přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraHistorické strunné nástroje

31.8.2010 | Autor: Luboš Malý | sekce: pro muzikanty - články

Historické strunné nástroje - téma měsíce

Historické strunné nástroje - téma měsíce

foto: Petr Škuta


Ohlédněme se zpět v čase, do doby, kdy nastal rozkvět strunných nástrojů. Tuto velkou skupinu nástrojů dělíme na dva druhy - drnkací (loutna, kytara, mandolína, bendžo, harfa, lyra, balalajka...) a smyčcové (housle, viola, violoncello, kontrabas, violon, viola da gamba...). Budeme se věnovat, jak je již z názvu patrné, nástrojům historickým a jejich vývoji.

Nástroje drnkací

Asi prvním drnkacím nástrojem byl patrně lovecký luk. Takový pravěký lovec, než skolil nějakého tvora, uslyšel nejprve drnčení tětivy. To jistě zaujalo jeho pozornost a první hudební nástroj byl na světě. Samozřejmě nebyl příliš hlasitý, a proto se na luk přidala skořápka z ořechu nebo z nějakého ovoce a tyto předměty tvořily první rezonátor neboli přírodní zesilovač. Odtud byl již malý kousek k sestrojení první lyry. Rozšířila se především v době Antiky, kde doprovázela recitaci starých Řeků, a sestává ze dvou zahnutých ramen, které vycházejí z dutého těla. Mezi tělem a opačnými konci ramen je napnut proměnlivý počet strun, přičemž nejhlubší struna je nejdále od hráče. Dle řecké mytologie lyru vytvořil mladý bůh Hermés z krunýře velké želvy. Původ lyry není jistý, jako možná místa zrodu nástroje bylo navrženo mnoho lokací v jižní Evropě, západní Asii nebo severní Africe.

Nástrojem, který přímo z lyry vychází, je harfa. Nástroje podobné harfě se objevují v Egyptě a Mezopotámii přibližně v roce 3000 př. Kr., tyto nástroje však ještě neměly sloup. Na sever se harfy dostaly zásluhou Keltů, kteří ji poznali na Balkánském poloostrově ve 3. století př. Kr. Ze Skotska a Irska, kde hru na tento nástroj pěstovali bardové, se potom rozšířila po ostatní Evropě. Ve 12. až 14. století byla oblíbeným nástrojem trubadúrů a minnesengrů a hra na ni byla jedním z požadavků dvorského vzdělání. Ve středověku vedle sebe existovaly harfy diatonicky laděné (se sedmi tóny v rozmezí oktávy) a chromaticky laděné (s dvanácti tóny v rozmezí oktávy). Nevýhodou diatonických byla možnost hrát pouze v jedné stupnici, nevýhodou chromatických byl příliš velký počet strun.

Velkým vynálezem bylo umístění krku na tělo, přes který se napínaly struny.To již umožňovalo zkracování strun stiskem prstů a tím tedy dosáhnout změny výšky tónu. Hlavním představitelem je nástroj kora. Je vyrobena z velké tykve, rozříznuté napůl, pokryté kravskou kůží, která tvoří rezonátor. Kk, který nejvíce připomíná krk loutny, je vyroben z červeného dřeva. Zvuk kory je podobný harfě, při hře tradičním způsobem může připomínat flamencové postupy ve hře na kytaru. Hráč ke hře používá pouze palec a ukazováček každé ruky. Ostatními prsty drží nástroj za tyčky, jež se nacházejí po obou stranách krku. Tradiční kory mají jednadvacet strun, na jedenáct z nich se hraje levou rukou.

Balalajka je strunný nástroj ruského původu s trojdílnou rezonanční skříní, která má charakteristický trojúhelníkový tvar. Nástroj má tři struny (někdy šest v páru). Hmatník je opatřen pražci. V dnešní době se vyskytuje v šesti velikostech. Nejběžnější sólový nástroj je prima, laděná E-E-A. Někdy je balalajka laděna „kytarovým stylem“ G-B-D (podobně jako tři nejtenčí struny ruské kytary). Hra je pak pro ruské kytaristy jednodušší.

