Hudební veletrh Praha 2003

Hudební veletrh Praha 2003
Hudební veletrh Praha 2003

Hudební veletrh je téma samo o sobě. Právě proto jsme se tento měsíc netradičně rozhodli přenechat této akci místo, které jinak věnujeme Tématu měsíce. Stejně jako návštěvníků, i nás se potloukalo po Veletržním paláci hodně. Snažili jsme se (a doufáme, že se nám to i podařilo) vytvořit komplexní obraz toho, co se ve dnech 25.-28. září událo. Na následujících stránkách najdete reportáže Tomáše Neubauera, Jana Císaře a Mojmíra Mohapla. Nedílnou součástí našeho reportu z "Huvelu" (tato přezdívka se velice rychle vžila) je fotodokumentace, kterou pro vás vytvořil Michal Sváček, důležité statistiky a seznamy. To vše okoření rozhovory (Marek Peška, Denisa Prošková a Jan Martínek), které by měly něco vypovědět o pocitech pořadatelů, muzikantů, odborníků...

 

Viděno zevnitř

Letošní Hudební veletrh se vyznačoval nábojem a sílou, což se projevilo i v nebývalém množství mnohdy významných zahraničních hostí. I díky nim ho osobně hodnotím jako velmi příjemnou událost, a o některých mých dojmech si můžete přečíst v následujícím článku.

Samotný veletrh a jeho přilehlé prostory zabíraly celou hlavní dvoranu Veletržního paláce, přilehlé chodby, salónky a kanceláře. Dále byly zabrány i prostory za hlavní chodbou - malá dvorana Národní galerie, kde měla své místo akustická scéna a vystavovatelé "tišších" expozic, a také prostor kina v suterénu, který sloužil jako hlavní koncertní sál. Posledním místem (seminární místnosti v to nepočítaje) s hudební produkcí byla venkovní scéna, ležící přímo před budovou. Organizace celé akce byla dle mého názoru na překvapivě vysoké úrovni, zvlášť když vezmeme v úvahu, že se jednalo o první ročník. Drobnou skvrnkou tak zůstává pouze přerušení produkce na hlavní scéně, z důvodu naprosto úděsné akustiky, ke kterému došlo první den výstavy po vystoupení (tuším) třetí kapely. Naštěstí se okobercováním celé betonové krychle podařilo zjednat nápravu, a tak mohl od pátku celý program pokračovat podle plánu.

 

Atmosféra veletrhu

Prostory Veletržního paláce a soudržnost všeho souvisejícího, to byla jedna z věcí, která (dle mého názoru) veletrhu velmi prospěla. Celá akce díky tomu působila sevřeněji a veškeré zajímavé dění rychle přitahovalo zaslouženou pozornost. Velkým překvapením pro mě osobně byla značná návštěvnost i v dopoledních hodinách obou všedních dnů. Nebyl jsem jediný, kdo se nad tímto faktem pozastavoval, i při mých hovorech s vystavovateli a muzikanty často padala věta: "... vždyť ty lidi by měli bejt v práci...". Přinejmenším někteří zcela určitě byli, a to, že nechali svou návštěvu na víkend, se projevilo v sobotu, ze které se mnozí z vystavovatelů zjevně ještě v neděli (někteří dokonce i o drahných pár dní později) jen stěží vzpamatovávali. I návštěvnost jednotlivých přednášek a seminářů (zejména těch atraktivních) se jevila vysoká a v seminární místnosti A (tedy té větší) myslím několikrát znatelně přesáhla sto dojmůchtivých hlav. Pro mě, jako kytaristu, byla zážitkem účast zahraničních hvězd na stáncích, popřípadě během seminářů. Slyšet a mít možnost položit pár otázek multiinstrumentalistovi Viktoru Smolskému (známému z Rage), který propagoval výrobky Yamahy, a Chrisi Georgovi (již několik let kope za firmu Marshall), bylo velmi příjemným zážitkem. Ostatně, výsledky mého povídání s nimi se tady v časopise, doufám, někde kolem pohybují. Kapitolou samou o sobě je bezpochyby letos osmdesátiletý Jim Marshall. Nad nasazením, s nímž se věnuje propagaci své značky, zůstává doslova rozum stát. Kdesi jsem zaslechl, že si za posledních dvacet let vybral v součtu celé tři týdny dovolené, jinak se neúnavně věnoval propagaci své firmy. V průběhu veletrhu údajně rozdal cca 3000 podpisů, někteří šťastlivci (napřiklad já) ukořistili podpis na kytaru, jiní na části oblečení... Každému dle jeho gusta. Také použití kina jako koncertního sálu mělo své nezanedbatelné plus, koncertům totiž prospívala tma v sále, a tím dala vyniknout světelným efektům.

Hudební veletrh Praha 2003
Hudební veletrh Praha 2003

Zajímavosti k vidění

Je těžké (a zároveň i poněkud nefér) zkoušet jmenovat konkrétní produkty, neboť věci hodné povšimnutí či vyzkoušení byly k vidění takřka na každém rohu (stánku), což byl ostatně, alespoň doufám, jeden z hlavních účelů veletrhu. Přesto mě několik věcí potěšilo natolik, že považuji za nemyslitelné se o ně nepodělit.

