přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraHudební veletrh 2007

29.11.2007 | Autoři: Jan Červenka, Miki Jelínek, Martin Jirsák, Richard Salay, Michal Samiec, Stefan Segi, Josef Sléha, Petr Štika | sekce: pro muzikanty - články

Hudební veletrh 2007

Hudební veletrh 2007

Skočím do toho „rovnýma nohama“. Huvel skončil a zde máte reportáž o... Úvodní články vás provedou po Veletržním paláci, ale nebudou hledat, co nového či kdo kde a na co hrál. Podívají se přímo na hudební veletrh jako na akci a její roli v tak malé zemi, jako je naše. Existuje mnoho pohledů, jak se na to podívat, zde naleznete dva z nich. Dál už pak budeme pokračovat, jak se na „slušnou“ reportáž sluší, kdo, na co a s kým, popřípadě kde, či v čem.

Hvězdné války, epizoda dvě

Musím předem upozornit, že má poznámka o letošním Huvelu půjde trochu mimo mísu, a ještě ke všemu vlastně ani nebude tak docela muzikantská, ale nemůžu si pomoct. Koneckonců Huvel letošní se velmi podobal tomu loňskému, opravdu původních novinek zase tak moc k vidění nebylo, protože nejsou. Osobně mi ta úpornost, se kterou si většina renomovaných firem tahá z uší neustále nové varianty téhož, což má působit dojmem, jako že to u nich kreativně vře nezastavitelným pokrokem, který zkrátka musí ven, začíná být na pováženou. Jistě, najdou se i poctivé výjimky a jistě se o nich v tomhle čísle dočtete. Jistě ani Frankfurt na tom objektivně není o nic líp, ale jeho obří rozměry dovedou problém alespoň subjektivně přitlumit. Kromě toho se Frankfurt ještě významně odlišuje tím, že jeho první dva neveřejné dny slouží jako platforma pro kontakty mezi výrobci a jejich distributory, kteří to normálně mají k sobě přes půl světa. To v našich podmínkách nehraje roli a česká výstava je tak určena především veřejnosti.

A proto se teď dopustím několika reflexí právě z pohledu návštěvníka, kterého obchodní zákulisí nemusí zajímat a nezajímá. Problém číslo jedna: nestálo by za to uvážit změnu každoročního cyklu na dvouletý? Příčinou je současná setrvalá situace na trhu: za rok se až tak moc neurodí a za dva roky zase až tak moc neuteče. O něco závažnější je problém číslo dvě: holešovický Veletržní palác mi připadá opravdu těsný. Nejen proto, že se ve špičce prodírám davem ostatních, ale také proto, že chci mít lepší přístup k exponátům. Přišel jsem přece hlavně kvůli tomu, abych si vlastnoručně vyzkoušel pár věcí, které mě zajímají a které nemám normálně šanci vidět v nejbližší prodejně. Jenže jsem zjistil, že na to mám pouze omezenou šanci, což není primárně v tom, že nás přišlo hodně, ale v nedostatečné výstavní ploše. Ve Frankfurtu je mnohdy tlačenice ještě větší, ale není myslitelné, aby tam nebyl samostatný přístup ke každému jednotlivému exponátu (ono by to jednoduše ani nemělo logické zdůvodnění). A u nás? Vidíte-li deset syntezátorů, kytar nebo aparátů úsporně stěsnaných na stojanech do plochy tři na tři metry, je na první pohled zřejmé, že se k nim ve stejné chvíli vejdou jen dva až tři zájemci. Nezbývá tedy, než abych si nějakou dobu počkal, jestli se uvolní místo, jenomže ti dva, kterým zrovna přeje štěstí, samozřejmě podlehli pokušení vyzkoušet si to všechno. Po čase delším než krátkém už čekat nevydržím, vzdám to a odcházím jinam. Třeba se ještě vrátím, třeba taky ne. Co z toho vyplyne pro návštěvníka: neprohlédne si leccos z toho, co ho zajímá. Co z toho vyplyne pro vystavovatele: dvě třetiny potenciálních zákazníků se k exponátům nedostanou a jejich tolik žádoucí koupěchtivost zůstane bez motivace. Nevím ani, jestli tohle české specifikum primárně vychází z objektivního nedostatku prostoru. Možné je i to, že někteří vystavovatelé šetří na výdajích za výstavní plochu s pozoruhodnou lhostejností k faktu, že se tím sami připravují třeba i o sedmdesát procent zájemců. Překrásný příklad klasické cimrmanovské slevy, která není zadarmo.