Nejdůležitějším nástrojem v historii je však loutna. Patří k nejstarším nástrojům lidské historie; první zmínky o loutnovém nástroji najdeme již v Mezopotámii. Původně se zřejmě jednalo o vydlabanou dýni potaženou zvířecí kůží s dřevěným krkem. Do Evropy dorazila loutna z arabských zemí, nejpravděpodobněji přes Španělsko. Arabská loutna „al ud“ měla jednoduché ostrunění, které bylo rozezníváno plektrem (trsátkem) a nepoužívala pražce. Plektrum se používalo poměrně dlouhou dobu i v Evropě, ale bylo nakonec vytlačeno hrou prsty, byly přidány vázané pražce a jednoduché ostrunění bylo nahrazeno tzv. sborovým, kdy byly ke stávajícím strunám přidány další v unisonu nebo v oktávě. Změn doznala i konstrukce nástroje samotného a postupně byly přidávány další sbory, takže v polovině 18. století má loutna třináct sborů a můžeme napočítat na čtyřicet druhů loutnových nástrojů. Patří mezi ně např. theorba, arciloutna,mandora, cistra, angelika, collascione atd. V průběhu 18. stol. zájem o hru na loutnu upadá, patrně pro technickou náročnost hry. Zájem o nástroj se probouzí až v padesátých letech minulého století. Na loutnu se hraje z loutnové tabulatury, která se též vyvíjela podle regionů, nejstarší je tabulatura německá, dále rozlišujeme italskou, španělskou a francouzskou loutnovou tabulaturu, která posléze v souvislosti s oblibou francouzské loutnové hudby ovládla celý evropský kontinent. Tabulatura je číselný nebo písmenný zápis hmatů na krku nástroje, má většinou šest linek a hmaty jsou opatřeny nad osnovou rytmickými znaménky. Výhoda tabulatury oproti notovému zápisu je ta, že hráč může snadno přeladit nástroj do jiné tóniny anebo hrát na různé drnkací nástroje z tabulatur pro ně určených, protože tabulatura je přímým zápisem hmatů, tím pádem si hráč neláme hlavu s převodem notových hodnot do poloh.

Příbuzným nástrojem je mandolína. Vyvinula se podle některých názorů ve středověku z loutny, podle jiných z mandory nebo kvinterny. Dnešní podobu mandolíny získaly v sedmnáctém století v Neapoli. Používaly se jako sólové i doprovodné nástroje, často též jako horní sbor loutnových a později kytarových orchestrů. Mandolína je laděna stejně jako housle (G-D-A-E). Struny jsou zdvojené. Má výrazný pronikavý zvuk a hraje doprovody - většinou pizzicata údery na druhou dobu, seknutí. Používají se také ozdoby jako tremolo nebo vybrnkání sóla. V současné době je hra na mandolínu stále rozšířenější, obzvláště v bluegrassu, jinak spíše zřídkavě ve folku nebo rocku.

Bandura
je ukrajinský národní nástroj, stejného tvaru jako loutna a krátkým krkem. Obsahuje asi 40-50 strun, které jsou vedeny vějířovitě nad vrchní deskou. V nižší poloze jsou laděny v kvartách a sekundách, ve vyšší diatonicky. Struny se rozechvívají palcem s prstýnkem nebo i bez něj. V carském Rusku byla hra zakázána.

Tamburašské nástroje - náležejí k nástrojům loutnovým, mají krátké tělo a dlouhý krk. Jsou stavěny v různých velikostech - rozlišujeme - berde, bugarie, brače, kontrašice, bissernice. Každý nástroj má dvě struny, vedené dvojmo přes krk. Na hmatníku jsou pražce. Tyto nástroje jsou typické lidové u Chorvatů a ostatních jižních Slovanů.

Ukulele - malý čtyřstrunný nástroj tvaru kytary, který pochází z Havajských ostrovů. Struny jsou laděny na a1 d1 fis1 h1, tedy do akordu h moll. Pro zvyšování ladění se používá kapodastru, podobně jako u kytary.

Bendžo


Tón vzniká podobně jako u kytary rozechvěním struny mezi nultým pražcem a kobylkou. Pomocí hmatníku je možné struny zkracovat a tím zvyšovat jejich tón. Známe bendža šestistrunná (kytarová), čyřstrunná (tenorová, plektrum a uke) a mandolinová. První pětistrunné bendžo postavil americký představitel minstrelské muziky Joel Walker Sweeney v roce 1831.
Následovala rychlá popularizace nástroje, stejně jako vymýšlení spousty stylů, jak hrát na tento hudební nástroj s charakteristickým zvonivým zvukem, který vydávala vysoko laděná pátá struna (umístěná hned vedle nejníže naladěné struny). Tělo je tvořeno poměrně složitým mechanismem pro napínání blány a rezonátorem.

Korpus je dřevěný kruhový rám, na kterém je napnuta blána a ke které je připevněn krk. V dolní části je opatřen struníkem pro upevnění strun.

