přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýGojira - Umění žít

4.12.2017 | Autor: Dan Sywala | sekce: pro muzikanty - články
Jednou z nejvýznamnějších formací, která vystupovala na loňském ročníku festivalu Brutal Assault, byla francouzská stálice Gojira. Jedinečnost si kapela udržuje nejen svým téměř exotickým původem na poli metalu, ale také životní filozofií a především vyhledávanou tvorbou. Letošní album Magma, které vzniklo v nově vybudovaném studiu kapely, se těší přísunu superlativ, a je tak předním kandidátem na metalovou desku roku v řadě žebříčků. O životních výzvách a radostech, včetně rozmanité sbírky vybavení, jsme si povídali v útrobách pevnosti Josefov s kapelníkem Joem Duplantierem.

Jaká byla cesta do Česka? Podařilo se vám najít čas i na nějakou turistiku?
Jsme na konci letního turné, takže chuť na turistiku je, ale už se opravdu těšíme domů. (smích) Snažili jsme se něco podniknout v Praze, ale místo toho jsme se zasekli na pár hodin na letišti. Přesněji na parkovišti. (smích) Naštěstí většinou cestujeme tour busem, takže si nemáme na co stěžovat.

Gojira - Umění žít



Na úvod ti musím pogratulovat k výborné desce, kterou jsme s kolegy před pár týdny poslouchali celou cestu po bývalé Jugoslávii. Ani si neumíš představit, jak výborně se hodí jako kulisa především během toulek po chorvatském pobřeží plném skal a nepřístupné přírody.
To mám radost. Chorvatské pobřeží muselo být nádherné. Taky to tam miluju, nicméně moc mě mrzí, že si na Balkáně moc nezahrajeme.



Vedle Balkánců si tesknou, třeba na facebookové skupině Prog Snob, i zástupci jiných lokalit, například zemí typu Tunis.
Na jednu stranu nás těší rostoucí zájem ze všech koutů světa, ale také každý večer můžeme hrát jen na jednom místě. Cestujeme skutečně hodně, ale pořád neuspokojujeme všechny. Náš agent dělá, co může, ale pořád nám zbývají povinnosti v Chile, kde jsme hráli jen jednou. Hrozně rád bych si někdy zahrál v Africe, přesněji střední Africe, jako třeba v Mali. Opravdu nevím, jestli je něco takového reálné, ale bylo by to jistě neskutečné dobrodružství. Nemluvě o tom, že by to stálo majlant. Každopádně těch zemí by bylo víc. Věř tomu nebo ne, ale pořád dlužíme vystoupení fanouškům ve Švédsku. Hráli jsme na nějakých festivalech, ale plnohodnotné vystoupení ještě neproběhlo. Koncertujeme vždy asi půl roku, což je i dost náročné pro nás a naše rodiny, ale pořád to evidentně nestačí. (smích)

Dospělé nástroje

Během celého roku ti je stabilní oporou tvůj signature model od Charvel Guitars. Přibliž nám prosím, jaké byly tvé specifikace, když se tento model vytvářel?
V mém případě se vše točí kolem snímačů. Jistě, všechno je důležité: napnutí strun, druh dřeva, povrch, typ krku a tvar. Nicméně dynamika pasivního snímače je nejdůležitější pro můj přístup k hraní. Zkusil jsem i aktivní snímače, ale to k nám jednoduše nepasuje. Přirozená dynamika je naší nejdůležitější složkou. Proto jsou snímače rovněž mé vlastní modely. Všechno jsme dolaďovali v centrále společnosti v Los Angeles. Jako prioritu číslo dvě jsme si dali tvar těla, protože i ten je klíčový. Už mám svoje roky a chci stárnout hrdě. Chtěl jsem něco, co nebude až tak agresivní jako mé předchozí modely. Telecasterovský tvar je pro mě nejlepší, i když Flying V je hned v závěsu. (smích) Nicméně s Telecasterem to nemá moc společného, protože tohle je opravdová metalová kytara.

Teď už to chápu, protože mi to přišlo až nezvykle střídmé a konzervativní.
Opravdu jsem nechtěl žádnou frajeřinku. Neměl jsem potřebu přijít s modelem, který bude svým tvarem měnit kytarový svět. Můj model měl jen všem nakopat prdel, když na něm spustím rock nebo metal. Podařilo se to a mám z výsledku vážně radost. Je dnes snadno dostupný na internetu. Sice trochu dražší, pokud se jedná o americký model. Nicméně teď přichází na trh kousek, který bude o něco levnější. Hrál jsem několikrát na prototyp, takže ho schvaluji. Je hlavně o něco lehčí, za což může výběr dřeva. Tvar je stejný, ale celkový efekt je ten, že to není taková zátěž pro záda. Věř mi, některé večery bych si jej přál používat častěji. (smích)

Dopřál sis luxus vyzkoušet před finálním rozhodnutím i řadu dalších možností a značek? Jistě se ti nabízejí?
Je pravda, že mám přístup k velkému množství věcí, protože mi jich kupa chodí poštou. Nicméně nejsem žádný nadšenec do vercajku. Nehledám hodiny na internetu a hlavně se nepouštím do žádných velkých diskuzí s mým kytarovým technikem. (smích) Já radši vyprávím vtipy a příhody.

