muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

klávesyJan Kolář - Chameleon na pomezí žánrů

29.7.2016 | Autor: Milan Janeček | sekce: pro muzikanty - články

Jan Kolář - Chameleon na pomezí žánrů


Vynikající hobojista a klávesista, který se poprvé objevil na Mišíkově Dvojce a od té doby se pravidelně objevuje na významných rockových a fusion albech. Poprvé jsem ho slyšel na desce Jana Hrubého & Kukulínu Arthur’s Stone, a od té doby si vždy rád poslechnu cokoli nového, v čem má prsty. I když je to třeba s orchestrem, kde je mezi muzikanty stejně respektovaný jako v rockovém světě. V zásadě nenápadný chlapík, který se nikdy netlačil do světel reflektorů a zůstává poctivým služebníkem hudby.

Kariéra

Jak ses dostal k muzice? Co tě k hudbě přivedlo?
Rodiče. Otec hrál amatérsky na hoboj a matka na klavír. V šesti letech mě přihlásili na klavír do lidové školy umění, v osmi jsem začal hrát na zobcovou flétnu a od deseti let mě začal otec, který na lidovce také působil, učit na hoboj.

A pak jsem šel na konzervatoř do Brna. V té době jsem měl možnost jít jen do Prahy nebo do Brna a s obtížemi to dopadlo do Brna. Měl jsem tehdy problémy neuměleckého rázu, otec byl politicky diskriminovaný.

Jak ses potom dostal ke klávesám?
To už bylo v Brně na konzervatoři. Měl jsem tam jednoho spolužáka, Svaťu Juříka, violoncellistu, který po absolvování odešel na Slovensko, kde hrál dlouhá léta v doprovodné kapele Richarda Müllera na klávesy.

Ten měl v té době klávesy, varhany Vermona. Ono se tehdy ani nic jiného pořádně nedalo sehnat. Pozval mě k sobě, tam jsem si na ty klávesy mohl zahrát a on při té příležitosti vytáhl nějaké desky. Mimo jiné vytáhl i desku, kterou měl tehdy čerstvou, a to bylo LP Jana Hammera Like Children. Poslechl jsem si ji a úplně jsem se do téhle muziky zbláznil. Od té doby jsem se začal zajímat o klávesy a hodně o syntezátor od Mooga.

Na konzervatoři, kde se spousta muzikantů kromě klasické hudby věnovala i jazzu a různě se tam jamovalo, jsem se začal učit od starších spolužáků. Byl tam třeba Karel Horký, který se pak přejmenoval na Daniela Forró. Byl tam Mirek Veselý, vynikající jazzový pianista, který pak dlouhá léta hrál v Orchestru Gustava Broma. A také tam byl Robert Balzar, senzační jazzový basista. A vlastně i Karel Holas.

Se kterým jste se později potkali v Zoo...
Přesně tak. Ale už v Brně jsme spolu začali hrát. Byl o rok pode mnou a oba jsme milovali jazzrock, což byl v té době styl, který mezi muzikanty hodně rezonoval.

Já jsem vlastně úplně přeskočil éru bigbítu. I když jsem se k němu už dostal. Za vítězství v soutěži na lidové škole umění jsem dostal nějaké peníze, za které jsem si koupil desku Kuře v hodinkách. Říkal jsem si, že to není špatné, docela to šlape, ale že bych se tomu nějak věnoval, to zase ne. Spíš jsem se k bigbítu dostal až ve chvíli, kdy jsem slyšel Mišíkovu první desku, to mě zaujalo.

Jan Kolář - Chameleon na pomezí žánrů


Etc... a Michal Prokop

A na dvojce už jsi hrál. Jak ses k němu dostal?
To je zase spojené s tím Brnem a s Karlem Holasem. Karel nebydlel na internátu, ale na privátu, což byl obrovský byt, kde bydleli dva studenti a majitelé bytu. A ti majitelé se znali s Honzou Hrubým a Vláďou Mišíkem, kteří, vždycky když Mišík hrál v Brně, přespávali v tomhle bytě.

