtivě sledoval. V podstatě každý z těchto projíždějících kytaristů se podepsal na Leeově pozdějším stylu hry a celkovém projevu. Od Charleyho Pattona si osvojil jednoduchý, často se opakující nápěv a ostináta na basových strunách, Blind Lemon Jefferson ho inspiroval svými vyhrávkami mezi zpěvem a často až ne zcela rytmickým členěním jednotlivých frází a Blind Blake výrazně přispěl k jeho feelingu svou melodikou, širší harmonickou rozmanitostí a rychlejším tempem.
Nešlo ovšem všechno tak rychle. Rodina žila velmi nuzně, takže o koupi nějakého nástroje vůbec nebyla řeč. John Lee si nejdříve vypomohl velmi originálním, ale tehdy až překvapivě běžným způsobem, kdy si natáhl drát mezi hřebíky na trámech u stodoly a zkusil vyluzovat tóny tím, že po něm jezdil (jako bottleneckem) nějakou lahví nebo kusem železa. Samozřejmě, že šlo pouze o samé počátky nehledě na to, že slide hra ho nikdy nijak zvlášť netáhla. První kytaru, nebo lépe řečeno nástroj, kytaře se podobající, si Lee tedy vyrobil sám z různých bedýnek a kovových vláken, která získal z velkých žárovek nad vraty stodol a u křižovatek cest.
Své zálibě se věnoval čím dál více, ale jako teenager narazil na problém se svou matkou, jež mu na rozdíl od otčíma začala kytaru zakazovat. Podle jeho vzpomínek bylo jeho hraní často předmětem dlouhých hádek, což nakonec dospívající Hooker vyřešil tím, že z domova odešel. Jako čtrnáctiletý si to namířil do Memphisu, kde se musel cítit jako ryba ve vodě. Na Beale Street a v jejím okolí narazil na rychle kvasící hudební scénu, tvořenou jemu podobnými nadšenci. Několik roků zde přes den pracoval jako uvaděč v kině a vrátný a po večerech hrál za pár drobných ve W. C. Handy Park. Setkal se zde mimochodem i s tehdy začínajícím B. B. Kingem.
Hooker tedy konečně hrál, jenže to nebylo ono. Sám cítil, že potřebuje nějakou změnu, a tak se rozhodl opět se přestěhovat, tentokrát do Cincinnati. Tady po sedm let dělal různou námezdní práci a přivydělával si hraním blues a zpěvem gospelů, ale úspěch se stále nedostavoval. Podle svých vzpomínek byl ale už smířen se stávající situací, takže se začal rozhlížet, kde by mohl nejen hrát, ale hlavně, kde by sehnal výnosnější práci: "Říkal jsem si, že to vlastně není tak špatné, prostě přes den budu makat a večer si udělám radost, zahraju si a ještě za to dostanu pár drobných."
Psal se zrovna rok 1943, 2. světová válka byla v plném proudu a válečný průmysl hledal za výhodných platebních podmínek dělníky k pásové výrobě. Jednou z takových lokalit byl Detroit. Hooker se tam vypravil nejen za prací, ale toto průmyslové město bylo také známo i svými proslulými početnými nočními kluby na Hastings Street, kde se provozoval jazz a blues. Byl zde také i další důvod: "Hodně bluesmanů odcházelo do Chicaga," vzpomíná Hooker, "ale já jsem se vypravil do Detroitu, protože tam tím pádem byla menší konkurence."
Právě v této době odkládá svou akustickou kytaru a začíná hrát na elektrické nástroje. K tomuto kroku ho nepřivedlo vlastně nic jiného než snaha o to, aby byla jeho hra v hluku nálevny vůbec slyšet. Nejdříve pouze instaloval snímač na akustické kytary, ale později, když slyšel T-Bone Walkera, si opatřil elektriku. Nový nástroj ještě více zvýraznil jeho feeling a celému jeho projevu dodal celistvost a hutnost: "Pořádně jsem tak to svoje boogie nakopnul a lidi byli rádi. O to mi šlo. Chtěl jsem vždy hrát takovou muziku, aby to lidi zvedlo ze sedadel. Aby šli hned tancovat, aby je to elektrizovalo. Takže je samozřejmé, že s akustikou, s níž jsem většinou seděl, to moc nešlo. Začal jsem se tedy na pódiu pohybovat i já. Musel jsem si ale nejdříve opatřit hodně dlouhou šňůru k zesilovači, protože jak jsem viděl ty lidi tancovat, tak jsem to rozjel a neřešil jsem, jestli se kabel někde zapletl a tak."
