přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraJan Michálek - Nekopíroval, jen se učil.

01.06. | Autor: Milan Kopecký | sekce: pro muzikanty - články

Jan Michálek - Nekopíroval, jen se učil.


Jan Michálek vyrábí ve své nenápadné dílně v Jihlavě kytary. Za posledních bezmála třicet let ušel obrovský kus cesty. Od první kytary modré barvy, kterou prodal jistému folkaři na Třebíčsko, až do dneška, kdy má ve spojení s jednou slovenskou značkou nakročeno na německý trh. Jeho kytary - ať s logem Michálek nebo jiným - spojuje za ta léta jedno: z vlastní konstrukce vycházející výjimečný zvuk.

V dobách, především v 90. letech, kdy se v Čechách hodně kopírovaly kytary z Ameriky a jiných zemí, šel Jan Michálek vlastní cestou a tak trochu proti všem. Dnes ale ví, že to byla dobrá cesta. Své nástroje začínal konstruovat z levnějších materiálů a všechny nové poznatky dlouho zkoušel, jestli skutečně fungují. Tak došel k nástroji, který hraje ve všech kytarových polohách.

Jan Michálek - Nekopíroval, jen se učil.


Houslař
Jan Michálek se v 70. letech vyučil houslařem. „Kytary jsem si dělal doma na koleně, ale nebylo to ono,“ říká. V Lubech u Chebu, u tamní továrny Cremona, bylo učiliště. „Myslel jsem, že i tam budu dělat kytary, nakonec mě ale zařadili mezi houslaře. Byl jsem z toho zděšenej, ale mistr mi pořád vštěpoval: ,Houslař umí s tím materiálem daleko víc než kytarář, kterýho si tady učí pro fabriku. A jako houslař si kytaru vždycky dokážeš udělat.‘“
Houslařina mu strašně pomohla, pokračuje v rozhovoru: „Naučila mě vidět do materiálu, zpracovávat materiál, přemýšlet o materiálu. Po učňáku jsem cítil, že chci ještě lepší vzdělání, odešel jsem tedy na průmyslovku do Kraslic. Byla to v té době v Evropě jedinečná škola, která se zabývala výrobou hudebních nástrojů, ale hlavně akustikou - hudební a fyzikální - na poměrně vysoký úrovni. Jezdily tam exkurze z Itálie, Jugoslávie, Německa.“
„Když to shrnu, tak celý svůj následující profesní život čerpám z vědomostí, které jsem tam získal. Víte, jak byste tu kytaru chtěl, protože na ni sám hrajete, máte povědomí o materiálech, znáte tu teorii a umíte to spojit,“
dodává jihlavský kytarář Jan Michálek.

Jan Michálek - Nekopíroval, jen se učil.


Devadesátá léta
Řemeslu se naplno věnuje od roku 1991. Před tím pracoval v kdysi slavné jihlavské Klavírce. Tam se také setkával s věcmi týkajícími se akustiky, rezonančních desek apod. Po roce 1990 ale všichni začali podnikat a Honza Michálek začal taky. „Od začátku jsem měl jasno, že nechci dělat žádný kopie. Byla to taková doba, někdo přivezl ze Spojených států plán kytary a byla tady spousta kytarářů, kteří vyráběli kopie. Já tohle nechtěl. Sice všichni chtěli kopie a já byl tak trochu za exota, chtěl jsem dělat svoje vlastní kytary. A říkali mi: To nebude nikoho zajímat.“
Po nějaké době se ale situace mění, zákazníci jihlavského kytaráře od něj kupují nástroje proto, že zkrátka znějí jinak, že mají vlastní a nezaměnitelný zvuk a vlastnosti.
První kytary v 90. letech vznikaly po večerech. „Na prvním místě bylo se uživit. Dělal jsem opravy hudební nástrojů, potahoval smyčce. Byly roky, kdy jsem musel chodit ještě do práce, dělal jsem letadla. To abych to své řemeslo udržel. Měl jsem ale pořád svůj sen: dělat pokud možno mistrovský kytary, který budou hrát co nejlépe. Díky těm opravám mi rukama prošly stovky, stovky nástrojů. Viděl jsem, jak to ty firmy dělají, trochu jsem o tom spekuloval.“

Jan Michálek - Nekopíroval, jen se učil.