Jednou mě Karel Holas pozval, když tam právě byli. Dali jsme se s Hrubým do řeči, a když zjistil, že hraji na hoboj, rozhodl se, že pro hoboj něco napíše. Asi za čtrnáct dnů jsme se sešli a on s sebou přinesl noty a bylo to čerstvé aranžmá na Variaci na renesanční téma. Byli jsme zase v tom bytě a hned jsme si to zkusili. Vláďa Mišík na kytaru, já na hoboj, Karel Holas na jedny housle a Honza Hrubý na druhé. Natočili jsme to na magnetofon a znělo to moc pěkně. A od té doby se datuje moje spolupráce s Etc... Párkrát nás pozvali na nějaký koncert. Nejvýznamnější byl v Lucerně v rámci Pražských jazzových dnů v roce 1977. Tam poprvé zazněla Variace na velkém pódiu.

Lucerna byla samozřejmě narvaná a my tam napochodovali i s Karlem Holasem. Všude v publiku, a vlastně i na pódiu, byly máničky a my s Karlem měli slušné košile a tesilky. Z publika na nás začali pokřikovat: „Kluci, kde máte pionýrský šátky?“ (smích) Trochu se nám z toho třásla kolena, ale když jsme dohráli tu písničku, tak se z toho celá Lucerna posadila na zadek.

Pomohlo ti tohle angažmá v tvojí další kariéře?
S Mišíkem to byla skvělá éra. Když jeli na Moravu na nějakou šňůru, tak mi zavolal Honza Hrubý, že budu bedňák a ještě si s nimi zahraju. Já si řekl, proč ne. Vždycky mě někde nabrali a jeli jsme. Já jsem tahal bedny a zahrál jsem si s nimi ty dvě písničky, Variaci a Sochy. A pak jsem zase natahal bedny zpátky do auta. Byla to zlatá éra té kapely, chodily na ně spousty lidí a byl o ně zájem.

Potom, když jsem šel na HAMU do Prahy, tak mi Honza Hrubý dohodil místo v doprovodné kapele zpěvačky Evy Hurychové Drops, kde se sešli zajímaví muzikanti, třeba Franta Kotva, pozdější kytarista Žlutého psa, bubeník Ivan Kadaňka z Etc... a basista Pavel Hradil, který měl za sebou kariéru u Jirky Schelingera. Písničky aranžoval Vašek Veselý, brácha Jirky Veselého. Tady jsem hrál dva roky a naučil jsem se, jak to funguje v profesionální kapele. Hrál jsem tu na na piano Fender a na Micromooga a byla to skvělá zkušenost.

A pak se mi znovu ozval Honza Hrubý a dal mi lano do obnovených Framus Five. To bylo v roce 1983 a ta kapela byla zvláštní tím, že v ní nebyla kytara. To bylo pro Michala Prokopa dost netradiční, protože on vždycky hrál s Lubošem Andrštem a jeho písničky hodně vycházejí z blues a bluesrocku. Nicméně jsme, když vznikala Kolej Yesterday, to hodně aranžovali tak, že tam ta kytara ani moc neschází. Na desce sice hostuje v několika věcech Petr Pokorný, ale živě jsme to hráli bez kytary. Vytvářeli jsme tam takové bloky, kdy já jsem hrál na dva jednohlasé Moogy a do toho Honza Hrubý s houslemi a vytvářeli jsme tak akordy. A do toho hrál ještě Lubor Šonka na Hammondky a piano Fender. S Framusem jsem hrál do podzimu 1984, kdy jsem odešel na vojnu. To jsem rok hrál v AUSu. (pozn. autora - Armádní umělecký soubor)

Jan Kolář - Chameleon na pomezí žánrů


Když jsi byl u Prokopa, tak jsi nikdy neměl moc prostor pro hoboj. Proč?
Michal to nikdy nechtěl a já jsem mu to nevnucoval. Hoboj jsem využil, kromě Yetti blues na desce Nic ve zlým, nic v dobrým jen jednou. To když jsme vyjeli s Kolej Yesterday na koncerty a jako úvod jsme tam hráli s Honzou Hrubým a Luborem Šonkou kousek z Bachova Koncertu d moll pro dvoje housle. A part druhých houslí jsem hrál na hoboj. To byla taková předehra na úvod koncertu. Ale hráli jsme to jen jednou nebo dvakrát a pak jsme to zrušili.

