muzikus.cz na facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači

žádnýFoo Fighters - mimo zónu komfortu

15.8.2013 | Autoři: Ibrahim Hassan, Zlatina Jeřábková | sekce: pro muzikanty - články

Foo Fighters - mimo zónu komfortu


Jak již v životě chodí, i v hudebním světě se někdy stane, že u zrodu něčeho velkého stojí tragédie. Zdá se to jako osudová předurčenost, když smutný život jednoho umělce je inspirací pro tvorbu jedné z nejkultovnějších kapel všech dob, a jeho smrt značí také začátek další neméně emblematické, multiplatinové skupiny, ověnčené řadou trofejí v podobě gramofonků. Řeč je o Kurtu Cobainovi, jeho Nirvaně, ale především o projektu Foo Fghters, který jeho bývalý bubeník Dave Grohl založil ve fatálním roce 1994.

Nevyzpytatelné cesty po Nirvaně

Duben 1994 byl zlomový okamžik, ke kterému se Grohl průběžně vrací - i na aktuální desce Foo Fighters Wasting Light (2011). I Should Have Known je píseň o Cobainovi, a vůbec o lidech, o které Dave během let přišel. Walk zas pojednává o opětovném nabytí rozvahy a hledání nových cest - po náhlém ukončení veleúspěšné kapely. Pro Davea a Krista Novoselica neexistovala alternativa pokračování bez Cobaina. „Tak co jsem mohl ztratit? Upřímně, neměl jsem pocit, že bych dělal něco špatně, protože mi nic jiného ani nezbývalo,“ uvažuje Grohl. „Mohl jsem se připojit k další kapele a být bubeníkem po zbytek svého života. Napadlo mě, že bych raději měl udělat něco, co ode mne nikdo neočekává. Baví mě skládat hudbu a pokoušet se zpívat a není tu nic, čím by mě někdo dokázal odradit.“

Nabídky na pozici bubeníka samozřejmě nechyběly. Grohl je řadou svých kolegů i specializovanými médii označován za nejlepšího bubeníka na této planetě (tak je „nucen“ na koncertech Foo Fighters představovat Taylora Hawkinse jako druhého nejlepšího bubeníka). Sám Cobain o Daveovi do svého deníku uvedl: „Mlátí do bicích, jakoby vytloukával z hlav všechny sračky.“

Grohla zaujala nabídka od Toma Pettyho & the Heartbreakers. Poté co se dozvěděl o plánovaném sólovém projektu, jej však Petty sám povzbudil k jeho realizaci. O bubeníkově skladatelském potenciálu se do té doby málokdo tušil. Něco málo se dostalo na béčkové strany singlů Nirvany. Grohl přitom na turné brával kytaru a v tichosti stále psal. V roce 1994 měl k dispozici materiál na celé album,  nevyhnutelně silně poznamenané Nirvanou. „Díky Kurtovi jsem začal vidět krásu minimalismu a význam hudby obnažené na kost,“ vysvětluje Grohl. Nicméně již na ní byl zřejmý jistý úklon od grunge k post-punku. V textech se zas odrážela pozitivnější povaha muzikanta, který oproti Cobainovi se neprojevoval nijak útočně a pesimisticky. Nakonec Dave měl také nesrovnatelně šťastnější dětství. Ačkoliv vyrůstal ve skromných poměrech bez otce (muže relativně úspěšného, který se živil psaním projevů pro politiky), byl v blízkosti své matky a sestry v pohodě. „Má matka učila na státní škole ve Virginii, takže jsme neměli peníze. Prostě jsme přežili díky štěstí, díky tomu, že jsme byli šťastná rodina,“ vzpomíná Grohl.

Foo Fighters - mimo zónu komfortu


Nevysvětlitelné vzdušné jevy

Původně si chtěl zachovat anonymitu, a proto, ačkoliv až na kytarový part ve skladbě X-Static, který svěřil Gregovi Dullimu z Afghan Whigs, natočil vše na desce sám, Grohl nechtěl vystupovat pod svým jménem. Pro svůj projekt i první album zvolil jméno Foo Fighters, jak byly za druhé světové války označovány nevysvětlené vzdušné světelné jevy, hlášené piloty spojeneckých sil. Domnívali se, že se jedná o utajované zbraně protivníka, zůstali však neidentifikovány i po válce, kdy se zjistilo, že stejné hlásili i vojáci Osy. S tímto souvisel i obal, který zdobila Grohlovou tehdejší manželkou Jennifer Youngblood pořízená fotografie starožitného paprskometu Buck Rogers XZ-38. Kritici se nicméně domnívali, že se jedná o pistoli odkazující ke Cobainově sebevraždě.