Tónový ring je obvykle kovový (bronzový) prstenec, nasazený shora na korpus. Tvoří zvuk nástroje a určuje tak kvalitu nástroje. Některá bendža mají jako tónový ring jen kovovou obruč nebo tlustý drát.

Napínací systém umožňuje upevnění a napnutí blány. Tvoří ho napínací háčky, přítlačný prstenec a mezikruží připevněné ke korpusu. Prstenec přidržuje blánu na tónovém ringu a je napínán háčky rozmístěnými po obvodu těla. Jejich druhý konec je provlečen otvory v mezikruží a utažen maticemi.

Blána byla původně vyráběna z oslí nebo hovězí kůže. Ta však má některé nevýhodné vlastnosti - její zvuk je závislý na vlhkosti vzduchu. Postupně byla tedy kožená blána nahrazena blánou umělou, která je stálejší. Pro některé účely se vyrábí umělá blána, která napodobuje vzhled i zvuk kůže.

Rezonátor slouží k docílení plnějšího a hlasitějšího zvuku nástroje. Je to klenutý dřevěný kryt, který uzavírá spodní hranu korpusu. Ovlivňuje podstatně zvuk nástroje. Některá bendža, určená pro tzv. old-time styl (také folkový styl), rezonátor nemají a nazývají se „open back“ (otevřený zadek).

Kobylka přenáší zvuk strun na blánu a svou polohou také určuje výšku tónu struny. Je vyrobena nejčastěji z javoru s ebenovou hranou. Její tvar, výška a materiál ovlivňují zvuk nástroje.
Struny se používají kovové, tenčí než pro kytaru. Je možné použít různé tloušťky podle techniky hry. Počet strun je u jednotlivých druhů bendža různý, od čtyř až po osm.
Ladění bendža není jednotné. Obvykle je naladěno do některého akordu, ale jednotliví hráči si ladění přizpůsobují podle svého stylu nebo dokonce podle hrané písně. To platí především pro „old-time“ hudbu a pětistrunné bendžo, ostatní druhy mají ladění již ustálené.

Kytara


Kytara je považována dnes za nejpopulárnější instrument. Stála u zrodu bluesové a rockové hudby. Její historie je však velmi bohatá, podívejme se tedy trochu na její vývoj. Pro první zmínky se musíme vypravit až do třináctého století. Nemáme přesnou evidenci, ale podobné nástroje nalézáme na obrazech a v církevních knihách. Ve Španělsku, které je považováno za její původ, byly známy dva druhy kytary - guitarra moresca (maurská), více podobná loutně svým klenutým tělem, a guitarra latina, konstrukcí připomínající dnešní klasickou kytaru. Tyto nástroje byly většinou lidové a měly čtyři, později šest střevových strun. Svým tvarem se příliš nelišily od nástrojů violových, tedy smyčcových, ale byly používány jako drnkací. K tomu sloužilo trsátko - většinou z brku ptačího pera. Pražce byly jako u louten ze střevových strun, převázané kolem hmatníku. To přinášelo problémy s laděním a každý hráč si hru přizpůsoboval svému uchu. Temperované ladění ještě nebylo známo, a proto se pražce posunovaly o malý kousek dle požadované tóniny, zvláště při hře akordické. Ve Španělsku se také asi v 16. století objevil nástroj, zvaný vihuela (čti vívela), což byla aristokratická forma kytary. Měla šest zdvojených strun a většina z nich byla nádherně zdobena drahými materiály - slonovinou, ebenem a přírodní perletí. Na její stavbu se také používalo nejkvalitnějšího dřeva.

Jak se vlastně na takový nástroj hrálo? Obvykle měla kytara i vihuela deset pražců a způsob hry se příliš nelišil od hry na dnešní klasickou kytaru. Pohybujeme se v době renesance, kde byla hudba pro loutnu i kytaru zapisována výhradně v tabulaturách, vynálezu, který vůbec není dnešní, jak by se mohlo zdát mnohým kytaristům, neovládajícím noty, a jenž se udržel až do 18. století. Bylo to praktické, protože při spoustě tehdejších ladění značky přesně udávaly, kde se má provést jaký hmat. Za dokonalý přednes se považovala hra pravou rukou bez nehtů. Známy byly tři způsoby - samotným ukazovákem, ukazovákem a prostředníkem pouze na basových strunách a totéž přes všechny struny.