Zoo

V roce 1987 jsi potom začal hrát v kapele Zoo, se kterou jste měli obrovský úspěch na začátku devadesátých let s hitem Čas sluhů. Mě ale tahle písnička zajímá spíš ve verzi ze soundtracku Čas dluhů, která je instrumentální, a ty tam hraješ melodickou linku celou na hoboj. Čí to byl nápad to takhle předělat?
Nejspíš Jirky Chlumeckého, autora hudby. Já si to ani moc nepamatuju, možná chtěl, aby se tím doplnila ta soundtracková deska.

Jinak samotná písnička je dílem Jirky Chlumeckého a Jirky Veselého. Ten motiv se objevil ve filmu Čas sluhů a oni si řekli, že by bylo fajn rozpracovat ho do celé skladby. Honza Kalousek píseň pak otextoval.

Na čem vlastně skončili Zoo?

Nejdřív odešli Michal Šenbauer s Karlem Holasem, kteří založili České srdce. Na housle přišel Zdeněk Pohorský a kytaru jsme nějakou dobu neměli, protože na ni trochu hrál Honza Kalousek. Až později přišel Zdeněk Plášek.

Když jsme měli ten hit, tak byla kapela nahoře a hodně jsme hráli. Honza Kalousek si pak začal budovat svou sólovou kariéru, takže jsme se s ním rozešli. Vydali jsme druhou desku Zoo Goes West, kde jsem zpíval já společně s Jirkou Chlumeckým. No a po dalších dvou letech jsem po neshodách s Jirkou Chlumeckým odešel i já. Hrál jsem v té době už i v Pražském komorním orchestru a neměl jsem čas se té kapele věnovat.

Oni potom ještě nějakou dobu fungovali a natočili dokonce třetí desku, ale ta už nevyšla oficiálně a vydali jen pár kusů pro kamarády.

Vy jste pak ale Zoo i obnovili, že?
To bylo v roce 2009. V tom roce slavil baskytarista Jirka Matoušek padesátiny formou koncertu v Akropoli a z jeho iniciativy vzešlo, že bychom tam mohli zahrát se Zoo. Zahráli jsme tam nějaké čtyři věci i s Honzou Kalouskem. To bylo všechno, ale po nějaké době jsme si řekli, že bychom to mohli zase zkusit. Obnovili jsme starý repertoár a napsali několik nových věcí. Stěžejním momentem byl koncert v Hybernii, který snímala Česká televize. Je to možné zhlédnout na jejím internetovém kanálu. Bohužel pak už další koncerty moc nebyly. Nebyl o to zájem a Honza Kalousek navíc v té době začal svou politickou kariéru, takže na to neměl čas.

Slyšel jsem, že jste zkoušeli fungovat i s Viktorem Dykem.
To byla éra ještě před tímhle návratem. Byl to rok 2007 nebo 2008, kdy Jirka Chlumecký pracoval s Viktorem na filmu Bestiář. Napsali pro ten film několik písniček a já na té hudbě taky participoval. Dokonce jsme měli s Viktorem i jedno vystoupení, ale nikoli jako Zoo, ale jako kapela Soundtrack, a měli jsme i svoje webové stránky. Otevírali jsme tehdy nějaké VIP sídliště Marina Holešovice a zahráli tam asi pět věcí. Ale dalšího trvání to nemělo. Viktor byl hodně vytížený a bohužel na to neměl čas. Je to škoda, protože Viktor je výborný zpěvák.

Kukulín

V době, kdy jsi hrál se Zoo, tak už jste ale zakládali Kukulín...
Honza Hrubý a Ruda Hálek nejdřív fungovali jen ve dvou. Asi dva nebo tři roky spolu jezdili po hospodách a hráli, byli i několikrát v Anglii. Potom mi nabídli, abych se přidal a začali jsme fungovat ve třech. Chvíli jsme jezdili ve čtyřech i s flétnistou Martinem Čechem, ale usoudili jsme, že můžeme fungovat i ve třech a hrajeme tak doteď.

