(pozn.: rozhovor pochází z časopisu Muzikus č. 5/2008)
Joe Satriani je bez nadsázky kytarovou osobností první kategorie - krom neoddiskutovatelného přínosu v oblasti moderní kytarové hráčské techniky a zvuku je i duchovním otcem superúspěšného projektu G3. Na rozdíl od mnoha svých kolegů je vesměs uznáván i těmi, kterým je jinak jakákoli "kytarová gymnastika" z duše protivná. Muzikusu se podařilo získat telefonický rozhovor s letos již dvaapadesátiletým (!) virtuózem u příležitosti vydání jeho dvanácté sólové studiovky Professor Satchafunkilus and the Musterion of Rock a také nadcházejícího evropského turné, které 3. června protne i naši republiku. Původně vyměřených dvacet minut rozhovoru se sice protáhlo skoro na dvojnásobek, ale díky Joeově upovídanosti stejně nedošlo na všechny plánované otázky.
V době, kdy vyjde tento rozhovor, bude už nejspíš v obchodech k dispozici tvoje aktuální deska Professor Satchafunkilus and the Musterion of Rock. Můžeš nám něco říct k tomu, jak probíhalo natáčení, jak jsi připravoval materiál, jak jsi spokojen a tak?
Jasně. Mám docela radost z toho, jak vše nakonec dopadlo. Můj cíl byl udělat desku složenou z deseti skladeb a nakonec se mi ten záměr podařilo realizovat. Není to krátká nahrávka, má padesát pět minut, ale místo toho, aby obsahovala třináct nebo čtrnáct věcí, jsem se rozhodl opravdu rozvinout jen deset nápadů s tím, že těm nejlepším pak můžu dát dost prostoru - věci, které si to zaslouží, mají mezi šesti a sedmi minutami a zbylo v nich místo i na pěknou porci improvizace. Co se týče jednotlivých písniček - myslím, že deska je i přes jejich nižší počet pestrá i z hlediska nálad, je na ní spousta zábavných věcí...
Jako třeba název...
... jako třeba název, a tím pádem i stejnojmenná skladba. V podobném duchu se nese i skladba I Just Wanna Rock. Na druhé straně jsou tam, myslím, pečlivě vybudované skladby plné těžkých kytarových partů, kde jsem se mohl vyřádit.
Říkáš, že písničky pro desku jsi tvořil s jasným záměrem. Měl jsi podobně jasno i o jejím zvuku?
Od začátku jsme se snažili vytvořit zvuk, který by byl zároveň plný a masivní, ale na druhou stranu působil příjemně, teple a dynamicky. Víc než kdy jindy jsme využívali možnosti digitálního nahrávání, a to hlavně při mixu - je obrovská výhoda, když můžeš skladby procházet postupně a nechat si čas na to doladit a vyvážit všechny detaily, třeba i po pár dnech, s "čerstvýma ušima", to je obrovské plus. Myslím, že se podařilo dosáhnout toho, že nahrávka "hraje", takže čím víc nahlas ji dáš, tím lepší máš poslech...
... to se dneska už kvůli "přemaximizérování" o mnoha nahrávkách říct nedá.
Právě, ale to není to, co bych chtěl dělat - hodně svého času věnuji živému hraní a chtěl bych, aby z něj moje nahrávky vycházely a zněly co možná nejpodobněji, aby byly dynamické...
Od hodně novátorské a elektronické desky Engines of Creation se víc a víc posouváš směrem ke klasičtějšímu rockovému zvuku, na tvých deskách je mnohem víc kytarových "beglajtů"... Držíš se tohoto trendu a hodláš v tom pokračovat i v budoucnu?
Ze zvukového hlediska máš pravdu, na posledních deskách jsem dost přidal na kytarových doprovodech, ale na druhou stranu musím říct, že se snažím, aby každá deska, Professor Satchafunkilus and the Musterion of Rock nevyjímaje, byla něčím originální. Oproti Supercolossal, které bylo, myslím, hodně "americké", a to jak po zvukové, tak po skladatelské stránce, jsem na PFS rozpracoval i několik nápadů z jiných koutů světa - jedna písnička je založená na postupech z andaluské hudby, je tam i pár citací z Turecka. To jak to pak uchopím z hlediska navrstvení kytar, není tak zásadní.
Tvoje turné k nové desce začíná v Evropě necelých šest týdnů po jejím vydání. Nemáš strach, že fanoušci nebudou nové věci znát?