Má kytarová duše plesala zejména nad rozpukem nabídky v oblasti kytarových aparátů nejvyšší kategorie. Letos mohlo oko spočinout a sluchem se pokochat na kouscích hned od tří výrobců: Engl, Rivera a VHT. Vyzdvihovat kteroukoli z nich považuji za zbytečné, všechny patří ke zvukové špičce a případný výběr je jen otázkou vkusu a finančních možností. I přes nedostupnost těchto výrobků většině muzikantů, považuji za velmi důležité mít možnost některý z nich skutečně zkusit (a to bez cesty do vzdálených zemí), ne jen bezmocně slintat nad inzeráty v zahraničních časopisech.

Stejně tak mě "dostal" (vzhledem i zvukem) hrdinsky k vyzkoušení nabídnutý nástroj firmy PRS za bratru půldruhého statisíce korun, neodolal jsem, i přes hrůzu z možnosti, že bych takový "inštrument", nedej bože, třeba upustil...

Jste-li vlastenci, mohly vaši duši potěšit stánky českých výrobců a jejich povětšinou velmi kvalitní dílka. Vtipně měla položen svůj stánek firma Delicia Hořovice. Jen pár krůčků k nepříliš vzdálené expozici sběratele Jiřího Tuttera Historie československé elektrické kytary totiž stačilo k potvrzení, že za těch 14 let od převratu firma udělala solidní pokrok.

Ve velké dvoraně prezentovala své výrobky firma Šiba, která představila velmi zajímavý zlepšovák, jak pozdvihnout zvuk vzadu otevřeného komba cca o třídu výše. Nemohl chybět ani modrý stánek firmy George Dennis, z menších výrobců byly k vidění například aparáty pana Rožďálovského či nástroje z dílny pánů Kobrleho & Stehna. Naopak trochu zklamán mohl být hudebník zaměřený na tvorbu hudby na počítači, neb mnohé zajímavé novinky v oblasti programového vybavení byly i přes přítomnost svých distributorů zanedbány a jejich předvádění neproběhlo... Snad příště.

 

Co dál?

Celou akci si troufnu hodnotit jako jednoznačný úspěch. Neznám přesná čísla, nemohu tedy říci, jednalo-li se o úspěch po finanční stránce, přesto mám dojem, že si většina zúčastněných odnesla dobré dojmy a příjemné zážitky. Po dost rozpačitých dojmech z letošního Musikmesse ve Frankfurtu rehabilitovala v mých očích tahle nesrovnatelně menší záležitost reputaci podobných "sjezdů". Možnost setkat se s ostatními členy hudební obce, ozkoušet nové produkty (a při tom všem ještě třeba nasbírat nějakou zkušenost či finesu do vlastního hudebního vývoje) lze myslím jen ztěží docenit. Při bloumání mezi stánky jsem člověka, kterého bych na ulici nejspíš bez povšimnutí minul, uslyšel tak neuvěřitelně swingovat na piáno, že jsem se na pár minut zastavil a bez hnutí poslouchal a říkal si: "... a o tom to je..." Ostatně, atmosféru doceňovali i všichni zahraniční hosté, s nimiž jsem mluvil. Možná se tomuto veletrhu otevírá možnost stát se událostí třeba i středoevropského významu. Myslím, že po letošku je solidně nakročeno... (jc)

 

Den jednoho návštěvníka

Letošní první ročník Hudebního veletrhu Praha 2003 se rozběhl s nepřeberným množstvím doprovodných akcí. Ať už to byla třeba autogramiáda Jima Marshalla, kde ve frontě na jeho podpis ve třech denních dobách postávala vždy půlka návštěvníků veletrhu, přednášky ve dvou seminárních místnostech, kde se přednášelo od půl jedenácté do půl páté pro ty, kteří zrovna nestáli ve frontě u Marshalla, nebo tři koncertní prostory, kde se od deseti ráno do šesti večer střídalo nepřeberné množství kapel, skupin, hudebních formací, sborů a souborů.

Náhodný chodec si jistě musel myslet, že se schyluje ke street party, rabování, či k demonstraci proti zasedání Světové banky, jako tomu bylo v roce 2000. Přesně to připomínaly neidentifikovatelné zvuky, slyšitelné po přiblížení se k Veletržnímu paláci na vzdálenost jednoho kilometru. Když se nechal náš náhodný chodec strhnout zvědavostí, potlačil pud sebezáchovy a dostal se až na místo, jistě mu spadl kámen ze srdce a jal se volat radostně svým blízkým, aby přestali se schováváním cenností do podlahy, dvojitých stěn kredence a do dutých holí a počítali s tím, že se dnes vrátí domů až hodně pozdě večer. Přímo před Veletržním palácem bylo totiž pódium, které ve stísněných poměrech nároží Veletržáku budilo dojem, že by se za něj nemusel stydět ani Michael Jackson na Letné či Rolling Stones na Strahově. Na této scéně, přiléhavě nazvané Náklaďák (pozornější návštěvník jistě nepřehlédl nápravu návěsu, po které celé pódium přijelo) se odehrávaly koncerty téměř intelektuální, tedy převážně jazzového charakteru, ale nechyběla ani představení rockové provenience či produkce Dechového orchestru mladých ZUŠ Hronov.

Z našeho náhodného chodce se po několika minutách strávených u Náklaďáku stal návštěvník Hudebního veletrhu. U vchodu si za lidových osmdesát korun zakoupil slušivý náramek plnící úlohu vstupenky a posunul se od vstupu blíže k epicentru veletržního dění.

