přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraFrantišek Kotva

17.11.2002 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

František Kotva - článek otvírá nový seriál nazva

František Kotva  - článek otvírá nový seriál nazva

Seriál, jehož první část vám na stránkách Muzikusu právě teď nabízíme, by vlastně mohl mít spoustu nejrůznějších názvů. Mohl by se třeba jmenovat "Povolání: muzikant", nebo klidně nějak docela jinak. Je to seriál, který se chce věnovat výrazným a významným osobnostem české a slovenské hudební scény, osobnostem, jejichž jména jsou v průběhu let spjata se jmény nejrůznějších skupin, kapel, ale i doprovodných či studiových souborů. Tenhle seriál se prostě chce pokusit o portréty muzikantů, kteří zpravidla nejsou bytostnými frontmany. Povětšinou okolo sebe neformují své vlastní kapely, ale přesto jsou skutečnými pojmy na české a slovenské hudební scéně, která by bez nich nemohla být tím, čím je.


Sbohem, štafle
František Kotva je rodák z pražského Braníka. S výjimkou jakéhosi vzdáleného strýčka, který snad býval ředitelem orchestru v Karlových Varech, ne tudíž hudebníkem, pochází Franta z nemuzikantské rodiny, ale jeho první kontakty s muzikou jsou i tak s rodinou spjaty.
"Rodiče doma mívali rokenrolové desky a mě to prý už odmalička bralo. Jak říkala máma, už jako dítě jsem se svíjel v extázi, když si některou z nich pustili. Krom toho přímo přes řeku od nás byly tehdy Barrandovské terasy, ještě nezplundrované různými privatizacemi, jako jsou teď. Vždycky v létě, když mě rodiče dali spát, to mi mohlo být tak šest sedm let, jsem slyšel otevřeným oknem, jak na terasách zpívají a hrají tehdejší hvězdy popu. Možná, že se do mě muzika nalila taky touhle cestou.
První kytaru mi koupila sestra v deseti, ale rodiče z toho nebyli zrovna nadšení. Vyučil jsem se malířem pokojů jako Chuck Berry, ale moc jsem tomu nedal. Byl jsem hrozný sígr, a tak mě máma poslala na vojnu, jak jen nejdřív to bylo možné. Před vojnou jsem zkoušel hrát s různými kamarády v Braníku - učil mě Míša Vračko. Pamatuju si, že někdy v sedmnácti jsme s Mikolášem Chadimou hráli v Podolí rokenrol, ale moc toho nebylo. Po vojně jsem to zase zkoušel s kluky z Braníku, měli jsme kapelu Explosive. Dělat malíře pokojů už se mi nechtělo, tak jsem střídal nejrůznější zaměstnání, která tak muzikanti střídají, jako geodézie nebo kotelna. A přitom jsem se snažil hrát. Přes konkurs jsem přišel do kapely Variace, což byla tancovačková kapela, kterou postupně prošla řada muzikantů - teď mě napadá třeba Kulich nebo Plech Novotný. No a pak jsem dostal lano a šel do kapely Markýz John."
V zakouřených tancovačkových sálech s točenou, v létě kelímkovou, desítkou získával, jak se sluší a patří, Franta Kotva první patřičné muzikantské zkušenosti. Zkušenosti, na které nenechá dopustit dodnes.
"Je to skvělá věc. Za prvé se naučíš muzikantské pokoře, která je ze všeho nejdůležitější. I když dobře hraješ, máš dobrý repertoár, dobré možnosti, dobré podmínky, dobré parťáky, všechno můžeš pořád ještě pokazit tím, že nemáš muzikantskou pokoru. To znamená pokoru vůči muzice, to znamená, že chodíš včas, občas čapneš nějakou tu bednu a odneseš ji, že si vážíš toho, co děláš. Já na filozofování moc nejsem, od toho jsou jiní. Ale pokora je v muzice podstatná a můžeš se ji na tancovačkách naučit. Zvykneš si hrát do rána, nepohodlně cestovat, zkoušet, cvičit, hodně to člověku dá, ale musí poznat i čas, kdy odejít."
Je naprosto evidentní, že v té době už dal Franta Kotva dávno navždy vale malířské štětce a štaflím a měl čím dál více nakročeno k profesi muzikanta. Pochopitelně nevystačil jen s pátečními a sobotními tancovačkami. Jeho jméno získávalo zvuk mezi muzikantskými přáteli a kamarády, což přinášelo jak občasná hostování například u Vladimíra Mišíka, tak přirozené kontakty, nezbytné pro další muzikantskou práci. Ty záhy nabyly konkrétního rozměru.
"Je to docela zvláštní, ale šlo o doprovodnou kapelu zpěvačky Evy Hurychové. Znal jsem se s bratry Veselými a ti mi řekli, že Eva dává dohromady svou doprovodnou skupinu. Bylo to pro mě zajímavé a hodně jsem se tam naučil, protože tam všechno psal Vašek Veselý."
Už posléze měl ovšem Franta Kotva obrazně řečeno vyměnit dres a stanout na jevištích po boku docela jiné zpěvačky. Zpěvačky, která má na české rockové a populární scéně své neotřesitelné a jen velmi těžko napodobitelné a následovatelné místo.