Last but not least – problém číslo tři: Darth Vader a laserové meče. Nepochybuji o tom, že skupinka rebelů, která se před dávným nedávným časem vymanila z impéria Incheby, aby vzala výstavu na svá bedra, k tomu jistě měla řadu smysluplných důvodů. Z Muziky se stal Huvel, změnili jsme lokál, ale nás návštěvníků se změna v podstatě nedotkla, neovlivnila náš komfort ani naše zážitky. Impérium ovšem, jak známo, vrací úder, neboť takový je úděl impéria. Stalo se to už vloni: naše milovaná výstava se zčistajasna rozmnožila dělením velmi pravděpodobně nepohlavním. Máme teď naše milované výstavy dvě a zbývá jen, abychom se tomu náležitě radovali. Nemáme však pohříchu k radosti valný důvod.

Nemáme valnou chuť kupovat si dvě vstupenky na totéž. K radosti nemají důvod ani zmatení vystavovatelé. Mnozí to řeší tak, že se objeví na obou výstavách, přičemž tu jednu z úsporných důvodů tak trochu ošulí. Ti, kteří se snad striktně rozhodli jenom pro jednu z výstav, zase roztrpčí návštěvníka, který si vybral tu nepravou a v případě, že vsadil na tu, která byla v časovém sledu druhá, zůstane už pro letošek nenasycen. Je to ovšem jeho chyba, že se předem o seznamu firem neinformoval. Holt si ještě nezvykl. Otázkou ovšem zůstává, proč by si vůbec zvykat měl. Nedávno mi někdo v Berlíně vyprávěl, že i v Německu se pravidelně konají pokusy o zteč frankfurtských hradeb, stejně pravidelně však končí stažením do zálohy. Německo je ovšem velká země, v našich podmínkách jsou obdobné experimenty, eufemisticky řečeno, nevhodné. A to se ke všemu šíří zvěsti, že možná ještě přibyde i další výstava v Brně!

Nechci pochybovat o tom, že i pořadatelé Muziky jsou vedeni dobrými úmysly a rádi by viděli muzikantskou výstavu kvalitnější. A nechci ani trochu spekulovat o tom, že by snad nedejbože ve skutečnosti mohlo jít o jakousi odvetu se snahou o přesměrování cash flow. Proto je možná nespravedlivé, že jsem použil příměr o hvězdných válkách. (Mohl jsem být ještě tvrdší a mluvit o balkánském syndromu: co ty mně tuhle, to já tobě dneska!) Vyhrotil jsem to záměrně, aby bylo jasné, co je ve hře. Na současnou perspektivu doplatí návštěvníci i vystavovatelé. Má to smysl? Na řečnickou otázku odpovím si sám: nemá. Věřte nevěřte, ale dvě stejné výstavy kupodivu nepřinesou dvojnásobný užitek.

Nedokážu odhadnout, jak tohle klání skončí, jisté ale je, že dlouho trvat nemůže. Nebýt v Česku, řekl bych, že my kluci, co spolu mluvíme, budeme holt muset začít mluvit i s kluky, co s nimi nemluvíme. Ve světě dospělých je to celkem obvyklé, ale v Česku, kde nemluvit s tím druhým nestydí se leckdo vydávat za přednost a dospělých je jako šafránu? – Ví Bůh.

