Janek Ledecký - Co se děje na hmatníku českých kytarářů

Janek Ledecký
Janek Ledecký

Dalším z muzikantů, který vlastní české kytary, je Janek Ledecký. Zavítal jsem do pražského divadla Kalich, kde jsme si asi hodinu povídali. Prostředí prázdné kanceláře s atmosférou nervózního režiséra ve vzduchu nebylo zrovna ideální k rozjímání, avšak příjemný rozhovor s tvůrcem muzikálu Hamlet, jako kdyby skryl tyto pocity pod silným závojem.

Janek Ledecký se narodil 27. 7. 1962 na Vinohradech. Mezi lety 1968 až 1970 se začal věnovat klasické kytaře u profesorů Bierhanzela a Bubrleho. Během studia na Právnické fakultě University Karlovy byl přijat do skupiny Žentour, kde působil od roku 1982 až do roku 1992, kdy vydal své sólové album Na ptáky jsme krátký. V současné době hraje v muzikálu Hamlet. První kytara, kterou vlastní, je od mistra kytaráře Petra Procházky a je to celomasivní nástroj model Grand Concert. Vrchní deska je cedrová, zadní deska a luby jsou palisandrové. Krk je sedmidílný z mahagonu a prokládaný javorem. Hmatník je obložen javorem a spolu s kobylkou jsou z palisandru. Obvodové výložky jsou mahagonové, použita perleť je pravá - abalon. Menzura je 650 mm. Kytara je osazena ekvalizérem Fishman a ladící mechaniky jsou Gotoh SG 38. Další je rezofonická kytara od firmy Amistar a nese označení Style "O" Cutaway. Korpus je mosazný, kombinovaný s grafitem. Na rezonační desce je javorová kobylka a v těle je zabudovaný snímač. Krk je mahagonový, prokládaný javorem, a hmatník je z ušlechtilého dřeva. Ladící mechaniky jsou od firmy Gotoh, nultý pražec je z kosti a kytara má menzuru 645 mm. Tolik kytarová faktografie a nyní již k rozhovoru.

 

Jaký styl hraješ?

To jsi mě zaskočil. Budou to asi písničky. Myslím, že to jsou písničky. Vyrostl jsem na muzice generace Woodstocku - Bob Dylan, Roling Stones, Beatles a další. Nikdy jsem neměl touhu zařadit se do nějakého proudu, i když Žentouru se tehdy říkalo nová vlna a bylo to úplně něco jiného, než jsem do té doby hrál. Prvních pět let v Žentouru jsem se prosazoval s nějakým autorstvím jen velmi nesměle. Ale můj styl jsou písničky, které se dají zahrát na spoustu způsobů.

Jak dlouho už hraješ od té doby, co jsi poprvé uviděl kytaru?

Myslím, že to bylo v první třídě. U nás nebylo piáno, ale měli jsme doma kytaru. Moje máma na ní hrála. Uměla jen takovou tu základní sadu akordů, se kterou se daly zahrát trampské písničky jako Bedna od whisky a tak. V první třídě mě naučila na kytaru písničku o takovém malém bubeníkovi, který jde před vojsky a bubnuje. Bylo to hrozně smutné, ale vtip byl v tom, že to bylo na dva akordy a dalo se to zahrát jen na dvě struny. Tuším, že se tam přehazovalo z D na G. A to jsem byl tenkrát schopen zahrát. Ve třetí třídě jsem začal chodit na klasiku. Učil jsem se běžné klasické skladby, etudy od Fernanda Sora, Ferninando Carulliho, Johanna Sebastiana Bacha. Hrál jsem to z Jirmala.

Co ti dělalo problémy, když jsi začínal?

Asi jako každého, kdo začínal hrát na kytaru. Bolely mě prsty a s tím mám problém i teď. Díky mému životnímu rytmu nehraji třeba celý týden. A to se samozřejmě projeví, takže jsem zjistil, že je třeba cvičit už jen kvůli těm prstům. I když nemám žádné zásadní kytarové ambice.

V čem spočívá tvoje cvičení?

Hraji, stupnice mě nikdy moc nebavily, ale cvičím je. Taky si pouštím bluesové desky a s nimi si hraji.

Hrál jsi ještě na jiný nástroj než na kytaru?

