přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýJim Marshall

10.12.2003 | Autor: Jan Martínek | sekce: pro muzikanty - články

Jim Marshall

Jim Marshall


Existuje řada lidí, kteří sehráli významnou roli v historii rock'n'rollu, ale je pár opravdu takových, který jsou jeho synonymem. Mezi těch několik skutečně klíčových patří určitě Jim Marshall - autor aparátu, který rock'n'rollu navždy přidělil nezaměnitelný zvuk. Nikdy nevedl to, čemu jsme zvyklí říkat obyčejný život. Narodil se v Kensingtonu před osmdesáti lety paní Beatrice Marshallové a jejímu manželu Jimovi. Jeho dětství poznamenala tuberkulóza kostí. Většinu školních let strávil uzavřen od kotníků po ramena ve speciálním plastovém krunýři. Ve třinácti letech školu opustil a protloukal se různými zaměstnáními. Prošel jich několik - od pekaře v sušenkárně až po práci v konzervárně. Tady si mimochodem uřízl poslední článek palce na ruce. Technické zkušenosti sbíral studiem inženýrské literatury a prací (krátce po druhé světové válce) v Hestonově letecké továrně v Middlesexu. Zároveň ho to vždycky táhlo k muzice a už ve čtrnácti letech se naučil stepovat.
Jim Marshall, drobný charismatický muž, sedí v pokoji pražského Intercontinentalu a s obdivuhodnou pamětí a ochotou vypráví, jak to všechno začalo: "Navštěvoval jsem lekce stepu, a šéf místní kapely, s jehož dcerou jsme chodili do jedné třídy, mě slyšel zpívat. Pozval mě a u piana vyzkoušel. S klavírem jsem se mu líbil, a i když to ze začátku se 16 členným bandem nebylo úplně ono, začal jsem s nimi zpívat pět až šestkrát týdně. Bylo to náročné, ale vydělával jsem až deset šilinků za večer. Postupně jsem v té době přecházel na bubnování. Bral jsem lekce u Maxe Abramse, ale hlavně jsem zkoušel napodobovat můj idol - Gena Krupu. Za necelé dva roky se ze mě stal docela slušný bubeník."
Od roku 1949 se Jim začal profesionálně věnovat výuce hry na bicí. Postupně jeho rukama prošli lidé jako Mitch Mitchell, který později hrál s Jimim Hendrixem, Micky Burt s Chas and Dave, Micky Waller, který doprovázel Little Richarda a Micky Underwood, který začínal s Ritchiem Blackomorem.
"Učíval jsem až 65 žáků týdně, vzpomíná Jim, a vydělával v té době 5000 liber ročně, což mi později umožnilo dostat se do světa byznysu."

Jime, jak to přijde, že bubeník začne vyvíjet a stavět kytarové zesilovače? Byl to váš nápad, pomáhal vám někdo?
Otevřel jsem si obchod s bicími nástroji v Hamwellu, v Londýně. Zároveň jsem dával lekce hry na bicí. S bubeníky, které jsem učil, často přicházeli i jejich kytaristé. Kluci, jako Pete Townshend a Ritchie Blackmore, mně neustále říkali: "Proč jenom bubny? Proč neprodáváte také kytary a zesilovače? Ostatní music shopy v Londýně se k nám chovají jako k idiotům, protože chceme hrát rock'n'roll, a takový obchod by se tady hodil." Odpovídal jsem jim, že toho vím docela dost o bicích, ale o kytarách a zesilovačích téměř nic Nakonec jsem se rozhodl jim vyhovět, a bylo to správné rozhodnutí. V té době náš obchod totiž připomínal spíš rock'n'rollovou pracovní burzu - tolik muzikantů sem chodilo a tolik kapel tady vzniklo. Ti kluci, jako Pete, Ritchie a Big Joe Sullivan (jeden z nejlepších session kytaristů v té době v Anglii), mi stále říkali: "Nikdo tady nedělá zesilovače, které by zněly tak, jak bychom si přáli. Fender Bassman se tomu blíží, ale není to úplně ono." Vysvětlili mně, co chtějí, a tak jsem řekl mému opraváři Kenu Branovi - zkusme udělat aparát, který hledají. Ken se na to necítil, ale řekl mi o 18letém klukovi, který pracoval pro EMI. Jmenoval se Dudley Craven a byl skvělý. Moji nabídku - pracovat v týmu, který hodlá vyrobit první skutečně rockový zesilovač, přijal. Dudley pracoval na technických detailech, Ken mu pomáhal s designem a já dělal šasi a všechno ostatní. Dudley postavil pět prototypů. Všechny jsem odmítl, neměly ten zvuk, který jsem měl v hlavě. Pak vyrobil číslo šest, a když jsem jej uslyšel, řekl jsem: "To je ono, to je zvuk Marshallu!" Ještě ten den jsme holé šasi bez kabinetu dali do obchodu, aby si jej lidé mohli poslechnout. Pamatuji si, že jsme jich první den prodali dvacet tři... To bylo v září 1962.