Klukům od politiky je samozřejmě snadné odpouštět, neboť je zcela zřejmé, že nevědí, co činí. U pořadatelů obou výstav bych takovou nevědomost nepředpokládal ani netoleroval. A protože mezi nimi mám i pár dobrých kamarádů, tak se na ně obracím s naléhavou osobní otázkou: Hele, kluci, jak to teda uděláme?! (Miki Jelínek)

Hudební veletrh 2007

Hudební veletrh 2007


Re: Hvězdné války

Sice jsem Hvězdné války nikdy neviděl a obávám se, že ani neuvidím, ale i bez toho mě text, který mi redakce poskytla k nahlédnutí ještě před zveřejněním, zaujal. Nastolují se zde otazníky okolo Huvelu z pohledu návštěvníka a já to skutečně vítám, protože se do zmíněných „hvězdných válek“ vmísil mluvčí těch, komu je Huvel koneckonců určen především. Pominu tedy úvahu nad tím, co chtějí různé skupiny vystavovatelů a co organizátoři, a pokusím se přijmout úhel pohledu zapáleného návštěvníka. Tedy popořadě.

Problém číslo jedna a návrh na dvouletý cyklus. To je věc obchodní strategie pořadatelů, nechci ji tu rozebírat a není to ani nejpodstatnější z návrhů Mikiho Jelínka. Podle mne si dvouletý cyklus může zvolit i sám návštěvník a dosáhne jednoduše téhož. Pojďme dál.

Problém číslo dvě – stísněný prostor Veletržního paláce. To je prostě fakt a dá se jen stěží oddiskutovat. Veletržní palác už víc nenafoukneme, kdysi jsme to udělali zprovozněním zdevastovaného TV studia po Primě v suterénu, tzv. kinosálu, který by bez Huvelu byl dosud nedostavěný, ale dál již není kde dostavovat. Obsadili jsme už i ve sbírkových prostorách Národní galerie všechno, co šlo, a stavíme i ten největší stan, co se před Veletržní palác vejde. Víme o tom, hledáme jiný vhodný areál, zatím marně. Mimo Prahu se nikomu hlavně z vystavovatelů moc nechce, Praha je v tomto směru na možnosti skoupá, snad to bude lepší po Olympiádě... Ale hledáme dál.

A to nejlepší nakonec – problém číslo tři. Nejsem sice s Miki Jelínkem kamarád, možná bychom i mohli být, ale prostě se neznáme. Závěrečná výzva asi není tedy myšlena na mě. Ale jako spolupořadatele Huvelu se mě týká, tak ji vztáhnu i na sebe, mohu-li. Samozřejmě bych teď mohl začít vysvětlovat, že hudební veletrhy odjakživa organizoval především Daniel Andel se svým věrným, báječným a profesionálně zdatným týmem, a to před Muzikou, Muziku i po Muzice, a je jeho výsostným právem zvolit si k jejich spolupořádání partnera, který se mu zamlouvá víc a se kterým se mu lépe dělá. Ale dobrá. Hlas návštěvníka je hlasem božím, berme realitu, jaká je, a je-li v zájmu muzikantů mít jen jednu výstavu, nezavírejme před tím oči. S Miki Jelínkem nemohu souhlasit jen v jednom, a sice že stávající klání nemůže trvat dlouho. Může – stojí tu proti sobě kvalita a dumpingové ceny pro vystavovatele. Obě věci jsou ze své podstaty dlouhodobě neslučitelné, vzájemný souboj však nemusí ještě po léta skončit. Protistrana zřejmě na podbízení má, a ani my nejsme tak slabí, abychom se nechali jen tak vyčerpat, případně slevili z úrovně Huvelu. Zní to možná jako svým způsobem špatná zpráva pro Mikiho Jelínka a další návštěvníky, kteří chtějí šetřit časem (vstupenky na konkurenční akci si naštěstí můžou opatřit z internetu zdarma). Mám však i jednu dobrou zprávu – s Danielem Andelem, kterého jinak v soukromí taky oslovuji „Endží“ jako mnozí z vás, jsme se dohodli, že pokud druhá strana projeví vážný zájem, jsme ochotni zasednout k jednacímu stolu.

