Jmenuji se Taylor, John Taylor... - bass profil

Jmenuji se Taylor, John Taylor... - bass profil
Jmenuji se Taylor, John Taylor... - bass profil

Ze zarytého fanouška Jamese Bonda se vyklubal jeden z nejvýznamnějších baskytaristů takzvané novoromantické vlny. Svého času podnítili ve Velké Británii mánii podobnou The Beatles. A v neposlední řadě si vysloužil svůj signature nástroj u firmy Peavey. Ano, řeč je o baskytaristovi skupiny Duran Duran - Johnu Taylorovi.

Začátky

John Nigel Taylor se narodil a vyrůstal v Hollywoodu. Úvod jako z Hollywoodu kazí poněkud fakt, že tento je předměstím anglického města Birmingham. Navštěvoval katolickou základní školu a po ní střední Abbey High School ve městě Redditch, což je město asi dvacet kilometrů jižně od Birminghamu. Vůbec se nezdálo, že by z něj měl vyrůst pozdější úspěšný muzikant a člen jedné z nejslavnějších kapel vůbec. Miloval Jamese Bonda, hrál si s vojáčky a nosil brýle s deseti dioptriemi.

 

Coby teenager ovšem objevil hudbu a s ní kapelu Roxy Music a tím se mu otevřel do té doby neznámý svět. Začal sbírat desky a zakrátko se naučil hrát na klavír. Krátce poté založil i svou první kapelu, která se jmenovala Shock Treatment. V té době se také naučil hrát na kytaru.

Po absolvování střední školy šel studovat na univerzitu s velmi dlouhým jménem School of Foundation Studies & Experimental Workshop Birmingham Polytechnic. A tam se to všechno stalo.

 

Duran Duran

Kapelu Duran Duran dali dohromady na výše zmíněné škole spolužáci John Taylor (v té době ještě kytarista) a Nick Rhodes (rovněž kytarista) společně se zpěvákem a basistou Stephenem Duffym. V té době prošel John Taylor velkou vnější změnou osobnosti - začal nosit kontaktní čočky místo brýlí, začal se oblékat v novoromantickém stylu a začal používat rtěnku a oční stíny.

 

Duran Duran na počátku prošli několika obměnami než se sestava v roce 1979 ustálila. Jejími členy byli Nick Rhodes (kytara) a John Taylor (baskytara), k nimž přibyli zpěvák Simon Le Bon, bubeník Roger Taylor (ne ten z Queen!) a další kytarista Andy Taylor.

 

Duran Duran se stali členy nově nastupující „novoromantické“ scény a pomalu začínali sbírat i první úspěchy. V roce 1980 natočili dvě demo kazety v klubech kolem Londýna a Birminghamu a koncem roku, když jezdili coby předkapela pro Hazel O’Connor, si vysloužili uznání kritiky a fanoušků. Toho si samozřejmě nemohly nevšimnout nahrávací společnosti a dvě z nich, EMI a Parlophone, se začaly předhánět v nabídkách na sepsání smlouvy. Kapela si nakonec vybrala EMI, neboť cítili „určitý patriotismus“ vůči společnosti, která vydávala The Beatles. V prosinci 1980 tedy podepsali smlouvu.

 

Eponymní první deska vyšla Duran Duran v roce 1981. Album zaznamenalo úspěch jak v Británii (3. místo v žebříčku prodejnosti), tak na druhé straně oceánu (10. místo) a na obou stranách Atlantiku získalo platinu. Z alba pocházelo několik úspěšných hitů, z nichž největší pozornost získala skladba Girls n Film. Duran Duran k ní totiž natočili skandální videoklip, v němž se to jen hemží sexuálním fetišismem. Videoklip byl zakázán na BBC a značně upraven pro vysílání v tehdy nové televizní stanici MTV. Jakou lepší reklamu si mohli Duran Duran přát! Na tomto místě se hodí podotknout, že samotný videoklip byl zdařilý obchodní tah managementu.