Usilovné vystupování po klubech, energie jeho hry a vytrvalost v pravidelném objíždění stálých štací mu pomalu začala získávat reputaci. Všechno toto úsilí pak bylo zhodnoceno roku 1948, kdy si ho všimnul jeden lovec talentů, jak se tehdy říkalo, a doporučil ho Bernardu Besmanovi, majiteli studia United Sound. Již po první předváděčce, kde si zahrál i jeho otčím, Will Moore, se Besman rozhodl podepsat s Hookerem smlouvu. Výsledkem byla skladba Boogie Chillun, která se prakticky přes noc stala hitem a přinesla Hookerovi onu vysněnou možnost vstoupit do světa známých muzikantů a "... prostě jenom hrát a hrát. Když jsme točili tuhle věc," vzpomíná Lee, "tak jsem vůbec netušil, jak by se to mělo jmenovat. Text jsem vlastně udělal až na místě, rovnou na muziku, přímo při nahrávání. Proč ne, vždyť to byl příběh, který jsem moc dobře znal. Příběh kluka, který chce přes odpor svý rodiny hrát. A potom jeden chlápek prohlásil, že by se to mělo jmenovat Boogie Chillun, tak jsem to tak nechal."
Na rozdíl od mnoha hvězdiček, které prosluly pouze jedním hitem a pak se po nich slehla zem, Hooker začal vydávat celou řadu dalších hitů s udivující rychlostí: "Dost lidí se tomu tehdy divilo," usmíval se Lee v jednom z interview na počátku sedmdesátých let, "ale tyhle skladby jsem už spoustu let předtím hrál. Takže jsem je jen přenesl do studia a to je vše." V rychlém sledu tedy následovaly takové skladby jako např. Crawling Snake King Blues, což je vlastně zpracovaný motiv Blind Lemona Jeffersona, John L's House Rent Boogie, Hobo Blues, Hoogie Boogie a zejména I'm in the Mood, jejíž název vznikl podle proslulé slovní hříčky Glenna Millera. V tomto období Hooker jakoby sršel energií a evidentně mu nestačilo nahrávat pouze pro jednu společnost. Začal točit pro řadu značek (např. King, Regent, Savoy, Danceland, Staff, Sensation, Gotham, Regal, Swing Time, Federal, Gone, Acorn, Deluxe, JVB, Chart, Specialty atd.) a vydával desky pod různými pseudonymy jako např. John Lee Booker, Texas Slim, John Lee Cooker, Delta John, Johnny Lee, Johnny Williams, Birmingham Sam And His Magic Guitar atd. Je tedy docela problém zmapovat veškerou jeho ranou tvorbu, protože i v devadesátých letech minulého století se občas objevila nějaká nahrávka, zasutá v archívech dnes již neexistujících studií a vydavatelských společností.
Hooker tehdy vytvořil stejně jako např. Muddy Waters v Chicagu svůj osobitý způsob, který prostým, neokázalým a syrovým stylem dokázal zpracovat podněty oblasti delty Mississippi a přenést je do detroitské oblasti. Absorboval zde spoustu dalších podnětů, ale vždycky to v konečném výsledku znělo jako ryzí John Lee Hooker.
Uprostřed padesátých let začal také spolupracovat s různými kapelami, menšími komby a řadou kytaristů. Z nich pak asi nejznámějšími byli Eddie Taylor (ještě více proslul jako spoluhráč Jimmyho Reeda) a zejména Eddie Kirkland. Ještě důležitějším faktem byla skutečnost, že Hooker začal vydávat desky u společnosti Vee-Jay, jejíž daleko větší možnosti reklamy a distribuce zapříčinily, že Johnovo jméno pomalu proniklo i do zámoří. Skladby jako Dimples či Boom Boom ho vynesly na vrchol zájmu britských bluesových a rhythm and bluesových fanoušků a přispěly také k tomu, že si ho počátkem šedesátých let všimly i tehdejší skupiny jako Animals a Yardbirds. V polovině této dekády si vytříbil i svůj feeling, který měl v podstatě dvě podoby. Elektrický, nadupaný boogie styl pro městské publikum a akustický styl delta blues a country blues pro fanoušky z venkova. Dlužno říci, že v naprosté pohodě zvládal obě strany svého image a nikdy neztrácel svůj osobní přístup.
