Izotop hardrocku 73

Izotop hardrocku 73
Izotop hardrocku 73

Jestliže v chemii označuje termín izotop prvky s různým jádrem avšak stejných vlastností, mohl by jeho hudební ekvivalent - pokud by existoval - označovat třeba podobné styly postavená na rozdílných základech, avšak stejně působící na posluchače. Tak například jazzrock by mohl být izotopem hardrocku. Ač je totiž založen na nepatrně jiných principech, výsledný dojem je prakticky stejný: vrcholná extáze z muzikantsky i kompozičně náročné hudby, postavené na výrazných osobnostech a jejich specifickém projevu.

Izotop hardrocku 73
Izotop hardrocku 73

Pro jazzrock je nejdůležitějším datem patrně rok 1973. Tehdy totiž došlo ke skutečné explozi tohoto stylu, která významem zastínila snad i aféru Watergate. Mahavishnu vydali slavnou desku Birds of Fire, Billy Cobham nahrál Spectrum a svoje první jednoznačně jazzrockové album natočil i Chick Corea s legendární sestavou Return to Forever.

Ohlédněme se však ještě krátce zpět, co tomuto bodu zlomu předcházelo, abychom získali jasnou představu o kontinuitě vývoje.

Celé to začalo již koncem šedesátých let, kdy kapely jako Cream, The Nice a Jimi Hendrix Experience přenesly důraz od jednodušších písniček směrem k náročnějšímu hudebnímu vyjádření postaveném na složitějších kompozicích a zručnějším muzikantském provedení. Na ně pak navázaly hardrockové skupiny typu Deep Purple, Led Zeppelin a třeba Lucifer's Friend, nebo Yes s nově vzniklým stylem art rock. Všechny tyto kapely sice více či méně spojovaly rockové postupy s jazzovými, avšak žádná z nich neaplikovala převod jazzových principů do rockové instrumentace zcela důsledně - většinou se jednalo spíše o prostou kombinaci těchto stylů, nikoliv však o jejich splynutí v jeden naprosto kompaktní celek. Ale pak se najednou objevili Mahavishnu Orchestra. To bylo v roce 1971. Jejich styl působil jako zjevení a přinášel skutečnou revoluci. Nejspíš právě oni byli tou roznětkou, která přivodila onu obrovskou a zářivou jazzrockovou explozi.

Pod vlivem Mahavishnu vznikli záhy Return to Forever na americkém kontinentě, zatímco na kontinentně anglickém (v souvislosti s hardrockem a jazzrockem je Anglie kontinentem zcela určitě) byla založena kapela, na níž bude zaměřen i dnešní díl Beat Generation. Její jméno zní Isotope.

 

Steve Lake v Melody Makeru napsal:

Již bylo tolik řečeno o kapelách, které se snaží dosáhnout vyváženosti rockové energie a hudební inteligence. Podle mého názoru se této rovnováhy podařilo dosáhnout pouze dvěma skupinám. Jednou byla Lifetime Tonyho Williamse, která však měla pouze krátkého trvání. Tou druhou jsou Isotope. Naživo je jejich jedinečná kombinace čistého projevu a drsnosti naprosto zničující. Značnou část tohoto náboje tvoří vynikající hra Nigela Morrise, jediného anglického bubeníka, kterého jsem slyšel, že umí zahrát super rychlé vyhrávky ve stylu Billyho Cobhama. Nigel toho však umí ještě mnohem více. Studoval s Phillym Jo Jonesem a dokáže si zachovat citlivost i ve chvílích, kdy do toho skutečně "řeže". S takovou úžasnou technikou, která když se spojí s Garyho nápaditým a originálním stylem hry na kytaru, Brianovými virtuózními klávesami a mocnými basovými linkami Jeffa Clyna, by mohli Isotope snadno dobýt svět, kdyby měli více možností vystupovat a dostatečnou reklamu.