Po vesměs srdečném přijetí desky se očekávalo turné. Grohlovi nezbývalo, než sestavit kapelu. Původně oslovil Krista Novoselica. „Pro Krista a pro mě by to bylo opravdu přirozené a skvělé, ale na kohokoliv jiného by to působilo divně, a stavělo by mě do špatné pozice. Byl bych pod drobnohledem,“ vysvětluje Grohl, proč z plánu sešlo. Tehdy se doslechl o rozpadu seattleské emorockové kapely Sunny Day Real Estate, z které přitáhl basového kytaristu Natea Mendela a bubeníka Williama Goldsmitha. Přivolal i kytaristu Pata Smeara, jehož si Nirvana najímala na turné. Grohl se na pódiu ujal rytmické kytary i pozice frontmana - jeho poznávacím znamením se stala žvýkačka v puse. „Začal jsem s tím, protože ve většině našich písní řvu po celou dobu na plné plíce. Nedělám si legraci. Tak jsem žvýkal, aby mi nevyschlo,“ objasňuje muzikant.

Materiál pro druhou desku The Colour and the Shape (1997) Grohl napsal opět sám. Kolegům dal jen možnost podílet se při práci na aranžmá. Texty byly více promyšleny než v případě debutu, kdy během dvaceti minut, před nástupem do studia, naházel množství nesouvislých vět. Novinka byla plná hitů: Everlong, Enough Space, pojednávajícím o jednom z oblíbených Grohlových filmů, Kusturicově Arizona Dream, nebo také My Hero, o níž se posluchači zpravidla domnívají, že je poklonou Cobainovi, skrze niž však chtěl muzikant spíše říct: „... nikdy jsem neměl žádné velké rockové hrdiny [...] Mými hrdiny byli obyčejní lidé a já si hodně vážím solidních lidí z každodenního života - lidí, na které je spoleh.“

Co po letech uznává, že nedokázal zvládnout jako dospělý člověk, byla spolupráce s bubeníkem Williamem Goldsmithem. Grohl obecně nebyl spokojen s původním mixem a v podstatě se vše nahrávalo podruhé, přičemž již veškeré bicí party natočil sám. „Bylo víc důvodů, proč to nefungovalo... ale také jedna moje část si nechtěla připustit, že již nehraji na bicí,“ domnívá se muzikant.

Nebylo co ztratit

Po této události Goldsmith odmítl vyjet na turné s Foo Fighters. Smear oznámil, že chce kvůli vyčerpání a absenci motivace odejít. Jeho náhradník, Grohlův spoluhráč z kapely Scream Franze Stahla zanedlouho také nedokázal najít své místo v kapele. Chvíli zaváhal i Mendel, poté, co se dozvěděl o obnově Sunny Day Real Estate. Daveovi se do toho rozpadlo manželství s fotografkou Jennifer Youngblood. Měl ale nového bubeníka - ve vhodnou chvíli se mu sám nabídl koncertní bubeník Alanis Morissette, Taylor Hawkins (též Coheed & Cambria).

The Colour and the Shape se těšilo obrovskému úspěchu. Šplhalo se do výšin světových žebříčků. Sám Grohl však nebyl v nejlepší psychické kondici. Rok a půl žil v L.A., kde holdoval alkoholu. Po čase se probral s pocitem, že není co víc ztratit - také další desku Foo Fighters pojmenoval There is Nothing Left to Lose (1999). Koupil dům v Alexandrii, ve státě Virginia, kde ve sklepě zřídil nahrávací studio. Pojmenoval jej 606: „Je to jedno z těch čísel, které vidíte všude - třeba když se probudíte uprostřed noci a je 6:06 nebo vidíte poznávací značku, na které je 606.“

Třetí deska kapely byla nahrána v tříčlenné sestavě a výzvou pro Grohla bylo dosáhnout skvělého zvuku bez využití Pro Tools či AutoTune. „Bylo to jedno z nejpohodovějších období v mém životě,“ vzpomíná muzikant. „Jedli jsme chilli, pili pivo a whiskey, a nahrávali jsme, jen když se nám chtělo. [...] Když jsme pak vyhráli Grammy za nejlepší rockové album, byl jsem strašně pyšný - protože se nahrávalo v mém sklepě, v mizerném provizorním studiu, které jsme sami zřídili.“ Mimochodem nebylo to tehdy jediné ocenění, které si Foo Fighters odnesli. Akademii v kategorii Nejlepší krátké hudební video oslovil také jejich klip k písni Learning to Fly.