V podstatě ne. Na piano jsem samouk. To používám, když skládám, protože jsem přišel na to, že každý nástroj dostane člověka do jiné nálady a začne přemýšlet trochu jinak. Kdybych si vzal do ruky trumpetu, tak z toho asi moc nebude, ale u toho piana jsem se naučil pár základních akordů a něco jsem i složil. Ale když mě vidí hrát lidé, kteří mají alespoň základní povědomí o klavíru, tak se smějí, jaké mám prstoklady. Do hudebky kvůli tomu už asi chodit nezačnu.

Proč sis vybral tuto kytaru od Petra Procházky?

Protože je krásná, dobře hraje a alespoň v těchto věcech se snažím být patriot. Když se u nás vyrobí dobrá věc, tak z toho mám vždy radost. Už jsem měl fantastickou šestku od Františka Furcha, ale ta skončila neslavně, bohužel. Podlehla mému emočnímu kolapsu na Vánočním koncertě, kde jsem jí roztřískal. Strašně se to tam semlelo, povolily nervy a já zásadně neubližuji lidem, kteří za to můžou, i když by zasloužili pěstí. Tím pádem rozbíjím věci, a to ještě svoje. Zvláště ty, které mám nejraději, takže tam to byla ta Frantova kytara.

Všichni známe verzi z televize. Pověz, jak to bylo doopravdy.

V televizi se to vystřihlo. Byl to asi dvanáctý koncert toho turné Sliby se mají plnit o Vánocích. Dělali jsme to s Wihanovým kvartetem a abych pravdu řekl, tak ozvučit napůl elektrickou kapelu, ještě se smyčcovým kvartetem není žádná sranda. A udělat to v Lucerně. Ještě k tomu jsme měli na zádech "ruksak zodpovědnosti", protože se to točilo pro Český rozhlas, pro televizi a ještě to vysílala živě Evropa 2. Přijel jsem tam a asi jsem musel předtím udělat nějakou hroznou věc, protože byla kompletně vyměněná pódiová technika. Byly tam jiné bedny, jiní zvukaři a já jsem měl jiného kytarového technika, který nevěděl, že když se ladí akustiky, tak se s kytarou musí odejít z pódia. Akustika totiž sbírá při koncertě různé alikvóty a tóny od jiných nástrojů, takže ji na ladičku nenaladíš. A já jsem mu dal překontrolovat dvanáctistrunku, protože jsem věděl, že na ní příští písničku vynáším a do toho vstupuje to kvarteto. Muselo to být perfektní. No a on mi ji přinesl a byla úplně rozhozená. Při třetí písničce praskla bubeníkovi blána, i když si je ten den vyměňoval. No, nevadilo, zahrál jsem dvě věci od Boba Dylana a jelo se dál. Potom nebyl dobrý zvuk a všichni začali ukazovat, ať se přidá, takže za chvíli to začalo houkat, a pak už houkalo úplně všechno. Do toho mi na dvanáctce odešla aktivní elektronika. Všechno to houkalo stále víc a víc a já už jsem to nevydržel. Bylo to zrovna při písničce Láska nás drží nad vodou, při závěru koncertu. Ten pocit, co zažívají lidé na pódiu, nikdo nezažije. Všichni říkali: "To bylo v pohodě". Ale prostě nebylo. Pak to tam vybouchlo a já jsem praštil s tou kytarou jak Kissáci. Taková krásná kytara to byla. Takže se Frantovi ještě jednou omlouvám. On se mnou od té doby v podstatě nemluví. Docela to chápu.

A tuto kytaru sis vybral nebo sis ji nechal postavit?

Mám strašně starého Seagulla, kterého mám rád, ale začíná se bortit a špatně ladí. A já jsem věděl, že desku Na chvíli měj rád budeme nahrávat unplugged a musím mít proto naprosto spolehlivé kytary. U Martina Maxy jsem viděl kytaru, která je od Petra Procházky a strašně se mi líbila. Takže jsem za Petrem zašel a on mi řekl, že si musím vybrat dřevo, ale já jsem ani nevěděl jaké, jenom jsem věděl, že se mi líbila ta Maxova. Chtěl jsem, aby to prostě dobře hrálo a dobře vypadalo. Když mi řekl, že by to trvalo tři měsíce, tak jsem si šel vybrat z těch vzorkových. No, a vybral jsem si tuhle. Nikdy jsem neměl kytaru s takhle malým tělem, ale na to, jak má malé tělo, tak má strašně pěkný a vyrovnaný zvuk. Nechal jsem si jí osadit snímačem Fishmann a jsem s ní spokojený. Asi se ještě budu snažit dostat struny o kousek níž, protože člověk to po dvouhodinovém koncertu ocení.

Jak často ji používáš?