 

Následující album Rio z roku 1982 už byl posun ke hvězdám. Deska dosáhla na druhé místo v Británii, na šestí v USA a první v Austrálii. Kapela se navíc vydala na obří světové turné, které zahrnovalo vlastní koncerty po Evropě, Japonsku a Austrálii a předskakování na posledním turné Blondie v Americe. V této době se jim nečekaně dostalo podpory z britské královské rodiny, neboť princezna z Walesu Diana je označila za svou oblíbenou kapelu. Britští novináři pak kapelu překřtili na The Fab Five (narážka na přezdívku Beatles The Fab Four).

Kapela rozpoutala v Birtánii něco, co se velmi blížilo šílenství kolem Beatles. Nemohli se obyčejně projít po ulici a jakákoliv akce spojená s nimi byla spojena s nebývalým zájmem fanoušků a médií. Není proto divu, že když v roce 1983 Nick Rhodes produkoval desku kapely Kajagoogoo, tato se dostala na první místo v Británii a páté v USA.

 

Zvýšený zájem se projevil i na prodejnosti následující desky Seven and the Ragged Tiger z roku 1983. Přestože šla kvalitativně o něco níž než předcházející dvě, dostala se na první místo v Británii (platina) a osmé v USA (dvojnásobná platina). Kapela se vydala na další obří turné po světě, které trvalo až do dubna 1984, a tentokrát už hrála coby hlavní hvězda i ve Spojených státech. Simon Le Bon a John Taylor se stali hlavními idoly náctiletých fanynek. John Taylor se v této době stává módní ikonou, má dva domovy - jeden v Londýně a druhý v Paříži -, vlastní několik drahých aut včetně Aston Martina z Jamese Bonda. Chodí s modelkami a herečkami - například s Bond Girl Janine Andrews a, jak překvapivé, stává se závislým na kokainu.

 

V roce 1985 se dostavuje další úspěch v podobě natočení hlavního tématu k nové „bondovce“ A View to Kill.

 

The Power Station

V tomto bodě se cesty Duran Duran na chvíli rozcházejí a muzikanti odbíhají ke svým „bokovkám“. John Taylor se společně s kytaristou Andy Taylorem zakládají kapelu The Power Station, kde kromě nich působí ještě bývalý bubeník Chic Tony Thompson a zpěvák Robert Palmer. Muzikanti se potkali už v roce 1983 na koncertě Duran Duran ve Villa Parku. V roce 1985 pak zakládají kapelu a jejím producentem se stává Bernard Edwards (více v boxu).

 

Oba Taylorové z Duran Duran si chtěli odpočinout od syntezátorového popu domovské kapely, a proto bylo směřování The Power Station spíše do syrového rocku, ne nepodobného Led Zeppelin.

 

První album vydali ještě téhož roku pod eponymním názvem. Objevila se tu plejáda hostujících muzikantů a hvězd - od Rogera Taylora na perkuse přes Wally Badaroua (Level 42) a Ruperta Hinea na klávesy až po Lenny Picketta na saxofon. V době uvedení alba na trh už ovšem nebyl členem kapely Robert Palmer, který se rozhodl raději věnovat své sólové kariéře. Jeho místo zaujal Michael Des Barres známý ze spolupráce s kapelou Animotion.

 

Společně s novým zpěvákem se vydali na turné. Díky jeho přátelství s režisérem Donem Johnsonem se objevili i v seriálu Miami Vice a díky přátelství s dalším režisérem Joelem Silverem kapela napsala písničku We Fight for Love pro film Komando s Arnoldem Schwarzeneggerem. Na konci roku 1985 se kapela rozešla a o deset let později se dali dohromady sice opět s Robertem Palmerem, tentokrát se ale John Taylor podílel jen na nahrávání desky a nikoli už na koncertování.