No, je to trochu nepříjemné, ale v dnešní době už to asi ani nejde jinak. Víš, v minulosti bylo běžné, že se nová deska rozeslala po celém světě do redakcí hudebních časopisů i několik měsíců před datem vydání a po jejím vydání se počkalo dva nebo tři měsíce, než začalo turné - nebyl internet, všechno probíhalo mnohem pomaleji. Z tohoto hlediska už ale žijeme v úplně jiném světě, v momentě, kdy je nahrávka k dispozici, ji najednou většina posluchačů má, a valná většina z nich zadarmo. Důsledkem toho mimo jiné je, že během dvou tří týdnů může zase úplně zmizet z povědomí - na posluchače se toho dnes valí spousta a zůstat v něčí mysli několik měsíců, aby si dokázal propojit desku a následné turné, je velmi obtížné. V Evropě už jsme si podobnou věc vyzkoušeli, bylo to, myslím, v roce 1995 při turné k desce Joe Satriani. Ta vyšla a hned potom začala evropská část šňůry. Za svou kariéru už jsem zažil spoustu variant, jak načasovat vydání desky a následné turné... A čím dál víc si myslím, že většina fanoušků jde prostě na tvůj koncert, protože tě chce vidět. Deska asi existuje v trochu jiné rovině - faktem třeba je, že v Anglii je turné dávno vyprodané, a deska tam ještě nevyšla, takže to asi není úplně nefunkční přístup.
Budeš mít na turné opět druhého kytaristu, nebo se vracíš k trojčlenné sestavě?
Bude to fungovat tak jako na minulých šňůrách, takže mě bude doprovázet Galen Henson v těch skladbách, kde je to potřeba. Ve starších věcech si prostě dá pauzu, nebudeme do nich nic domýšlet.
Na evropském turné s tebou vystoupí Paul Gilbert, účastník poslední reinkarnace projektu G3, takže vlastně máme ze dvou třetin G3 koncert...
Nehledal bych v tom velkou souvislost. Já i Paul jsme si hodně podobní v tom, že nás baví hrát naživo a trávit čas s ostatními muzikanty, takže kdykoli je šance být na turné, a v tomhle případě ještě k tomu spolu, jdeme do toho (smích). Navíc i Paul chystá novou desku s podobným načasováním vydání, takže je to celkem logický krok, stejně by do Evropy musel.
Dá se to chápat i tak, že G3 se sem v nejbližší době nechystá? Nebo alespoň ne v poslední sestavě, která hrála v USA?
Celý projekt G3 je veden mnou a mým manažerem a musím se přiznat, že při plánování šňůry není její budoucí obsazení na prvním místě - obvykle je to jedna z věcí, která se vyřeší až nakonec. Myslím, že se nám podaří naplánovat velké světové turné na rok 2009, ale zatím nemám vůbec tušení, kdo na něm bude hrát. Mám seznam lidí, které bych s sebou jednou rád vzal, ale záleží to na mnoha okolnostech, které ne vždy můžu ovlivnit. Jako dost možné se jeví, že na příští šňůře budou z pohledu G3 úplní nováčci.
Když už jsme se k tomu dostali, chtěl jsem se zeptat na G3 z roku 2006, kdy jsi vystupoval se Steve Vaiem a Yngwie Malmsteenem. Přitom v některých článcích v amerických kytarových časopisech to bylo podáváno, že se nemáte zrovna dvakrát v lásce, byly tam i nějaké narážky...
No, musím to trochu uvést na pravou míru, já osobně jsem o Yngwiem nikdy nic špatného netvrdil. Říkám ti to proto, že jediný, opravdu jediný důvod, proč jsme ho nakonec pozvali, byl, že jsem ho prostě na G3 chtěl. Byl jsem jediný, kdo trval na jeho pozvání. Ostatní se mi to snažili rozmluvit, manažer, agentura, skoro všichni promotéři... Dokonce ani Steve Vai to nepovažoval za dobrý nápad. Já jsem ale všem říkal, že je to skvělý kytarista, a to je jediné důležité, zvlášť ve srovnání s nějakými malichernými spory z minulosti. Čistě z hudebního hlediska to byla naprostá bomba... A ty ostatní věci, no to je prostě Yngwie. Trochu zkusím spojit tuhle a předchozí otázku. Je pravda, že třeba Yngwie o mně párkrát neřekl úplně pochvalné věci. Ale pokud chci někoho získat na G3 a volám mu, abych ho přesvědčil, je opravdu potřeba dát svou hrdost stranou. Většina kytaristů je hodně sebestředných a tvrdohlavých a jen velmi málo z nich chápe, co G3 vlastně je. Z mojí strany je potřeba toto všechno dát stranou a snažit se pokaždé dát dohromady tu nejlepší G3, jaká mě v tu chvíli napadne. Pokud bych to neudělal, jen těžko bych někoho sháněl a rozhodně by se mi nepodařilo dát dohromady úspěšné sestavy z minulosti. Ještě zpátky k Yngwiemu... Myslím, že důvod, proč s ním má spousta lidí problém a naopak, je v tom, a řekl bych, že by se mnou sám souhlasil, že má velmi úzký pohled na to, co je kvalitní kytarová hra. Já si třeba myslím, že Neil Young je svým způsobem skvělý kytarista, ale kdybych to řekl Yngwiemu, na sto procent se mnou nebude souhlasit. Tak to je.
