muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýJanis Joplin - Příběh slávy, zklamání a touhy

15.10.2020 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

Janis Joplin - Příběh slávy, zklamání a touhy


„Anděl, co přišel a vydláždil cestu, po níž se před tím žádná žena nevydala.“ (Etta James)

Letos 4. října je to už půlstoletí od chvíle, co navždy opustila tento svět jedna z největších, ne-li úplně největší rocková zpěvačka Janis Joplin. Když její životopisec Ellis Ambum dvacet let po její smrti v roce 1990 prohlásil „Janis je určitě líp než nám, Bůh asi potřeboval dobrý silný hlas“, mohlo být tohle poněkud patetické tvrzení jedním z případných klíčů k rozervané a těžko polapitelné osobnosti Janis Joplin.


Zpěvačka, která odešla ve věku pouhých sedmadvaceti let na pokraji psychických i fyzických sil, na výsluní světové popularity, ale s velkým dluhem v duši, která po celý život prahla po lásce a uznání. Dluhem, jaký nedokázaly smazat ani nabité koncertní stadiony, ani roční úctyhodné příjmy, ani hektolitry alkoholu a tuny drog, ani nespočitatelné množství sexuálních vztahů s obojím pohlavím. Janis Joplin stejně tak jako necelé tři
týdny před ní Jimi Hendrix, dotáhla do úplného a neodvolatelného konce přesvědčení, že lépe je shořet než pomalu vyhasínat. Oba měli podobné osudy, oba provázela stejně krátká intenzivní a sebezničující kariéra. Oba došli v hudebním světě trvalého uznání a stali se základními pojmy rockové a bluesrockové muziky. Jen k Janis je jako k ženě osud přece jenom o kousek nespravedlivější. Ještě i tak dlouho po její smrti zaznívají z jejího rodného texaského Port Arthuru hlasy, podle kterých se spíše, než o velkou zpěvačku jedná o adoraci feťácké děvky, která svému rodnému hnízdu udělala jenom a jenom ostudu. A právě v Port Arthuru to všechno začalo.

Janis Joplin - Příběh slávy, zklamání a touhy


Představme si proto úplně na začátku Port Arthur, zhruba šedesátitisícové přístavní město ve státě Texas, kde se Janis Lyn Joplin 19. ledna 1943 v 9:45 narodila. Ve městě tenkrát sídlila velká naftařská společnost Texaco, do přístavu připlouvaly a odplouvaly z něj spousty tankerů a tohle průmyslové podnikání samozřejmě místní atmosféru ovlivnilo. Přinášelo s sebou spoustu barů, bordelů, nočních podniků, kde námořníci a naftařští dělníci mohli ubíjet čas a utrácet peníze. Současně tu ale byl i středostavovský Port Arthur se všemi konvencemi maloměsta, které pokud něco opravdu neodpouští, pak je to odlišnost a výstřednost. A právě taková Janis Lyn Joplin byla. Už na základní škole se odlišovala od spolužáků svou divokou a nevázanou povahou. Ta se naplno projevila na střední škole Thomase Jeffersona. I Janis pochopitelně toužila být vybrána mezi školní mažoretky, líbit se, dosáhnout úspěchu a uznání. To se jí ale nedařilo. Na mažoretku nebyla dost hezká, kluci, které si vyhlídla, se ohlíželi po jiných holkách, a tak záhy přišla na to, že standardní půvab lze do značné míry nahradit snadnou dostupností. Už ve velmi nízkém věku tak začala její naprostá sexuální nevázanost. Záhy se ovšem měla setkat i s bezohledným pokrytectvím světa. I mnozí z těch, kteří využili jejích služeb, protože od svých vysněných prostě nedostali, se pak připojili k ostatním, kteří na ní na školních chodbách plivali, házeli drobné a nadávali jí do děvek. O mnoho lepší to nebylo ani s kamarádkami. A dospívající Janis se začala bránit revoltou a provokováním. Velmi brzy si také našla cestu k alkoholu a drogám a začala šokovat a dráždit i svým zevnějškem. Lze předpokládat, že mnozí z jejích vrstevníků jí ve skrytu duše záviděli, přáli si dělat nebo alespoň zkusit to, co ona, ovšem netroufli si na to. Řešením pak bylo opovržení a posměch. „Jejich posměch mě vyhnal ze třídy, z města i ze státu,“ přizná později zpěvačka. Mimochodem, předběhněme teď na chvilku čas. V roce 1970, když už Janis Joplin byla na vrcholu slávy, konalo se na škole Thomase Jeffersona v Port Arthuru výroční setkání jejího ročníku, ročníku 1960. Janis na něj přijížděla s pevným přesvědčením, že teď si konečně všichni uvědomí, jak jí křivdili, teď jim ukáže, kam až to dotáhla, teď konečně ji čeká obdiv a uznání. V tomto ohledu se vyjadřovala i v tiskových interview. Výsledek byl naprosto opačný. Ani její spolužáci, ani Port Arthur ji nepřijali a Janis opět zůstala sama, prázdná a bezbranná. Ne už však nadlouho.