Šedesátá léta také začala více preferovat formát LP, na nichž se Lee zaměřil vedle své tvorby i na některé standardy (nejvíce inspirace mu tehdy přinesl Muddy Waters) jako např. Big Legs, Tight Skirt či One Bourbon, One Scotch, One Beer. K rockovému publiku ho počátkem sedmdesátých let významným způsobem přiblížila jeho výborná spolupráce s bluesrockovými Canned Heat. Výsledkem bylo vynikající dvojalbum Hooker & Heat, které vedle své nesporné umělecké kvality bylo úspěšné i komerčně.
Konec sedmdesátých let a celá následující dekáda nebyla nijak zvlášť nakloněna starým bluesovým standardům, ale i v tomto období John Lee pilně nahrával a jeho desky stále zaznamenávaly do jisté míry srovnatelný ohlas jako alba např. Jimmyho Reeda či B. B. Kinga.
Počátek devadesátých let se svou silnou re-orientací na hudbu šedesátých a sedmdesátých let a její kořeny přinesl pro bluesové umělce výrazné oživení. Jako příklad může posloužit vyzrálá deska The Healer, kde si Hooker zahrál s řadou svých stoupenců, např. Carlos Santana, Bonnie Raitt, Robert Cray, Los Lobos či George Thorogood. Úspěch byl jednoznačný, deska byla oceněna řadou cen včetně Grammy a Hooker byl opět ve středu zájmu: "Vypadá to, že je to zase moje doba," řekl roku 1991 v Twelve Bar Weeks. "Už dvě generace lidí poslouchají moji hudbu. Možná, že se mi podaří získat i tu třetí."
Stejně úspěšné bylo i další album, Mr. Lucky, které také obsahovalo hvězdné hosty jako Alberta Collinse, Johna Hammonda, Van Morrisona či Keitha Richardse. Následovaly další desky a častá vystoupení na festivalech, takže se dá říci, že oslovení další generace, jak si předsevzal, se mu skutečně začalo dařit. I když byl již dávno v důchodovém věku, stále nahrával, získával nejrůznější prestižní ceny (Chill Out, Don't Look Back) a svůj volný čas trávil v několika domech, které si koupil podél kalifornského pobřeží. Jako živoucí legenda byl zván do televizních pořadů, prostě, jak prohlásil jeho manažer, v pohodě si užíval postavení amerického hudebního idolu. Jeho umělecká a životní pouť se pak uzavřela za svítání dne 21. června 2001, kdy zemřel klidně ve spánku ve svém domě v zálivu San Francisco. Bylo mu 83 let.
U Hookera udělám ještě jednu výjimku a zmíním se letmo o několika aspektech jeho unikátního stylu hry. Lee nijak zvlášť nerespektoval pravidelnou stavbu skladby včetně dodržení taktu či předvídané změny v doprovodu. On totiž, podle svých slov, nechtěl hrát to, co cítil včera, ale to, co cítí zrovna teď, v tomto okamžiku. A je jedno, zda ten moment určitého vytržení přijde teď nebo za sedm a půl taktu. Jeho spoluhráči často prohlašovali, že právě z tohoto důvodu bylo velmi těžké vytvořit Johnovi doprovod. Málokdo to dokázal, ale byli takoví (včetně velikánky slide kytary, Bonnie Raitt). Příklad č. 1 pak ukazuje jeho boogie styl (originál je v open A ladění, které Hooker používal - E, A, e, a, cis, e'). 2. ukázka ilustruje vedení sóla (v originále unisono se zpěvem), 3. příklad obsahuje vyhrávky mezi zpívanými party ve stylu odpovědi či dohrávky toho, co Lee zazpíval. Ve všech případech je jednoznačně poznat přínos bluesové kytaře a nadčasovost jeho hry.