 

Zpět k Duran Duran

Duran Duran se vrátili v roce 1986 do studia, nicméně už jen jako trio. Roger a Andy Taylorovi se rozhodli skončit po koncertě Live Aid v roce 1985. Přesto dokázali natočit ceněné album Notorious. I když nemělo takové úspěchy jako předcházející tři alba a nedosáhlo ani takové prodejnosti, kvalita hudby šla opět vzhůru. Na albu se ještě podílel Andy Taylor, ale už jen coby host. Dalšími kytaristy byli Nile Rogers a především Warren Cuccurullo, bývalý tour kytarista Franka Zappy, který se stal členem kapely na dalších patnáct let. Za bicí usedl Steve Ferrone.

 

K ústupu ze slávy přispěla i změna image z idolů pro náctileté v poněkud dospělejší muzikanty. Hudební tisk to tehdy komentoval, že kapela ztratila identitu. Navíc se k tomu přidružila i ztráta managementu.

 

Další album The Big Thing vyšlo v roce 1988 a nahrála ji již pětičlenná sestava s kytaristou Warrenem Cuccurullem a bubeníkem Sterlingem Cambellem (Cindy Lauper, Soul Asylum, David Bowie, David Byrne). Na této desce byl již patrný podstatný ústup ze slávy, neboť byla oceněna pouhým stříbrem v Británii a zlatem v USA. Hudebně je ovšem zdařilým mixem nově nastupující raveové a houseové hudby s kytarovým uměním Warrena Cuccurulla.

 

Přestože si Duran Duran trochu spravili chuť výběrem Decade: Greatest Hits z roku 1989, následující album Liberty (1990) zaznamenalo další propad a z kapely o rok později odešel bubeník Sterling Cambell do Soul Asylum. John Taylor se v roce 1991 žení s Amandou de Cadenet. Krátce poté se jim narodila dcera Atlanta a mladá rodina se stěhuje do Los Angeles - jak kvůli herecké kariéře devatenáctileté Amandy, tak kvůli pronásledování anglických bulvárních médií.

 

V roce 1993 vychází další eponymní album Duran Duran, hudební kritikou pokřtěné na The Wedding Album, a pro kapelu se jedná o návrat do vybojovaných pozic. Úspěch se váže především k singlu Ordinary World, který zaznamenává úspěch po celém světě, a videoklip je značnou dobu vysílán na hudební stanici MTV. Zajímavostí desky je jistě účast bubeníka Vinnie Colaiuty. Po vydání desky následuje světové turné, v jehož průběhu se kapela dostala na dříve nenavštívená místa - do Jihoafrické republiky, Jižní Ameriky, Indonésie, Izraele či Thajska. V průběhu turné John Taylor podstoupí léčení z drogové závislosti, které proběhne úspěšně, a John Taylor je od té doby čistý. Následující rok ovšem dochází k rozvodu s Amandou.

 

Následující album Thank You vychází v roce 1995 a je poctou kapelám, které Duran Duran ovlivnily. Relativně úspěšný singl Perfect Day dokazuje, že i cover verze může být lepší než originál - konečně, ocenil ji i sám Lou Reed. Na albu se po dlouhé době podílel i bubeník Roger Taylor, který nabubnoval několik skladeb.

Jmenuji se Taylor, John Taylor... - bass profil
Jmenuji se Taylor, John Taylor... - bass profil

Sólo kariéra

V roce 1997 oznamuje John Taylor, že odchází od Duran Duran, a na rozpracovaném albu Medazzaland je jeho baskytara již pouze ve čtyřech skladbách. John Taylor se v této době vydává na sólovou kariéru. Navazuje tím na rok 1985, kdy vydal první sólový singl I Do What I Do.

 

Nejprve se, to ještě coby člen Duran Duran, v roce 1996 účastní unikátního projektu The Neurotic Outsiders, v němž vedle něj působí Duff McKagan a Matt Sorum z Guns ‘n’ Roses a Steve Jones ze Sex Pistols. Kapela nahrála album a odjela krátké turné po Evropě. V budoucnu se pak dali ještě dvakrát dohromady na pár koncertů v roce 1999 a jeden v roce 2006.