Pokud se chtěl nejdříve pokochat vystavovanými hudebními nástroji, zesilovači, komby, sličnými hosteskami v roztomilých mundůrech a panem Marshallem, udělal si náš návštěvník kolečko mezi stánky distributorů, výrobců, prodejců a dalších hudebních podnikavců. Kromě všech těchto radostí mohl návštěvník zažít také mnoho dalšího, mnohdy neočekávaného a tudíž překvapujícího. Jako dobrý příklad stačí uvést sličnou modelku firmy Pohoda, která se po celé čtyři dny veletrhu od rána do večera válela v bikinkách na bílém zahradním lehátku ve světlech několika reflektorů. Dotyčná nedělala nic jiného, než že rozdávala plnými ústy a na všechny strany rozzářené úsměvy (sám jsem se stal obětí několika z nich).

K dalším zvláštnostem letošního Hudebního veletrhu, hodným bližšího popisu, určitě patřila zvukově izolovaná místnost s několika druhy bicích, kde občas při dostatečně talentovaném mlácení nadaného bubeníka nebyla ani izolace nic platná. Dále tu bylo několik stánků, či spíše stanů s instalací diskotékového a klubového osvětlení. Největší zájem byl o výrobníky mlhy, protože zřejmě jejich předvádění nadměrnému počtu zájemců zapříčinilo ponoření poloviny výstavního prostoru do mlžného oparu. Jak již tradice velí, bylo tu také k dispozici velké množství gramofonů a DJských setů, kde se mohli návštěvníci přenést do říše snů a vtělit se třeba do schránky DJ Kašpárka (s jediným rozdílem - namáhali sluchové ústrojí jen sami sobě ve sluchátkách). K dalším atrakcím výstavního prostoru už patřily jen diskuse s fundovanými vystavovateli a možnost vyzkoušet si opravdu vše vystavené (snad kromě té modelky na lehátku).

Teď k doprovodnému programu. Když se tedy náš návštěvník dosyta pokochal všemi skvosty vystavovatelů a přestala ho bavit i vzdušnými polibky hýřící modelka i věčný Marshall, měl několik možností, jak se vzdělat v jedné z dvou přednáškových místností (spíše určených návštěvníkům z řady profesionálů). Program přednášek byl opravdu zajímavý a z hojné návštěvnosti (a podle vysokého zájmu) lze usuzovat, že v této oblasti doprovodného programu se mohou organizátoři po právu hrdě bít v prsa. Přednášky měli obvykle čtyřicet pět minut a mezi přednášejícími nekompromisně bodoval Jan Kirk Běhunek, který svými čtyřma přednáškami dokázal obsáhnout čtyři rozdílná témata. Přednášel na téma sedmistrunné kytary, představoval kytaru proslavené značky Ibanez, nebo se zabýval využitím aparátů Laney na pódiu i ve studiu. Samozřejmě zástupci některých firem či organizací měli podobný počet přednášek jako náš favorit, ale všechny byly o tomtéž; o hraní, nástrojích, aparátech, efektech...

Část přednášek byla určena právní tematice. Přednášeli tady zástupci všech možných organizací. Radili muzikantům například, jak správně používat identifikaci jednotlivých nahrávek ISRC, jak funguje ochrana výkonných umělců a jaká jsou jejich práva, nebo byla uspořádána přednáška s řečnickou otázkou v názvu: OSA nejen vybírá, ale i platí, tak proč ne vám?

Když už ani zajímavá témata přednášek nedokázala upoutat pozornost našeho návštěvníka, šel se buď odreagovat konzumací nápojů do veletržní kantýny, nebo (povzbuzen reklamou a výčtem umělců na třech scénách) se šel kulturně vyžít poslechem jednoho z mnoha stylů, které letošní produkce návštěvníkům přichystala. O scéně před samotnou budovou Veletržního paláce už tu řeč padla. Teď je tedy na řadě ta menší scéna (ze dvou uvnitř výstavní budovy), s přídomkem akustická. Tady, asi také s ohledem na typ vystavovaných nástrojů, které se nacházely v nejbližším okolí, probíhaly koncerty vážné hudby a všech jejích odvětví: včetně operních árií, lidových písní v podání Českého komorního dua nebo Khnova dětského sboru, kousků barokních mistrů Bacha a Vivaldiho (zvládnutých tělesem Orchestr Puellarum Pragensis) a dalších představení, kde hrály hlavní roli klavír, kytara a flétna. Po poslechu několika děl významných mistrů světové klasiky se zřejmě návštěvník cítil mírně přeharmonizován a své choutky na možná méně harmonické, zato však živější a v našich krajích populárnější rockové muzice mu pomohl ukojit Suterén. Tento sál, dříve sloužící jako kino, byl prý od požáru Veletržního paláce téměř třicet let uzavřen.