Na deskách jste mívali i rytmiku...
Dokud na to byly peníze. Časem ale vydavatelé odmítali platit za hostování několika lidí na desce, a tak jsme rytmiku vypustili. První tři nebo čtyři desky jsme točili v Mirdově hudebním studiu. To bylo takové studio pod Kavčími horami. Jiří „Mirda“ Mirovský byl bývalý zvukař Etc... z jejich nejslavnější éry, který si založil studio a vydavatelství, kde desky Kukulínu vydával. Protože byl zároveň i producent, tak se zvala rytmika, smyčce, dechy, a prostě to fungovalo.

Jan Kolář - Chameleon na pomezí žánrů


Pak jsme začali pokukovat po jiném vydavatelství. Desku Černý ovce vydal Bonton. To je deska, kde je spousta různých hostů. Hrají tam Petr Skoumal, Michal Prokop, Peter Mustill a rytmiku tvořili Jirka Veselý s Jirkou Zelenkou.

No a pak pokročila technika a přišly harddiskové rekordéry. Já si pořídil jeden, Honza Hrubý druhý a další desku, Středozem, jsme už natáčeli u Honzy Hrubého v Otvovicích na mlýně a produkovali jsme si ji sami.

Proč trvalo dvanáct let, než jste vydali letošní desku 7?
V roce 2003 jsme vydali Silmarillion, se kterým nám hodně pomohla Honzova tehdejší partnerka Patricie Frecerová, která napsala texty. A pak jsme se k natáčení nějak nedostali, nebyly nápady.

První nahrávací session k nové desce bylo v květnu 2014, kdy se k nám připojil Sean Barry, harfeník a zpěvák, se kterým se Honza zná už spoustu let. Natočili jsme pár věcí a pak jsme se k natáčení dostali až zase v září. Snažili jsme se to stihnout do prosince, ale to se bohužel nepodařilo. Proto deska vyšla až v únoru 2015.

V minulosti byly ty vaše věci ovlivněné především keltskou hudbou, ale na téhle desce jsou i vlivy z Balkánu, což je především tvoje práce.
Já ty skladby přinesl na zkoušku, Honzovi se líbily, a tak jsme je natočili. Honza míval na těch deskách většinu skladeb a já jen jednu, maximálně dvě věci. Tentokrát ale Honza nějak nemohl chytit tu skladatelskou slinu. Až během natáčení napsal dvě věci. Úvodní Mraveniště a Hodina tance, a pak napsal ještě se Seanem Barrym závěrečnou So Much Better Now. To jsme doplnili přearanžovaným Posledním mohykánem a Antice. To je makedonská lidová skladba, kterou znám z desky East Wind Andyho Irvinea a Davyho Spillanea.

Když jsi zmínil Seana Barryho, písničky s ním zněly skvěle. Neplánujete nějakou užší spolupráci?
Určitě. On je docela agilní a myslím, že má poměrně dost svých věcí, takže jsme už i uvažovali, že bychom mu mohli nahrát jeho sólovou desku. Myslím, že nakladatelství Indies by to mohlo uvítat. Teď je to v tom stadiu, že s námi Sean hostuje, když to jde.

Ty jsi jednu dobu hrál i s Michalem Pavlíčkem. Pro mě to byla jeho nejlepší sestava a Čombió nejlepší deska. Proč to nepokračovalo?
To bylo někdy v roce 1997 nebo 1998. Big Heads fungovali jako trio Pavlíček, Veselý a Zelenka, a Jirka Veselý přišel s nápadem, že bych tam mohl hrát, a Michal s tím souhlasil. Hoboj se využíval hlavně ve věcech od Stromboli a jinak jsem hrál klávesy. Naše spolupráce trvala asi čtyři roky a já si toho cením jako vrchol kariéry coby klávesového hráče, protože jsem tam měl obrovský prostor, v podstatě stejný jako Michal Pavlíček. Byla to náročná instrumentální muzika, ale ta energie na pódiu byla úžasná. Souznění všech čtyř lidí bylo neuvěřitelné.

