přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

bicíJiří Hrubeš: Něco tě vede

4.5.2004 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

Jiří Hrubeš: Něco tě vede

Jiří Hrubeš: Něco tě vede

Když na sklonku roku 1984 opouštěl bubeník Jiří Hrubeš Československo, odcházel už jako pojem úzce spjatý s tuzemskou rockovou a jazzrockovou scénou, jako jedna z nejvýraznějších instrumentálních osobností té doby. Jakkoli by se z tuzemského pohledu mohlo zdát, že muzikantská dráha Jiřího Hrubeše odchodem utrpěla, zůstává faktem, že během následujících dvaceti let se ještě více rozkošatila, rozšířila, nabrala nové impulzy a směry. Alespoň v kostce je pojďme shrnout ve chvíli, kdy k dlouhému výčtu Hrubešových hudebních aktivit přibylo jméno nové, Armadeica. Jméno kapely, v čele se zpěvačkou Janou Kratochvílovou, která se na sklonku února přihlásila o slovo českým albem Uriel, na němž se tuzemským posluchačům představuje Jiří Hrubeš také jako skladatel a kytarista.



Jiří Hrubeš: Něco tě vede

Jiří Hrubeš: Něco tě vede

Vybalancování
Je-li od nepaměti muzikantský život do značné míry život kočovný, pak Jiří Hrubeš, rodák z pražských Dejvic, měl už od prvních okamžiků pro tuhle věc všechny předpoklady: "Narodil jsem se v Praze, ale záhy jsem byl odvezen do Žiliny, čímž začal můj kočovný život. Otec byl železniční inženýr, pracoval u armády, a tak jsme se stěhovali z místa na místo. Nějaký čas jsme bydleli také na severní Moravě v Jeseníku. Bývalo tam strašně sněhu, ale bylo tam i divadlo, které jsme měli k dispozici a kde brácha zkoušel se svou kapelou. To mi bylo asi deset a začal jsem se pod jeho vlivem o muziku zajímat taky. Jednou se stalo, že si jejich bubeník při lyžování zlomil nohu a brácha mi povídá: ,Pojď to odehrát s námi, beztak to všechno znáš.' A tak jsem šel."
Po svém otci zdědil Jiří Hrubeš také dar pro práci se dřevem, jak sám říká, už v osmi letech byl s to vlastnoručně zhotovit židli, a tak po ZDŠ absolvoval nábytkářskou školu.
"To šlo ale kukat hodně rychle, už jsem zase bydlel v Praze, na scéně byl Chic Corea... prostě, mířil jsem k muzice, což mi otec říkal už před tím - navrhoval mi konzervatoř."
Jako samouk se naopak Jiří Hrubeš spolehl na vlastní síly a na bicí absolvoval jednu jedinou, nicméně podstatnou hodinu. "Když ne denně, tak určitě alespoň obden jsem se učil noty, cvičil jsem a jednou mi někdo řekl o nějakém starém pánovi, učiteli bicích na Břevnově, který by mě vzal. Přišel jsem k němu na hodinu a on mi jako první začal vysvětlovat pohyb. Pohyb za bicími, nutnost se vybalancovat. Řekl jsem si: Pozor, tak takhle to je. To jsem nevěděl, takže vybalancovat... Je to věc podstatná i v životě. Už jsem na další hodinu nešel, ale ten starý pán mi otevřel oko, pochopil jsem, že to nejpodstatnější je balanc, rovnováha."