Čtyřstrunná kytara zažila svůj rozkvět zejména v Itálii a potom ve Francii kolem roku 1550, kde bylo během pěti let publikováno devět sbírek. Nejpopulárnější byly chansony, ale také tance - allemanda, galliarda, branle, rondo. Skladby nebyly tak ambiciózní, jako u španělských vihuelistů a více odpovídaly dobovému vkusu. Ladění kytary bylo v intervalech 5-v3-4 a pozdější 4-v3-4. Často se také přepisoval repertoár loutnový nebo zjednodušený klávesový, který byl velmi populární, zejména v Anglii a Holandsku. Byly také vydávány zpěvníky i s texty, nápěvem a doprovodem. Obliba čtyřstrunné kytary byla velká. Byl to malý, decentní nástroj, na kterém se dala dobře a jednoduchým způsobem obsáhnout harmonie, snadný na hraní a mnohem více použitelný pro amatéry než loutna nebo vihuela. Její popularita však byla dosti krátká a ustoupila kytaře pětistrunné, zvané také barokní.

Pětistrunná kytara byla dominantním nástrojem až do poslední čtvrtiny 18. století. Provádělo se však mnoho experimentů ve stavbě, které předznamenaly vývoj nástrojů moderních. Nalézáme se ale kolem roku 1800, kdy se na některých kytarách začala objevovat přidaná šestá struna a došlo také vlivem nových konstrukcí ke zjednodušení dvojitých sborů. Tedy v podstatě k dnešnímu ostrunění. Struny byly laděny na tóny A D g h e. Tato redukce probíhala v Itálii a Francii. Španělsko konzervativně zůstávalo u zdvojení. Ale bylo to paradoxně Španělsko, kde docházelo k největším změnám ve stavbě a celkovém pojetí nástroje.Tvar těla se rozšiřuje, užívá se palisandr (rosewood) a španělský cypřiš na dno a luby. Zdobení se „smrsklo“ na perleťové ornamenty a mozaiky kolem ozvučného otvoru, tak jak je známe dnes. Kobylka se zjednodušuje a krk je připevněn ke korpusu pomocí vnitřní patky, obdobně jako u současných kytar. Spojení je u šestého až osmého pražce a hmatník zasahuje až k otvoru. Tenké pražce jsou z kovové slitiny a zapuštěné do hmatníku. Byly činěny mnohé pokusy s vnitřním žebrováním a tahem strun na rezonanční desku. Při zjednodušení sborů se začaly také užívat fixační dřevěné kolíčky do kobylky a kostěné sedlo. Kovové ladicí mechaniky se objevily asi od roku 1820.

Předpokládá se, že první šestistrunná kytara se začala ve Španělsku užívat asi kolem roku 1825. V tomto přechodném období také nastává jednoznačný odklon od tabulatur směrem k notovému zápisu. Technika hry je již obdobná dnešnímu způsobu. Palec pro basové struny a i -m -a pro struny melodické. Užívá se styl v klasickém slohu, podobný pianovému - arpeggia, rozložené akordy a monodické melodie, podložené akordickými basy. Evropa vykročila na společnou cestu k sjednocenému ladění E A D g h e a připravila se tak půda pro moderní klasickou koncertní kytaru.

Té ovšem ještě předcházela romantická kytara - z období romantismu (přibližně 1815-1910). Jde o přímého předchůdce klasické kytary. V té době byly kytary upravovány na šestistrunné nástroje. Vývoj moderní klasické kytary je jedním z mála  v historii hudebních nástrojů, který je docela s jistotou zmapován. Počátky lze datovat do období kolem roku 1850. Jsou spojeny se jménem Antonia Torrese, Španěla, nazývaného „Stradivari kytary“. Ano, plně si to ocenění zaslouží, protože nejvíce přispěl k vývoji v konstrukci a zvukové kvalitě nástroje. Na rozdíl od houslí nemá kytara dlouhou akustickou trvanlivost, jež by přetrvala staletí. Je to zaviněno stavbou, která postrádá kompaktnost. Klenutá ozvučná deska houslí je mnohem pevnější než rovné víko kytary, náchylné k praskání a také více zatěžované jak počtem strun, tak systémem kobylkového upevnění. Nemáme proto přesný odhad, jak dochované nástroje zněly v době své největší slávy. Optimální životnost zvukové kvality kytary je tak třicet čtyřicet let. Jsou známy pouze písemné zmínky o nádherném zvuku a ušlechtilosti Torresových kytar z pera současníků. Byly prý velmi neobvyklé a vysoko převyšovaly běžný standard. Jeho význam je revoluční. Stanovil nové rozměry kytary, větší a širší tělo, tvar a způsob vnitřního žebrování, který se udržel až do dnešních dnů. Je to sedmiramenný vějíř tenkých žeber pod kobylkou. Určil standardní menzuru 65 cm, umožňující snadnou hratelnost, širší a vyšší hmatník a dekoraci zjednodušil na skromné lemování lubů a rozety kolem otvoru. Jeho modely slouží jako naprosto dokonalé předlohy i pro současné stavitele.