Hooker patří mezi ty bluesové kytaristy, kteří, ač hrají na jakýkoli nástroj, zní v podstatě pořád stejně, či lépe řečeno osobitě. Jak řekl jeho producent Roy Rogers: "Johnův zvuk je utvářen ne jeho vybavením, ale jeho osobností. A je jedno, jestli hraje na akustiku či elektriku, pořád je to Hooker a nikdo jiný." Pokud bychom tedy přece jenom měli uvést jeho nástroje, tak vedle akustické Stelly s instalovaným snímačem byly nejtypičtějšími kytarami semiakustické pololuby a nízkoluby. Z nich můžeme jmenovat Gibson ES 335, ES 345 a adekvátní modely Epiphone včetně Sorrenta a signature řadu John Lee Hooker v edici USA, která obsahuje 1964 Sheraton s děleným struníkem (frekvenzátorem) a 1964 Sheraton II s pevným StopBar struníkem. Vedle těchto nástrojů hrál i na další typy, z nichž asi nejfrekventovanějšími byly Gibson Les Paul, zejména pak Goldtop ještě s hrazdovým struníkem a snímači P90 soapbar. Své kytary pak zapojoval bez jakýchkoli efektů přímo do komb, nejčastěji Fender.



Diskografie:
Při kompletaci Hookerových nahrávek narazíte na jeden problém. Jak bylo uvedeno již v textu, Hooker nahrával pro mnoho společností, natáčel i několik verzí svých hitů, firmy zase naopak vydávaly někdy až desítky titulů, které vznikaly kompilací několika desek a různých rarit, spousta materiálu se dodnes stále ještě kompletuje a vydává s různými bonusy atd. A to jsme se ještě nezmiňovali o výběrech, které k celkovému poznání Hookerova feelingu mají větší význam než řadová alba. Což o to, tento přístup nalezneme u řady dalších kytarových velikánů, ale speciálně u Hookera se často jedná o to, že tituly, vydávané menšími společnostmi, se od původních lišily třeba jenom v přeházeném pořadí skladeb...
Takže jsme z hlediska místa a vašeho celkového přehledu při kompletaci katalogu jeho tvorby přistoupili k tomu, že v této příloze nakonec neuvedeme všechna jeho alba, veškeré kompilace a ostatní záležitosti, jak bývá naším zvykem, ale vybrali jsme pouze a jenom ty, které jsou zásadní, které byly vydány společnostmi, podílejícími se významně na realizaci jeho nahrávek a které jsou zároveň i nejvíce ceněny. Rozhodně tím nepřijdete o cenné informace ani o možnost dostat se k nějaké skladbě, protože na uvedených deskách všechny jeho skladby najdete.
Možná si teď říkáte - to jich vydal tolik, že se to nevejde do přílohy? Ano, stačí si uvědomit, že k dnešnímu datu mu vyšlo přes 170 profilových, řadových desek a 230 kompilací, co se týče nahrávek, kde hostoval, zde se dostáváme k počtu kolem 50 desek, 12 soundtracků včetně 300 tematických kompilací a seznam, kde bychom také našli jeho skladby, převzaté a předělané ostatními umělci, by (prozatím) obsahoval přes 850 (!!!) položek.