Morris začal hrát na bicí v patnácti, přičemž jeho prvotními vzory byli Joe Jones a Tony Kinsey. První kapelou, ve které účinkoval, bylo trio Cirrus ovlivněné stylem Milese Davise z éry Bitches Brew a ranou produkcí Weather Report. V této kapele působil od roku 1971. O rok později se ke skupině připojil kytarista Gary Boyle a klávesista Frank Roberts, avšak tato sestava neměla příliš dlouhého trvání, neboť již koncem roku 1972 iniciuje Boyle vznik kapely zcela nové - a to čistě jazzrockové a maximálně progresivní. Nigel Morris ho následuje, čímž dochází k rozpadu Cirrusu. Po doplnění sestavy klávesistou Brianem Millerem a basistou Jeffem Clynem (který předtím spolupracoval s velmi zajímavou jazzrockově experimentální kapelou Nucleus) dochází ke vzniku skupiny Isotope.

 

A teď již k vlastní charakteristice hry Nigela Morrise. V jazzrocku se pochopitelně setkáme daleko méně s čistým přiznáváním lehkých a těžkých dob, tedy s primární formou doprovodu známého z rocku nebo blues, což je dáno nejen stylem samotným, ale také faktem, že se zde často vyskytují i nejrůznější liché takty, takže už sám pojem lehkých a těžkých dob poněkud ztrácí význam. Celkové vnímání rytmu se tak značně mění. Navíc často nejde jen o liché takty na doby či na osminy, ale dokonce i na šestnáctiny! (Jako ukázka může posloužit například skladba Celestial Terrestrial Commuters od Mahavishnu na 19/16.) V takových rytmech musí doprovod vycházet spíše z rytmické logiky hlavního motivu skladby. Zpětně je ovšem tento přístup v jazzrocku převeden i do taktů sudých. A právě takový typ hry najdeme velice často i u Nigela Morrise - tedy rytmické vzorce obvykle v délce jednoho taktu, jejichž schéma nebo jeho část je tvořena například rozkladem paradidlu na jednotlivé komponenty soupravy, nejčastěji kombinaci malého bubnu a hihatky, tedy ve stylu, který později rozvinuli hráči jako Steve Gadd či Dave Weckl.

Breaky se nezřídka odehrávají pouze na malém bubnu, v náročné rytmizaci krátkých not, to znamená od šestnáctin výše (tedy v sextolách, dvaatřicetinách, dvaatřicetinových sextolách, případně v pomalejším tempu i ve čtyřiašedesátinách). Kotle nejsou zapojovány do breaků až tak často, takže výsledný dojem z tohoto pohledu připomíná více hru Alphonse Mouzona než například Billyho Cobhama, jehož vytížení kotlové části soupravy je vskutku značné.

Podobně jako u Cobhama však jsou i u Morrise v kontrastu s náročnějšími doprovody i rytmy vcelku nenápadné, sestávající z těch nejzákladnějších rockových ingrediencí, to jest osminové hihatky, mírně rytmizovaného velkého bubnu kolem první a třetí, a malého bubnu akcentujícího sudé. Často je ovšem toto elementární schéma vylepšeno ještě tzv. stínovými údery (ghost notes) libovolně rozmístěnými mezi hlavní akcenty - právě to však dává doprovodu typicky jazzrockový zvuk, zejména v rychlejších tempech; příkladem může být skladba Then There Were Four z první desky Isotope.

Značně specifickým momentem je u Morrise i častý náhlý přechod mezi dvěma motivy, tempy, rytmy či frázemi bez jakéhokoliv předchozího upozornění breakem. To ho značně odlišuje od většiny dalších jazzrockových hráčů, kteří naopak k brejkům využívají prostor minimálně jednoho nebo i dvou taktů změně předcházejících. Oba přístupy mají něco do sebe.

Ve vlastní hře je výrazně uplatněna celá dynamická škála, a tedy ani doprovody nejsou hrány v průběhu skladby pouze v jediné hladině. Totéž platí i pro breaky, které jsou navíc ještě zpestřeny velkým množstvím akcentů, a to nejen jednotlivých not, ale i skupin dvou, tří či čtyř úderů, což je prvek většinou hráčů zcela opomíjený a přitom vrcholně zajímavý.