Historické strunné nástroje - téma měsíce

Historické strunné nástroje - téma měsíce

foto: Petr Škuta


Nástroje smyčcové

Smyčcový nástroj je strunný nástroj - chordofon, jehož struny se rozechvívají pomocí smyčce. K raným smyčcovým nástrojům patří středověká fidula a rubeba (rebec, rebeka), nástupce arabského rabábu. Z těchto nástrojů se v průběhu následujících staletí vyvinuly moderní nástroje houslové a violové (gambové) rodiny (název odvozen od nástroje viola da gamba). Hlubokou tradici mají smyčcové nástroje také v Asii - v Číně jsou oblíbené jedno až dvoustrunné nástroje houslového typu, tzv. erhu, v Indii sarani a sarinda se třemi nebo esradž se čtyřmi hlavními a velkým počtem přiznívacích strun, tradiční japonský smyčcový nástroj kokjú má struny tři. Dále existuje nespočetné množství historických smyčcových nástrojů, na které se již prakticky nehraje: již zmíněná rubeba a fidula, dále lira da gamba, viola da braccio, lira da braccio, pošety (štíhlé housle, které se vešly do kapsy kabátu), trumšajt, viola bastarda, baryton, viola d’amore a další.

Viola d’ amore náleží ke skupině viol se souznějícími strunami. Byla oblíbena v 18. století, hlavně v Itálii a Francii, jako výhradně sólový nástroj. Hrály na ni zvláště ženy. Má tvar starých viol a nápadná je dlouhým kolíčkovým žlábkem na hlavě, v němž je zasazeno až čtrnáct kolíčků k napínání strun. Pět až sedm střevových strun je vedeno přes hmatník a stejný počet strun kovových (rezonančních) je umístěno pod hmatníkem. Jsou laděny souhlasně se strunami hmatovými. Zvuk této violy je něžný a sladký. Hra smyččem se podobá houslové s tím rozdílem, že na struny je vyvíjen menší tlak.

Viola da gamba
(název odvozený z italského gamba - noha) je též historický smyčcový nástroj. Na rozdíl od violy da braccio (z které se později vyvinuly nástroje houslové rodiny) má viola da gamba šest až sedm strun a pražce na hmatníku. Tento nástroj se při hře drží mezi koleny (nemá tedy bodec jako například violoncello) a lukovitý smyčec se drží jinak, než je zvykem u moderních nástrojů. Existuje více variant gamb - diskantová, altová, tenorová, basová a kontrabasová (jeden z předchůdců moderního kontrabasu). Trup nástroje je klenutý, ale výrazně méně než u houslí. Stejně jako u většiny ostatních smyčcových nástrojů je vrchní deska vyráběna ze smrku, spodní deska a luby z javoru (v porovnání s houslemi jsou luby relativně vysoké). Viola da gamba má taktéž pod nejvyšší strunou umístěnu duši a pod nejhlubší strunou basový trámec. Gamby mají struny laděné v kvartách, přičemž mezi prostředními dvěma strunami je tercie; podobné ladění má také loutna. Viola da gamba prožívala své zlaté období v době renesance a baroka, zejména ve Francii (St. Colombe, Marin Marais a další). V té době také vznikalo pro tento nástroj mnoho hudebních děl (například Bachovi sonáty pro violu d agamba a cemballo BWV 1027-1029). Velice oblíbené byly komorní soubory složené z více gamb. Od pozdního baroka začaly být gamby vytlačovány modernějšími nástroji, jako je viola nebo violoncello. Dnes violu da gamba používají soubory hrající na historické nástroje. Nejvýraznějším gambistou současnosti je Jordi Savall.

Viola bastarda - větší typ tenorové violy da gamba se souznějícími kovovými strunami v ladění kvarto-terciovém od D do d1. Obyčejně bývala šestistrunná. Nazývala se také basová viola d’amore.

Viola da bardone nazývaná také baryton vznikla v 17. století. Nástroj velikosti tenorové violy da gamba se střevovými strunami a deseti až patnácti souznějícími strunami kovovými pod hmatníkem. Od hry na violu da gamba se lišila tím, že její spodní struny mohly být hrány pizzicatem palcem levé ruky v otvoru na spodu krku. Zvuk byl melancholický.