Ještě jedna historická otázka na G3 - v roce 1998 proběhlo evropské turné za účasti Uli Jon Rotha a Michaela Schenkera, což jsou, řekněme, spíš "kapelní" typy hráčů. Navíc z této šňůry neexistuje snad žádný záznam. Jak se ti s touhle sestavou fungovalo?
Uli Jon Roth je úžasný kytarista, takže když jsem se rozhodl vybrat někoho z Evropy, napadl mě hned. U Micheala Schenkera to bylo trošičku jiné, předtím jsem ho osobně neznal, doporučil ho právě Uli, ale když jsem ho před turné poprvé viděl, zjistil jsem, že je to hrozně příjemný chlapík a velký nadšenec. Faktem je, že z hlediska rockové kytary udělal hrozně moc, hlavně z hlediska ovlivnění dalších hráčů. Jasně, není to Malmsteen nebo Vai, ale to neznamená, že by byl horší. Takže se mi to zdálo jako dobrý nápad a v součtu docela silná trojice. Co jsem ale nevěděl, bylo, že Michael měl v té době opravdu velké problémy s alkoholem a drogami. Dělali jsme, co jsme mohli, aby se to na průběhu turné neprojevilo, ale byla to tragédie. Uli se mě snažil varovat, sám si s tím zažil svoje, ale já s tím neměl žádné zkušenosti a nedovedl jsem si představit, že by to mohlo způsobit až takové problémy. On totiž vůbec nebral ohled na fanoušky. Pamatuji si, že během jednoho vystoupení v Německu se po svém setu sbalil a odešel. To na G3 nemůže nikdo udělat - zlatý hřeb celého vystoupení je ten závěrečný jam, kvůli tomu si fanoušci kupují lístky. Myslím, že to byl jeden z mála případů v mém životě, kdy jsem na někoho řval. Hned potom jsem se ho snažil někým pro zbytek šňůry nahradit, ale on podepsal s promotérem separátní smlouvu, takže to nešlo, nebylo možné se ho zbavit. Byla to zkrátka hrůza - postavil do špatného světla všechny lidi kolem G3, naštval spoustu fanoušků, a to jen proto, aby se mohl sjet každý večer. Musím říct, že jsem s ním od skončení šňůry nemluvil, a nemyslím, že by se s ním ještě někdo pustil do společného projektu.
Panečku, to zní jako hodně nepříjemný zážitek. Které momenty v historii šňůry bys naopak vypíchl jako nejlepší?
Všechny ostatní G3 byly z mého hlediska perfektní, stát na jednom pódiu s hráči jako je Steve Vai, Eric Johnson, John Petrucci, Paul Gilbert, Robert Fripp a vyměňovat si sóla... Nemůžu to popsat, hrát vedle takových mistrů je prostě něco úžasného. Někdy se mě lidé ptají, jestli neriskuji nějaké zastínění, ale takhle o tom nepřemýšlím - vždycky jsem razil, že hrát s lepšími muzikanty, než jsi sám, je jedině plus, dává ti to šanci něco se naučit, posunout se každý večer o něco dopředu. Vůbec nemusí hrát stejnou hudbu, ale přesto tě něčím obohatí. A kromě toho je to sranda (smích)... Myslím, že právě to dělá G3 zajímavou, to prolínání stylů, technik, muzikantů, zvuků...
(V tu chvíli vstupuje do hovoru manažerka s taktním upozorněním, abychom pomalu směřovali k závěru).
OK, pohneme se dál. Jsi typickým zástupcem kytaristů, kteří používají jednotlivé "krabičky" a ne efektové procesory. Máš pro to nějaký zvláštní důvod?
Víš, začínal jsem v době, kdy většina kytarových hvězd jela po ose kytara - kabel - zesilovač a obecně používali jen malé množství efektů. Pokud se člověk pokouší tohle zopakovat, přijde na to, že si uchovává určitý vyšší stupeň kontroly, takový přirozený pocit spojení mezi kytarou a reproduktory, který je odlišný, než když použiješ všelijaké multiprocesory. Z toho důvodu se snažím dělat to tak jednoduše, jak to jen jde. I teď, kdy můj pedalboard o něco narostl, jsou to vesměs obyčejné, sériově zapojené záležitosti... Distortion, kvákadlo, oktaver... Někdy přepínám kanály aparátu, někdy používám jen čistý zvuk, v závislosti na skladbě. Když jsem ve studiu, je to něco jiného, tam jsem ochoten podstoupit skoro cokoli, aby kytara zněla, jak je potřeba, zatímco naživo se snažím spíše spolehnout na svoje prsty a méně na to, co se zvukem provedou efekty.
