muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

klávesyJan Kořínek - Bluesman a hráč na Hammondovy varhany

8.11.2020 | Autor: Milan Kopecký | sekce: pro muzikanty - články

Chanda Rule

foto: Georg Cizek


Jako kluk jsem doslova hltal Skoumala a Šlitra. Oba hráli světovou muziku.

Jan Kořínek se narodil do hudební rodiny a nezbylo mu nic jiného než hrát na piano, píše Honza na svém webu. Je synem Miroslava Kořínka, skladatele a klavíristy ze studia Ypsilon, autora úprav klasických oper pro pražské malé divadelní scény. Od Suchého a Šlitra si to namířil přímo k Rayi Charlesovi. Hudebně osudnou se mu, již coby studentovi, stala cesta do USA, kde skutečně přičichl k hudbě, kterou provozuje dodnes, totiž k blues.

Hraje na Hammondy, piano, občas na kytaru, baskytaru. Spolupracuje s celou řadou umělců, od těch komerčně známých až po ty známé jen ortodoxnímu bluesovému publiku. Vyjmenovat všechny kapely Honzy Kořínka by vydalo na hodně řádků, jeho patrně nejzřetelnějším projektem je Groove, do kterého zve muzikanty napříč Evropou a Amerikou. Hrává pravidelně v České republice a zahraničí.

Narodil jste se jako Husákovo dítě, otec vás ale přivedl ke swingové hudbě, která měla k tehdejšímu zřízení na míle daleko. Jak to tenkrát bylo?
První hudba, do které jsem se zbláznil, byl Ivan Mládek, což byl hluboký swing se super texty. Pamatuji si, že mi byly tři čtyři, sedím někde se sluchátky a poslouchám z desky Mládka. Naši mi vždycky říkali, že mě někam posadili a já tam hodiny seděl a poslouchal. To byl můj kontakt s hudbou. Samozřejmě, hudbu jsem slyšel pořád, táta doma pořád skládal. Pak jsem to slyšel třeba v rozhlasové pohádce. Tenkrát táta dělal hodně s Karlem Weinlichem nedělní pohádky. Dodnes si některé pamatuju včetně hudby.

A co Suchý, Šlitr?
Ti přišli hned potom. Od pěti let jsme to pořád poslouchali v autě, nechtěl jsem slyšet nic jiného. Třetí hlavní influence byl Vodňanský-Skoumal. Skoumal - všechno, co hraje, je tak daleko, světová hudba, propojení blues s jazzem. Nikdo jiný mě (z prvních hudebních zážitků) tak neovlivnil jako Skoumal, a samozřejmě Šlitr.

To vysvětluje vaši cestu k pianu.
Táta se mě jednou zeptal, jestli chci hrát na piano, a já řekl, že jo. Nevěděl jsem, co to znamená. Sedli jsme si, začali hrát. Pak jsem chodil do lidušky, nebylo to zrovna příjemný. Nechtěl jsem cvičit, nechtěl jsem nic. To mi vydrželo do dneška. (smích) Ale říkali, že jsem byl talentovaný.

V šestnácti letech jste jako student odcestoval do USA na výměnný pobyt a tam se ve vašem hudebním vnímání něco stalo.
Ještě předtím jsem objevil Raye Charlese. Asi jako pětiletý jsem ho dokonce viděl, byli jsme s tátou v Paláci kultury. A táta povídal: „Teď přivedou slepého pána a on bude hrát na piano.“ Ten koncert mě hodně ovlivnil. V patnácti letech jsem objevil výběr Best of Ray Charles a našel jsem tam písničku Makin’ Whoopee. Dva měsíce jsem nemohl poslouchat nic jiného než tuhle píseň. Úplně mě uhranula.
A takhle jsem v té Americe skočil do té jejich tenkrát populární hudby. Rodiče toho člověka, u kterého jsem bydlel, milovali Milese Davise, Nata Kinga Cola a další. Byla to doba, kdy třeba Eric Clapton vydal Unplugged. Zjistil jsem, že to je hodně blízko tomu, co se mi líbí. Začal jsem jít po tom, odkud on to vlastně získal. A přišel jsem zpátky k Charlesovi, pak k B.B. Kingovi, kterého jsem do té doby neznal.