A) John Lee Hooker - sólově
Uvádím i kompilace, vyznačím ale pouze ty, které bych doporučoval k celkovému naposlouchání Hookerova feelingu a které se mi nejvíce líbily. Ostatní desky, které jsou kompilacemi jen zčásti, jsou považovány za běžné, řadové desky:
Folk Blues (1959, Crown)
I'm John Lee Hooker (1959, Vee-Jay)
The Country Blues of John Lee Hooker ( 1960, Riverside)
House of the Blues (1960, nahrávky z 50. let, MCA/Chess)
John Lee Hooker Plays and Sings the Blues (1961, výborná deska, kompiluje období 1950-1951, MCA/Chess)
Concert at Newport (1964, live z roku 1960, Vee-Jay)
I Want to Shout the Blues (1964, Vee-Jay)
The Real Folk Blues (1966, vynikající, reedice roku 1988, MCA/Chess/Arista/BMG)
Live at Café Au Go-Go (1967, live s Muddym Watersem, Bluesway/MCA/ABC/Beat Goes On)
Get Back Home (1969, Black & Blue)
Highway of Blues (1969, King)
Tupelo Blues (1969, Riverside)
Endless Boogie (1971, 2LP, + členové Steve Miller Band, ABC/Chess/MCA/Beat Goes On)
Hooker 'n' Heat (1971, s Canned Heat, 2LP, live, vynikající!, Capitol/Liberty/Rhino)
Boogie Chillun (1972, Fantasy)
Born in the Mississippi, Raised in Tennessee (1973, ABC)
Dimples (1977, DJM)
This is Hip (1980/1999, dobrá kompilace, Recall/Charly)
Everybody's Rockin' (1980, Charly)
The Blueway Sessions (1988, Charly)
Highway 51 (1989, Specialty)
The Healer (1989, cena Grammy, Razor & Tie/Electra/Chameleon/Silvertone)
Hobo Blues (1990, Roots)
Mr. Lucky (1991, nominace Grammy, Classic)
The Ultimate Collection (1991/1992, vynikající kompilace, zachycuje období 1948-1990, Rhino)
I'm in the Mood (1992, Satellite/Sound)
Boom, Boom (1992, nominace Grammy, Pointblanc/Laserlight/Silvertone/Virgin/EMI)
Turn Up the Heat (1992, EMI/Capitol)
Nothing But the Blues (1993, Magnum)
Urban Blues (1993, natočeno v období 1967-1969, MCA/Bluesway)
I Feel Good (1993/2002, Spotlite/Past Perfect/Lyra)
Dimples (1994, Griffin)
Chill Out (1994/1995, skvělé!, cena Grammy, Virgin/EMI)
Two Sides of Hooker 1954/1968 (1995, zajímavá kompilace, Hot)
Jealous (1996, remaster nahrávek z roku 1986 cena Grammy, Pointblank/Virgin)
Best of John Lee Hooker & Canned Heat (1996, dobrá kompilace, EMI)
Don't Look Back (1997, mj. skvělá verze Dimples, dvě ceny Grammy, Pointblank/Virgin)
You Don't Remember Me (1998, See for Miles)
The Best of Friends (1998, kompilace 90. let + 3 bonusy, Pointblank/Virgin/EMI)
Boom Boom: Best of John Lee Hooker (1999, kompilace, Remember)
I'm in the Mood (1999, kompilace, BMG)
Concert at Newport (2001, live, Collectables)
Boogie Chillun (2002, Magnum)

B) Nejvýraznější spolupráce:
Např. s Canned Heat - Hooker 'n' Heat (1971), Johnem Hammondem, Earlem Hookerem, Lightin' Hopkinsem, Albertem Kingem - I'll Play the Blues For You (1977), B. B. Kingem - Back 2 Back (1998), Eddiem Kirklandem, Van Morrisonem, Charliem Musselwhitem, Jimmym Reedem, Royem Rogersem, Carlosem Santanou, Petem Townshendem, Hankem Williamsem Jr., Billem Wymanem a dalšími, nutno také připočítat na tři stovky tematických kompilací

C) Kde všude najdeme jeho skladby a kdo všechno jej přebíral?
Z více než 850 nahrávek a desek můžeme uvést např. Allman Brothers Band, Animals, Michael Bloomfield, Canned Heat, Eric Clapton, Dr. Feelgood, Donovan, John Mayall, Steppenwolf, George Thorogood, Johnny Winter, Spencer Davis Group, Them, Yardbirds, Doors, Buddy Guy, John Hammond, Lightin' Hopkins, Magic Sam, Charlie Musselwhite, Junior Wells, T-Bone Walker, Muddy Waters, Van Morrison, Otis Rush, Bonnie Raitt, Steve Winwood, Freddie King, Carlos Santana, Vernon Reid, Robben Ford, Bob Dylan, B. B. King, Earl Hooker, Tommy Bolin, Bill Wyman, Led Zeppelin a další.


Psáno pro: časopis Muzikus 2004/08

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/John-Lee-Hooker~29~zari~2004/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.