Po sestoupení do suterénu se návštěvník nejdříve dostal do jakéhosi foyer s lavičkami a stoly, kde bylo možno uhasit žízeň standardní nabídkou alkoholických i lihuprostých nápojů. Fanatický posluchač teoreticky nemusel po sestupu do suterénu v jedenáct hodin ráno až do evakuace v šest večer prostory opouštět. Všechno (od piva až po záchody) mu bylo poskytnuto hned u hlavní scény. Jak tedy vypadala? Hned po příchodu do sálu zřejmě návštěvníka překvapilo velice kvalitní ozvučení. Právě ozvučení (zatlumení sálu) dělalo první den dost velkou neplechu a zanechalo tak (na jinak perfektní) organizaci veletrhu mírný stín. Celý první den exhibice byla tedy scéna v suterénu (ke škodě všech účinkujících i návštěvníků) zavřená. Ostatní tři dny naštěstí vše fungovalo podle plánu. Za významné interprety této scény je jistě nutností zmínit Dana Bártu a Illustratosphere, -123 minut, Walk Choc Ice, One Season Band s Michalem Pavlíčkem, Kurtizány z 25. avenue, Gaia Mesiah a třeba Lauru a její tygry (s tygry si přišla zazpívat i Ilona Czáková, jedna z prvních Laur). Samozřejmě nemůžeme opomenout i ostatní účinkující, ale protože se snažíme mezi Muzikusem a Zlatými stránkami udržet alespoň malý rozdíl, eventuální zájemce odkazuji na web veletrhu www.hudebniveletrh.cz, kde najdou výčet všech zbývajících umělců scény v suterénu a jména mnoha dalších interpretů, kteří působili na scéně akustické a na pódiu před budovou.

Jak tedy zhodnotit letošní ročník Hudebního veletrhu? Zorganizovat dokonalou výstavu se u nás podaří jen málokomu a ukojit chtíč a skryté touhy všech taky není jednoduché. Myslím si ale, že Hudební Veletrh 2003 se organizátorům velice povedl. Dokázali pobavit jak laika, tak profesionála a (i podle komentářů zahraničních reprezentantů některých vystavujících společností) Hudební veletrh se začíná stávat stejným pojmem, jako je třeba v současnosti tolik kritizovaný počítačový Invex. (tn)

Hudební veletrh Praha 2003
Hudební veletrh Praha 2003

Chris George

Jméno Chrise George je spojováno především s předváděním aparátů pro firmu Marshall, což byl i účel jeho letošní návštěvy Veletržního paláce. A právě před touto budovou si udělal chvilku na mé všetečné otázky. Pokud by vám jeho odpovědi nestačily, navštivte jeho stránku www.chrisgeorgeband.com.

 

Jak se ti podařilo začít hrát pro Marshall?

Všechno začalo v roce 1997, to mi bylo šestnáct a zvítězil jsem v soutěži Young Guitarist of the Year. Krátce nato mě Marshall oslovil s tím, jestli bych byl ochotný pro ně odehrát pár předváděček v Anglii. No a postupně jich přibývalo. Teď už toho je tolik, že nevím, kam dřív skočit. Marshall jiné hráče nemá, takže je to na mě.

Jsi samouk, nebo jsi měl nějakého učitele?

Jasně, víš, zjistil jsem, že i když je člověk hodně zapálený, tak se ve věku - řekněme kolem dvanácti let - jen stěží naučí hrát sám pořádně na kytaru jen podle knížek. Měl jsem obrovské štěstí, narazil jsem na sympatického chlapíka, vlasatce, který miloval Jimmiho Hendrixe, a ten do mě začal cpát klasické pecky ze 70. let. Díky tomu jsem byl trošku mimo, poslouchal jsem Who, Hendrixe. V té době žádný z mých kamarádů vůbec netušil, o co jde.

Nemáš jako levák problém sehnat dobrý nástroj? Nabídka je přece jen užší...

To máš pravdu. Moje první dvě elektrické kytary byly černé, byla to totiž jediná barva, která se dala sehnat. Postupem času jsem si vypěstoval takový reflex - jakmile najdu dobrou kytaru, pokusím se jí koupit, protože vím, že na ni už pravděpodobně nenarazím. Pravákovi je to jedno, v každém obchodě má na výběr... Takhle jsem narazil na lespaula z roku 1991, a prostě jsem ho musel mít.

Právě s lespaulem tě nejčastěji vidím, je to tvůj favorit?

Kytar mám sice kvanta, rád hraji i na nástroje od Fendera nebo od firmy Ibanez, ale nejvýš skutečně cením Gibson Les Paul. Je to pořádný kus dřeva a má myslím "nejrockovější" charakter.

Hraješ výhradně na Marshally, nebo občas odskočíš k jiné značce?

Ne, nic jiného nepotřebuji. Před svým střetnutím s touto značkou jsem toho na ni moc nenahrál, ale teď vlastně nic jiného nepoužívám. Můj nejoblíbenější je JCM2000 TSL, hlavně kvůli těm třem kanálům. Když se mi poprvé dostal do ruky, uvědomil jsem si, že je to přesně to, co potřebuji. Tohle se mi na těch aparátech líbí, vždycky je v nich někde schovaný ten "tvůj" zvuk. Poslední dobou taky dost pracuji s hlavou Mode Four. Je to přece jen novinka, musím ji oťukat.

Jaký je tvůj názor na Jima (Marshalla)? Jeho propagační výkon tady všem vyrazil dech...

Tak o tom fakt nevím, co bych řekl. Od našeho prvního setkání s ním totiž přemýšlím, kam Jima zařadit. Je totiž neuvěřitelný. Z celé té spousty akcí za poslední dva roky se ani jednou nestalo, že by Jim někde chyběl. Prakticky ho nevidíš dělat nic jiného, než co dělá tady. Ale nejdrsnější je, že pokud večer někam vyrážíme, Jim zůstává s námi, jde spát v jednu, ve dvě a v šest už je zase na nohou. Je potřeba uvážit, že je to poslední živoucí legenda, snad kromě Lese Paula...

Baví tě hrát předváděcí akce?