Tak pokud jste, vážený pane Miki Jelínku psal svou esej s tímto záměrem, nepsal jste ji snad zbytečně. V to se pokusím doufat společně s vámi a dalšími návštěvníky Huvelu. A opravdu děkuji za vaše slovo do pranice. Rozhodně mělo větší smysl, než ty věčné výzvy některých zúčastněných, motivované sice lahodným, ale bohužel nesplnitelným přáním, aby si za směšné peníze pořídili účast na kvalitní výstavě. Někdy se na to prostě musí odjinud... ;-) (Josef Sléha, jednatel AC EXPO)

Huvel. Hu! Well... Pohled na Hudební veletrh očima nejen basáka

Když mě nejmenovaný zástupce šéfredaktora pod poťouchlou záminkou vstupu zdarma požádal, zda bych nenapsal report o tom, co se na Huvelu událo zásadního, převratného a pro basáky naprosto rozhodujícího, řekl jsem si, když to musí bét Maryšo, strana tě povolala, a zodpovědně jsem si naplánoval dva dny, které jsem hodlal strávit naprosto investigativní prací mezi početnými stánky Huvelu a nejen zde.

Čtvrtek 13. září, 10.00, já nervózní jak prvňačka, v ruce blok a mysl otevřenou všem zážitkům, akreditoval jsem se a vyrazil. Systematicky, jednoho po druhém jsem přepadával nebohé vystavovatele s čím dál tím trapnějším dotazem: Co máte nového? Po dvou hodinách, kdy už jsem za sebou měl většinu expozic, mi bylo jasné, že letošní zpráva z Huvelu nebude nekonečným výčtem novinek, ale spíš sondou do stavu českého hudebněnástrojového byznysu. Věci znalí návštěvníci nejen Huvelu, ale třeba i frankfurtského veletrhu již jistě vědí, že ani na celosvětovém poli se letos příliš basových novinek neurodilo, a pokud ano, jsou z ranku těch u nás z různých důvodů nedostupných.

Hudební veletrh 2007

Hudební veletrh 2007


Výčet několika opravdových basových novinek nalezne laskavý čtenář v boxech. Bylo jich opravdu poskrovnu a drtivou většinu z nich již zvídavější čtenáři dávno nalezli na webu nebo na pultech obchodů našich nejen západních sousedů. Obecně jsem postupem času na Huvelu nabýval dojem, že vystavovatelé po loňském ročníku své stánky kdesi uložili, zakonzervovali a letos pouze oprášili a znovu otevřeli. Nové firmy a vystavovatele bylo možno spočítat na prstech ruky dlouholetého zaměstnance dřevozpracujícího podniku. Některé vystavovatele jsem ani nenašel, snad letos zapomněli, někteří se ani neobtěžovali svůj sortiment dovézt, vždyť přece vše je možno prohlédnout si na internetu v pohodlí domova...

Těch několik nových a neokoukaných firem pak bylo douškem čisté vody. Je s podivem, že všechny z nich byly mimopražské a navíc i zahraniční. Připravují bratia Slováci velkou ofenzivu, atak na český trh? Pokud ano, radostně je budu vítat šeříky a polibky, neboť zejména u nich a jejich jižních sousedů se našinci dostalo vřelého přijetí, ochotně byly poskytnuty informace, přátelské slovo prohozeno a navíc vystavovatel s úsměvem snesl i moji pochybnou hudební produkci za účelem to či ono vyzkoušet.

Myslím že to, proč jsou veletrhy pořádány, je hlavně lidský kontakt. Přijíždíme mnohokrát z druhého konce republiky, chceme tamto onde vyzkoušet, pozeptat se a namnoze pak i zakoupit. Nerozumím strategii vystavovatelů, kteří svůj stánek pojmou jako uzavřenou kancelář, zvenku ověšenou podivnými nenaladěnými nástroji. Dovnitř pak je povolen vstup pouze jedincům znalým kouzelného hesla, kterým je IČO, a nám, nemajetnému plebsu je pak k dispozici venku pouze pohledná hosteska. Kompenzace je to lákavá, bohužel dívčina jaksi nechápe, že přítomné pány zajímají více než její ladné křivky informace o nástrojích a další barevný katalog již opravdu nechtějí. Lidský přístup na mnoha stáncích poněkud chyběl a potencionální zákazník měl pocit, že je pouze obtížným hmyzem. Vím, není to jednoduché, s úsměvem vyslechnout pětsetkrát za den více či méně špatně zahraný libovolný a přece pořád stejný riff a zodpovědět otázky, které se se železnou pravidelností opakují. Zažil jsem to na vlastní kůži, kdysi dávno jsem na stánku strávil čtyři nezapomenutelné dny a bylo to opravdu na hraně rauše a klinické smrti. Ovšem nemohu některým z vystavovatelů nevytknout, že na své zákazníky s prominutím srali.