Janis Joplin - Příběh slávy, zklamání a touhy


Ještě na střední škole se Janis Joplin poměrně výrazně věnovala výtvarnému umění, malovala a současně uvažovala o tom, že by se stala zdravotní sestrou. V tom se jí ale do cesty připletla hudba. Seznámila se s muzikou Lead Bellyho a zejména Bessie Smith, o níž později prohlásila, že právě kvůli ní se stala zpěvačkou. Životní přístup a osudy jich obou jsou konec konců v lecčems podobné. I Bessie Smith, na rozdíl od Janis Joplin černé pleti, se stala nesmrtelnou díky svému expresivnímu bluesovému cítění a explozivní energii svého zpěvu. I ona vedla zcela zničující život plný průšvihů s těžkou závislostí na alkoholu. 26. září roku 1937 se zranila při autonehodě, v jižanské nemocnici pro bílé jí odmítli přijmout a vykrvácela při převozu. O mnoho let později Janis Joplin na vlastní náklady nechala na dosud neoznačeném hrobě Bessie Smith vystavět náhrobek. Samotný začátek šesté dekády strávila Janis Joplin fascinací beatnickou kulturou a literaturou. Potulovala se s batohem na zádech a odešla do Los Angeles, aby tu osobně našla hrdiny své beatnické generace. Kromě drog, alkoholu a neustálého sexu tu ovšem nic jiného nenalezla, a tak se v roce 1961 vrátila do Port Arthuru, pracovala chvíli jako číšnice a posléze se zapsala na univerzitu v Austinu, kde byl beatnický život kupodivu bohatší. Ani tady se ovšem nezdržela o mnoho déle a v roce 1962 se vydala stopem do San Francisca, kde s pomocí amfetaminu rychle zapadla do tamější komunity a začala příležitostně vystupovat po kavárnách a zpívat blues. S jejím tehdejším projevem je možné se seznámit na kompilaci The Early Years 1963-1965. Jedná se vesměs o čistokrevné dvanáctky, ve kterých už začíná být znát zpěvaččin pozdější průrazný hlas. Její vystupování ovšem sloužilo spíše k vydělání pár dolarů na drogy, nezbytnou obživu a na svobodomyslný, naprosto nezávazný život. Na určitou dobu se dokonce vydala do New Yorku, kde žila jako klasický homeless v parku a postupně se ocitala na samotném dně svých psychických i fyzických možností. Roku 1965 se pokusila o další návrat. Cílem byl opět Port Arthur, nechala se zapsat na univerzitu v Lamaru, snažila se studovat a abstinovat. V tomto místě je třeba připomenout, že Janis Joplin i po celou dobu svého krátkého divokého života neztratila hluboký zájem o literaturu. K jejím největším oblíbencům patřil Francis Scott Fitzgerald, jeho žena Zelda nebo kniha Thomase Wolfeho K domovu pohleď, anděle. V roce 1965 se opravdu intenzivně snaží vyléčit se a nabrat nové síly a vyhýbá se hudbě z obav, aby jejím prostřednictvím opět nespadla do starého života. Ale už v roce 1966 sama projeví zájem začít v Austinu zpívat s kapelou Thirteenth Floor Evelators. Do toho se ovšem opět objeví