Popravdě myslím, že snem téměř každého kytaristy je stát před nadupaným marshallským stackem, a já se tím snem živím. Dost mě baví i hraní do playbacku, dost často se mi stává, že během "šňůry" předváděček objevuji nové a nové variace. Ke konci už třeba hraji úplně jinou písničku.

Považuješ veletrhy a podobné akce za důležité?

Rozhodně. Tady mě to docela příjemně překvapilo, je to sice malé, ale na vysoké úrovni. Je strašně důležité, i pro mě, vidět hodně takovýchto akcí na lokální úrovni. V každé zemi je pár specifických výrobců kytar, aparátů, zajímavé nápady... Což mi připomíná, že to tu musím ještě obejít. Doufám, že tu máte nějaké levoruké (smích). (jc)

 

Jim Marshall: Synonymum pro rock'n'roll

Je to už víc než čtyřicet let, co Jim Marshall, muž, jehož jméno se stalo synonymem pro rock'n'roll, se svými dvěma kolegy vyrobil kytarový zesilovač. Jeho unikátní zvuk je slyšet téměř za každým legendárním kytarovým riffem, které vytvářely historii rockové muziky. Seznam hráčů, co používali a stále užívají Marshallův "Mighty Stack" je vlastně encyklopedií všech těch kytarových hrdinů - od Pete Townshenda, přes Jimiho Hendrixe, Erica Claptona, Ritchie Blackmora až po Slashe, či Zakka Wylda..., kteří ve spolupráci právě s Marshallem neustále, posunovali hranice rockové muziky. Ačkoli dosáhl osmdesátky, je Jim stále bystrý a charismatický muž. S obdivuhodnou přesností, vám odvypráví historku, ve které jeden z jeho žáků bubeník Mitch Mitchell přivedl do obchodu Jimiho Hendrixe. Ten se v roce 1966 nadchnul pro zvuk Marshalla a začal jeho aparáty používat. Právě Hendrix rozšířil slávu aparátů za oceán a přivedl k nim další tisíce nadšených uživatelů po celém světě. Muzikus využil krátké návštěvy Jima Marshalla v Praze a položil mu několik otázek:

 

Marshall v poslední době uvedl znovu na trh reedice některých modelů z 60. let. Proč si myslíte, že tyto tzv. "plexi" aparáty stále lákají nové zákazníky?

Určitě to bude zvukem. Aparáty, o kterých mluvíte, JTM-45, stowattový Plexi, padesátiwattový Plexi a Bluesbreaker, se relativně jednoduše obsluhují a všechny mají naprosto nezastupitelný, typicky marshallovský zvuk, který současní moderní kytaristé chtějí. Moji designéři a technici odvedli skvělou práci a povedlo se jim udělat zvuk a feeling přesně, jako měly původní originály. Navíc jsou tady spousty starších kytaristů, kteří hrávali v sedmdesátých a osmdesátých letech, z různých důvodů přestali. V současnosti se k muzice vracejí a začínají znovu. Kdykoli se s někým z nich potkám, vždycky oceňují, že stále vyrábíme aparáty, které znějí tak, jako v dobách jejich mládí. Tak si myslím, že docela slušný počet těch reissue modelů bude prodán právě jim.

Jime, myslíš si, že se nějak zásadně změnily požadavky na kytarový zvuk od 60. let do současnosti?

Je to docela legrační věc, ale my jsme nepřetržitě v kontaktu se současnými kytaristy a neustále se jich ptáme, co skutečně chtějí a jejich přání se prakticky vůbec neliší od našeho původního zvuku. Celý život jsem byl zastánce a propagátor lampového zvuku, i když jsme později vyvinuli transistorové zesilovače. Ale nakonec i naše řada Valvestate měla lampu ECC83 v předzesilovači, takže jste vlastně z toho také dostal lampový zvuk.

Nemáš trochu pocit, že Marshall si dnes lehce konkuruje s vlastní historií?

Nemyslím si. Zvuk, který je dnes nejvíce žádán, je v podstatě totožný s tím, který jsme vyvíjeli v minulosti. Dokonce si ani nemyslím, že by v nejbližší budoucnosti měli kytaristé nějak zásadně odlišné představy a požadavky na zvuk. Navíc většina kytaristů se dnes znovu vrací k používání jednoduché sestavy hlava a kabinet. Když používali komplikované racky a měli nějaký problém, museli vždy složitě pátrat po poruše uvnitř těch jednotek a ztráceli spoustu času.

Jak si myslíš, že se bude Marshall vyvíjet v příštích deseti letech?

Kdybych to měl odhadovat, řekl bych, že lidé budou stále vyžadovat stejný sound, tím myslím zvuk, který dostanete například ze série JCM-2000, ten bude žádán ještě hodně let. Nevím, jak Steve Grindrod (Marshallův vývojový designer) bude soutěžit se skvělou prací, co už pro nás udělal. Ale máme také velmi dobrého designéra pro basové aparáty, takže mám pocit že Marshall bude expandovat i do oblasti produkce basových a klávesových aparatur. (jm)

 

Inovace firmy Stanton

Vedle novinek z oblasti akustických a elektronických nástrojů se na Hudebním veletrhu objevily i další zajímavosti. Z nich nejvíce vyčnívá firma Stanton se svým systémem Finalscratch a párem nových, "digitálních" gramofonů. Jedná se o krok vpřed, nebo jsou tyto převratné novinky předem odsouzeny k zániku?

O nové produktové řadě jsem ve Veletržním paláci mluvil se Stevem van Laerem, Regional Sales Managerem firmy Stanton.