Dalším ze zajímavých aspektů je pak strategie prezentace produktů vystavených značek. Pominu to, že některé zavedené firmy na Huvelu z různých důvodů k vidění nebyly. Ovšem nechápu, proč jiné nabízejí schválně nekompletní sortiment. Samozřejmě, výměra stánku je placena, mnohdy nelze přivézt celý sklad, ale do hlavy mi neleze, proč zavedená firma, nově nabízející špičkové kytarové aparáty, jaksi opomene, že jmenovaná značka má v nabídce i produkty pro basisty. Odpověď, že je to drahý, vozíme jenom na objednávku, tady by to nikdo nekoupil atd., opravdu nechápu. Stačí navštívit několik webových bazarů a i méně inteligentnímu obchodníkovi musí být jasné, že o zboží zájem je a český zákazník je kupodivu přeci jen schopen za kvalitní zboží zaplatit vysoké částky, protože to prostě chce. Proč mu proto neumožnit, aby si zboží vyzkoušel na Hudebním veletrhu? Tato do jisté míry omezenost českých prodejců nahrává distributorům odjinud a to je dobře. Je veřejným tajemstvím a dobrou strategií českých zákazníků zboží si vyzkoušet u nás a pak si pro ně zajet za hranice. Díky lepšímu servisu a nižším cenám se vyplatí cestovat i několik stovek kilometrů.

Další z věcí, která mě na Huvelu nenadchla, byl doprovodný program určený basákům. Ne že by nebyly k vidění kvalitní hráčské výkony na podiích, ale ve srovnání s nabídkou určenou kytaristům, bubeníkům a klávesákům byla basa opět onou příslovečnou Popelkou. Bylo mi upřímně líto Richarda Scheuflera, pobíhajícího mezi různými stánky a předvádějícího tu basy, tu efekty, tu aparáty. Richard je jistě výborný hráč, ikona Huvelu, bez které bychom si veletrh představovali jen těžko, ale ruku na srdce – je to opravdu jediný z našich výborných hráčů, který je schopen a ochoten veřejně prezentovat? Jistě ne, ovšem distributoři většinou neztrácejí čas hledáním nových tváří a sáhnou po osvědčeném matadorovi. Trochu škoda, na podiích bylo k vidění několik tváří, které by s přehledem a jistě zajímavě prezentovat mohly. Je to jeden z českých aspektů, lpíme na starém osvědčeném a nových věcí se snad i bojíme.

Pak je zbytečné lamentovat, že distributoři nás nezaplavují novinkami. Pokud už se novinka objeví, znalecky ji zhodnotíme, vyzkoušíme, okomentujeme, podivíme se nad cenou, věcičku odložíme a zakoupíme ověřenou (ne)kvalitu. Ale to už je zase o něčem jiném.

Popravdě, letošní Huvel se mi líbil a v rámci možností jsem si jej i užil. Je to setkání s nástroji i lidmi, více či méně podařené. Mezi změtí nezajímavého a již tisíckrát viděného letos vyrašilo několik slibných nadějí, se kterými se, doufám, setkám i příští rok. Jejich stánky nebyly z největších, ale setkání s nimi byla příjemná a povzbuzující. Je fajn nalézt lidi, u kterých nezmizel zápal pro věc a nadšení z hudby. Tímto zdravím nejen pány z Ostravy a Blavy a těším se za rok nashledanou.
Speciální díky za pomoc s touto reportáží patří pánům Láďovi a Zdeňkovi, ty panáky byly v pravý čas na pravém místě. (Michal Samiec)