Jméno Jiřího Hrubeše a jeho muzikantská pověst začala v sedmdesátých letech poměrně rychle nabírat na váze na pražské rockové a jazzrockové scéně. "Už si ani přesně nepamatuji, jak to bylo s úplně prvními kapelami. Jedna z nich se jmenovala Elektrobus, ale to není tak podstatné. Podstatnější je, že jsem od začátku hrál s muzikanty, co byli lepší než já, a mohl jsem se od nich učit. Je vždycky důležité, s kým se potkáváš, kdo tě někam nasměruje. Takže se po Praze pohyboval člověk, říkalo se mu Pikvik, a byl to takový propojovatel. Znal všechny kapely, všechny muzikanty. Věděl, kde se co děje, kdo kde hraje, seznamoval nás navzájem. To byl myslím docela důležitý člověk, jak říkám, jako propojovatel."
Mezi první z výrazných kapel své doby, v nichž Jiří Hrubeš usedl za bicí soupravu, patřila jazzrocková Expanze II. Už na vystoupení předcházející sestavy rád docházel jako divák, především kvůli osobnosti kytaristy Jiřího Jelínka. V nové formaci se pak octl po boku dalšího významného kytaristy českého rocku, Michala Pavlíčka, a také po boku posléze jazzového saxofonisty Štěpána Markoviče. Všichni na startu své dráhy se opřeli do muziky s patřičnou vervou (a tím pádem i patřičným ohlasem dychtivého publika). Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byl stylový záběr kapel, s nimiž stále respektovanější Jiří Hrubeš hrál, opravdu široký. Na jednu stranu jižanský Žlutý pes, zcela odlišný jazzrockový Horký dech Jany Koubkové, v muzikantsky brilantním duu s Michalem Pavlíčkem, a poté samozřejmě progresivní Pražský výběr. "Hraní se Psem mě bavilo jako bubeníka, protože v tom byl pohyb, byl to přímočarý bigbít a ten jsem si rád zahrál. Na těch dalších věcech mě zase těšil proces tvorby, proces zrodu muziky." Jiří Hrubeš se ovšem v téže době stal i vyhledávaným studiovým hráčem. Vydavatelská aktivita dvou tehdejších oficiálních firem nebyla zrovna překotná, přesto se ale tu a tam zjevovaly hudebně kvalitní, zajímavé a nadčasové desky, na řadě z nich se právě Jiří Hrubeš podílel. "Jako první jsem točil s Petrem Klapkou a Mahagonem desku Slunečnice pro Vincenta van Gogha, ale hodně rád vzpomínám třeba na Kousek přízně Marsyas, na natáčení s Otou Petřinou nebo Honzou Spáleným, kde už mě ale na obalu desky Asi v tom bude nějaký háček, nesměli uvést. Samozřejmě, natočil jsem i pár lumpáren, ale ani ne tak kvůli penězům, kterých za to stejně moc nebylo, jako proto, že to byla další zkušenost."
Ve všeobecném povědomí je ovšem jméno Jiřího Hrubeše především spjato s fenomenálním obdobím prvního rockového Pražského výběru. Obdobím, které zůstává archivováno původně zakázanou a dodatečně vydanou deskou Straka v hrsti. "Bylo to fascinující období a to, co jsme zažili, bylo neopakovatelné. Pokud se týká desky, vlastně jsem ji od té doby neslyšel. Nemůžu posoudit, jestli měla takový význam, jak se občas říká. Byl jsem pryč, ztratil jsem kontinuitu, nemám prostě správnou perspektivu, jak se na to podívat."


