přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýFunky prezident: James Brown

25.11.2004 | Autor: Jan Hais | sekce: pro muzikanty - články

Funky prezident: James Brown

Funky prezident: James Brown

Mr.Dynamite, Minister Of The New Super Heavy Funk či třeba Godfather Of Soul. Těmito a mnoha dalšími přívlastky s podobným oslavným podtextem je svými obdivovateli častován jediný člověk na světě. Možná již tušíte, o kom dnes bude řeč. České publikum 4. září v T-Mobile aréně poprvé vidělo a slyšelo jednu z největších žijících legend populární hudby. do prahy přijel soulový zpěvák James Brown!

Brown přijel do země, ve které se hudba, o jejíž vznik se nejvýznamnější měrou zasloužil, těší v posledních 7-8 letech nebývalé popularitě. Nejrůznější funkující kapely různých kvalit a obsazení vznikají v Čechách jako houby po dešti a hudební styl, jenž zardousilo na přelomu 70. a 80. let kýčovité disko, tu zažívá takovou malou reinkarnaci.
James Brown sice už dávno neurčuje vývojový trend funkové hudby, už není tím novátorem, který by přicházel s překvapivými nápady tak jako v šedesátých letech minulého století. Ale upřímně řečeno, může to po něm vůbec někdo spravedlivě požadovat? Nezapomínejme, že kmotr soulu oslavil letos jednasedmdesáté narozeniny. A rozhodně toho již stačil stihnout celkem dost...
Narodil se 3. května 1933 v chatrči v borovicovém lese nedaleko Barnwellu v Jižní Karolině. Jeho rodiče se rozvedli, když mu byly čtyři roky, a od šesti let žil v nevěstinci svého strýce v Augustě, v Georgii. Již od raného mládí měl problémy se zákonem, poprvé byl uvězněn v patnácti letech za vloupání do auta, z něhož chtěl ukrást bundu. Ve vězení sestavil a řídil gospelový sbor, a když byl po třech letech propuštěn na podmínku, snažil se uchytit jako boxer a baseballový hráč. Poté, co si poranil nohu, se rozhodl věnovat naplno hudbě. Zpíval nadále v gospelových sborech, aby záhy utvořil svou první skupinu zvanou The Flames, s níž u společnosti King Records začíná pomalu vydávat své rané hity jako Please, please, please či v roce 1958 následovaný úspěšnějším songem Try Me. Díky Try Me se Brown stává vycházející hvězdou, ale to je jen začátek jeho velké story.
S The Flames začíná Brown neúnavně koncertovat a brzo si vyslouží další přívlastek: "The hardest working man in show business" (největší dříč v show byznysu). Jeho pódiová show oplývá energií, pohybem a zcela elektrizuje publikum. S vědomím svého úspěchu a bez toho, aby pochyboval o kvalitě své práce, vypověděl Brown sebevědomě nevýhodnou nahrávací smlouvu se společností King a rozhodl se přejít k firmě Mercury spadající pod Smash Records. Studio King dalo toto Brownovo počínání k soudu a celý spor skončil soudním rozhodnutím, že instrumentální část se bude nahrávat v Mercury, zatímco zpěvy se budou nahrávat v King. Nakonec se Brown po dohodě o změnách ve smlouvě rozhodl vrátit zpět ke společnosti King.
Přelomovou Jamesovou skladbou z hlediska hudebního vývoje jsou až skladby Papa's Got a Brand New Bag a I Got You (I Fell Good) vydané roku 1965 a nahrané již s novou kapelou nazvanou James Brown Revue. O dva roky později následuje píseň Cold Sweat, která změnila soulovou hudbu jednou pro vždy a jasně ukázala cestu k funku. Brown říká: "Zjistil jsem, že má síla tkví v rytmu. Začal jsem všechny nástroje v kapele poslouchat tak, jako by to byly bicí." Skutečně, v Brownovském funku se vše točí kolem bicích, melodie a role nástrojů jí hrajících je potlačena ve prospěch rytmu - kytara hraje rytmický patern, basa úzce spolupracuje s bubny a pomalu tvoří to, čemu se později začalo říkat groove, dechová sekce se nepouští do žádných složitých melodických kusů, nýbrž hraje jednoduché rytmické úryvky, jež působí spíše jako výkřiky...
Doba konce šedesátých let je pro Jamese Browna ve znamení hektického koncertování. V jeho doprovodné kapele se objevují takoví hráči jako kytarista Jimmy Nolen, v dechové sekci působil v Čechách dobře známý Maceo Parker, na bicí nástroje hrál jednu dobu i jeho bratr Melvin Parker. Samozřejmě nemůžeme opomenout další důležitou postavu - a tou byl trombonista Freda Wesley, který se ujal vedení dechové sekce roku 1969.
Jenže již o rok později dochází v kapele k rozkolu. Brown byl známý jako pedantský a nekompromisně tvrdý kapelník, který drží své muzikanty na velmi kráké uzdě. Svou kapelu vedl, jakoby byla vojenskou jednotkou. Muzikanti platili pokuty i za drobné chyby. Brown byl schopen vymyslet během večera píseň, poznamenat si pár frází na jídelní ubrousek, zabroukat její nápěv dechařům, a ještě v noci hnát celou kapelu do studia k nahrání nového kusu.
Nevyhovující pracovní podmínky a nízký honorář vedly jedné březnové noci roku 1970 k totálnímu rozpadu původní sestavy Brownovy doprovodné kapely. James narychlo najímá skupinu studiových hráčů, jejímž lídrem není nikdo jiný než mladý, tehdy osmnáctiletý, basista William "Bootsy" Collins. Nová kapela, nazvaná JBs, ještě více nakopne Brownovu tvorbu. Bootsyho razantní groovy byly vražedné. Bubeník Clyde Stubbefield o jeho hraní říká: "Když vzal Bootsy do ruky basu, začalo se hýbat úplně všechno." Do kapely se po devíti měsících vrací dechaři Wesley a Parker, aby se podíleli na nahrání takových pecek, jakými byly například Sex Machine, Superbad či Soulfire. Dá se říci, že toto období přelomu šedesátých a sedmdesátých let bylo Jamesovým nejplodnějším a nejúspěšnějším, aby poté, zhruba v polovině sedmdesátých let, nastal pozvolný pád a ústup ze slávy, spojený se závažnými osobními problémy. Vše navíc korunovala smrt milovaného syna Teddyho při autonehodě. Jednotliví členové JBs se začínají věnovat vlastní hudební dráze a původní složení kapely se postupně rozpadlá. Brown, podobně jako celá řada jiných funkových umělců (jako např. George Clinton), podléhá nastupující vlně jednoduchého diska, a třebaže i nadále vydává desky, na pomyslný Olymp se mu již vyšplhat zpátky nepodaří.