Na bubenické frontě klid

Přiznám se, že se mi na letošní Huvel moc nechtělo. Po minulých ročnících, kdy jsem již ve dvě odpoledne měl z neustále lomozících návštěvníků a klopotného obíhání stánků a slídění po novinkách hlavu jak pátrací balón, jsem se obával nejhoršího. Jenže chmurná vize se nevyplnila.
Letošní ročník byl totiž překvapivě klidný. Z hlediska bicích to bylo způsobeno absencí několika vystavovatelů, kteří se na veletrhu prezentovali v minulých letech. Překvapila mě neúčast tuzemských výrobců paliček a rovněž jsem postrádal zástupce dvou renomovaných výrobců bicích souprav. Přiznám se, že právě díky této skutečnosti mi poprvé v dějinách Hudebního veletrhu zbyl čas se více věnovat doprovodnému programu, seminářům a předváděcím akcím. Začněme semináři.

Huvel jsem navštívil v pátek, tudíž jsem trapně propásl předváděčku Emila Frátrika, kterého však bylo možno potkat na Sonořím stánku, kteréžto nástroje prezentoval. Podobně to bohužel bylo s čechomorným Romanem Lomtadzem. Jednou z největších událostí pro mě byl křest nového edukativního DVD počinu Martina Vajgla, dlouholetého to spolupracovníka redakce. Martin se na stránkách Muzikusu už hodně dlouho věnuje nejrůznější hudebně-vyučovací osvětové činnosti, která si dlouhodobě získávala kladné ohlasy. Bohužel, tištěná média mají jedno závažné omezení, na něž člověk snadno přijde, aniž by byl docentem v oblasti mediální komunikace: chybí jim možnost předvedení v reálném čase. V prvním díle DVD série Bicí souprava – proč, jak a co cvičit Martin jasně a srozumitelně vysvětluje nejrůznější způsoby hry a držení paliček nebo typy pedálových úderů, což je počin, který v češtině doposud chyběl. Možnost volitelného úhlu kamerového snímání je na tomto DVD velmi vítaná, a člověk si tak konečně může udělat pořádek v termínech, k nimž si donedávna připojoval jen jakýsi zamlžený význam, ba dokonce může tato snaha být prvním krokem k patřičnému osvojení předváděných technik. V pátek byl největším bubenickým lákadlem Němec Benny Greb, který přijel předvádět nástroje Meinl. Bennyho v Čechách nezná úplně každý, ale prestižní bubenický web www.mikedolbear.com jej zvolil nejlepším novým bubeníkem a jeho album Grebfruit nejlepší nahrávkou. Na předváděčce zahrál dvě věci právě z této desky, na níž nahrál i některé vokální, kytarové, basové a vokální party. Samotná klinika byla velmi dobře nazvučená, škoda, že publikum nebylo zrovna aktivní při kladení otázek. Greb není typem hypertechnického hráče, jde spíš po groovu a výstižné údernosti, přičemž kombinuje zvukové světy a hrací postupy světa elektronických beatů a jazzu. A navíc je živým důkazem, že i v současné bubenické konkurenci se můžete v šestadvaceti letech prosadit. Rozhovor bude následovat v některém z příštích čísel. A propos – nutno pochválit zvuk v kinosále, kde se seminář konal. Každý úder krystalicky čitelný. Nevím, zda tomu tak bylo i u dalších protagonistů, ale u této předváděčky nebylo co vytknout. Za návštěvu stály i dvě výstavy „muzikusích“ fotografů On the Stage Luďka Stona Neužila a i pro bubeníky lákavý cyklus Drummers Jiřího Rogla.

Hudební veletrh 2007

Hudební veletrh 2007


Hodně prostoru bylo letos vyhrazeno i nejmenším, bubeníkům, kteří o tom, že rytmu jednou propadnou, ještě nevědí. Program Drumcircle může sloužit jako součást muzikoterapie, odreagování či „odstresování“, krom toho může být také prvním vykročením do světa hudby pro ty, kteří o ní ještě z muzikantského pohledu mnoho nevědí. Bubnování ve skupině až třiceti lidí, kdy každý nástroj má jednoduchou úlohu a vše do sebe zapadá, působí hodně silně.