nabídka odcestovat do San Francisca, a tak Janis neodolá a vyrazí na cestu. Jižanský Austin opustila Janis Joplin 30. května roku 1966 a je asi zbytečné dodávat, že k nevelké radosti svých rodičů. Ve Friscu jí už ovšem očekával konkurz na místo zpěvačky v již zavedené kapele Big Brother and The Holding Company. Mimochodem, první polovinu názvu Big Brother si její členové vypůjčili z románu George Orwella 1984 a The Holding Company bylo dobové hovorové označení pro posedlost marihuanou. Konkurz probíhal ve staré zrušené požární zbrojnici, kde se Janis Joplin svým ostrým hlasem snažila překřičet elektrifikovanou kapelu. Zdařilo se jí to do té míry, že nedlouho poté zabušila na dveře policejní hlídka, která obdržela hlášení, že ve staré budově křičí nějaká žena. „To není nějaká žena, to je Janis Joplin,“ vysvětlili jí členové kapely. Premiéra s Big Brother and The Holding Company proběhla 10. června 1966 v Avalon Ballroom a první písní, kterou se představila, byla dnes již klasická Down On Me. Mezitím už Janis stačila zapadnout do svého někdejšího života, včetně drog a naprosto nevázaných sexuálních vztahů s příslušníky obého pohlaví. Dík dobové módě se v červenci roku 1966 přestěhovala do komuny Lagunitas, což ve výsledku velmi prospělo vyhranosti a profesionalitě projevu skupiny. Na druhou stranu členové kapely obývají komunu vesměs se svými partnerkami a Janis je opět sama, což namnoze vyřeší tím, že svazky svých spoluhráčů příliš nerespektuje, a to opět co do obého pohlaví. Velmi důležitým mezníkem v kariéře Janis Joplin se pak stalo vystoupení v červnu 1967 na slavném Monterey Pop Festivalu. Tady se nejen bleskově sblížila s Jimim Hendrixem, ale upozornila na sebe jako na skutečnou americkou bluesrockovou hvězdu první velikosti. V zákulisí festivalu probíhaly finanční tahanice ohledně práv na filmový záznam, které byly nakonec kladně vyřešeny, a tak Big Brother a Janis vystoupili na festivalu hned dvakrát. V téže době také Janis Joplin navázala své dramatické vztahy s Jimem Morrisonem z The Doors, vztahy současně erotické i nenávistné, jaké ze sebe dokážou vykřesat dvě tvrdá, ale současně i pošramocená ega. S kapelou Big Brothers and The Holding Company vydala Janis Joplin dvě studiová alba. První eponymní v roce 1967, druhé, Cheap Thrills, o rok později. Mezitím ještě stačila oslavit své pětadvacáté narozeniny 19. ledna 1967 potratem, provedeným v Mexiku. Po Monterey festivalu začala sláva Janis Joplin strmě stoupat a zpěvačka zvolna dospívala k názoru, že její dosavadní kapela už jí nedostačuje. Jednoduše se proto rozhodla kapelu opustit a obklopit se zbrusu novými hudebníky, kteří by se víc blížili jejímu jadrnému rhytm‘n’bluesovému ideálu, který je jinak vlastní především muzikantům černé pleti.

