muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

klávesyJazz Sabbath - Black Sabbath na jazzový způsob

20.12.2020 | Autor: Dan Sywala | sekce: pro muzikanty - články

Jazz Sabbath - Black Sabbath na jazzový způsob


Od kultovního debutu Black Sabbath z pátku 13. února léta Páně 1970 uběhlo již padesát let. Pokud měl někdy někdo jakékoliv úmysly jak této desce vzdát hold, teď se nabízí nejlepší příležitost. Zakk Wylde, téměř adoptivní syn Ozzyho Osbournea, přehrál debut celý a zabalil ho do svého typického zvukového hávu pod názvem Zakk Sabbath. Další dlouholetý kolega jak Ozzyho, tak Black Sabbath, Adam Wakeman pojal rané období britské ikony jazzově a projekt nazval symbolicky Jazz Sabbath.

Syn slavného otce se musel vyrovnat s odrazováním ze strany pantáty, a aby toho nebylo málo, naložil si na sebe další břímě tím, že celý projekt zabalil do roušky vymyšleného příběhu o tom, že tyto skladby složila vymyšlená postava jménem Milton Keynes, a mladíčci z Birminghamu mu je šlohli, poté co upadl do kómatu.

Deska má doslova ideální začátek, a to Fairies Wear Boots, který jasně ukazuje, co může posluchač čekat u zbytku desky. Zároveň je svižný, a jak říká Joe Bonamassa, „Polívka je grunt. Úderná skladba na začátku je ideální rozjezd.“.
(smích) Tuto interpretaci slyším poprvé, ale líbí se mi. Celý proces vzniku skladeb a následného rozmísťování byl dost rozmanitý. Ve skutečnosti první skladba, pro kterou jsem připravil aranže, byla Iron Man. Vyzkoušel jsem celou řadu skladeb Black Sabbath, ale pokud jsem cítil, že mi práce nejde od ruky na prvních několik pokusů, tak jsem danou skladbu uložil k ledu a vrhl se na další. Nechtěl jsem, aby to působilo, že je výsledek extrémně vydřený. Sedm skladeb, které se dostaly na desku, jsou ty, u kterých jsem cítil, že zapadají do mé představy o jazzovém pojetí Black Sabbath. Pokud jde o umístění Fairies Wear Boots v rámci desky, tak jako první jsem měl jasno ohledně Children of the Grave, kterou jsem chtěl mít na konci. Zbytek byla tak trochu loterie, během které jsem zkoušel nejrůznější kombinace.

Skladba Changes má výborné aranže, intro v Iron Manovi je taky moc povedené, ale velké finále v Children of the Grave opravdu potřebuje být na konci.
Už v rané fázi se mi v hlavě krystalizovala představa o celé desce, včetně hostů, a kdo kde předvede sólo. Dal jsem jim poměrně velkou svobodu a pak jen rozmisťoval jejich party. Deska pak už jen rostla a rostla. Na druhou stranu, rozhodl jsem se šetřit zásluhami a mnozí hosté ani nejsou označeni v bookletu. Chtěl jsem tomu všemu přidat punc tajemnosti.

Jazz Sabbath - Black Sabbath na jazzový způsob


Zároveň si umím představit, že jsi měl nějaké vlastní nápady uložené v hlavě klidně i dekádu nebo dvě.
To si piš. Ale víš co, tenhle nápad mám v hlavě od roku 2013, takže se toho nakupilo od té doby spousta. (smích) Celý koncept mě napadl před sedmi lety v Berlíně, kdy jsme byli zrovna na turné s Black Sabbath na podporu alba 13. Byl jsem na drinku s několika přáteli a narazil jsem na kapelního sekuriťáka, se kterým jsme se pak přesunuli do baru v hotelu. Nikdo kromě nás tam nebyl, takže jsem si sedl ke klavíru a začal postupně projíždět setlist Black Sabbath ve středně opileckém, jazzovém nádechu. V posteli mě pak napadl celý koncept toho, že si někdo usmyslel, že tyto skladby jsou vlastně jeho a Black Sabbath mu je pouze ukradli. Dalších šest let jsem si tu myšlenku nechával pro sebe, dokud jsem neměl doladěný celý koncept, a hlavně připravené skladby. (smích)

Souhlasím. Hned se mi vybavila výborná hláška od lektorů na Berklee College of Music: „První krok je kvalitní hudba. Pak si s tím můžete hrát a propagovat to, jak chcete.“
Vyrůstal jsem v době, kdy hudební průmysl nebyl jen průmysl. V sedmdesátých letech ses mohl opít, odehrát průměrné vystoupení a prošlo ti to. Dnes by to nešlo, protože by ses hned objevil na YouTube, a ještě by se k tomu vyjadřovali i ti, co tam nebyli. Žijeme v době, kdy jsou nároky na muzikanty obrovské. A tak to má být. Výhodou megaprofesionálních koncertních štací je fakt, že si můžeš snadno rozjet boční projekt, pokud nekašleš na poctivou přípravu v rámci svých hlavních povinností a ideálně když umíš i trochu improvizovat.