Neopakovatelná Jana K.
Je to právě Frantův kamarád a podnes kytarový parťák ze Žlutého psa Zdeněk Juračka, kdo si na něj vzpomněl ve chvíli, kdy Jana Kratochvílová společně s bubeníkem Pavlem Trnavským začala formovat svou novou a u nás poslední kapelu Heval.
Původně byla v kapele jenom jedna kytara, ale chtělo to dvě, což mimochodem dokresluje i kouzelná historka. Když za mnou přijeli, aby mi oficiálně nabídli angažmá, měli zrovna ten den nějakou agenturní předváděčku. Jel jsem s nimi, hrálo se až večer, a tak jsme se celý den všelijak občerstvovali. Výsledek byl ten, že když došlo večer na hraní, schoval se Zdeněk do portálu, opřel se tam a celou dobu v podstatě jenom vazbil, vždycky když se pokusil něco zahrát. Byla to ovšem vynikající kapela a vynikající zkušenost. Hodně jsme zkoušeli a každý koncert jsme si nahrávali a večer v hotelu, protože do baru nás stejně kvůli vlasům a džínám nepustili, jsme si ho pak při vlastním občerstvení mohli poslechnout a rozebrat ho. Jana byla dobrá, fakt dobrá. Dámy prominou, ale myslím, že taková se tady ještě nenarodila. Zatím. Když nastoupila na pódium, nemusela nikomu nic říkat, ale všechny nás to donutilo hrát úplně naplno, na doraz. Šla do toho s otevřeným hledím, bez kalkulu, a to už dneska snad ani není možné. Byla fakt dobrá."
Úspěšné a svým způsobem opravdu nezapomenutelné období Hevalu ovšem skončilo prakticky ze dne na den odchodem Jany Kratochvílové a Pavla Trnavského do emigrace.
"Neměli jsme na ně vztek, ale museli jsme se začít rozhlížet, co dál. Původně jsme si chtěli ponechat název, vzít jiného zpěváka a pokračovat dál. Název nám ale ponechat nedovolili a tím nám vlastně pomohli, protože jsme na to museli jinak."