Viola da spalla (neboli ramenní) - nástroj houslového tvaru, o trochu větší než dnešní viola. Měla pět strun a používala se v sedmnáctém a osmnáctém století ke hraní hlubších basových poloh, hlavně při průvodech. Později zanikla.

Viola pomposa (neboli okázalá) byla větší violou da spalla. Vznikla na popud J. S. Bacha roku 1724 v dílně lipského nástrojaře J. Ch. Hoffmanna jako viola, ale s přidanou pátou strunou e2.

Housle


Housle jsou strunný smyčcový nástroj se čtyřmi strunami laděnými v čistých kvintách: g, d¹, a¹, e². Mají hlubokou tradici v evropské klasické hudbě, většina skladatelů jim věnovala důležitou část svého díla. Jsou nejmenší z rodiny houslových nástrojů. Horní deska se nejčastěji vyrábí ze smrkového dřeva, luby a spodní deska jsou vyráběny z javoru. Okraje desek jsou lemovány ozdobným vykládáním (tzv. výložkami), které kromě estetické funkce částečně chrání desky před naštípnutím. Ze spodní strany víka, pod strunou g, je připevněna dřevěná lišta (tzv. basový trámec), který pomáhá přenášet nízké frekvence na svrchní desku. Duše naopak přenáší vysoké frekvence ze svrchní desky na spodní. Je vložena mezi obě desky v místě pod strunou e. Krk se vyrábí ze stejného dřeva jako spodní deska a luby, tedy nejčastěji z javoru. Na jeho svrchní části je připojen hmatník z ebenového dřeva. Kobylka se vyrábí z javorového dřeva a má několik důležitých funkcí: Drží struny v určité vzdálenosti od hmatníku. Její zaoblený tvar dovoluje, aby se smyčec dotýkal strun odděleně. Přenáší vibrace strun na trup houslí. Slouží jako akustický filtr - omezuje některé frekvence strun, které by zhoršovaly tónové vlastnosti houslí. I malá odchylka v umístění kobylky má za následek výraznou změnu charakteru tónu houslí (podobně jako v případě duše). Struník je vyráběn ze dřeva, kosti, kovu nebo plastu a jsou na něj připevněny konce strun. Ze spodní části struníku vede vlákno (zvané poutko), které je připevněno k tzv. žaludu. Tím je zabezpečeno, že se struník nedotýká horní desky houslí. Na struníku mohou být také připojené dolaďovače, které slouží k malým změnám výšky tónu strun při ladění. Existují i struníky s vestavěnými dolaďovači.

Smyčec

K výrobě smyčců se používá tvrdé dřevo. Zatímco převážná část délky smyčce má kruhový průřez (nazývá se prut), konce jsou rozšířené a uzpůsobené pro zachycení žíní. K zašpičatělému konci, který se označuje jako špička, jsou žíně uchyceny pevně. Na opačném konci žíně napíná tzv. žabka, kterou lze posunovat pomocí napínacího šroubu podél prutu. Žabka je někdy z dekorativních důvodů opatřena po stranách perleťovými prvky. Zvuku se při hře smyčcem dosahuje tahem po jedné nebo dvou sousedních strunách. Díky tomu, že struny neleží v jedné rovině, ale jsou napnuty rozmístěné jakoby na povrchu válce, lze náklonem smyčce zvolit požadovanou strunu či dvojici strun. Pro zvýšení třecího odporu se na žíně nanáší kalafuna. Smyčec strunu rozechvívá příčným tahem. Nejstarší smyčce byly dosti odlišné od dnešních - tvarem se podobaly luku a žíně byly na obou koncích pevně uchyceny. Napětí žíní se dosahovalo stiskem prstu, a to prostředníku u violy da gamba a palce u houslí. V polovině 17. století se smyčce začaly opatřovat ozubenou tyčkou, která umožňovala odstupňované napínání žíní. Okolo roku 1700 došlo k prodloužení délky smyčců, aby bylo možno hrát jedním smykem delší noty. V polovině 18. století se pak vyvinula dnešní podoba žabky se šroubem umožňujícím proměnné nastavení napětí. Tím se zvýšilo maximální napětí a rozšířily možnosti hry smyčcem, např. rychlejší staccato. Po skončení hry je však nutné napětí žíní povolit, aby nedocházelo k deformaci prutu a dlouhodobému namáhání žíní. Nejnověji se smyčce vyrábějí také z kompozitních materiálů obsahujících uhlíková vlákna.