Sám sebou
Jan Michálek si tedy stojí za odhodláním vytvářet vlastní nástroje, vlastní technologií a tak trochu i s výrobním tajemstvím. „Ty ostatní kytary vám otevřou svět, abyste viděl, jak to dělají jiní. Když do toho tedy vidíte, řeknete si: Proč oni to dělají takhle? Pořád jsem chtěl dělat kytaru, která se bude odlišovat od těch ostatních tisíců kytar na trhu - bude nadstandardně dobře hrát, ladit, bude nadstandardně dobře udělaná.“
Cesta ke zvuku je vlastně alfou i omegou celé mnohdy trnité cesty. „Můžete mít kytaru řemeslně skvěle zpracovanou, všechno na desetinu milimetru. Sáhnete ale na ni, a ona nehraje. Pak je to všechno na prd.“
Tak vznikla kytara s označením „M“, která má od 90. let stále stejný tvar a pořád výjimečný zvuk. Stojí za ní stovky a tisíce hodin přemýšlení, spekulací nad vnitřním uspořádáním, materiálem apod. „Stane se mi, že mi zavolá zákazník a má ode mne třeba osmnáct let kytaru. Chce tam udělat generálku. A povídá: ,Chtěl jsem si koupit ještě jednu kytaru, chodil jsem po krámě a nástroj se stejným zvukem jsem nenašel‘, což mě osobně velmi těší. I když vývoj se nezastavil, dnes už bych takovou kytaru postavil malinko jinak, ale jak říkám, těší mě to.“
„Určitou tloušťku může mít vrchní deska, určitým způsobem do ní uděláte otvor. Pod deskou jsou žebra, která mohou být libovolně postavená. Je jen na vás, jak to provedete, aby to hrálo. Jde o to, aby každá frekvence na té kytaře hrála při konstantním úderu stejně nahlas a stejně dlouho. To je dobrá teorie, co se provedení týká, alchymie, ale tak to je,“
směje se.
První kytara, kterou Jan Michálek v 90. letech prodal, měla modrou barvu, taková byla tehdy móda. „Přijel jeden pán od Třebíče, nějaký folkař, a koupil si ji,“ usmívá se.

Jan Michálek - Nekopíroval, jen se učil.


Dřevo - základ zvuku
Aby kytara hrála a hrála dobře, musí být vyrobená z určitého typu dřev. Lze vyrobit kytaru z laciného dřeva, lze vyrobit kytaru z velmi drahého, luxusního dřeva. Jan Michálek je zastáncem tradičního přístupu: Ví, co je dobré na vrchní desku, na luby a spodní desku, ví, z čeho má být krk. „Dospělo se k tomu, že se používají osvědčené materiály. Když použijete něco jiného a postavíte kytaru úplně stejně, tak bude hrát jinak, než si přejete. To je skutečnost.“
Na vrchní desku používá v současné době jihlavský kytarář zásadně smrk. „Rezonanční dřevo je na celém světě jenom jedno, je to smrk. Neexistuje rezonanční javor, borovice nebo buk. A to jsou zase ty poznatky ze školy. Aby bylo dřevo rezonanční, musí splňovat určitý parametry, a proto každý smrk není rezonanční. Ten správný roste zpravidla ve vyšších nadmořských výškách, v Itálii, severněji v Alpách. Jsou tam minerální látky, které se do toho dřeva dostávají, potřebujeme, aby mělo co nejhustší a zároveň co nejrovnoměrnější letokruhy. A tyhle parametry splňuje jen některé dřevo. Osobně preferuju evropský smrk. Existuje i americký (Pozn. autora: Nazývá se sitka.), já chci ale jen evropský.“ A pak musí takové dřevo přirozeně schnout, což trvá několik let. „Nemůžete ho rychle vysušit v průmyslové sušárně, má se přirozeně zbavit své vody.“
Kytarář musí vědět, jaký materiál chce. Musí vědět, kde ho koupit, a mít jistotu, že to je to, co chtěl. Jan Michálek rozhodně nekupuje celé stromy a ani mu, až na výjimky nikdo nevolá,, že porazil smrk a že by se hodil na výrobu kytary. Dřevo, jako každé jiné zboží, se dá koupit, dodává se v deskách, které následně kytarář upravuje, ohýbá a polepuje, přesně podle svého získaného know-how.

