přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraElektrofony I - do historie elektromechanických nástrojů

29.10.2007 | Autor: Milan Guštar | sekce: pro muzikanty - články

Elektrofony I - do historie elektromechanických nástrojů

Elektrofony I - do historie elektromechanických nástrojů

Hudební nástroje a elektřina k sobě patří již více než sto let. V seriálu Elektrofony se nejprve podíváme do historie elektromechanických a později možná i elektronických nástrojů.

Potřeba roztřídit používané hudební nástroje se objevila v mnoha civilizacích již před tisíciletími. Starý čínský systém rozděloval hudební nástroje podle materiálu, ze kterého byly vyrobeny. Ve staré Indii byly nástroje rozdělovány podle materiálu vydávajícího zvuk. Různé jednoduché systémy lze najít u starověkých řeckých, latinských i arabských filosofů.

Moderní systém jednotné klasifikace hudebních nástrojů z celého světa vytvořili na počátku 20. století muzikologové Erich Moritz von Hornbostel (1877–1935) a Curt Sachs (1881–1959). Nástroje rozdělili do základních skupin na samozvučné – idiofony, u nichž zvuk vzniká kmitáním tělesa nástroje, blanozvučné – membranofony, u kterých zvuk vzniká kmitáním membrány, strunné – chordofony, u nichž je zdrojem zvuku kmitající struna, a vzduchové – aerofony, u kterých je zdrojem zvuku kmitající vzduch. K těmto čtyřem skupinám byly později přidány nástroje elektrické – elektrofony, u nichž je zvuk vytvářen elektricky. Lze uvažovat i o nástrojích vodních – hydrofonech, u kterých zvuk vzniká kmitáním vody. Elektrofony rozděluje Hornbostel-Sachsův systém na nástroje elektroakustické a elektronické. Jejich další třídění je nejednotné, nejednotná je proto i užívaná terminologie.

Hudební nástroje lze uspořádat například podle „míry elektrifikace”. U nástrojů „klasických”, akustických, neelektrických je zvuk generován, zpracováván i vyzařován jako mechanické kmitání. Budou proto označovány jako nástroje mechanické. U mechanických nástrojů může elektřina sloužit jako zdroj energie pro jejich pohon, případně mohou být tyto nástroje elektricky ovládané. Mezi elektrofony však tyto nástroje nepatří. Nástroje „klasické”, používané obvykle k akustické hře a doplněné o mechanicko-elektrický převodník pro převod zvuku na elektrický signál, lze označit za nástroje ozvučené. Libovolný nástroj lze sejmout či ozvučit za účelem elektrického zesílení nebo záznamu jeho zvuku, například pomocí mikrofonu. Sejmutý zvuk lze dále upravovat, většinou však bývá zachován původní charakter zvuku nástroje. Tato „elektrifikace” tedy neovlivňuje podstatu nástroje; ten si zachovává své původní mechanické a zvukové vlastnosti i způsob ovládání. Ozvučené nástroje se proto za elektrofony nepovažují.

Nástroje „klasické” s mechanicko-elektrickými převodníky (snímači či mikrofony), u nichž je elektrický výstup jediným nebo hlavním zvukovým výstupem a jejichž konstrukce bývá často upravena tak, že je nelze plnohodnotně použít bez elektrického zesílení a reprodukce zvuku, jsou označovány jako nástroje elektrifikované, elektroakustické nebo elektrofonické. Často se používá tradiční, byť nepřesné, označení elektrické (elektrické piano, elektrická kytara...).

Nástroje, u nichž je zvuk generován i zpracováván ve formě elektrických signálů, jsou označeny jako nástroje elektronické. Podle formy zpracovávaných signálů jsou tyto nástroje rozděleny na analogové, hybridní (analogově digitální) a digitální (číslicové).

Jedním z prvním zaznamenaných pokusů o využití elektřiny v hudebním nástroji je mutační orchestrion, nazývaný též Denis d’Or (Zlatý Diviš), který postavil kolem roku 1730 vynálezce hromosvodu, premonstrátský kněz Prokop Diviš – Václav Divíšek. Nástroj měl dle popisu dřevěnou skříň a kovové struny rozechvívané pomocí manuálu a pedálu. Mechanismus klaviatury byl podobný mechanismu klavichordu. Denis d’Or měl čtrnáct rejstříkových ovladačů a bylo jím prý možné napodobit zvuky harfy, klavíru, cembala, lesního rohu, fagotu, klarinetu a dalších nástrojů. Struny měly různě velký elektrický náboj, získávaný z Leydenských lahví, což mělo ovlivnit způsob jejich kmitání a tím i zvukovou kvalitu tónů. Po Divišově smrti byl Denis d’Or uložen ve dvorním muzeu ve Vídni. Od císaře Josefa II. jej později získal darem varhaník Wiesner. Ten s ním koncertoval ve Vídni a dalších městech. Po Wiesnerově smrti se nástroj ztratil.

První skutečné elektrofony se objevily na konci 19. století, jejich rozvoj nastal až ve třetím desetiletí století 20., kdy již byly k dispozici elektronky a další součástky umožňující konstrukci elektronických obvodů pro generování a zpracování zvuku.

Vybraným elektromechanickým nástrojům se budeme v dalších dílech našeho seriálu věnovat podrobněji.

Psáno pro: časopis Muzikus 2007/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Elektrofony-I-do-historie-elektromechanickych-nastroju~29~rijen~2007/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.