Historie

Předchůdcem houslí je středověká rubeba (rebec, rebeka), nástupce arabského rabábu, fidéla nebo fidula a jí příbuzná lira da braccio. První housle začaly vznikat v Itálii na počátku 16. století. Žádné se z té doby nedochovaly, ale jejich tvar můžeme vysledovat z tehdejších kreseb. První moderní housle postavil podle všeho Andrea Amati na objednávku od rodu Medicejských - byl požádán o stavbu nástroje, který by byl vhodný pro pouliční hudebníky. Moderní housle rychle získaly oblibu mezi všemi společenskými vrstvami a rozšířily se po celé Evropě. Nejstarší dochované housle vyrobil taktéž Andrea Amati, v Cremoně roku 1564. Snad nejznámější housle Le Messie (známé také jako Salabue) vyrobil v roce 1716 Antonio Stradivari. Nikdy se na ně nehrálo a dnes jsou vystaveny v Ashmoleově muzeu v Oxfordu. Nejznámější houslaři žili v 16. až 18. století. Tvar houslí se od té doby prakticky nezměnil, udály se pouze malé změny v konstrukci (například se o něco prodloužil krk a hmatník, což umožňuje hraní vyšších not). Housle vyrobené význačnými houslaři v tomto období jsou stále v podstatě nepřekonané v kráse tónu a dodnes se vedou spory o tom, čím je to vlastně způsobeno.

Viola


Má velmi podobnou stavbu jako housle, je jen o málo větší. Její struny jsou laděné o kvintu níže než houslové. Zvuk violy je plný a poněkud temný a melancholický. Na nejvyšší struně a svým tónem částečně připomíná housle, chybí jí ale jejich světlost a brilantnost. Barvy tónů violy souvisí s jejími rozměry. Jelikož je laděna o kvintu níže než housle (čili poměr příslušných frekvencí violových a houslových strun je 2 : 3), aby měla stejný zvuk jako housle, musela by být ve stejném poměru zvětšena - při délce trupu houslí 36 cm by tedy musela mít trup o délce cca 54 cm. Protože je viola menší, než by z akustického hlediska měla být, vyšší harmonické frekvence jsou u ní utlumeny, což je důvodem pro jiné tónové charakteristiky, než mají housle. Violový smyčec je o něco kratší a mohutnější než houslový. Smyčcové techniky jsou podstatě totožné s houslovými, ale pro rozezvučení strun je zapotřebí větší síly. Viola je nedílnou součástí každého smyčcového kvarteta i kvinteta (spolu s houslemi a violoncellem, popř. také kontrabasem). Má často v orchestru důležitou, ale pouze doplňující funkci - její part se omezuje na vyplňování harmonie mezi druhými houslemi a violoncellem.

Violoncello


Název nástroje je odvozen z italského slova violoncello, což znamená malá basová viola. Violoncello se nejvíce používá v evropské klasické hudbě, je nedílnou součástí komorních, smyčcových i symfonických orchestrů a také mnoha komorních souborů a bývá standardním sólovým nástrojem koncertních skladeb mnoha autorů. Violoncello má prakticky stejnou stavbu jako housle. V porovnání s houslemi je délka trupu violoncella přibližně dvojnásobná, výška lubů asi čtyřnásobná. Tím se relativně zesiluje první alikvotní tón, což má za následek pro cello typický vřelý tón. Violoncello je nejnižší z rodiny houslových nástrojů (čili těch, které se vyvinuly z nástroje viola da braccio). Tyto nástroje se vyvíjely paralelně s tzv. violovými nástroji (odvozených od violy da gamba). První moderní violoncello vyrobil v Cremoně v roce 1572 Andrea Amati. Na rozdíl od dnešních nástrojů neměla tehdejší violoncella bodec (přibližně do roku 1800) a musela se držet pevně mezi koleny; dřevěná část barokních smyčců byla prohnutá ven, dnes je u všech nástrojů prohnutá dovnitř. Violoncello vydává bohatý a vřelý zvuk, v některých polohách velmi podobný lidskému hlasu. Při hraní vysokých tónů barva tónu připomíná violu. Struna C je nejnižší a vydává hluboký basový tón. Pro její rozezvučení musí čelista vyvinout relativně velikou sílu. Struna G má poněkud světlejší a měkčí tón. Velice často se používá v barokních skladbách při hraní bassa continua. Struna d má tón typický pro violoncello: vřelý, poněkud „nosový“, bohatý na vyšší harmonické frekvence. Je velice často využívána v sólových skladbách. Struna a vydává světlý, útlý zvuk a je taktéž hojně využívána v sólové hře. Při vyšších polohách zvuk violoncella nápadně připomíná violu. Violoncello se drží mezi koleny, o zem se opírá bodcem a horní část se drží vedle levého ucha, čili struna C je nejblíže hráči. V minulosti se považovalo za neslušné, aby hrály ženy na cello tímto způsobem, a proto měly nástroj opřený o zem vedle obou nohou. Herní techniky jsou v podstatě stejné jako u houslí nebo u violy. U violoncella se mimo to používá tzv. palcová poloha, kdy palec levé ruky tiskne dvě struny, zpravidla v úrovni horní desky (podobně jako při barré hmatech na kytaře) a ostatními prsty hráč tiskne jednotlivé struny.