Myslím, že tě zná líp než ty sám sebe...
Má mě totálně zmáklého. Přestože nám zpočátku trvalo nějakou dobu, než jsme si sedli. Dříve mě doslova štval, jak silně třeba napínal struny. Rád do nich pořádně hrábnu a není to pak nic příjemného. To samé platí i o intonaci, kdy jsme si postupně porozuměli tak, že dnes nic nekontroluju dvakrát. Když nakonec k něčemu dojde, v klidu to probereme a jediná chyba, která kdy mohla nastat, je, že neměl čas. Jinak je to paráda. Funguje totiž jako filtr mezi mnou a světem vybavení. Přijde třeba a spustí: „Joe, jsem v kontaktu s touhle značkou a nabízí ti tuhle kytaru a pedál.“ Když to řekne on, vím, že to musí stát za to. Navíc jsem otec...

Gojira - Umění žít



To člověk opravdu nemá čas testovat dva tucty modelů...
Přesně! (smích) Nicméně když přijde čas přípravy alba, tak se to hodí. Magmu jsem produkoval osobně a navíc v našem novém studiu Silver Cord Studio. Proto jsem si na to sedl, vyzkoušel řadu zesilovačů, hlav, kabinetů, a dokonce i kytar. Bylo to určitě užitečné, ale stejně jsem se nakonec spolehl na svůj signature model kytary a zesilovače EVH 5150. Správnost výběru se potvrdila několikrát, protože můj technik vybavení různě prohazoval a komunikace třeba vypadala takto:
„Tohle, to je ono. To chci.“ „To je tvoje EVH, vole.“ „Potom je to v pořádku.“ (smích)

Nový domov

Vystačili jste si sami v tomto týmu, když jste vybavovali svoje studio v New Yorku, nebo sis nechal poradit i od místních?
Ne, vystačili jsem se sami - já a můj kytarový technik a zvukař. Pár dní sice zabralo testování a experimentování, ale jsme spokojeni.

Jak celý tenhle proces, díky kterému máte s bráchou vlastní studio, které vám i uspoří nějaké finance, trval?
Bylo to trochu šílené. Něco jako divoce skákat za provazem, u kterého si nejsi jist, zdali ho chytíš. Byl to hodně riskantní krok a ani nebylo moc financí. Musel jsem se často rychle rozhodovat, a hlavně stihnout nahrávání desky. Velmi rád bych experimentoval, dělal si poznámky, psal hudbu a popíjel kávičku. Jenže stavět studio je masakr, jak si asi umíš představit. Nikomu se asi do něčeho takového nechce, navíc když je před tebou tak velký úkol, jako je nahrávání desky. Nicméně tohle je přístup, který máme od začátku. Všechno jsme si zařizovali sami od dob, co jsme si postavili vlastní zkušebnu. Starali jsme se často i o vlastní propagaci, natáčeli videa a upoutávky. Postavit studio byl jen další krok. Celý proces byl ale celkem rychlý, protože jsem zaměstnal i pár úžasných lidí, aby mi pomohli. New York City je totiž úžasné město, plné mnoha komunit. Oblíbil jsem si především Mexičany, kteří jsou neskutečně levní, a hlavně jsou mými sousedy. Pracoval jsem proto s nimi. Stali se z nás přátelé a jednalo se celkově o úžasný kulturní zážitek.

Já jsem třeba hrozně rád, že můžu občas vyměnit rušnou Prahu za téměř vesnické okolí Ostravy ve Staré Bělé, kde je komunita až neuvěřitelně kompaktní.
Jsem rád, že stejnou rozmanitost najdu i v New York City. Najdeš tu opravdu všechno. Dokonce jsem rád, že jsou všichni hodně v pohodě, když tě poznají na ulici.

Na druhou stranu, New York City umí být i šíleně rušným velkoměstem. Byl tak proto i prvotní inspirací pro video ke skladbě Silvera?
Rozhodně. Město má na nás obrovský vliv. Zrovna jsme tam byli, když jsme měli pořídit nějaké video, a prostředí města nám proto přišlo ideální. Vyjadřuje také období, které jsme zde prožili, ať už lidsky nebo jako muzikanti. Výrazně také reflektuje naše debaty o vývoji světa a odcizení lidí kolem nás kvůli technologii. Zabývá se tématy, která jsou nám v poetické rovině velmi blízká. Nicméně nechceme být nějak zvlášť kritičtí, ani se prezentovat jakkoliv povýšeně. Jsme totiž součástí tohoto světa a této společnosti, která se vyžívá v globální ignoraci a sobectví.

Text této skladby mi byl velmi blízký, protože jsem kvůli několika intenzivním zkušenostem počátkem tohoto roku hodně změnil svůj životní styl a jedním z nich bylo praktikování meditace, která prospívá především v sebeuvědomění. Jelikož máš v tomto směru více zkušeností, pověz, jak se ti daří stabilně a dlouhodobě meditaci praktikovat?
Abych byl upřímný, mám to stejně. V poslední době jsem na to úplně kašlal, přestože vím, že je to ta nejjednodušší a zároveň nejužitečnější věc na světě. Přesto je hrozně těžké udržet si nějaký řád. Je to jako se cvičením. Zdá se to jednoduché a hrozně fajn, ale když vypadneš z tempa, strašně těžko se do toho pak vracíš. Meditace proto může být i celkem bolestivá. Když si sedneš a nutíš se sedět vzpřímeně, není to žádná sranda. Jen dýchat a nemoci se nikam pohnout je dost bolestivé, přesto úžasné, když to umíš. (smích)

Psáno pro: časopis Muzikus 2017/12

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Gojira-Umeni-zit~04~prosinec~2017/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.