Bohužel to skončilo na tom, že Zelenka a Veselý byli stálými členy u Mišíka a těžko se to časově skloubilo. Michal měl v té době svoje aktivity a vždycky, když měl volno v programu, tak chtěl vyjet na šňůru, a tam se to bilo.

Orchestry a aranžování

Ty hraješ celý život i v orchestrech. Nevadilo za minulého režimu, že vedle orchestru hraješ i v kapelách?
Já byl vlastně zaměstnaný v orchestru, kde jsem pobíral měsíční plat, jenom pět let. Bylo to od roku 1985 do roku 1990 a byl to Pražský komorní orchestr. To byla špičková kapela, kde jsme devadesát procent času trávili na zahraničních výjezdech. Třeba do Ameriky na dva a půl měsíce, do Evropy, do Japonska. Bylo to fajn, viděl jsem kus světa a vydělal si slušné peníze. A v té době jsem vlastně nikde jinde nehrál, protože na to prostě nebyl čas. Maximálně jsem někdy někomu něco nahrál na desku, ale to bylo všechno.

A co bylo potom? V orchestrech hraješ stále...
Od devadesátého roku jsem na volné noze. Z PKO jsem odešel a přestoupil do stejného typu orchestru, který se jmenoval Virtuosi di Praga a měl stejného lídra jako PKO, Oldřicha Vlčka. Ten si založil soukromý orchestr, kam jsem já a někteří další členové PKO odešli. S Virtuosi di Praga jsem pak fungoval dalších pět let.

Mezitím si Jan Hasenöhrl, trumpetista PKO, založil v roce 1993 Český národní symfonický orchestr a já jsem začal hrát i tam. Nějaký čas jsem mezi těmi dvěma orchestry pendloval. V ČNSO práce přibývala, až jsem z Virtuosi odešel nastálo do ČNSO a tam působím do teď.

Ty jsi ale i začal skládat filmovou hudbu.
Protože jsem byl od roku 1990 na volné noze, mohl jsem si začít dělat, co jsem chtěl. Na dlouhou dobu jsem začal spolupracovat s režisérem Jiřím Chlumským. S ním jsme nejdřív dělali televizní pohádky a posléze i celovečerní film Stůj nebo se netrefím. Pak jsme dělali i nějaké televizní seriály.

Jan Kolář - Chameleon na pomezí žánrů


Je pravda, že v kapelách, kde jsi působil, jsi nikdy moc neskládal. Nejvíc v Zoo, pak sem tam něco v Kukulínu, ale jinak nic. Vždycky jsi skládal?
Já jsem vymýšlel skladby už v patnácti letech. Ještě na studiích v Brně jsme měli s Karlem Holasem jednu kapelu v Moravské Třebové, odkud Karel pochází. A ta kapela se potom nějak přelila do České Třebové a vznikla z toho skupina Chameleon, kde se hrál těžký jazz rock, věci od Mahavishnu Orchestra, Jeana-Luce Pontyho a další. A tam jsem právě začal skládat, zatím jen instrumentální skladby. To bylo takové prvotní nadšení. Na zkoušky jsem jezdíval už z Prahy a tahal jsem se s ozvučeným dřevěným pianem.

Když skládáš do filmu, nebo obecně na zakázku, asi není úplně jednoduché se trefit do zadání, že?
Já měl vždycky to štěstí nebo ten dar, že jsem se do toho vždycky trefil. Nikdy k tomu nikdo neměl připomínky. Já jsem to prostě udělal a oni to prostě vzali. Nikdy jsem ani neměl nějaké stylové omezení. Vždycky jsem pracoval tak, že jsem se nechal inspirovat tím filmem, a co mi to navozovalo, to jsem složil. Musíš pro to mít cit, asi to nemůže dělat každý.

Pokud vím, tak i aranžuješ pro váš orchestr.
To jsem udělal jen pár věcí. V roce 2007 jsem udělal takové medley z Morriconeho Tenkrát na Západě a pak jsem udělal ještě pár menších věcí. V poslední době spíš ty aranže koriguju nebo připravuju. Není to autorská tvorba.