Co s tím Tangem?
V době, kdy si osiřelý Heval klade otázku "Co s tím?", chodí po Praze excentrický frontman neméně populárního Abraxasu Miroslav Imrich, který se rozhodl kapelu opustit a vydat se na vlastní pěst, a v hlavě má tentýž otazník. Okolnosti, anebo osud tomu chce, že už zanedlouho všichni najdou společnou odpověď. A ta odpověď bude znít "Tango".
"Bylo to vlastně tak, že my jsme hledali Mirka a Mirek hledal nás. Přinesl do kapely hotové písničky, přivedl Otu Baláže a začali jsme dávat kapelu dohromady. Pak nastalo období, kdy jsme šest hodin denně zkoušeli, vymýšleli, připravovali se, ale vlastně jsme vůbec nevěděli, jestli nás nechají hrát. Jana odešla na podzim a minimálně půl roku jsme chodili na PKS a zjišťovali, jestli to půjde nebo ne. Nakonec se to povedlo, ale museli jsme připravit hotový komponovaný pořad. Hodně nám pomáhal Boris Hybner, ale spoustu kravin jsme si vymysleli na zkouškách a přinášel je hlavně Mirek, který je pro to jako stvořený. Vůbec jsme nemohli tušit, že se to takhle chytí. Chtěli jsme jednoduše hrát bigbít, ale chodilo čím dál víc lidí a kapela se úžasně rozjela. Lepší to bylo i s natáčením. Ve studiích už byli mladší lidi. Tango se začalo hrát i v rádiu. Asi to bylo tím, že už přece jenom pomalu odněkud vanulo. To jsme si ale neuvědomovali, protože jsme se starali jenom o muziku."
Tango si skutečně velmi rychle získalo početnou obec příznivců a fanoušků, jak svou chytlavou novovlnně poučenou muzikou, tak vtipnou teatrální koncertní show, v níž hrál svou nezanedbatelnou úlohu i Franta Kotva. Ale ani v takových situacích nic nemusí trvat věčně.
"Natočili jsme třetí desku a zjistili jsme, že to pomalu přestává být ono. Řekli jsme si, že je škoda takovouhle kapelu vyjezdit do mrti, jako to dělali ostatní. Než ji vyždímat jako citrón, bude lepší včas přestat. Dohodli jsme se na takovém konsensu - přestaneme hrát. Říkali jsme, že to neznamená rozpad nebo konec činnosti. Je to jenom pauza. Skončili jsme před vyprodanou Lucernou v roce 1988 a znovu jsme se sešli až loni v prosinci. Odehráli jsme tři koncerty. Na první dva přišlo po čtyřiceti lidech a tady v Praze asi stovka. Ale zahráli jsme si bezvadně."
Přestože čas, móda a libůstky publika se posunuly, patří Tango i s odstupem více než dekády k základním kapitolám nejen muzikantské kariéry Františka Kotvy, ale i českého, respektive československého bigbítového dějepisu. Je třeba ovšem vrátit se zpět do roku 1988.
"Skončilo Tango a já jsem v té době nehrál ani ve Psu, takže jsem se octl na dlažbě. Začal jsem hrát s Marcelou Holanovou a musím říct, že i to bylo příjemné. Marcela je naprosto senzační, je s ní strašná prdel a má rokenrolovou duši. A to stačí. Já jsem vlastně vždycky měl štěstí. S Evou Hurychovou proto, že tam hrál Venca Veselý, dělal aranžmá velice zajímavě hudebně, já se hodně učil a dobře si zahrál. A zahrál jsem si dobře i u Marcely. Beru to tak, že kdybych se nad tím měl ofrňovat, tak bych tam nešel.
Trvalo to asi rok a půl, pak to skončilo a já potom na chvilku s muzikou přestal. Ale jen na chvilku."