Než vyrazili na další turné, museli pak Foo Fighters sehnat čtvrtého člena do kapely. Z početných kandidátů je nejvíce zaujal Chris Shiflett z Me First and the Gimme Gimmes.

Rok 2001 přinesl další krizový okamžik. Taylor Hawkins se předávkoval heroinem a po vystoupení na V Festivalu v Londýně upadl na dva dny do kómatu. Dave byl téměř nepřetržitě u jeho lůžka. Málem se však tehdy hudby zřekl. „Měl jsem pocit, jakoby tu bylo rovnítko mezi hudbou a smrtí,“ vypráví Grohl , kterému v mládí v jedné z prvních jeho kapel zemřel na předávkování kamarád z dětství a pak se zastřelil Kurt Cobain.

Foo Fighters - mimo zónu komfortu


Neautentické do koše!

Grohl chtěl na další studiovce One by One (2002) přetvořit energii živých vystoupení. Ukázalo se, že to není snadný úkol. Veškerá pozornost se přesunula k produkci. Ve výsledku se ze skladeb zcela vytratil život. „Znělo to, jako by naše skladby hrála jiná kapela,“ domnívá se Grohl. „Demo za milion dolarů,“ jak nahrávku označil Hawkins, šlo téměř celé do koše - skladba The One byla použita v soundtracku k filmu Orange County. Napětí se stupňovalo. Všichni se pak raději pustili do bočních projektů.

Grohl dočasně nastoupil jako bubeník ke Queens of the Stone Age, kterým pomáhal s albem Songs for the Deaf.
Muzikantům změna prospěla. Když už si mysleli, že vystoupení na festivalu Coachella Valley Music and Arts v roce 2002 bude jejich posledním, stal se zázrak. Chemie zafungovala. Vrátili se do studia a během deseti dnů nahráli znovu téměř celou desku, která přinesla kapele další obrovský komerční úspěch: Grammy za Nejlepší rockové album a Nejlepší hardrockový výkon - za skladbu All My Life. Vysoce hodnocena byla i produkce nahrávky.

Texty tentokrát byly introspektivní, „odhalující všechny temné, špatné stránky mého já“, psal Grohl, ale také v řadě případů i temně romantické, inspirované vztahem s jeho, v té době budoucí, manželkou Jordyn Blum, ale i románky s herečkou Winonou Ryder nebo také basovou kytaristkou Melissou auf der Maur (Hole, Smashing Pumpkins).

V roce 2004 byla kapela zatažena do politických bojů. George W. Bush začal ve své předvolební kampani používat skladbu Times Like These. Grohla to donutilo veřejně podpořit jeho oponenta, kandidáta demokratické strany Johna Kerryho, sólovými akustickými sety. „Nemůžete zakázat prezidentovi, aby používal vaši skladbu. Tak jsem místo toho začal hrát pro lidi Johna Kerryho, kde jsem si myslel, že poselství bude dávat větší smysl,“ vysvětluje Grohl svůj krok.

Tato zkušenost se stala inspirací pro následující dvojalbum In Your Honor - především pro texty v jeho agresivní rockové části, pojednávajících o tématech, týkajících se určitým způsobem kohokoliv ve společnosti. Naopak druhé, akustické, CD, na které skupina soustředila své jemné a atmosférické skladby, je po textové stránce velmi osobní. Opět se objevily vzpomínky na Cobaina. Dave zahrnul nirvanovsky vyznívající skladbu Friend of a Friend, kterou napsal již v roce 1990, kdy sdílel bydlení s Kurtem. Virginia Moon, který byl vzápětí nominován na Grammy v kategorii Nejlepší popová vokální spolupráce nazpíval ve velmi vydařeném duetu s Norah Jones Nominací k albu In Your Honor bylo dohromady pět, ale poprvé od The Colour and the Shape Foo Fighters odešli s prázdnou. Albové žebříčky nicméně jako obvykle vzali útokem. V jejich prospěch hrálo i zajímavě řešené promo. Skladby z obou částí byly prezentovány zvlášť - rocková show na stadionech a akustická v malých klubech.

Vybavení

Kytary


Fender Telecaster Deluxe
Fender Telecaster
Fender Telecaster Thinline
Gretsch Brian Setzer Black Phoenix
Gretsch ’59 Nashville reissue
Gibson ES-135
Gibson ES-347
Gibson ES-335
Gibson Les Paul (Custom, Goldtop, Junior, Standard)
Gibson Firebird
Gibson Flying V
Gibson Explorer
Martin Acoustic

Aparáty

Vox Handwired AC-30

Efekty

MXR EVH Flanger
MXR EVH Phase 90
Line 6 DL-4 delay
Boss TU-2 ladička
Ernie Ball Volume Pedal
ProCo Rat  distortion pedál
Electro-Harmonix Micro POG polyfonní oktáver
Electro-Harmonix Holy Grail reverb
Fulltone Full-Drive 2 overdrive/boost
Voodoo Lab Amp selector
Line 6 MM-4 modulační multiefekt
Line 6 M-13 modulační efekt stomp boxů
Dunlop DVP1 volume pedál

Bez Grammy neodejdeme!