Když jsi jezdil s těmi orchestry po světě, spolupracovali jste s někým, koho si vážíš? Byla nějaká ta spolupráce něčím zajímavá?
Bylo tam pár jmen, která ti zůstanou v paměti. Z klasické hudby třeba úžasný klavírista Arturo Benedetti Michelangeli. My jsme s ním hráli asi rok před jeho smrtí a byl to úžasný zážitek. On hrál jenom Mozarta. a jak mu zněl klavír, to jsem nikdy nezažil. Úplně jiná kultura tónu než u všech ostatních.

Za období s ČNSO si nejvíc cením toho, že jsem byl na jednom podiu se Stingem. V roce 2011 jsme ho doprovázeli na koncertě v Bratislavě, když jezdil turné Symphonicity. Jeho největší hity zaranžované pro orchestr. A senzačně zaranžované. Měl k tomu i svoji kapelu, včetně Dominica Millera na kytaru. Zkoušeli jsme to dva dny dopředu s nějakým americkým dirigentem, který to měl jenom připravit. Pak jsme přijeli do Bratislavy a ve dvě byla generálka. Sting tam přišel a vypadal jako ten poslední bedňák, měl nějaké otrhané tričko a trenky. (smích) Celý koncert jsme spolu sjeli, on to celé odzpíval naplno. Neexistovalo, že by se ulil. Bylo skvělé vidět i tu kapelu a všechny kolem, jak všichni pracují na sto procent. Dokonce jsem s ním mohl prohodit i pár slov.

Pak bych vzpomenul ještě třeba spolupráci s Lalem Schifrinem, slavným filmovým skladatelem. Ve studiu jsme se potkali s baskytaristou Marcusem Millerem, který mimochodem hraje skvěle na basklarinet.

No a pak jsme hráli s norskou kapelou Dimmu Borgir na festivalu Wacken, což je prý největší metalový festival v Evropě. Bylo tam sto tisíc lidí a to pódium bylo neskutečné.

Nehráli jste s nimi nakonec z playbacku?
My jsme s nimi sice předtím zkoušeli v Praze ve studiu, ale nejspíš to byla kombinace živého hraní a playbacku, ony to tak dneska produkce dělají. Ten zvuk tím docela zásadně nabude. Ale někdy je to vděčné jen "na obraz", že to vypadá dobře, když je tam ten orchestr. V každém případě to byl úžasný zážitek, i když tuhle hudbu vůbec nemusím. Připadal jsem si jako v nějaké sci-fi filmu, jako na jiné planetě. Všude hořely ohně a ten strašlivý hluk.

Ještě jsme tento rok jezdili s Enniem Morriconem, což byl také zážitek. Je to úžasný člověk. A mimochodem to vůbec není poslední turné. Už je naplánováno další na příští rok. Navíc tady pozítří bude Quentin Tarantino a budeme točit s Morriconem hudbu k novému filmu The Hateful Eight. Morricone si nás oblíbil. Nejradši by dělal jenom s námi.

Vybavení:

Klávesy:
Roland D5 (jako MIDI kontrolér)
Muse Receptor (sampler) + Native Instruments Komplete (software)
Moog Prodigy
Hoboj:
Lorée
Software a hardware:
Steinberg UR28 (externí zvuková karta)
Cubase 8 Pro (multitrack)
Native Instruments Komplete 9.0 (zvuková banka)

To jsem slyšel z několika rozhovorů, že si vás umělci chválí. Myslím, že to byl i Brian May...
Brian byl strašně dojatý, když s námi točil. Normálně se rozbrečel. Oni jsou občas rockeři docela v šoku, když vidí, jak se sejde šedesát lidí, začnou hrát a je to tam. My jsme mu hráli Čajkovského Předehru 1812, do které on si potom přidal nějakou smyčku. Normálně tam seděl a kutálely se mu slzy po tvářích a pořád opakoval, jak je to neuvěřitelné.

Jan Kolář - Chameleon na pomezí žánrů


Ty dva světy, klasické hudby a rocku, mají u tebe nějaké třecí plochy? Nebo jak to u tebe funguje?
Svého času jsem natočil album Romance, kde jsem přehrál známé melodie na hoboj a šalmaj. Honza Rejžek mi tam napsal sleevenote, kde v závěru bylo: „Chvalme takovéhle obojživelníky.“ Můžu dělat obojí a obojí mě baví. Když už je moc klasiky, tak jsem byl rád, že si můžu jít zahrát bigbít a naopak.