Žlutý psí samet
V tomhle okamžiku je ovšem potřeba navrátit se na chvilku ještě o větší kus nazpátek, navrátit se do časů, kdy se poprvé z pražské Hanspaulky začal do světa ozývat žlutý psí štěkot.
"Žlutý pes, to byla vlastně původně kapela, která vznikla pro radost. Většinou všichni, kdo v ní hráli, muziku dělali a dělají i jinde, takže Pes byl opravdu pro potěšení. Já jsem si o hraní ve Psu prakticky řekl. Bylo to ještě v době Hevalu, někde jsme hráli společně a já potom šel za Plechem a povídám, že se mi to hrozně líbí, že kdyby potřebovali kytaristu, hrozně rád bych šel. A oni se asi za měsíc ozvali. Pak jsem tam zase nějaký čas nebyl a zlom přišel, tuším, v roce 1992. Než jsem se vrátil ke Psu, prodával jsem chvilku v bufetu, dělal jsem v antikvariátu, začal se zajímat o produkci a hlavně dostal chuť zase hrát. Stáli jsme tehdy s Ondřejem Hejmou u Národního divadla a říkali si, že je potřeba se zase do Psa pustit, že je to kapela, která stojí za to, že je to hlavně na nás dvou, protože všichni ostatní mají spoustu dalších hudebních závazků. Koneckonců, když nic jiného, můžeme spolu hrát točený dvanáctky na Karlově mostě. Kapela si sama vyprodukovala a poslala do světa desku Hoši z východního bloku, což je podle mě ve všech žánrech opravdu jediná nezávislá deska, která tady vyšla. Tak nezávislá, že se nedostala ani do distribuce. Tu jsme si udělali úplně sami, začali pak obcházet vydavatelství, dohodli se v Bontonu, seznámili jsme se s kluky ze Sona a pustili se tam do natáčení Yellow Dog. Deska vyšla, v rádiích se začala hrát Sametová, Náruživá a nejednou se to zničehonic chytlo. Na Psa začala chodit spousta lidí. Bylo to stejné překvapení jako s Tangem. Pes býval vždycky ryze pražská kapela - jak jsme vyjeli za brány města, bylo po všem. Na turné jsme třeba dorazili do Teplic a přišlo sedm lidí. Najednou se to zvrtlo, přineslo nám to ohromnou popularitu a s ní spoustu diváků v sálech. A to potěší každého muzikanta. A jestli někdo tvrdí, že mu na tom nezáleží a že je mu to úplně jedno, tak podle mě lže, protože po tom víceméně touží každá muzikantská dušička. S dalšími deskami nám tu a tam někdo vyčítá, že jsme se změnili, že hrajeme jinak. Mně to ale vůbec nepřipadá. Spíš si myslím, že nám vyčítá popularitu než to, jak a co hrajeme."
V letech 1995-6 si Franta stačí ještě odskočit k Ivanu Hlasovi, aby v období alba Večer při svíčkách působil v jeho kapele Ivan Hlas a His Boys. Mezitím se ovšem začal o zákulisí a portály jevišť zajímat i z jiného pohledu než z pohledu muzikanta. Původně v pražském klubu Bunkr, posléze v pražském Futuru (mimochodem prvním klubu, kde sám v šestnácti letech viděl první rockový koncert) plní funkci koncertního producenta. Jedná s kapelami, stará se o zabezpečení jejich vystoupení, a to stále častěji. Nejen mezi secesními zdmi smíchovského Futura, ale i na festivalových pódiích nebo koncertních šňůrách Lucie či Kabátu.
"Tohle je práce, která mě vždycky lákala, vždycky mě přitahovala. Je to muzika z druhé strany. Protože jsem sám muzikant, vím dobře, jak na to, co muzikanti chtějí, co potřebují, můžu všechno připravit efektivně, účelně a profesionálně. Zároveň po těch letech vlastního hraní snadno poznám, když si vymýšlejí - snadno je prokouknu. Ale to bych asi neměl říkat, to je něco jako výrobní tajemství."

Nástroje Františka Kotvy
Fender Stratocaster ("mám dva, s rozdílnými hmatníky - ty mám nejradši")
Gibson Les Paul
Godin Artisan TC
Telecaster ("neznačkový")
Takamine acc.
Shark ("baskytaru na démáče")

Neodmyslitelná opora Žlutého psa - kytarista František - Kotva se narodil 15. května 1952 v Praze. Po prvotním působení v zábavových kapelách Variace a Markýz John přijal angažmá u zpěvačky Evy Hurychové v její doprovodné kapele. Poté byl členem skupiny Heval, kde působil po boku Jany Kratochvílové až do její emigrace v roce 1983. Podstatnou část osmé dekády strávil ve svérázné a velmi úspěšné skupině Tango, aby po jejím rozchodu přijal na čas místo v doprovodné formaci Marcely Holanové. Na prahu 90. let se opět vrátil do řad Žlutého psa, kde působí dodnes. A odtud si v letech 1995-6 odskočil k Ivanu Hlasovi and His Boys. V počátcích jeho muzikantské dráhy ho nejvíc ovlivnili kytaristé Pavel Váně, Václav Veselý, Zdeněk Juračka, Radim Hladík, František Francl a Max Preser, ze zahraničních pak Peter Frampton, Alvin Lee, Jimi Hendrix a řada dalších. Od první poloviny 90. let se také intenzivně věnuje koncertní produkci a občas i produkci studiové.


Psáno pro: časopis Muzikus 2002/10

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Frantisek-Kotva~17~listopad~2002/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;