Co tvoje spolupráce s firmou Peavey na sérií aparátů JSX?
Ano, mám z ní docela radost, funguje k oboustranné spokojenosti. Víš, když jsem s Peavey začínal, nikdo tam nějak nedovedl pochopit, že si s jedním aparátem prostě nevystačím. Říkal jsem jim, že bych chtěl víc různých, vzájemně dost odlišných záležitostí, i za cenu, že zákazníci budou zmatení, až uvidí moje jméno na různých modelech. Moc se jim do toho nechtělo, ale já jsem necouvl a oni brzy pochopili, že to nebude případ Eddie Van Halen a jeho 5150 (smích). Takže třeba v případě natáčení poslední desky jsem používal hlavně velký stowattový model, ale došlo i na pětiwattový MiniColossal, který jsme kromě kytary používali i pro zkreslenou basu. Kromě těchhle modelů jsem ještě něco málo natočil i na dva další prototypy, které mám od Peavey k vyzkoušení.
Jaký je tvůj podíl na výsledném zvuku těchto aparátů? Přichází prvotní impulzy od tebe, nebo od vývojářů Peavey?
Celá záležitost s "velkým" JSX byla celkem jednoduchá - prostě jsem sdělil, že na jednom z aparátů se mi líbí to, na druhém ono a jestli by to nešlo nějak zkombinovat dohromady. Hlavní pozornost jsme kupodivu věnovali čistému kanálu - snažili jsme se dosáhnout stavu, kdy má přirozený charakter zvuku a zachovává dynamiku, ale zároveň dobře funguje s různými distortiony a overdrivery. Obecně čistý kanál považuji za celkem složitou věc - většina lidí má dost vyhraněnou představu o tom, jak by měl znít, takže tam není moc prostoru k úpravám. A pokud navíc chceš, aby si poradil jak s vintage, tak moderními krabičkami, máš před sebou pořádný kus práce. Co se týče zkreslených kanálů - pro crunch jsme si jako základ vypůjčili zkreslený kanál z Peavey Classic 50, což je jeden z mých nejoblíbenějších aparátů. Zkreslený Ultra kanál je z Peavey Triple XXX, to je myslím výborný metalový aparát. Cílem bylo mít dva zcela odlišné zkreslené zvuky, a to se, myslím, povedlo. Crunch je hutný, tlustě znějící, Ultra naopak hodně agresivní a nabroušený, s velkým potenciálem na prosazení se v kapele. Další věc byla, že jsem chtěl, aby aparát zněl dobře, i když není úplně vytavený - to je limitující věc u mnoha skvělých aparátů, že dávají ten "jejich" zvuk jen při opravdu velkých hlasitostech. Moje představa byla, že by JSX mělo znít jako nahraný hodně hlasitý aparát, který můžeš ztišit, a pořád bude znít dobře. Přijde mi, že mnoho výrobců tohle trochu zanedbává, jakoby si vůbec neuvědomovali, že ne každý může doma pořád hrát naplno na stowattovou hlavu.
A co "drobeček", 5W MiniColossal?
MiniColossal je vlastně úplný opak - to je totiž úplně nekultivovaný a "divoký" aparát (smích).
Mluvil jsi o dalších dvou prototypech, má to tedy znamenat, že tvá signature série bude obsahovat třeba až čtyři aparáty?
To by byl opravdu splněný sen - mít kromě 100W JSX a MiniColossal ještě pětiwattový model a něco menšího někde kolem osmnácti až dvaceti watty. S takovou čtveřicí je možné dosáhnout ve studiu snad všech myslitelných zvuků. Pokud by se je povedlo dát do jedné modelové řady, myslím, že by to byl dobrý signál pro kytaristy, že se jedná o aparáty vycházející z osvědčené klasiky, ale doplněné o to, co dnešní kytaristé potřebují, což jsou věci jako Master Volume, spínatelné smyčky, výstup se simulací reproboxu, možnost snížit výkon... To je to, co by měl dnes člověk od aparátu požadovat - měl by ti dát dobrý zvuk, ať z něj nahráváš doma do počítače, zkoušíš ve sklepě, hraješ v malém klubu nebo na fotbalovém stadionu. (Druhý a poslední vstup manažerky, je čas končit).
Díky moc za rozhovor a přeji mnoho úspěchů na turné.
Taky díky a doufám, že se v Praze uvidíme.