 

V roce 1996 založil Taylor vlastní nahrávací společnost B5 a postavil vlastní studio v kalifornské Santa Monice. Tady také natočil svoji první desku Feelings Are Good and Other Lies, která vyšla v roce 1997 a distribuována byla pouze po internetu. Na albu spolupracoval se Steve Jonesem a hudebně se dostává spíše do vod punku.

 

V roce 1999 vydává dvě desky ze staršího materiálu. :Résumé je deska, kterou napsali společně s producentem Jonathanem Eliasem (Yes) v polovině osmdesátých let, zatímco Meltdown je deska skladeb, které Taylor napsal v roce 1992, v době neustálého odkládání natáčení s Duran Duran.

 

V tomtéž roce podepisuje smlouvu s japonskou nahrávací společností Avex Trax a natáčí pro ně The Japan Album. Se svou kapelou John Taylor Terroristen pak objíždí Japonsko, Německo a USA a vydávají limitované Japanese EP a záznam koncertu Live Cuts. V roce 2001 vydává další sólové album u společnosti Avex nazvané Techno for Two. I přes divoký název nemá deska s technem nic společného, obsahuje naopak citlivé a introspektivní skladby. Poslední sólová deska vyšla o rok později pod názvem MetaFour.

 

Potřetí Duran Duran

V roce 2001 dochází k obnovení Duran Duran v nejslavnější sestavě, tedy se všemi Taylory - Johnem, Andym i Rogerem. Po úspěšném japonském turné v roce 2003 podepsali kontrakt s nahrávací společností Epic a následujícího roku vychází úspěšné album Astronaut. Po jedenácti letech se album Duran Duran dostává na vysoká místa v žebříčcích a zaznamenává i prodejní úspěšnost.

 

Kapela se vydává na turné, které trvá první polovinu roku 2005, a po jeho skončení se odebírá do studia pracovat na dalším albu. V průběhu práce odchází kytarista Andy Taylor a na jeho místo přichází coby tour kytarista a host na desky Dominic Brown. Přestože se tím roztříštila práce na desce, kapele dala nucená pauza možnost spolupracovat s producenty a zpěváky Justinem Timberlakem a především Timbalandem. V průběhu natáčení potřebovala kapela také natočit ženský vokál do jedné ze skladeb a oslovila za tím účelem Nelly Furtado, Britney Spears a Lily Allen. Žádná ze jmenovaných ale neměla čas, a tak se skladba na album vůbec nedostala.

 

Album Red Carpet Massacre vyšlo až v roce 2007 a stalo se druhým nejméně prodávaným v historii Duran Duran - pouze Pop Trash z roku 2000 se prodávalo hůře, a ani kritika album neocenila.

 

V současné době pracují Duran Duran na albu King of Nowhere, které by mělo vyjít na jaře příštího roku.

 

Další aktivity

John Taylor v průběhu své kariéry hostoval i na několika jiných albech. Například na Radio K.A.O.S. Rogera Waterse, Addictions, Vol. 1 Roberta Palmera nebo Welcome to a Cruel World Bena Harpera.

 

Na přelomu tisíciletí objevil se také v několika filmech - Sugar Town, Four Dogs Playing Poker, The Flinstones in Viva Rock Vegas nebo Vegas: City of Dreams.

 

Vybavení

John Taylor je většinu své kariéry spojen s baskytarou Aria Pro II SB1000. V poslední době ale hraje převážně na Peavey Cirrus 4 a 5. V minulosti také používal baskytary Wal, Music Man StingRay, Warwick Thumb 5, Fender Precision ’62 reissue a Steinberger. V roce 2006 mu firma Peavey nabídla spolupráci na signature modelu, jejímž výsledkem byly baskytary Peavey Liberator JT-84 a JT-85 a kytara Peavey Liberator A435. Na posledním turné Duran Duran používal však výhradně Peavy Cirrus - dvě čtyřky a jednu pětistrunnou. Používá také aparáty Peavey.