Wakeman & Wakeman

V průběhu let jste si museli s otcem vyměnit mnoho tipů na zajímavá alba, ale napadlo mě, jestli bylo nějaké jazzové album, za které bys dal ruku do ohně, ale tátu nezaujalo.
Můj táta ve skutečnosti není velkým fandou jazzu. Dokonce když jsem mu poprvé prozradil své plány, řekl mi, že je to hrozná blbost, a že to nikoho nebude zajímat. (smích) Vždy pozorně naslouchám jeho radám, ale se stejnou pečlivostí vždy dělám opak. Když mi začal tuto myšlenku kritizovat, doslova se ve mně probudil puberťák, který zatoužil rebelovat. Rodiče se rozvedli, když jsem byl poměrně mladý, ale i když to doma klapalo, tak moc muziky nepouštěl. Vídali jsme se hlavně o víkendech a to ani na hudbu nebyl čas, protože jsme hráli fotbal a tak podobně. Velkou zásluhu na tom, že mám rozmanitý hudební přehled, má můj nevlastní otec. Díky němu jsem poznal ikonu jménem Dr. John, který je pro mě dodnes velkou inspirací nejen v jazzu. Stejně tak moc obdivuju fascinujícího jazzmana jménem Thelonious Monk. Ani v nejmenším se s ním netroufám srovnávat, ale v mládí jsem ho poslouchal opravdu hodně. Pokud bych ale měl popsat, od kterých umělců jsem si bral inspiraci pro zvuk nového alba, tak by to byl Dr. John a chlápek jménem Monty Alexander. Je to jamajský jazzový pianista a vřele doporučuju třeba jeho album Yard Movement z roku 1996. Jazz je pro mě dobrý, když si zvládnu poslechnout celou desku. Když to někdo zvládne i v mém případě, tak budu spokojený. (smích)

Jazz Sabbath - Black Sabbath na jazzový způsob


Nikdy mě nepřestane bavit kouzlo doporučování hudby. Dr. Johna mi doporučila jen o několik dní dříve než ty Elin Larsson z Blues Pills. Když jsem pak viděl jeho fotku, došlo mi, že už jsem ho někde viděl, ale reálně jsem se k jeho hudbě dostal zrovna před pár dny. Vždy je co objevovat.
Dr. John je jediný umělec, kterého jsem kdy požádal o autogram. Za ty roky v oboru jsem měl tu čest potkat se s giganty typu Jimmy Page, Robert Plant a mnoha dalšími, ale neměl jsem potřebu je žádat o podpis. Dr. John pro mě byl v mládí doslova modlou a před pětadvaceti lety jsem si nepřál nic víc než ho potkat a dostat autogram. Vyrazili jsme na něj s mým nevlastním otcem do Camdenu a nestačil jsem koukat, v jak mizerném stavu hrál. Celková show nebyla vůbec špatná, ale zrovna ho pustili z odvykačky nebo něčeho podobného a byl na tom mizerně. I přesto jsem se po koncertě postavil do řady, aby mi podepsal svou autobiografii. Nenechal jsem se ani odradit členem ochranky, který mi pořád dokola říkal: „Ten už odjel, kámo,“ ale já věděl, že to není pravda. Trval jsem si na svém, protože jsem tu halu dobře znal a věděl jsem, kudy vede cesta z šatny. Posadil jsem se a čekal dál úplně sám asi hodinu a půl. Nakonec přišel a knihu mi podepsal. Následně jsem ji někomu půjčil a ta osoba tu knihu ztratila. Takhle dopadl můj jediný autogram. (smích)