Jan Michálek - Nekopíroval, jen se učil.


Vrchní deska a ten zbytek
Vrchní deska je základ, je zásadní k tvorbě zvuku. Důležitá jsou žebra pod deskou a jejich umístění. Luby - jinými slovy ohnuté boky těla kytary - a spodní deska tvoří jakýsi obal zvuku. „Aby ten zvuk byl silný, dynamický, aby měl hodně vyšších harmonických tónů, sustain. To vše se odehrává na vrchní desce, sama ta deska ale zvuk nevytvoří.“
Nejluxusnější kytaru Jan Michálek vyrobí kombinací smrku a javoru. „Vrchní deska smrková, luby a spodní deska javorová. To je jako u houslí, tam je to totéž.“ Ve světě platí pravidlo, že luby a spodní deska se mohou vyrábět z asi pěti druhů materiálů.
I javor, ale nemůže být ledajaký. Musí splňovat určité vlastnosti. Takové stromy rostou v Itálii, v Dolomitech, ale i na Slovensku. „Ale i v bývalé Jugoslávii jsou místa, kde rostou jedny z nejcennějších javorů.“ Z javoru, dále se dozvídám od jihlavského kytaráře, moc firem ale nedělá. Je to drahé, náročné na zpracování. „Často vidíte nabídky firem, a až mezi těmi jejich nejdražšími modely jsou javorové kytary.“

Mahagon, palisandr a další
Když kytarář nepoužije javor, může použít mahagon. „Mahagon sice roste na několika místech světa, botanicky je to pořád mahagon, ale podstatně se liší svými vlastnostmi. Jinak kombinace smrkové desky a mahagonu není špatná, pokud ten mahagon má správné vlastnosti.“
Dalším dřevem je palisandr. Je to ale složitější otázka. Palisandrové dřevo na trhu je, ovšem není kvalitní pro výrobu mistrovských nástrojů. Ten správný palisandr se nesmí volně kácet, podléhá to oficiálnímu povolení, a dřevo je tak velmi drahé. „Dřevo si můžete koupit, ale musíte si koupit i certifikát. Dřevo na jednu kytaru stojí třeba deset tisíc, ten certifikát ale třeba čtyřcet tisíc. A musíte ho mít, jinak jednáte nezákonně,“ dodává Jan Michálek. Lidé mají tu a tam doma staré palisandrové kytary, které mají díky ceně materiálu dodnes vysokou hodnotu, a navíc pořád skvěle hrají. „Dnes také lze vyrobit kytaru z palisandru, ale za velmi vysokou cenu, právě kvůli tomu materiálu.“
Krk kytary, myšleno špičkového nástroje, se vyrábí v podstatě ze dvou materiálů - mahagonu nebo javoru. „Je pravidlo, že na světlou javorovou kytaru se dává javorový krk, na kytaru z jiných dřev většinou mahagonový, ale zase to musí být ta speciální dřeva.“ V době mé návštěvy v kytarářské dílně leželo na stole tělo kytary vyrobené z exotického dřeva cocobolo, což je druh palisandru. „Dělal jsem taky ze dřeva ovangkol. Ale blbě se to ohýbá, je to velmi tvrdé a není záruka, že ta kytara bude výborně hrát.“ (Pozn. autora: Jedná se o dřevo ze stromu Guibourtia ehie ze západní Afriky, viz Muzikus č. 9/2011.)