Sharon Lewis

foto: Josef Bednář


To jsme pořád ve fázi, kdy hrajete na kytaru, na basu...
Už jako malý jsem nechtěl cvičit na piano, na pionýrských táborech u ohňů jsem přičichl ke kytaře a jamoval doma s tátou na baskytaru. Pobyt v USA mě vlastně poprvé vrátil k pianu. Podruhé jsem se k němu začal více vracet před pár lety.

Neopakovatelný zvuk Hammondů

Po pár letech jste se setkal s typickým soundem, který vás doprovází dodnes, s Hammondkami. V Českém rozhlase v pořadu Jazz (2014) jste řekl, že prvním varhaníkem, kterého jste slyšel, byl Jimmy Smith z kazety, kterou vám půjčil kolega. Tehdy jste ale nevěděl, o jaký nástroj se jedná...
Bylo to v roce 1995. Ani jsem tak neřešil, a hlavně nevěděl, co to je za nástroj, spíš jsem vnímal celý ten zvuk kapely. Slyšel jsem basu, která zněla jinak než strunná basa. Vznikla tam úplně jiná barva a pocit. Nebyly to kostelní varhany, zvuk byl neopakovatelný a zvláštním způsobem naléhavý. V té době jsem se dostal k Tondovi Smrčkovi do kapely a ten mi řekl, že to jsou Hammondy. Asi o dva týdny později mi je sehnal, digitální malý modul. Od té doby jsem to začal zkoumat a hledat, co se s tím dá dělat.

Chris Cain

foto: Alain Broex


Říká se, že zvuk nástroje inspiruje a neopakovatelný zvuk Hammondek je inspirace nekonečná. Jak to vnímáte?
Ono je to jednoduché, ale pomocí táhel se dá vytvořit asi 16 milionů kombinací zvuků. To je docela dost, ale je to v té jednoduchosti, že vytáhnu táhlo, a dostanu z toho jiný pocit. Představuju si barvu, nastavení táhel mi ukazuje barevnost toho zvuku. Když vytáhnu jedno táhlo, zní to jako flétna, jednoduše. Když vytáhnu všechny, vznikne plný, obrovský zvuk. Když se k tomu přidá efekt Leslie -pomalý, rychlý-, tak se dá zase měnit naléhavost toho tónu. Je tam nekonečně možností ve vyjádření pocitu. Je tam ještě expression pedál, jediná možnost, jak řešit dynamiku nástroje. Bez toho pedálu se nedá pořádně hrát, práce s tímto pedálem je jedna ze zásadních věcí hry na Hammondy.

Máte nějakou svou oblíbenou kombinaci táhel?
Mám pár kombinací. Když vygraduje sólo, vytáhnou se všechna táhla, roztočí se Leslie, to je taková nirvána. Mám rád, když mám vytažené první tři a poslední táhlo, první a poslední atd. Pak existuje ještě pár milionů nastavení. Když do toho člověk hrábne, pak si říká: aha, to je taky dobrý.

X-Ray Blues

foto: Christine Pierach


Hrával jste mimo jiné na basu. U Hammondek se basová linka hraje levou rukou, průpravu ve vedení typického „walking bass“ jste tedy měl. Dá se to tak jednoduše převést ze strun do kláves?
Tu a tam mi volají na koncert, kde mám hrát na basu. Tam mám možnost se soustředit jen na tu basu. Když pak třeba po týdnu hraju zase na koncertě na Hammondy, tak mě inspiruje to, co jsem objevil na tu basu. Řekl bych, že nehraju basu jako varhaníci, snažím se levou rukou hrát spíš jako basista na varhany.

Dnes mnoho mladých lidí touží hrát blues či jazz. Tyto směry se vracejí, staré nástroje jsou v posledních letech znovu v popředí. Nemám na mysli jen Hammondy, ale i piana Rhodes a Wurlitzery apod. Co byste jim z pozice zkušeného hráče poradil?
Poslouchat a poslouchat. Ne že by to měli poslouchat, ale měli by to chtít poslouchat. Je důležité, aby poslouchali to, co chtějí poslouchat, nejlépe znovu a znovu, aby se zbytečně nepřehlcovali množstvím té hudby a klidně šli do hloubky. Mně se stává, že třeba měsíc poslouchám jednu písničku a jsem z toho úplně hotovej. A je důležité neposlouchat jen svůj nástroj, ale nechat se inspirovat ostatními nástroji, zvlášt zpěváky a o čem zpívají. Tato zkušenost rozšiřuje představu o tom, jak je docílen celý sound nahrávky, kterou milujeme. Mám teorii zvyšování rozlišení, jako je u digitálních foťáků. Člověk tím hlubokým poslechem získává informace a je to pořád překvapující. Je to super věc.