Ahoj Steve, můžeš hned na začátku představit nejnovější produkty Stanton?

Letos se jedná hlavně o mixery a dva typy gramofonů. Z mixerů určitě stojí za zmínku model SMX-401. Obecně se dá říci, že naše mixážní pulty nedoznaly žádné vzhledové či designové změny. Jedná se stále o DJs navrhnuté (a dlouhými léty prověřené) rozložení ovládacích prvků s použitím odolných materiálů, převážně solidní oceli a hliníku. Co ale prošlo radikální změnou, jsou střeva. Těm se věnovaly týmy našich inženýrů. SMX-401 - disponuje třemi phono, šesti line-in a třemi mic vstupy. Každý kanál má třípásmový ekvalizér, gain, LED indikaci, funkci Kill a regulaci balance...

Technologický pokrok je pochopitelný, ale jak je možné, že se nezměnila cena? Vývoj přece musel něco stát.

Bereme to jako investici do budoucna. Již teď se ukazuje, že to byl krok správným směrem, protože prodejnost nových mixážních pultů prudce stoupá. Dalším faktorem udržení stejné ceny je zachování dosavadního designu a základních technologií. Ty se totiž (až na několik vylepšení kvality) výrazně nezměnily.

Teď ale k softwaru, který zde přestavujete.

Software, který měl světovou premiéru na podzim loňského roku, je založen na systému Finalscratch. O funkcích a možnostech bychom mohli mluvit několik dní, pokusím se tedy vysvětlit jen to podstatné. Finalscratch se skládá z několika částí. Jednak je to samotný software pracující na MacOS X nebo Linuxu. Další částí je převodník signálu z gramofonu do počítače přes USB. Poslední částí je speciální vinyl, jehož spirála nese údaje o relativní pozici jehly na desce. Systém lze provozovat na jakémkoli gramofonu a mixážním pultu. Speciální deska se začne přehrávat na gramofonu, který není jako v normálním případě připojen svým výstupem k mixážnímu pultu, ale přímo k speciálnímu převodníku Finalscratch. Ten signál ze speciálního vinylu převede do počítače. V počítači se v aplikaci Traktor FS (viz test Traktoru - str. 66) otevře zvukový soubor jakéhokoli formátu. V závislosti na tom, v jaké oblasti časové stopy vinylu se právě nachází jehla gramofonu, přehrává počítač stejný okamžik zvukové stopy a zvukový signál pouští přes USB zpět do převodníku Finalscratch, odkud jde do line-in mixážního pultu. Tohle vše se děje real-time, tedy bez jakéhokoli opoždění, a DJ vůbec nepozná, že nehraje klasickou desku.

Výhody tohoto systému si asi každý domyslí sám. Už se objevil nějaký DJ, který váš systém používá při vystoupeních?

Je jich několik. Většina zatím softwaru a počítači tolik nevěří. Je to hlavně proto, že operační systémy pro PC nejmenovaného výrobce trpí nestabilitou, která je pro hrajícího DJ fatální. Když vám uprostřed setu zamrzne počítač, nebo se objeví "modrá smrt", na setu to samozřejmě zanechá následky. Díky těmto problémům jsme se rozhodli nabízet verzi pro Mac a na PC jen pro Linux. Tyto systémy vynikají obdivuhodnou stabilitou a počítače Mac jsou stejně ve výbavě většiny profesionálů, kteří pracují s obrazem a zvukem. (tn)

 

Marie Pragrová (AC EXPO)

Jelikož to nikdo neudělá za nás, musíme se pochválit sami. S čím jste byla nejvíc spokojená?

Když člověk věc připravuje, tak už je ke konci unavený z hlídání detailů a uhlazování různých nečekaně vznikajících problémů. Vždycky ho pak příjemně překvapí, když celek skutečně drží pohromadě a (až na pár drobných technických problémů) všechno běží. Ještě je brzy, ale zatím nemám jedinou negativní odezvu, do očí mi nikdo nic špatného neřekl (a to si muzikanti servítky neberou).

Co vás nejvíc překvapilo?

Návštěvnost. I když jsem si v duchu říkala, že nic podobného zatím v Čechách není, stejně jsem zírala na to množství. To bylo určitě fajn.

Proč si myslíte, že návštěvníci nepodlehli jiným lákadlům?

Hudební obec je v Čechách řadu let konstantní. Na to, že je nás jen 10 miliónů, se o tuhle branži zajímá kvantum lidí a vůbec ne povrchně. Byla tu pochopitelně zvědavost, jak poprvé dopadneme: jestli se vytáhneme nebo ztrapníme. Probíhala spousta doprovodných akcí, hrálo na 60 kapel.

Co se vám naopak vůbec nepovedlo?

To si nechám s dovolením pro sebe, protože jde hlavně o můj pocit.

Poprvé je úspěch náhoda a štěstí, ale životaschopnost se projeví až napodruhé a napotřetí. Jak se úhlem této perspektivy vidíte?

Jasně, že frankfurtskému mezinárodnímu veletrhu co do objemu asi nikdy konkurovat nebudeme, ale směle ambiciozní sen mám: stát se evropskými. (dp)

Hudební veletrh Praha 2003
Hudební veletrh Praha 2003

November 2nd

Jak se vám na veletrhu hrálo?

Celkem dobře.

Jaký máte názor na tuhle akci?

Je fajn, když se mohou muzikanti jednou za rok sjet na místo, kde je pro ně připraveno tolik atrakcí.