Co se samotných nástrojů týče, je čím dál víc potěšující, že se do Čech dostávají novinky s minimálním zpožděním, a navíc se zde objevují stále nové značky. K-Audio Impex například začalo dovážet akustické bicí ddrum. Na stánku měli jednu soupravu, vyrobenou tuším z jasanu. V kombinaci s blánami Pinstripe poskytovala hodně basový a plný tón, myslím, že brzy dojde na test. O tom, že český trh s hudebními nástroji není zas tak malý svědčí i to, že místní pobočka Sonoru získala od továrny ocenění za distributora roku. Na stánku Praha Music Centre se stále zvětšuje nabídka činelů Paiste a letos se v něm na veletrh vrátila i soutěž o nejvíce zahraných single strokes (střídavých úderů) za minutu. Bubeničtí distributoři letos opět odstoupili od showroomů, tedy místností plných hluku, kde si kdokoliv mohl bubny vyzkoušet v jakékoliv dynamické hladině. Zřejmě k tomu vedla skutečnost, že místo zkoušení se v těchto prostorách často odehrávaly jam sessions nevalné hudební, zato však vysoké hlasitostní úrovně. Největší zdroj hluku tak z našich bubenických kolegů paradoxně představovali zkoušeči elektronických bicích, což, jak jistě uznáte, nepředstavuje pro sluchové receptory takovou zátěž. Možná i proto se mi letošní Huvel zdál daleko klidnější a méně hektický. (Jan Červenka)

Kam se žene svět klávesáka?

Na první pohled by se mohlo zdát, že vývojáři jsou hráčům na klávesy nakloněni a vydávají stále nové a nové produkty s lepšími vlastnostmi. Není to ale bohužel tak docela pravda. Každou chvilku je tu sice nějaká (zdánlivě) nová syntéza, ale něco tak převratného, co se stalo při nástupu subtraktivní, aditivní, FM, AM, vektorové nebo i granulární syntézy nebo matematického modelování, jsme už dlouho nezažili. Princip přístupu k práci se zvukem je v podstatě dnes již neměnný. Většina typů syntéz je založených na již známých principech. Většina z nich počítá především s dobře navzorkovanými zvukovými fragmenty. Je pochopitelné, že tyto hudební vzorky jsou čím dál delší a jsou lépe nasnímané (vyšší vzorkovací frekvencí s větší bitovou hloubkou počínaje, přes dokonalejší způsoby snímání zvuku až po různé varianty sejmutého zvuku – například u smyčců hra pizzicato, hra smykem, hra s ostrým nástupem, hra legato...). Umožňují to paměťová média, jejichž kapacita se poměrně rychle zvyšuje, zatímco cena zůstává (u nejvyšších modelů) stejná nebo dokonce mírně klesá. Díky tomu zní dnešní klavíry o mnoho lépe, než ještě před deseti lety. O obrovských zvukových bankách dosahujících až několika desítek GB se nám před několika lety také ani nesnilo (ani nebylo možné takto velká data někam uložit). Samplery nebo ROMplery, ale i tónové generátory s nějakým typem syntézy, které však využívají nahrané vzroky, jsou krmeny čím dál lepšími vzorky a výsledek je tedy mnohem realističtější. Kde je ale ta pravá echt syntéza? Za posledních několik let se zvukově vrátila řada legendárních analogových syntezátorů mnoha firem v podobě softwarových (nebo i hardwarových) emulací. Tyto emulace mají pochopitelně tu výhodu, že jsou plně digitalizované, takže spolupracují s MIDI, data se dají snadno archivovat, nedochází tak rychle k opotřebení nástroje, atd. Především subtraktivní syntéza je v moderních hudebních žánrech slyšet opravdu často. Ale kde je něco nového? Kde jsou nové zvukové barvy? Kombinací těch starých (často morfingem) jich bohužel nedocílíme. Otázka ovšem je, jestli jsou nové zvuky potřeba. Nebo chceme jen simulovat již známé zvuky? Co vlastně od nástrojů dnes očekáváme? Co nám mají výrobci nabízet?