Kontrabas


Strunný smyčcový nástroj se strunami laděnými v čistých kvartách: E1, A1, D, G (na rozdíl od většiny moderních smyčcových nástrojů, které jsou laděny v kvintách). Dodnes panuje nejednotnost, zda kontrabas patří do houslové nebo violové rodiny smyčcových nástrojů (violová rodina je odvozena od středověkého nástroje viola da gamba; moderní viola patří do houslové rodiny). Kontrabas má velmi podobnou stavbu jako viola da gamba (například horní část je výrazně užší než u houslí) a stejně jako ona je laděn v kvartách (housle a příbuzné nástroje jsou laděny v kvintách). Oproti viole da gamba ale nemá na hmatníku pražce, má méně strun a jeho výřezy na horní desce (efa) jsou více podobné houslovým. Na rozdíl od jiných smyčcových nástrojů nebyla stavba kontrabasů standardizována; stavba víceméně osciluje mezi houslemi a gambou. Například spodní deska může být prohnutá jako u houslí, rovná jako u gamb nebo jen lehce prohnutá. Stejně jako u ostatních smyčcových nástrojů jsou luby a spodní deska vyráběny z javorového dřeva a horní deska ze dřeva smrkového. Hmatník je nejčastěji z ebenového dřeva. Kontrabas zní vždy o oktávu níže než v notovém zápisu. Nejčastěji je vyráběn se čtyřmi strunami v kvartovém ladění E1, A1, D, G. Pro symfonické účely se používají také pětistrunné kontrabasy s přidanou nejnižší strunou C1 (kontra C). Herní techniky jsou v podstatě stejné jako u ostatních smyčcových nástrojů, stejně jako u violoncella se používá palcová technika, kdy jsou tóny hrány i palcem levé ruky. V jazzu se navíc používá tzv. slapování, což je forma pizzicata, které se zahraje tak, aby se struna dotkla hmatníku (tím se docílí perkusivního „bouchnutí“ struny). Na kontrabas je obecně těžší zahrát rychlé a technicky náročné pasáže než např. na housle, protože basové struny jsou silnější a vzdálenost mezi tóny na hmatníku je větší. V barokní hudbě měly kontrabasy a violoncella důležitou funkci vedení basového hlasu, tzv. basso continuo. Až do počátku 19. století skladby pro sólový kontrabas prakticky neexistovaly.

Hra na dobové nástroje se dostává čím dál více do popředí zajmu. Hudebníci jsou dnes již mnohem více poučeni o autentické interpretaci. Díky úsilí mnoha badatelů se odkrývají archivy, jsou objevovány učebnice a návody jak takovou hudbu hrát. Jistě nevíme, jak hráli hudebníci například v sedmnáctém osmnáctém století, ale určitou představu již máme a repliky historických nástrojů umožňují právě jemné nuance, abychom se tomu přiblížili. Vývojem nových, znělejších a dynamicky nesrovnatelných nástrojů však zaniklo to, co bylo hezké a zajímavé. Například hrát Bacha na romantický klavír je velice působivé, ale jsme tak trochu mimo mísu, a takových přehmatů je mnohem více. Hrát na housle Corelliho nebo Vivaldiho jako Dvořáka je pro interprety dobové hudby jako rána do palice. Vzhledem k tomu, že jsou dochovány četné a bohaté prameny, to zavání až ignorancí. Ale to je již na samostatný článek.

Psáno pro: časopis Muzikus 2009/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Historicke-strunne-nastroje-tema-mesice~31~srpen~2010/

Komentáře

celkový počet: 1

Joška  Hudební výchova

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.