George Freeman

foto: Rudolf Spiegl


V blues a jazzu je rozhodující styl. Mnoho velkých jmen má svůj vlastní styl hry, své riffy apod. Dá se v těch velkých jménech podle zvuku vyznat, aniž bychom je skutečně viděli?
To souvisí s tím poslechem. Když se člověk do někoho zblázní, tak ho musí poslouchat co nejvíc. Pak může přejít na někoho jiného, třeba na jeho učitele. Například Kings of the Blues. Je rozdíl mezi B.B. Kingem a Albertem a Freddie Kingem ve způsobu hraní, v jejich vlivu. Je tam ale pro všechny mistry jedna společná věc: všechno, co zahrají (i nezahrají), myslí absolutně vážně, absolutně do hloubky. Měl jsem možnost spolupracovat s mnoha muzikanty, například s Chrisem Cainem, Guy Kingem nebo Carlosem Johnsonem, kteří mají svůj sound, ale absolutně znají „language of the blues“, umějí perfektně napodobit své učitele, a jen tak mohou získat svůj zvuk - přejímáním a kopírováním.

V České republice bychom hráče na Hammondky spočítali patrně na prstech. Z velkých jmen to byl Maria Varga, Olin Veselý (ex Blue Effect), dnes je velmi úspěšný Ondřej Pivec. Proč vás není víc?
Jako první důvod bych viděl to, že Hammondy jsou fakt těžký nástroj a těžko se stěhují a musejí se opravovat. Náhražku je těžké vyrobit jako syntezátor, digitální nástroj, jsou ale použitelné do chvíle, dokud je v kapele basista. Aby varhaník na Hammondy opravdu zasáhl duše, tak zjistí, že musí vozit Leslie, Hammondy, a to je náročný. V Čechách se ale scéna také naštěstí obnovuje, léta tu působí například Jakub Zomer, Ondřej Kabrna nebo Jan Andr.

Jak velká je komunita hráčů na Hammondky na světě?
Třeba v Itálii je velká. Oni hodně používají akordeon a to je hodně blízká věc Hammondům. V Itálii je dost firem, které vyrábějí digitální klony Hammondů. Nějak to tam mají rádi. Slyšel jsem, že i ve Španělsku je dost varhaníků, pár v UK, Německu a Rakousku i na severu Evropy. Je to dost rozeseté. V Americe jsou Hammondy v kostelích, většina varhaníků hraje v kostele, a pak je tu samozřejmě mnoho jazzových a bluesových hudebníků.

Kapely, projekty, spoluhráči

Vyjmenovat všechny kapely, projekty a všechny spoluhráče, se kterými jste hrál, by bylo na hodně dlouho. Existuje něco, co se táhne jako nit (celou) vaší hudební kariérou?
Když jsem se vrátil z Ameriky, byl jsem na baskytaru přizván do kapely Renného Trossmana, který organizoval koncerty po Evropě se zpěvákem Lorenzem Thompsonem. Mohu říct, že mě tento zpěvák a kytarista z Chicaga provází až doteď. S kapelou Renného Trossmana jsem spolupracoval asi patnáct let, aranžoval jsem mu desky, dodnes spolu občas hrajeme. Spolu jsme strávili ty noci, když jsme poslouchali hudbu. To byla nejlepší bluesová škola.
Po roce 2000 mě seznámil se skvělým saxofonistou Osianem Robertsem z Cardiffu, který se čerstvě přestěhoval do Čech. Několik let jsme k sobě hledali cestu. Říkal jsem si: Mohu já s muzikantem takového formátu hrát? To nikdy. Pak jsem se dozvěděl, že on to cítil stejně. Pak jsme se konečně potkali, stal členem Groove, a od té doby je součástí všech mých projektů a spolu objevujeme další úrovně.