Tyto otázky a odpovědi na ně jsou určitě individuální. Někdo používá digitální nástroje pouze pro simulaci akustických nástrojů nebo starších elektrifikovaných nástrojů, a nebo dokonce pro simulaci různých syntéz. Jiní hledají nové zvukové barvy, které by je inspirovaly. Ani na jedné z těchto cest pochopitelně není nic špatného. Proto dnes asi výrobci volí cestu kompromisu, kdy často používají vzorky reálných nástrojů, které je pak možné různě přetvářet a „pitvořit“, a tak tvořit zvuky „nové“.

Co se tedy děje v oblasti klávesáků? Vlastně nic zásadního. Přesun od hardwaru k softwaru jsme již zaznamenali, většina se s ním již pomalu začíná smiřovat, sžívat, a někteří již dokonce používají pro svou tvorbu (ať studiovou nebo dokonce i na pódiu) výhradně software. Zvětšují se paměti, maličko se rozšiřují již známé vlastnosti a parametry, a hlavně se všemožně kombinuje a vytvářejí se nové sestavy – řídicí klaviatura s pokročilým MIDI kontrolérem, MIDI kontrolér se zvukovou kartou, zvuková karta s možností samplování, samplované zvuky lze použít do syntézy, syntézu lze rozšířit o další zásuvné moduly, atd.

Poměrně dlouho se zdálo, že digitální hudební svět patří především klávesákům. Snad to bylo způsobeno principem hry na klávesové nástroje, kde se v podstatě stejně jako v elektronice používá systém zapnuto/vypnuto. Klávesáci se postupně začali učit s různými typy syntéz, pokračovali v MIDI oblasti, až se často dostali až ke studiové technice, záznamu, úpravě zvuku, atd. Dnes už ale do těchto oblastí pronikají i hráči na další nástroje. Veliký boom zažívají kytaristé, dechové MIDI ovladače také nejsou žádnou novinkou. Silent drums už jsou také poměrně často k vidění, a tak je možné MIDI data řídit i z bicích. Převodníky na MIDI je dnes již možné nasadit v podstatě na jakýkoliv nástroj.

Možná se to z textu této úvahy nezdá, ale spatřuji v tomto stavu jednu obrovskou výhodu – konečně máme čas se se všemi těmi technologiemi a novinkami pořádně seznámit a naučit se s nimi dobře pracovat, ovládat je, plně využívat jejich možnosti, a tak se konečně dostat ke kvalitním a přitom vlastním zvukům. Vždyť nejen používané tóny, feeling, způsob hry, ale i barva zvuku nás jednotlivé muzikanty od sebe rozlišuje.

Veletrh z pohledu klávesáka

Letošní Hudební veletrh bohužel nepřinesl hráčům na klávesové nástroje nic zásadně nového. Na stáncích bylo vidět klávesových nástrojů výrazně méně než v minulých letech, a to nejen absolutně, ale i relativně k dalším zařízením. Na první pohled zaznamenala nárůst nahrávací technika a překvapivě i média (možná byla jen více vidět ve volnějším prostředí). Přesto, že většinou se na stáncích objevovaly starší (často by se spíš dalo říct již dávno okoukané) modely, našlo se i pár výjimek.

Stejně jako na ostatních veletrzích, i na letošním Huvelu bylo jasně cítit, že klávesáci mají svou zlatou éru za sebou. Trh už se nasytil a výrobci se začínají orientovat také na kytaristy, basáky a bubeníky. Nezbývá než čekat a doufat, že i ostatní obory přinesou něco, co se v oblasti klávesáků bude dát také dobře uplatnit. (Martin Jirsák)

Psáno pro: časopis Muzikus 2007/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Hudebni-veletrh-2007-tema-mesice~29~listopad~2007/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.