Janis Joplin - Příběh slávy, zklamání a touhy


Nová kapela Kozmic Blues Band se sešla na první zkoušce 16. prosince 1968 a koncertní premiéra proběhla v únoru 1969 ve Fillmore East v New Yorku. Janis Joplin, ve studiu stále neuvěřitelná perfekcionistka, začínala být už ovšem v obecném, nebo přesněji řečeno veřejném, životě místy problematická. Hlavní náplň jejího času se točila okolo drog a i při obrovských příjmech byly výdaje za ně neméně kosmické. V Tampě na Floridě se 16. listopadu 1969 dostala dokonce do policejní cely, poté co z jeviště sprostě vynadala přítomným policistům.Je třeba se ještě vrátit do poloviny srpna 1969 na legendární festival Woodstock. I tady patřila spolu s Jimim Hendrixem k hlavním tahounům a hlavním hvězdám. Ovšem zatímco na Jimiho Hendrixe díky prodlevám přišel čas až ráno na samotném konci festivalu, Janis Joplin vystupovala v době daleko atraktivnější. Traduje se, že její vystoupení bylo přímo prachbídné. Na jeviště se dostavila natolik zrychtovaná, že se sotva držela na nohou. Když si ovšem s odstupem mnoha let poslechnete autentický záznam z woodstockého festivalu, vyznívá všechno o poznání jinak. Navzdory nepřesnostem zpěvačky i kapely slyšíte najednou bolestný, drásavý nářek opuštěné duše. Pláč člověka, který navenek dosáhl všeho, po čem jen toužil, ale ve skutečnosti má úplně prázdné ruce.
Poslední období života Janis Joplin je spojeno ještě s jinou kapelou - Full Tilt Boogie Band - s níž v roce 1970 začala natáčet své již nedokončené poslední a zřejmě nejslavnější album Pearl. Pro něj je zásadní a důležité ještě jedno setkání, proběhnuvší na jaře roku 1970, a to sice setkání s folkovým, písničkářem Krisem Kristoffersonem. Je asi úplně zbytečné dodávat, že se jedná o seznámení ve všech slova smyslech osobní a dotažené. Pro hudební historii je daleko podstatnější, že jeho výsledkem je Kristoffersonova písnička Me and Bobby McGee, kterou Janis na své poslední album stačila natočit a která dodnes patří ke klenotům hudebních čítanek. Na Pearl jsou ovšem i další hudební perly, jako hardrocková vypalovačka Move Over, nádherně houpavá, procítěná balada Cry Baby, našlápnutý Half Moon či a capella hitovka Mercedes Benz. Pro Janis Joplin reprezentovala tahle deska nový, velmi svěží a slibný směr a byla i velice přesvědčivým nástupem do započaté sedmé dekády, nástupem, kterého se však už nedočkala. Jakkoliv se přímí účastníci nahrávání v pozdějších rozhovorech shodovali, že zpěvačka byla ze svého nového díla velmi šťastná, spokojená a plná optimismu, její osobní život s nezadržitelnou rychlostí klouzal po spirále k úplnému zmaru. Nedlouho před započetím nahrávání se seznámila se Sethem Morganem, a rozhodla se dokonce se za něj provdat. Záhy byla ovšem z tohoto dobrodruha a drogového obchodníka silně rozčarovaná, pročež se o něj dělila se svými přítelkyněmi v bezmocné snaze problém vyřešit. V Los Angeles, kde natáčení probíhalo, se ubytovala v hotelu Landmark Motor Hotel v pokoji číslo 105 a zapadla tak do starého známého heroinového prostředí. Po úspěšném a velmi plodném nahrávacím dnu 3. října se vrátila do svého hotelu. Poslední, s kým hovořila, byl nedlouho po půlnoci 4. října hotelový recepční, který jí rozměnil na balíček cigaret. Přátelé, kteří se měli zastavit, včetně Setha, se nedostavili a Janis zůstala zase sama. Sáhla po dávce heroinu, který si den před tím objednala. Shodou tragických okolností ho dealer nenechal zkontrolovat obvyklým ochutnavačem, a tak nic netušící Janis dodal silně koncentrovanou drogu. Smrt následovala bezprostředně a Janis Lyn Joplin byla nalezena o osmnáct hodin později, třicet minut před osmou hodinou večerní. Spolu s Jimim Hendrixem a Jimem Morrisonem se tak stala zakladatelkou smutného Klubu 27. Pomyslného společenství výrazných a současně sebezničujících hudebních osobností, které opustily tento svět na vrcholu slávy ve věku pouhých sedmadvaceti let. Klubu, do něhož později přibudou Kurt Cobain, Amy Winehouse a další. Bylo řečeno, že vydání svého nejslavnějšího a zřejmě i nejlepšího alba Pearl se Janis Joplin nedožila. Jak už patří k cynickým paradoxům hudebního průmyslu, i tato skutečnost určitě podepřela komerční úspěch desky a singlové nahrávky Me and Bobby McGee. Čtvrt století po své smrti v roce 1995 byla Janis Joplin uvedena do rock‘n’rollové Síně slávy. V roce 2004 obsadila v časopise Rolling Stone 46. místo v seznamu nejvýznamnějších umělců všech dob. Rovněž v časopise Rolling Stone byla pak v roce 2008 na 28. místě mezi stovkou největších zpěváků všech dob. Trvalé a neutuchající jsou také prodeje jejích nemnoha alb, kompilací a živých koncertních záznamů. To všechno svědčí o skutečnosti, že Janis Joplin nebyla pouze ikonou své doby, nebyla módním výstřelkem či reprezentantem provokativního vkusu jedné hudební etapy, jedné hudební generace. Autenticita jejího projevu je stále stejně silná, intenzivní, drásavá, ale i dojemná. Vychází a čerpá totiž ze života, byť mnohdy ne zrovna úctyhodného, ale vždy skutečného a ryzího, se vším zklamáním, pýchou i neukojitelnou touhou. Je to muzika opravdová a taková prostě přetrvává.

Psáno pro: časopis Muzikus 2020/10

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Janis-Joplin-Pribeh-slavy-zklamani-a-touhy~15~rijen~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.