Náš zákazník - náš pán
O svých zákaznících mluví jinak skromný a nenápadný mistr Michálek stejně. Nicméně na jeho kytaru hraje Nohavica, Plíhal, Bende a řada dalších. „Všechno to začalo tak, že jsem jednu kytaru dal do obchodu v Olomouci, kde si jí všiml Karel Plíhal. Zahrál si na ni a koupil si ji. Pak měli nějaké společné hraní s Jarkem Nohavicou, a tak jsem dělal kytaru i jemu,“ říká skromně s tím, že zákazníky nedělí podle jejich mediální známosti. Radost mu udělá takový člověk, který přijde a přesně ví, co od toho nástroje čeká.
„Taky jsem vyráběl sedmistrunnou kytaru pro Jarka Nohavicu. Je to atypické, ale docela zajímavé. Používalo se to v Rusku někdy ve 20. a 30. letech. Je to otevřené ladění a myslím, že to zní na prázdných strunách jako D moll. Je tam přidaná spodní basová struna.“

Master luthier
Jan Michálek se v posledních letech nevěnuje jen své vlastní značce kytar - Michálek - ale staví kytary pro slovenského obchodníka Ottu Halabicu. „Pan Halabica je člověk, který už před mnoha lety měl vizi malé dílny, kde bude vyrábět top kytary. Proto už před lety začal schraňovat dřevo, což je to nejdůležitější. Po několika pokusech s jinými kytaráři se ocitl tady. Původně jsem ho odmítl, pak jsem ale souhlasil. Přivezl mi plány, jak mají ty kytary vypadat, a řekl: ,Ty vymyslíš ten vnitřek, aby to hrálo.‘ Kytary pro pana Halabicu vyrábím z jeho vlastního materiálu.“
Tak se v dílně Jana Michálka rodily první nástroje s jiným tvarem, než jsou ty jeho vlastní. „Bylo to dost rychlé, ani jsem si nestihl na to zahrát. Natáhl jsem struny a tam venku čekalo auto a vezlo to do Frankfurtu na veletrh.“
„Já jsem vlastně v pozici, které se v cizině říká master luthier. Třeba firma Gibson vyrábí pod svou značkou drahé akustické kytary a uvnitř je štítek se jménem konkrétního kytaráře, který to vyráběl. Takový je a bude můj vztah k nástrojům pana Halabici,“
říká Jan Michálek. Úspěch na německém veletrhu ještě ale neznamená, že se kytary, za skutečně ne malé peníze, budou u našich západních sousedů ve velkém prodávat. K tomu je třeba oficiální distributor, mediální známost a nejlépe test kytary v odborném časopise.
„Ta cesta je skutečně složitá. Nicméně se objevil člověk - obchodník z města Neustadt an der Weinstrasse u západní francouzské hranice -, kterému se kytary líbily.“ Mezi tím uplynulo pár měsíců a v únoru letošního roku skutečně vyšel časopis Grand Guitar a test kytary, kterou v Jihlavě na Vysočině vyrobil Jan Michálek, tam je a dopadl velmi dobře.

Kytarářský sen
„Obrovským zadostiučiněním po sedmadvaceti letech podnikání je to Německo. Když mě tady někdo bude v Jihlavě plácat po rameni a říkat mi, že dělám skvělý kytary, tak je to dobrý, tohle je ale úplně jiný level. A v podstatě to platí i jinde: Máte kapelu nebo nějaký jiný produkt, zvedněte se a jeďte někam, kde vás nikdo nezná a kde je možná konfrontace s podobnými produkty. A to v těch kytarách platí.“
Jan Michálek, kytarář ze skromné dílny kousek od centra Jihlavy, svým myšlenkám a vizím od začátku věřil. „Teď si hlavně přeju, aby mi sloužily oči a ruce, abych zůstal zdravej a mohl se tomu svýmu řemeslu ještě pár let věnovat,“ vyznává se na závěr.

Psáno pro: časopis Muzikus 2018/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Jan-Michalek-Nekopiroval-jen-se-ucil~01~cerven~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;
tagy
 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.