Co pro vás vlastně znamená na ní hrát?

Jsme rádi, že nás opět pořadatelé oslovili. Mohli nás totiž vidět lidé, kteří se zajímají o hudbu a kteří by se k naší muzice jinak nedostali.

Koupili jste něco na "Huvelu"?

Protože jsme měli večer další koncert, moc dlouho jsme se nezdrželi. Takže letos bohužel nic. Ale máme

podpisy od Jima Marshalla. (map)

 

-123 minut

Zdeňka Bínu jsem zastihl právě ve chvíli, kdy si balil věci, protože odjížděl se svojí kapelou -123 min. do USA.

Jaký je tvůj dojem z letošního veletrhu?

Super! Skvělé publikum, skvělá atmosféra, bylo to intimnější s příjemným kontaktem s lidmi. Řekl bych, že co se týče hraní, bylo to zřejmě jedno z nejlepších, co jsme na téhle akci odehráli. Mám pocit, že tím, jak to bylo vevnitř přišlo hodně muzikantů, takže jsme si mohli pěkně ulítnout na jamu.

Otázka, kterou ti pokládat nemusím, ale co kdyby. Koupil sis něco?

Hele, nekoupil. Mám vše, co potřebuji, ale tím pochopitelně nemůžu říct, že by nebylo co k nakupování. Myslím, že tu bylo dost zajímavých věcí.

Takže se dá říct, že Huvel neměl chybu ...

Myslím, že měl. A to bylo hlavně v akustice. Byla opravdu škoda, že ten super aparát nebyl využit na maximum, nebyl tím dost oceněný. To jediné bych řekl, že bylo nešťastné.

Slyšim, že něčím šustíš. Svačina?

Ne, balim věci na cestu do USA.

Jak se cítíš, seš dobře připravený? Žádná chřipka, problémy s vízem?

Zaplať pán bůh, ne. Měli jsme štěstí. Na ambasádě totiž sedí náš fanoušek, takže vyřízení formalit proběhlo za pár minut. Jinak se samozřejmě těším. Máme hrát v klubech v New Yorku a v rámci akce Street Jazz Fest, pak ve Washingtonu, Austinu a Dallasu.

Sťastnou cestu a díky za rozhovor. (map)

 

Daniel Andel (Muzikus)

Čím jste byl nejvíc potěšen?

Je toho více. Za všechno snad, že Jim Marshall měl být na veletrhu jen dva dny, ale protože se mu tady líbilo, tak zůstal až do konce a neúnavně podepisoval muzikantům plakáty. Velmi mne také potěšily kladné reakce návštěvníků i vystavovatelů.

Čím jste by nejvíc zklamán?

Špatnou akustikou v suterénu. Podařilo se nám ale ze čtvrtka na pátek přes noc udělat na sále několik zásadních úprav, které umožnily konání koncertů po zbývající tři dny. Pro příště již chystáme profesionální akustické úpravy.

Co vás překvapilo, s čím jste vůbec nepočítal?

Byli jsme trochu skromnější v odhadech návštěvnosti, takže nás příjemně překvapilo velmi vysoké množství návštěvníků.

Proč byste pozval lidi na tuto akci zase příští rok?

Veletržní palác svou členitostí umožňuje konání několika doprovodných akcí současně (letos to bylo pět nezávislých prostor s koncerty a semináři), a tak vedle pasivního prohlížení výstavy může návštěvník trávit celý den na různých akcích v různých prostorech, může se lecčemu přiučit a najde si i klidná místa s občerstvením pro odpočinek. Navíc máme v plánu pro příští rok značně rozšířit sekci klasických nástrojů, především smyčcových. (dp)

 

Steffen Moller, DPA

Důkazem, že naše země začíná nabírat na významu, byl i počet reprezentantů zahraničních firem, kteří se ukázali na letošním Hudebním veletrhu v Praze. Jednoho z nich, manažera firmy DPA Microphones z Dánska, jsem v rychlosti vyzpovídal.

 

Jaký význam přikládáte výstavám?

Výstavy všeobecně jsou důležité, protože jako firma můžete "zvednout vlajku" a říct světu: ,podívejte, jsme pořád tady a můžete s námi počítat.' Velice důležitá je taky ona sociální stránka. Můžete se potkávat s kolegy a s potenciálními uživateli.

... a konkrétně té pražské?

Česká republika je jedna z deseti zemí přistupujících k Evropské unii. My v DPA máme velmi detailně propracovaný marketingový plán pro tuto desítku na další dva roky. Podmínky trhu by v nejbližší době měly být stejné jako v ostatních zemích Unie.

Mám také pocit, že země jako Česká republika nejsou tak moc konzervativní, co se týče výběru produktů, jakými jsou například mikrofony. Hledají kvalitní výrobky a nejdou jen po tradičních značkách. A to je dobré pro nás, protože jsme velice mladá firma. (jt)

 

Walk Choc Ice

Jak se vám hrálo?

Ke všem koncertům přistupujeme stejně, v podstatě to byl další koncert. Co je ale na něm zvláštní, je prostředí. Hraješ především pro muzikanty a ne pro běžné posluchače, ale i přesto bylo fajn, že si nás kolegové našli a přišli se podívat. I když je fakt, že jsme především rocková kapela a máme rádi před pódiem pořádnou pařbu. Sranda byla, že jsme moc nenaspali. Den před tím jsme hráli ve Vagonu a akcička skončila někdy v pět ráno a druhý den vstávat v devět a šup na Huvel. Byl to docela mazec.