Stylovou rozmanitostí se vyznačovala i další řadová deska Echoes, Silence, Patience & Grace (2007). Grohl si přál, aby kapela překročila svou zónu komfortu. Poprvé již v raném stádiu práce na demo nahrávkách vložil do skladeb vokální party, a dokonce i texty. Po přidání kytary a baskytary strávil dva týdny s britským producentem Gilem Nortnonem (známým pro svou spolupráci s Pixies), s nímž dělal na druhém albu Foo Fighters, diskuzemi nad aranžmá a harmoniemi. Očistil skladby od všeho nadbytečného. Materiál se pak zkoušel čtyři týdny. „V podstatě jsme každou píseň zahráli stokrát a zkoušeli jsme všemožné verze každého drobného detailu,“ popisuje proces Hawkins. Chtěli se ujistit, že každý nástroj v průběhu skladby se ubírá jiným směrem, a přitom dosáhnout v prostřední části masivního zvuku a monolitních melodií.

Album také obsahuje první instrumentální kompozici Foo Fighters Ballad of the Beaconsfield Miners. Grohl ji věnoval horníkovi, který při zřícení dolu v Beaconsfieldu požádal, aby mu dali iPod s albem In Your Honor.

Vyjmenovávat úspěchy v žebříčcích a nominacích začíná být nuda. Zmiňme tedy aspoň, že si Foo Fighters tentokrát odnesli téměř obligátní Grammy za Nejlepší rockové album a Nejlepší hardrockový výkon - za svůj hit The Pretender.

Nový posun v přístupu k nahrávacímu procesu značí i aktuální album Wasting Light (2011). Grohl se rozhodl pro plně analogový záznam. „Když dnes poslouchám hudbu a slyším Pro Tools a bicí, které zní jako stroj, přijde mi, že se tím z hudby vysává život,“ vysvětluje své pohnutky Grohl. „Analogový zvuk má specifický tón a kompresi. [...] Podle mě analogové nahrávání je snadnější, než když používáš počítač - jen všechno zapojíš, nastavíš mikrofony a výšky, a to je všechno. Nemusíš nic instalovat. Nemůžeš ale se záznamem již příliš manipulovat. Nahrávka zachycuje tvůj reálný výkon.“ Aby byl koncept dodržen na všech úrovních, ani obálka nesměla být výplodem počítačové grafiky a k výrobě jejich kopií byly použity staré kopírky.

Dvacet let po vydání alba Nevermind na Davea obecně dolehla nostalgie (také texty psal z perspektivy „kdo jsem byl kdysi, a kdo jsem dnes“), a tak se rozhodl nesnadný úkol analogového nahrávání svěřit do rukou producenta legendární desky Nevermind Butche Viga. Poslední jmenovaný těžce namáhal svůj mozek, aby si vybavil, jak se pracuje s analogovým vybavením a bez digitálních obrazovek. Zpočátku dokonce Grohlovi jeho záměr rozmlouval.

„Se třemi kytarami musíš být opatrný, aby z toho nevznikl děsný bordel,“ vysvětluje těžkosti Grohl, který v roce 2006 přijal zpátky do kapely Pata Smeara, aby obsluhoval převážně barytonovou kytaru. „Ale když každý hraje své party opravdu dobře, zní to perfektně sladěně.“ Dave nešetřil ani sebe - aby dosáhl maximálního emotivního potenciálu, zpíval s intenzitou, z které bolela hlava. Navíc, „když mikrofon zachycuje každý drobný nesoulad, se opravdu musíš namáhat, aby vše znělo správně.“ Pět udělených Grammy z šesti nominací jasně svědčí o tom, že se to Foo Fighters opět povedlo.

Proces nahrávání Wasting Light zachytil James Moll v dokumentu Back and Forth. Snímek sleduje historii Foo Fighters a samozřejmě byl oceněn Grammy v kategorii Nejlepší dlouhé hudební video, ale i trofeji britských cen NME za Nejlepší hudební film. (Zlatina Jeřábková)

Diskografie:

Me First and The Gimme Gimmes: Have a Ball (1997), Are a Drag (1999), Blow in the Wind (2001), Take a Break (2003), Love Their Country (2006)
Foo Fighters: One by One (2002), In Your Honour (2005), Echoes, Silence, Patience & Grace (2007), Wasting Light (2011)
Dead Peasants: Chris Shiflett & The Dead Peasants (2010)

www:
www.foofighters.com/us/home

Chris Shiflett

Chris Shiflett


Stálo to hodně nervů a dohadování, ale nakonec se po dlouhém dopisování podařilo domluvit alespoň krátký rozhovor se sólovým kytaristou Foo Fighters, Chrisem Shiflettem.