Mám ještě dvanáctku Takamine a používám je tak půl na půl. Pak mám ještě rezofonickou kytaru Amistar. Ale musím říct, že na koncertech na ni hraje Míša Kovalčík, protože na ni ještě neumím současně hrát i zpívat. Ale je to nádherný nástroj. Je velice inspirativní. Sháním nějakou školu hraní na "plecháče", jak se ladí a tak.

Takže nikdy není pozdě se něco naučit, co?

To vůbec ne. Taky hraji ještě na foukačky.

Mohl bys tu od Petra Procházky srovnat s nějakými sériovými kytarami?

Musím říci, že co se týká ladění, tak mě Petr velice příjemně překvapil. Ta kytara drží celý koncert naladěná a to do toho celkem dost řežeme. Má příjemně vyrovnaný zvuk. Od tohoto korpusu nemůžeš čekat, když do toho bouchneš, že bude mít takové ty basy, až ti budou plandat kalhoty. Ale ve studiu je to naopak fajn, když máš vyrovnaný zvuk. Speciálně akustiky mají každá jiný zvuk, a proto je dobré vzít jich víc, protože každá sedne do jiné písničky.

Pro jaký styl by se mohla ještě hodit?

Určitě se na ní může válcovat country a je dobrá na prstovou techniku. To spousta kytar není. Já hraji z devadesáti procent trsátkem, ale má i pěkně plný zvuk, když se hraje prsty.

Zkoušel jsi to i s prstýnky?

S prstýnky jsem to zkoušel, ale přišlo mi to asi tak plynulé, jako když jsem se učil chodit na chůdách. Asi to chce cvik.

Zkoušel jsi na ní hrát Fernando Sora nebo Ferninanda Carulliho a zavzpomínat si na klasickou školu?

Na tuhle ne. Ale uvažuji, že bych si pořídil dobrou španělku.

Bude od Petra Procházky?

Možná, že ano. Prosil jsem ho, aby mi nějakou ukázal, ale už si asi nepamatuji, jaký má mít nylonka zvuk.

Chtěl bych se zeptat, jak se na kytaru od Petra Procházky hrají techniky jako jsou legata, vytahování, flažolety a podobně?

Na vytahování jsem zvyklý z elektriky a zjistil jsem, že mi to dělá potíže, protože hraji na dvanáctky. Tak teď tam mám na prvních třech strunách jedenáctky a dobře se vytahuje, ale zároveň drží basy. Dělám to tak, že kupuji dvanáctky a pak ještě dokupuji tři jedenáctky.

Jak často je měníš?

V podstatě každý druhý koncert, takže je docela jistota, že to nepraskne. Někdy se to semele a před koncertem zjistím, že by chtěly vyměnit. Ale přijít na koncert s čerstvě nataženými strunami je risk. Pořád se to rozlaďuje a nechce si to sednout.

Jaké používáš struny?

Většinou D'Addaria.

A trsátka?

Dunlop 0,73 mm na akustiku a na elektriku 0,88 mm.

Říkal jsi, že ta kytara od Petra Procházky má malé tělo. Jak je to s krkem? Jaký má tvar a lak?

Já potřebuji spíše standardní krk. Už nemůžu mít užší krk, protože mám velké prsty. Úzký krk jsem měl na dvanáctistrunce, ale tam jsem zjistil, že v první poloze v podstatě není možné zahrát akord tak, aby struny nedrnčely. Zjistil jsem, že to bylo tím úzkým krkem.

A lak?

Je tam (Janek se směje). Třeba ten můj Seagull má matný lak a tam není skoro znát, že tam nějaký je. Ale mně se nepotí ruce, takže mi lesklý lak nevadí. Mám tedy lesklý lak.

Používáš na pódiu aparát nebo to "ženeš" rovnou do P. A.?

Na elektriku mám Marshalla Valvestate, ale akustiku posílám zvukařovi s uctivou poklonou. Na poslední desce Na chvíli měj rád přinesl Miša Kovalčík Line6 POD a to musím říct, že mi vstávaly vlasy na hlavě. Měli jsme tam Marshalla a starého Voxe a byli jsme překvapeni, co z toho PODa lezlo. V některých momentech při natáčení prostě zvítězil.

Co chystáš do budoucna? Muzikál má už jen několik repríz, tak co bude dál?

No právě. Píšu další.

Jak se bude jmenovat?

Bude to Galileo. Narazil jsem na téma, které mě opravdu vzalo, a studiem historických materiálů jsem se jen utvrdil v tom, že je to výzva.

Psáno pro časopis Muzikus