 

Diskografie:

s Duran Duran: Duran Duran (1981), Rio (1982), Seven and the Ragged Tiger (1983), Arena (1984), Notorious (1986), Big Thing (1988), Decade: Greatest Hits (1989), Liberty (1990), The Wedding Album (1993), Thank You (1995), Medazzaland (1997), Greatest (1998), Astronaut (2004), Red Carpet Massacre (2007),

sólo: Feelings Are Good and Other Lies (1997), :Resumé (1999), Meltdown (1999), The Japan Album (1999), Live Cuts (2000), Techno for Two (2001), Retreat into Art (2001), MetaFour (2002),

s The Power Station: The Power Station (1985), Living in Fear (1996),

s Neurotic Outsiders: Neurotic Outsiders (1996),

s Rogerem Watersem: Radio K.A.O.S. (1987),

s Robertem Palmerem: The Addictions, Vol. 1 (1989),

s Benem Harperem: Welcome to the Cruel World (1994).

 

Vybavení:

Baskytary:

Peavey Cirrus 4 a 5

Peavey Liberator JT-84 a JT-85

MusicMan StingRay

Fender Precision ’62 reissue

Aria Pro II SB1000

 

Kytara:

Peavey Liberator A435 (akustika)

 

Aparát:

Peavey 500 Pro Bass (2x hlava)

Peavey 8 x 10” (2x kabinet)

 

Efekty:

T.C. Electronic Delay

Maxon Flanger

Maxon Chorus Unit

Boss Graphic

Boss Touch Wah

ProCo Rat

EBS Bass EQ

Digitech Whammy Pedal

 

John Taylor byl původně klavírista a kytarista. Na baskytaru se začal učit ve chvíli, kdy objevil kapelu Chic a jejich baskytaristu Bernarda Edwardse. Začal obdivovat funky rytmus a v tomhle směru si dobře porozuměl s bubeníkem Rogerem Taylorem. Dalším baskytaristou, který jej výrazně ovlivnil, byl Paul Simonon z The Clash. Vedle těchto dvou basistů pak John Taylor ještě zmiňuje Paula McCartneyho, Jamese Jamersona, Grahama Simpsona (Roxy Music) a Johna Portera.

 

Původní zpěvák Duran Duran Stephen Duffy se v hudební branži také výrazně prosadil. Měl několik více či méně úspěšných kapel. Za všechny jmenujme alespoň Tin Tin, která se prosadila na britské scéně v osmdesátých letech a hráli v ní muzikanti z UB40, Fashion nebo Dexy’s Midnight Runners. S Nickem Rhodesem z Duran Duran také pracovali na projektu The Devils, což je vlastně demo nahrávka Duran Duran z let 1978 až 1979, kterou znovu nahráli v polovině devadesátých let. Nejvíce se ovšem prosadil coby spoluautor a producent desek Robbieho Williamse. Začali spolu pracovat v roce 2004 a výsledkem byl singlový hit Radio. O rok později už Stephen produkoval celou desku Robbieho Williamse Intensive Care.

 

Móda - Duran Duran již od počátku své kariéry důsledně dbali na svou vizáž, a proto spolupracovali s předními stylisty a módními návrháři, například s Perrym Hainesem nebo Anthonym Pricem. Vždycky nabízeli lidem svou image jako součást „balení“ Duran Duran. V devadesátých letech pak začali spolupracovat s návrhářkou Vivienne Westwood (spolupráce se Sex Pistols, Naomi Campbell nebo návrh kostýmů pro film Sex ve městě) a v novém tisíciletí pak přešli pod návrhářská křídla Giorgiho Armaniho.

Psáno pro časopis Muzikus