Jan Kořínek - Bluesman a hráč na Hammondovy varhany

foto: Andrew Olifiernko


Pak to je celá řada komerčně známých jmen, se kterými jste hrál nebo hrajete. Miroslav Žbirka, Anna K., Marie Rottrová a další. S Meky Žbirkou jste začal spolupracovat v roce 2003.
Tenkrát jsem hrál s Krausberry a bubeník Tomáš Brožek už tenkrát dostal pozvání hrát s Mekym Žbirkou, který dával čerstvě dohromady kapelu. Dostal jsem se tam na jeho doporučení. Hrát s Mekym byl pro mě první velký profesionální projekt. Byla to velká škola. Měl jsem tu čest s ním hrát přes deset let.

Jaké to je, když bluesman hraje třeba Atlantidu?
Zrovna Atlantida je blues, hluboké blues, ten pocit je podobný. Je zajímavé, že jsem hrál i s dalšími lidmi, jako s Marií Rottrovou, Michalem Prokopem, Neřež, Wabim Daňkem. Když jsem byl malý, tak jsem všechny tyhle lidi slyšel v rádiu, a po dvaceti letech jsem měl možnost si ty písničky zahrát v originále. Třeba Rosu na kolejích, to bylo pro nás s basistou Honzou Lstibůrkem „highlight of the night“.

Co říká na směr vaší hudební dráhy váš tatínek?
Vždycky přijde na koncert, stojí tam vzadu, upíjí pivo a usmívá se. Často se usmívá hodně a to je velké světlo.

Sny a současná realita

V podstatě celý svět, včetně toho hudebního napříč žánry, se musel podvolit věci, kterou z minulosti neznal - koronaviru. V jaké kondici je svět blues a jazzu dnes?
Každé místo je na tom jinak. Osian mi říkal, že v Anglii je situace hrozná. Muzikanti nehrajou a nevědí, kdy by se to mohlo vrátit. Některé kluby měly finanční problémy už předtím, teď říkal, že se možná ani neotevřou. Teď jsem na festivalu v Rakousku. Jsou tu muzikanti z celého světa, ne moc Američanů. Je tu třeba kytarista z Anglie, začátkem května vzal kytaru, efekty a říkal, že musel odtud. Od té doby cestuje po EU. Je to světový hráč, může samozřejmě hrát s kýmkoli. Tady v Evropě už těch příležitostí pár je. V Americe, co mám zprávy od kamarádů, to taky není jednoduché. Lidi se bojí. Často mluvím s afroamerickými kamarády a ti tam nikdy nedostanou takovou podporu, jako bílí, je to prostě tak.

Co hudebního chystá Honza Kořínek letos na podzim?
Ještě pořád se neví, jak to bude. Promotéři se bojí bookovat větší věci. Vím, že třeba v Německu, kde částečně žiju (Passau), mají kvůli společenskému odstupu problém, že se do klubu vejde třeba jen šest lidí. Normálně tam bývá třeba padesát lidí. Malé kluby bez podpory mají problém, ale tady to dělají, aby to nadále existovalo.
Na září jsem jsem měl nabídku jet hrát na dva týdny do Mongolska do jazz klubu, to by byla zajímavá akce. Od poloviny listopadu chystáme s německými a rakouskými muzikanty turné, bude s námi americká zpěvačka Chanda Rule, se kterou jsme čerstvě vydali nové album Hold On. To je teď můj hlavní projekt.

Máte nějaký hudební sen nebo přání, s kým byste si chtěl zajamovat?
Korona zabránila jednomu projektu. Spolu s kytaristou a zpěvákem Chrisem Cainem jsme měli v červnu strávit dva týdny na turné a ve studiu. Jelikož jsme se v posledních pár letech dost sblížili, chtěli jsme nahrát organ-quartet blues jazzové instrumentální album, nazvané Soul Meeting. Název je inspirovaný deskou Milta Jacksona a Raye Charlese. A jak znám Chrise, tak bychom spolu za ten týden nahráli desek více. (smích)

A nehudební, osobní sen?
Na tohle mě napadá text na billboardech po ČR, který byl kolem dálnic před několika lety: Kéž jsou všechny bytosti šťastny. Mohl bych mluvit o politice, o ekologii, o vesmíru, ale ono to vždycky skončí u této mantry.

Psáno pro: časopis Muzikus 2020/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Jan-Korinek-Bluesman-a-hrac-na-Hammondovy-varhany~08~listopad~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.