Jim Marshall

Jim Marshall


Když jste modelovali originální zvuk Marshallu, jaké jste používali kytary?
Je fakt, že jsem o tom tenkrát moc nevěděl. Kytaristé, kteří k nám v té době chodili, preferovali špičkové americké kytary, hlavně Gibson Les Paul a Fender Stratocaster. Takže tyhle kytary jsme fakticky pro vývoj a nastavení původního zvuku Marshallu používali. Mimochodem, dodnes si myslím, že Gibson Les Paul v kombinaci s Marshallem je to nejlepší, co můžete mít.
Kdo vlastně přišel s ideou stacku Marshall a kabinetem 4 x 12"? Byl to Pete Townshend?
Začali jsme s kabinetem 2 x 12". V té době nebyly reproduktory příliš kvalitní, a jestliže JTM-45 měl výkonovou špičku okolo 75 wattů, tak jsme prakticky odpálili každý reproduktor. Proto jsem přišel s myšlenkou, postavit kabinet 4 x 12". Myslím, že to bylo v roce 1965, kdy mě Pete Townshend požádal o 100 wattovou hlavu. Tak jsme mu vyrobili tři. Na otázku, jakou reprobendu by si přál, odpověděl, že jednu s osmi dvanáctipalcovými reproduktory. Oponoval jsem mu, že tak velká bedna s malým zesilovačem nahoře nebude dobře vypadat. Ale udělali jsme to. Už při vynášení reprobedny z dílny jsem věděl, že je neskutečně těžká. Roadies tě zabijou, když to budou muset tahat po koncertech. "Jsou za to placeni," řekl Pete. Nicméně za čtrnáct dní byl zpátky a povídá: "Měl jste pravdu, nešlo by to nějak rozpůlit?" Změnil jsem design a bylo to ono. Rovný spodní kabinet 4 x 12", na něm zkosený a100 wattová hlava nahoře. Stack byl na světě.
Kdo další, kromě Peta Townshenda, nějak ovlivnil design a produkci Marshallu?
Marshall Major byla 200wattová hlava, kterou jsme vyrobili pro Ritchie Blackmora, mimochodem - pořád ji používá. Je fakt, že se lampy v té době hodně přehřívaly a nevydržely moc dlouho. Původní Major měl EL34. Později jsme Ritchieho aparát osazovali lampami KT66. Zákazníci si mohli mezi nimi vybrat.
Co Eric Clapton a jeho slavné kombo Bluesbreaker? Je pravda, že chtěl aparát, který se mu vejde do auta?
Ano, to je pravda. Eric chodíval cvičit do našeho obchodu a byl jedním z prvních, kteří mě požádali o kombo. Chtěl takové, které by se mu vešlo do kufru auta. Tak jsme jej pro něj udělali.
Jimi Hendrix byl asi největší propagátor a obdivovatel Marshallu. Jak jste se potkali?
Jimi se dostal k Marshallu prostřednictvím mého žáka, bubeníka Mitche Mitchella. Jimi hrál u Ronnieho Scotta v Londýně a kapela, která tam vystupovala, používala naše aparáty, takže Jimi musel taky. Jimimu se hodně líbily, takže požádal Mitche, aby nás seznámil. Už proto, že máme stejné jméno. Jimi se totiž celým jménem jmenoval James Marshall Hendrix. Když přišli, první věc, kterou Jimi řekl, byla: "Musím používat Marshally." Ihned mě napadlo - sakra, další Američan, co chce něco zadarmo! Ale Jimi hned pokračoval: "Všechno vám samozřejmě zaplatím za normální cenu. Chci pouze, abyste mi zajistili servis, kdekoli budeme hrát." Jeho technik potom strávil několik dní u nás v továrně a Dudley ho naučil, jak vyměňovat lampy, nastavovat bias a takové ty věci. Asi byl hodně šikovný, za celou dobu jsme Jimimu nemuseli poskytovat žádný servis.
Měl Jimi Hendrix na vás nějaké speciální požadavky, ohledně zvuku například?
Ne, vůbec. Koupil úplně standardní modely, které pouze propojoval do smyčky, aby získal větší výkon. Nikdy nás o nic nežádal. Myslím, že byl spokojený, že dostal zvuk, který chtěl.
Jak Hendrix, tak Townshend byli známí svým poněkud agresivním vztahem k nástrojům. Vyžadovali na vás zvláštní údržbu?
Pete nikdy nerozbil žádný ze svých aparátů nebo reproduktorů. Jedině látku na kabinetu. Často jí roztrhl kytarou. My jsme to potom jednoduše znovu potáhli. Podobně Jimi Hendrix nikdy nic ve skutečnosti nerozbil. Pouze trhal látku na bednách. Ale protože většinou byl příliš daleko od Anglie, tak jsme mu ji nemohli vyměňovat.
Můžeš nám přiblížit, jak to vypadá u vás v současnosti? Kolik lidí u vás pracuje, a jaká je produkce?
V Bletchley (Marshallovo centrum v Anglii) zaměstnáváme přes 230 lidí. Ale ve světě jich pro nás pracuje mnohem více. Co se týče produkce, je to asi 6500 kusů týdně odcházejících na světový trh, včetně kabinetů.


Psáno pro: časopis Muzikus 2003/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Jim-Marshall~10~prosinec~2003/

Komentáře

celkový počet: 1

GuitarMad  !

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.