Jak bys hodnotil celou akci?

No, upřímně řečeno, moc jsem si ten šrumec kolem neužil. Neměl jsem čas a hlavně prachy, abych si něco koupil. Škoda, že nebyly vychytané přesuny aparátů na pódium. Prodírat se v davu moc ok nebylo, ale na druhou stranu myslím, že pořadatelé byli rádi, že měli uvnitř kam hudební scénu umístit. Taky byly trochu problémy s akustikou, ale vzhledem k tomu, že máme vlastního zvukaře, dopadlo to dobře. Musel to holt trochu "vytlumit". Ale celkově byla ta akce v klidu.

Slovo na závěr?

Jsme rádi, že na nás přišli lidi, že jsme získali jejich přízeň a na konci koncertu nám tleskali. To je vždycky fajn... (map)

 

Gaia Mesiah

Jak se vám na veletrhu hrálo? Co se vám tam líbilo a co ne?

Hrálo se nám dobře, zvuk na pódiu - odposlechy - byl bezvadný a rychle udělaný, vybavení aparáty a bubny taky bezva, lidi ochotní a spolupracující. Trochu špatná byla akustika. Betonová krypta byla hrůza, pozdě a bohužel nedostatečně "vytlumená", proto publikum považujeme za hrdiny, že to všechno vydrželi. Pozitivní na tom bylo, že tam byla uzavřená klubová atmosféra, ale ten zvuk chtěl víc péče. Zklamala mě venkovní scéna, která se minula účinkem, za prdelí jezdí auta - nebylo tam místo si něco pořádně poslechnout. Taky je škoda, že bylo málo bubenických seminářů a málo místa vůbec.

Jaký máte názor na tuhle akci?

Víc se nám líbí na Výstavišti - jsou tam přehlednější a lepší venkovní scény. Člověk si tam může sednout do trávy nebo trošku korzovat mimo dopravní ruch. Na druhou stranu je Huvel jako počin je velmi důležitý, neboť hudba je základní lidská potřeba spojuje spotřebitele s výrobci, laiky a profíky, muže a ženy, akustické nástroje s elektrickými, sakaře s máničkama, huliče s kaličema...

Co pro vás vlastně znamená na Huvelu hrát?

Mohli jsme se tak zařadit mezi reprezentaci české hudební scény, jinak koncert jako všechny ostatní, tzn. co nejlíp odehrát ke spokojenosti všech

Koupili jste něco na "Huvelu"?

Šest párů paliček Pellwood 5A Medium. (map)

 

Pavel Doubrava (AC EXPO)

Co vás pozitivně překvapilo?

Kolik přišlo návštěvníků. Dnes už víme, že od čtvrtka do neděle navštívilo Veletržní palác přes 10 000 lidí, původně jsem si říkal, že 8000 by bylo úspěchem. Vyplatila se kvalitní mediální kampaň - lidé na ni dají. Byl jsem potěšen bezvadnou spoluprací s Muzikusem, a pak i osobou hlavní manažerky, která dokázala operativně a samostatně řešit řadu problémů, teď vím, že je to taková jistota, na kterou je spoleh. Dobrému výsledku opravdu pomohla i podpora vedení radnice Prahy 7. A pak, dané téma bylo lákavé, hudba zajímá skoro každého.

Co naopak otrávilo?

Zásadní zklamání jsem necítil snad u ničeho. Něco se prostě nedotáhlo, jak bych si úplně představoval, třeba grafika některých propagačních materiálů, propagační transparent mi připadal ošklivý, do budoucna bych propracoval venkovní scénu, na tyhle věci nejsem odborník, tak jsem si to neohlídal. Prostě - co je poprvé, to je trošku zkušební. Na druhou stranu naopak plakát určený pro pouliční výlep byl naprosto dokonalý.

Podle čeho jste si vybíral spolupracovníky?

Podle zkušeností z oboru a také je pro mně důležitá osobnostní stránka. Spolehlivost. Chci vědět, že ten člověk věci dotahuje a nenechává výsledek na náhodě. Stejně tak nemám rád, když někdo zbytečně a uměle vyrábí stres. To pak před superodborníkem, který ale vyvolává dusna, upřednostním možná někoho méně profesně zdatného, ale se schopností spolupracovat v týmu.

Měli jste nějaký negativní ohlas?

Měli. Z řad spoluobyvatelů důchodového věku Prahy 7, kteří si chodili stěžovat na hluk a žádali, abychom akci zrušili. Snažili jsme se jim vysvětlit, o co se jedná, rozdávali volné vstupenky. Nikdo se prostě nezavděčí všem. Povzbuzujících reakcí ale bylo určitě víc než těchto. (dp)

 

Huvel v číslech

Výstava

Počet vystavovatelů: 95 - Počet návštěvníků: 10 550 - Počet akreditovaných novinářů: 60 - Počet expozic: 90 - Čistá výstavní plocha: 1 576 m2 - Plocha doprovodného programu: 650 m2 - Počet zastoupených značek: 359 - Počet vybalených a zabalených krabic: 6 328 - Počet vytočených metrů izolepy pod koberce: 1165 - Délka koberců v uličkách: 1100 m - Počet židlí v seminárních místnostech: 200

Doprovodný program

3 scény, 2 seminární místnosti - Počet koncertů: 69 - Počet seminářů: 52 - Počet účinkujících 420

Psáno pro časopis Muzikus