Zákaz Pražského výběru v jeho největším rozletu měl zásadní vliv i na další osudy Jiřího Hrubeše. "Najednou nebylo co balancovat nebo, přesněji řečeno, jak a čím balancovat. Jedna strana úplně chyběla a já cítil, že musím pryč, jinak se zadusím. Bylo to na přelomu let 1984 a 1985. Podařilo se mi vycestovat autobusem, který jel přes Amsterodam do Londýna. A mně Amsterodam připadal ještě moc blízko."

Všechno jde, když se chce
"Nikdo k tobě nepřijde domů zaťukat a zeptat se: ,Nejsi tady, náhodou?' Musíš sám vyjít, sám zaťukat na dveře a říct: ,Hele, jsem tady, o co jde? - Jdem' na to.' Když člověk hledá, chvilku to trvá, ale jde to. Všechno jde, když se chce, jenom nesmíš mít strach. Strach je největší nepřítel jakékoliv činnosti," připomíná si Jiří Hrubeš počátky své nové muzikantské dráhy po odchodu do Anglie. "Začínáš opravdu od nuly, první den je to obrovský pocit svobody, ale už druhý den si uvědomíš, že si musíš dojít koupit chleba a je třeba si umět o něj v obchodě říct. A tím to začíná. První bicí jsem si opatřil tak, že jsem udělal koláž, tu koláž jsem prodal, za stržené peníze jsem si koupil bicí a začal hrát s kapelou Angels in Aspic. Pak přišly další, člověk se seznamuje s lidmi, získává kontakty."
Začátky londýnské muzikantské kariéry Jiřího Hrubeše jsou spjaty také se začátky ostrovního působení zpěvačky Jany Kratochvílové, která po svém odchodu vydala v zahraničí první album pod názvem Bohemian, coby Jana Pope. Během dvou desítek let zamířili společně Jiří Hrubeš a Jana Kratochvílová do nejrůznějších hudebních vod. Od roku 1995 je na světě jejich projekt Illuminati, razantní alternativní kapela, reprezentovaná prozatím trojicí vydaných alb. Nejčerstvějším společným počinem je pak už zmíněná deska Uriel s nově se zrodivší tuzemskou kapelou Armadeica. Ale jako v letech předcházejících i po odchodu do Londýna byl a je muzikantský záběr Jiřího Hrubeše velmi široký. Hodně tkví ve studiové práci. "V Londýně je slavné divadlo Rainbow Theater. Když ho zavřeli pro veřejnost, podařilo s nám ho získat a několik let jsme v něm měli studio. Teď máme studio zase někde jinde, ale časy v Rainbow Theatre byly geniální. Někdo nás tehdy seznámil s americkým kytaristou Skipem McDonaldem, který měl v té době kapelu Tackhead s Dougem Wimbishem z Living Colour a dalšími. Třináct měsíců jsme se jen tak scházeli ve studiu, povídali si a dělali muziku. Ne proto, že by někdo řekl: ,Tady je na to tolik a tolik peněz, tehdy a tehdy udělej muziku.' Prostě proto, že nás to bavilo, že nás bavil proces, jak k nám muzika přichází, jak se rodí. Tohle všechno jde v Anglii velice svobodně a volně, nikdo tě pořád neomezuje, nediktuje ti, jak máš co dělat, nevysvětluje, proč to nejde. A to mě baví, to mi vyhovuje. Je to přirozený proces. Stalo se mi třeba jednou (mám to do studia z domova kousek), že jsem tam v pátek večer zašel a vylezl až v pondělí ráno a přinesl si domů celou desku natočenou jenom na bubny. Poslouchám ji a napadlo mě udělat si koláž, což mě vedle hraní a malování taky hodně baví. Když byla koláž hotová, pustil jsem si Pata Methenyho a říkám si, vždyť to je přesně ono, tam je přesně pocit té koláže, která vznikla tímhle komplikovaným způsobem. Pat druhý den hrál v jednom klubu v Londýně, tak jsem vzal koláž, po koncertě za ním zašel dozadu, dávám mu jí a povídám, jak se to seběhlo. A on na to: ,To je senzace, dej to do kufru a jdem na panáka.'"
Jak už bylo řečeno, vedle bicích přitahuje Jiřího Hrubeše v poslední době stále častěji i kytara, o čemž do značné míry svědčí i aktuální album Uriel. "Kytara mě začala bavit, protože u ní odpočívám. Je to něco nového, něco jiného než hraní na bicí, kde už jsem přece jenom alespoň trochu zjistil jak na to. Tady jsem se jednou chtěl poradit se Skipem a on mi povídá: ,Najdi si ten správný tón a zkus se ho držet co to půjde. Schválně, jak dlouho se ho udržíš.'"
Počátek letošního roku strávil Jiří Hrubeš s Janou Kratochvílovou v Čechách dokončováním desky Uriel. Po návratu do Londýna ho čekalo turné s anglickou kapelou Lunatic, klubové koncertování s nejrůznějšími muzikanty a další studiová práce.
"Mám teď takové období, kdy mě to hodně baví ve studiu, ale pak přijde zase léto, festivaly a bude třeba vyrazit do polí. Pořád je něco nového, něco dalšího, něco co se rodí. Přichází k tobě hudba, prochází tebou, poznáváš nové lidi - něco tě vede, vede někudy a já mám strašně rád to celé zjišťovat."

C.V.:Bubeník Jiří Hrubeš se narodil 21. 4. 1958 v Praze. Před svým odchodem do Anglie v roce 1984 prošel především kapelami Expanze II, Žlutý pes, Pražský výběr. Působil po boku Jany Koubkové, natočil řadu nejrůznějších alb. V Londýně spolupracuje především s Janou Kratochvílovou, věnuje se studiové činnosti, hraje s řadou nejrůznějších hudebníků, s Janou Kratochvílovou především v alternativní formaci Illuminati a nyní ve skupině Armadeica, složené z českých muzikantů.


Psáno pro: časopis Muzikus 2004/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Jiri-Hrubes-Neco-te-vede~04~kveten~2004/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.