Muzikant sní o herectví

Hned jsem si vzpomněl na podobnou historku Brucea Dickinsona z dokumentární série Metal Evolution, kde vypráví, jak se konečně potkal se svým hrdinou Arthurem Brownem, který hrál zrovna v místní radnici pro dva tucty diváků. Když už ses konečně pustil do hudebního dokumentu - které tě ovlivnily nejvíc?
Ani nemůžu říct něco jiného než Spinal Tap. Miluju tu hudbu, včetně vážnosti, kterou se do toho snažili napasovat. Myslím si, že když do něčeho přidáš prvky komedie, tak je to paráda. Hudba a komedie, to jsou pro mě dvě nejlepší věci na světě. Tyhle dvě věci lze úžasně spojovat, pokud se třeba vysloveně nevysmíváš hudbě samotné. Spinal Tap je v tomto ohledu úžasnou inspirací a doufám, že jsem se té laťce aspoň trochu přiblížil v našem dokumentu. Pokud jde o serióznější dokumenty, tak s těmi abych ti řekl pravdu, moc praxe nemám,. Snad jen z poslední doby mě hodně zaujal jeden o Daveovi Matthewsovi, kde jsem obdivoval, jak úžasně prolínali live záběry s rozhovory a dalšími prvky. Bylo to velice informativní a nejen nováček se rázem dozví hromadu zajímavých věcí. Ve stejném smyslu mě moc bavil i dokument o Suede. Jejich bývalý kytarista Bernard Butler se tam neobjevil a řekl bych, že tím ten dokument získal na síle. Člověk celou dobu žije s tou představou, jaké by to asi bylo, kdyby se tam nakonec objevil, ale nedojde k tomu. Prostor tak dostávají nejrůznější domněnky, dohady a historky. Vše se úžasně uzavře určitou formou mystiky, kterou miluju. Možná na tomhle trochu víc postavím náš další dokument. (smích) Aktuálně totiž jednám s britskými televizemi o možnosti natočení krátké komediální série, ve které bychom sledovali cestu hrdiny Miltona Keanese.

Jazz Sabbath - Black Sabbath na jazzový způsob


Pokud můžu doporučit dva tituly, tak zaprvé rozhodně dokument o Genesis - Together and Apart, snad až na to, že ignorovali sólovou kariéru Stevea Hacketta, fázi s Rayem Wilsonem a přidali velice skromnou pasáž o albu Selling England by the Pound. Druhý tip je dokument o Marvinu Gayeovi pod názvem What's Going On. Oba jsou tak výborně natočené v rámci struktury, že by se to dalo snadno parodovat, a do toho si přizvali tolik hostů, že člověk nestačí koukat. Ten samý pocit jsem měl i u tvého dokumentu.
Víš, co mi řekl můj táta, když jsem mu tvrdil, že bych tam chtěl mít kupu hostů? Naklonil se a řekl: „Nečekej, že ti na to někdo kývne. Pokud budeš potřebovat pomoct, tak já dorazím, ale bojím se, že budu sám.“ Kromě všech těch, kteří se tam objevili, jsem měl nakonec asi patnáct dalších kapacit, které se tam objevit chtěly, ale z různých důvodů to nevyšlo. Buď byli totálně zasekaní, nacházeli se na druhém konci planety nebo už na ně prostě nezbylo v dokumentu místo. Zpočátku jsem taky pochyboval, ale znova se potvrzuje, že pokud se nezeptáš, tak nic nezískáš. Zároveň jsem měl těsně před natáčením vlastních starostí až nad hlavu. Když ale přišel den D, tak to šlo tak nějak rychlospádem. Jako prvního jsme natáčeli Roberta Powella. Zamluvil jsem si studio v Londýně, sehnal techniky a vrhli jsme se na to v dopoledních hodinách, kdy se to hodilo nám oběma. Do tří do rána jsem vypiplával scénář a až večer po natáčení mi reálně došlo, s jakou kapacitou jsem si to vlastně domluvil natáčení a hrál si vedle něj na herce. Byl jsem v takovém zápřahu, že jsem neměl ani prostor se stresovat.

Měl jsi ve svém okolí někoho, s kým by ses mohl případně poradit o tom, jak postupovat jako herec-amatér?
Víš co, byl jsem opravdu rád, že jsem natáčel s Robertem jako prvním, protože to byl právě on, koho bych žádal o radu. Je to extrémně milý a pozorný člověk, který mě elegantně vedl skrze celý proces. Rád mi dával tipy, ale přitom tak, abych se necítil, že nevím, co dělám. Moc mi to bodlo, a kdybych s ním netočil jako s prvním, tak by byl určitě první volbou přítele na telefonu.