Brown byl během své muzikantské kariéry činný i politicky, výrazně podpořil černošskou komunitu v boji za rovnoprávnost, po vraždě černošského vůdce Martina Luthera Kinga v roce 1968 zabránil eskalaci pouličního násilí. V době své největší slávy byl dokonce považován za jednoho z lídrů a mluvčích černých obyvatel Spojených států. V současné době je však již jeho autorita tatam a doba, kdy byl americkými prezidenty zván na audience do Bílého domu, jednou provždy pryč.
Konec osmdesátých let je pro Browna ve znamení těžké krize, potýká se jak se závislostí na drogách, tak i se zákonem. Opět se na stará kolena vrací do vězení, kde stráví tři roky.
Nový zájem o osobu Jamese Browna vyvolává později módní vlna samplingu - kdy jeho nahrávky pro sebe objevuje nastupující hip-hopová generace. Brown je údajně nejvykrádanějším muzikantem vůbec, jeho rify nyní zaznívají ze stovek nahrávek nejrůznějších žánrů. Dá se říci, že kromě hip-hopu z Jamese Browna výrazně těží i moderní taneční směry jako breakbeat či drum & bass.
Je neoddiskutovatelný fakt, že jméno Jamese Browna bude vyryto do historie moderní hudby zlatým písmem hned vedle takových osobností, jakými byli John Lennon či Elvis Presley. Devadesát šest Brownových songů, které se umístili v první stovce žebříčků, poráží jedině právě král rock & rollu, "božský Elvis"...



Funky prezident: James Brown

Funky prezident: James Brown

JAMES BROWN NAŽIVO, T-MOBILE ARENA 4. 9. 2004
Předkoncertní prohlášení, že se James Brown cítí po dlouhém turné unaven a chce se vrátit co nejdříve do USA (posunoval se i termín pražského koncertu o den dopředu), vzbuzovalo podezření, že není zrovna v nejlepší formě a kondici. Sám jsem se také trochu obával, aby sebevědomý zpěvák nebyl na pódiu nakonec jen trapnou karikaturou sama sebe.
Předskokanské úlohy se zhostila romsko-česká funková kapela Guločar následovaná skupinou Žáha. Obě formace měly pro své sety přiděleno zhruba po dvaceti minutách času. Z obou z nich čišela obrovská snaha se při této prestižní události před nažhaveným publikem předvést co nejlépe, nicméně hlavní hvězdě tohoto večera konkurovat nemohly.
Krátce po deváté hodině nastoupila na pódium doprovodná kapela a po krátkém intru ten, na něhož zaplněná aréna už netrpělivě čekala - Mr. Brown. Pro to, co následovalo, se mi těžko hledá superlativ - koncert byl fantastický. Naprosto přesně a přesvědčivě hrající doprovodná skupina byla na klíčových postech zdvojená - dva bubeníci, dva basisté (důchodového věku) a dva kytaristé společně s vynikajícími vokalistkami a dechovou sekcí vytvořili v čele s démonickým Brownem skvělou atmosféru. Během koncertu zazněly samozřejmě největší hity jako I Feel Good, Sex Machine nebo Get on the Good Foot. Brown zpíval, křičel, tančil a svou show bavil nadšenou halu téměř dvě hodiny.
Posluchači odcházeli spokojeni, dosytnosti nakrmeni funkovou delikatesou připravenou podle staré, originální receptury slovutného šéfkuchaře JB. Kdo na této hostině nebyl, může jen litovat...


Psáno pro: časopis Muzikus 2004/10

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Funky-prezident-James-Brown~25~listopad~2004/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.