Pro mě je to i výhoda z hlediska skládání a aranží. Hodně mi v tomhle dává to, že sedím v orchestru uprostřed a vnímám všechny nástroje a vše, co se kolem mě děje. Když třeba hrajeme nějakou symfonii Gustava Mahlera, který má úžasné barvy, a ty si říkáš, proč to takhle zní a jak to vzniká. Slyšíš ty kombinace nástrojů. Najednou si uvědomíš, proč a jak to zní. Nebo Richard Strauss, Igor Stravinskij nebo Maurice Ravel. To byli mistři v symfonickém zvuku.

Jak jsem začal pronikat do aranží symfonického orchestru, tak jsem před třemi lety dostal nápad, že bych mohl od Jana Hammera zaranžovat desku The First Seven Days. Je to inspirováno biblickou knihou Genesis a nahráli to tehdy ve třech lidech - Jan Hammer klávesy, Steve Kindler housle a David Earle Johnson perkuse.

On už to tam v podstatě nabízí, protože používá mellotron a osmihlasý Oberheim. Těmito nástroji imituje symfoňák. Takže jsem už zaranžoval čtyři věci. Dvě další asi nepůjdou, protože jsou to jen bicí, a jednu ještě udělám. A pořád se to snažím nějak uplatnit a pomalu se k tomu blížím. Vypadá to, že bychom to mohli s ČNSO zahrát už na příštím festivalu Prague Proms.

Napsal jsem i Hammerovu manažerovi a poslal mu demo. On mi za dva dny odpověděl, že je to skvělý, že to poslal Hammerovi a tomu že se to moc líbilo. A poslal mi osobní e-mail na Hammera. Domluvili jsme se s Honzou Hassenhörlem, že bychom mu potom napsali oficiální pozvání, aby se na to na Prague Proms přijel podívat.

Navíc jsem se o tom bavil i se Stevenem Mercuriem, což je slavný americký dirigent. Toho to zaujalo a říkal, že by do toho šel. Tak bych na to měl i dobrého dirigenta. A já bych si tam zahrál ty moogové party. (smích)

Diskografie

S Vladimírem Mišíkem & Etc... 2 (1980), 4 (1987), Nůž na hrdle (1999), Umlkly stroje (2004);
s Michalem Prokopem & Framus 5: Kolej Yesterday (1984), Nic ve zlým, nic v dobrým (1987), Snad nám naše děti... (1989), Sto roků na cestě (2012);
se Zoo: Čas sluhů (1990), Zoo Goes West (1993);
s Michalem Pavlíčkem a Big Heads: Čombió (2001);
s Kukulínem: Cesta na severozápad (1992), Arthur’s Stone (1993), Burning Rose (1994), Černý ovce (1997), Středozem (1998), The Best of Kukulín (2000), Silmarillion (2003), 7 (2015);
se Psími vojáky: Žiletky (1994, singl);
s Dobrohoští: Dobrohošť (1992);
s Otou Petřinou: Všechno nebo nic (1987);
s Marsyasem: V přítmí (1989);
s Českým srdcem: Srdce z Avalonu (1993), Vánočka (1999), Znamení (2000).
Sólo: Romance (1995).

Vážná hudba (výběr nejpodstatnějšího):
Pražský komorní orchestr: komplet Mozartových symfonií (1986-1989);
Virtuosi di Praga: F. Kramář - Koncert pro hoboj F dur (1995), Mozart - Concertone pro dvoje housle, hoboj, violoncello a orchestr C dur (Suk, Vlček, Kaňka, Kolář) (1991);
ČNSO: komplet symfonií G. Mahlera (dirigent Libor Pešek, Sony Records)
Nahrávky s Lalem Schifrinem, Jamesem Morrisonem, Enniem Morriconem ad.

Psáno pro: časopis Muzikus 2015/12

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Jan-Kolar-Chameleon-na-pomezi-zanru~29~cervenec~2016/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.