Odvaha experimentovat

Jsi celkově spokojen s reakcemi na celý koncept a marketingový balíček desky? V první fázi jsem si říkal, jestli to vůbec bylo nutné, ale přístup tvých hostů každého nakonec strhne.
Dokument byl pro mě víc než jen marketingový experiment. Dalo by se dokonce říct, že album bylo výmluvou, abych mohl konečně natočit krátký film. Napsal jsem scénář, který se zaměřuje na Miltona, a zrovna hledám médium, které by do toho se mnou šlo. Pokud se mi to nepodaří, tak si to natočím klidně sám. V březnu jsem oslavil čtyřicet šest let a pochopil jsem, že za tvými činy nutně nemusí být bůhvíjaký důvod nebo dokonce marketingová strategie. Někdy prostě máš chuť jít s kůží na trh a udělat to, na co máš zrovna chuť.

Nástroje, na které Adam spoléhal během nahrávání
Natáčel jsem hlavně na pianu Kawai K300, které mám ve svém domácím studiu. Na nahrání prvotních aranží jsem využil Logic. Ty jsem pak poslal bubeníkovi jménem Ash Soan, který své party natočil ve studiu v Norfolku. To samé pak udělal i basák Jerry Meehan v Kentu. Psaní, dolaďování aranžím a celkově dynamice jsem se věnoval opravdu dlouho. Když jsem pak vše poslal klukům, tak jsem měl dost jasnou představu o tom, co od nich chci a jak jejich party využiju v rámci dynamiky. Jakmile mi vše zase poslali zpátky, tak jsem piano nahrál s pomocí dvou párů stereofonních mikrofonů Rode NT5.

Na závěr by mě zajímalo, jestli už proběhla nějaká výměna názorů mezi tebou a Zakkem Wyldem, který nedávno také využil padesáté výročí debutu Black Sabbath a přehrál ho po svém pod název Zakk Sabbath.
Když se blížilo natáčení, tak jsem se všemožně snažil sehnat Zakka a Ozzyho baskytaristu Blaska do dokumentu. Jenže to bylo doslova frustrující, jak se nám nedařilo skloubit vzájemné rozvrhy. Abych ti řekl pravdu, tak vůbec nemám ponětí, jestli Zakk už Jazz Sabbath slyšel. Od Blaska mám zpětnou vazbu, že se mu to moc líbilo. Stejně tak jsem před pár dny dostal moc pěknou zprávu od Ozzyho. Nedávno se mi taky ozval Geezer, který mi desku pochválil, a dokonce se ozval i Bill Ward. Tři ze čtyř mi složili kompliment.

Jak se vůbec má Bill?
Psali jsme si přes našeho společného přítele Waltera, který mi dělal asistenta řadu let. Nebylo to tedy úplně napřímo. Na to jsem si už ale zvykl, protože jsme se viděli naposledy osobně v roce 2007. I když moment, nerad bych kecal. Podílel jsem se na jednom z jeho projektů někdy v roce 2010. To bylo naposled, co jsme se viděli. Přes Waltera jsem Billovi desku poslal a brzo přišla odpověď, že Bill je z alba Jazz Sabbath nadšen. To mě moc potěšilo.

Otázky pro Milton Keynese:

Jak si vysvětluješ to, že Black Sabbath byli schopni pro své rané desky napsat i další skladby, které už ale neslyšeli od tebe?
Geezera viděli na mnoha mých raných koncertech psát si poznámky na obaly od cigaret nebo pivní tácky. Takhle podle mě začala krádež mé tvorby, zatímco se tvářil, že si koncert užívá. Podle mě si zapisoval moje skladatelské postupy a ty pak různě obměňovali.

Věříš, že s tím mohli vystačit i na několik dalších let? Mám i pár oblíbených skladeb na deskách Technical Ecstasy nebo Never Say Die, ale opravdu jen pár. Není divu, že vznikl tento design trička. Osobně se domnívám, že jim po tvé počáteční injekci přišly vhod spolupráce s talenty typu Ronnie James Dio, Tony Martin nebo Vinnie Appice, kteří jim pomohli psát.
Upřímně si myslím, že poté, co jsem opustil hudební scénu, nebyli schopni napsat tak kvalitní materiál jako ten, který mi ukradli. Neustále se snažili zvát si do kapely další členy a kreativce, ale už nikdy se nepřiblížili kvalitě prvních desek. Jistě, na trhu jsou více než padesát let a vydělali si miliony, ale peníze nejsou vše.

Psáno pro: časopis Muzikus 2020/12

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Jazz-Sabbath-Black-Sabbath-na-jazzovy-zpusob~20~prosinec~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.