V kapele jste tři kytaristé, není to zbytečně mnoho? Je tam vůbec pro vás tři dost práce?
O tomhle já nerozhoduji, to se musíte zeptat Davea. Pokud si Dave myslí, že bychom měli být v kapele tři kytaristi, tak tomu tak prostě je.

Většinou jste všichni podepsaní jako autoři pod každou skladbou. Znamená to, že se všichni podílíte na psaní všech skladeb? Jak takové psaní probíhá?
Většinou je to tak, že Dave přinese písničku prakticky těsně před dokončením a my ostatní ji už jenom doaranžujeme. Někdy se samozřejmě podílíme na písničkách víc, ale nebývá to pravidlem.

Chris Schiflett o nahrávání posledního alba Wasting Light

Nahrávání tohoto alba bylo úplně jiné, než jak jsme kdy v minulosti točili. Všechno se natáčelo a míchalo u Davea v garáži na páskový magnetofon. Produkce se ujal Butch Vig a spolupráce s ním byla úžasná. Navíc jsme točili tak, že jsme se pokaždé soustředili jen na jednu písničku, což vycházelo zhruba jedna písnička za týden. Točit takhle album je ideální, samozřejmě za předpokladu, že máš čas i peníze.

Když se nepodílíte na skládání pro Foo Fighters, skládáte vůbec nějaké písničky?
Ano, mám svoji kapelu, která se jmenuje Dead Peasant, a pro tu skládám.

Máte na skládání čas na turné, nebo raději pracujete ve studiu?
Skládám kdykoliv. Nemám to omezeno jen na turné, nebo jenom do studia. Ale je pravda, že během turné složím hodně materiálu, který potom doma dodělávám.

Máte během koncertů s Foo Fighters nějaká místa, kde můžete improvizovat?
Občas ano, máme v repertoáru pár skladeb, ve kterých se můžeme do sytosti instrumentálně vyřádit.

Vy byste měl být ve Foo Fighters sólovým kytaristou. Znamená to, že Dave ani Pat sóla nehrají?
Je to tak, drtivou většinu sólových partů hraji já. V některých skladbách si dá sólo Dave, ale moc jich není. Pat nesóluje vůbec, je tam spíš pro tu černou práci.

Jak obvykle dáváte dohromady sólo pro nějakou skladbu? Co je pro vás důležité, když na něm pracujete?
Nejdůležitější je, aby sólo patřilo do skladby. Aby vycházelo ze skladby a nějakým způsobem ji obohacovalo. Pro mě je to vždycky taková metoda pokus-omyl, dokud se nedoberu kýženého výsledku.

Co je nového ve vaší kapele Me First and The Gimme Gimmes? Máte nějaké plány do budoucna?
V současné době žádné plány nemáme. Nicméně se Spikem (hlavní zpěvák kapely - pozn. autora) se o tom bavíme a říkal mi, že už má nějaké nápady, co dělat dál.

Četl jsem, že jste majitelem spousty kytar. Využíváte je všechny ke hraním, nebo používáte jen některé a za nějakou dobu je obměníte a hrajete zase na jiné?
Kytary měním hodně podle nálady, je v tom určitá cirkulace. V poslední době nicméně hraji především na svoje Fendery Telecastery Deluxe.

Když nahráváte kytary na album, jak se rozhodujete, kterou kytaru do které skladby použít?
To je těžko takhle říct. Zkouším víc kytar a podle toho, která do té skladby nejvíc sedí, tak tu použiji na nahrávání.

Posledních několik let hrajete na aparáty Vox Handwired. Proč? A máte na nich nějaké oblíbené nastavení?
Vox AC-30 je klasický aparát. Používal jsem ho pro nahrávání desky Dead Peasants. Pak jsme vyjeli na turné a já zkoušel, zda by ho nešlo použít i do Foo Fighters. Používám dva aparáty do sterea a dávám je hodně nahlas. Výhodou je, že i když použiji hodně drivu, zvuk je pořád konkrétní a čitelný. (Ibrahim Hassan)

Psáno pro: časopis Muzikus 2012/10

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Foo-Fighters-mimo-zonu-komfortu~15~srpen~2013/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;