Ve vyhrávkách bývají aplikovány i dvojité údery, případně různé kombinace paradidlů, stejně tak je ale využíváno i střídavé provedení. Právě nasazení všech hráčských technik je tím správným základem pro velkou pestrost hry.

Celkově působí Morrisova hra maximálně dynamickým a šlapavým dojmem, s poněkud méně agresivním pojetím než například u Cobhama - nejvíce se ve výsledném dojmu asi přibližuje stylu Alphonse Mouzona.

 

Pokud jde o vlastní hardwarové vybavení, jinak řečeno bicí soupravu, jedná se de facto o standardní pětikusový set. Zvláštností však je až neobvykle vysoké postavení (viz snímek na str. 100 - všimněte si polohy kotlů). Druhou zajímavostí pak je prakticky svislé zavěšení činelů, opět tedy připomínající Mouzonův styl. Rozměry bubnů jsou běžné: kotle 12", 13" a 16", velký buben 22". Zvuk soupravy dobře čitelný, s mírně potlačeným velkým bubnem a poněkud zastřenějším zvukem, míněno ovšem ve srovnání se superprůrazným soundem Billyho Cobhama. Zvukovou charakteristiku lze nejspíše přirovnat ke Carlu Palmerovi z rané éry Emerson, Lake & Palmer.

 

Vraťme se tedy závěrem ještě k jazzrocku jako stylu. Stejně jako každá exploze měl i jazzrock svou fázi vzniku, maximálního rozpínání a zániku. Jeho vznik je možno umístit do roku 1973, vrcholnou éru pak do rozmezí let 1974-76. Poté procházel jazzrock přibližně ještě dva roky fází, kterou by bylo možno nazvat "pozdní", nicméně rok 1980, kdy začala velká krize, nepřežil. Někteří z jazzrockových hráčů se pokusili více či méně úspěšně adaptovat na nové podmínky, výsledky však byly v naprosté většině vrcholně nepřesvědčivé: příkladem může být deska Flash Jeffa Becka.

Nigel Morris to řešil razantnějším způsobem: když skončila éra jazzrocku, přestala ho hudba zajímat a dal se na náboženství.

A možná udělal to nejlepší. Showbyznys osmdesátých let totiž žádným izotopem hardrocku ani jazzrocku nebyl.

 

Generation Info:

Isotope (1972-1974)

- stylově superčistý jazzrock

- jedni ze zakladatelů stylu

- pomáhali definovat hranice jazzrocku

- kompozičně i hudebně střed mezi Mahavishnu a RTF

- ovlivněni: Mahavishnu Orchestra

- ovlivnili: RTF, Jeff Beck (jazzrocková éra), Colosseum II

- sestava kapely od roku 73: Gary Boyle - g., Jeff Clyne - b., Brian Miller - k., Nigel Morris - d.

- změny od roku 74: Hugh Hopper - b., Laurence Scott - k.

 

Nigel Morris(* 20. 6. 1948, Dalston (Sev. Londýn), Anglie)

- čistě jazzrockový hráč

- velmi vyspělá technika

- uplatňoval progresivní styl rytmicky náročnějšího doprovodu

- ovlivněn: Billy Cobham, Alphonse Mouzon, Carl Palmer

- ovlivnil: Richard Bailey, Tony Smith, Steve Gadd

- stěžejní desky: Isotope - 1973. Ukázka naprosto vzorového jazzrocku. Technicky náročné bicí jak ve vyhrávkách, tak i doprovodech. Celkově velmi kompaktní po stránce stylu i zvuku. Hned v první skladbě zajímavý sólový vstup bicích. Illusion - 1974. Prakticky totéž, a možná ještě o něco lepší. Na straně 100 transkripce skladby Rangoon Creeper z tohoto alba.

Psáno pro časopis Muzikus