přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýDef Leppard - Věčně trnitá cesta za uznáním

28.4.2015 | Autor: Dan Sywala | sekce: pro muzikanty - články

Def Leppard - Věčně trnitá cesta za uznáním


Britská rocková legenda Def Leppard sice stále ráda vzpomíná na zlaté časy osmdesátých let, kdy dobývali hitparády a srdce fanynek, ale vzhlížejí stejně optimisticky i do nejbližší budoucnosti. Ta se ponese především ve znamení jedenáctého alba, které však vyjde až po ukončení aktuálního turné, jež zavítá i do Prahy a Ostravy. Pozvání k rozhovoru přijal osobitý frontman Joe Elliot, ze kterého je vždy cítit specifický mix ukřivděnosti, touhy po pozornosti a vřelého přátelství.

Na úvod by mě zajímalo, zdali jste si už vybrali vydavatelství, které vám album vydá?
Ne, ještě ne, ale album už je nahrané. Začali jsme na něm dělat asi před rokem a v únoru jsme začali nahrávat. Náš původní záměr byl, že bychom si to vydali sami, ale počet zájemců a atraktivita jejich nabídek nás přesvědčila. Stačí si už jen vybrat, ale nechceme nic uspěchat. To samé platí i pro vydání alba, které plánujeme až na konci turné. Nebudeme tak z něj nic ani hrát naživo, aby se na YouTube skladby nedostaly dříve, než vyjdou oficiálně.

Hlavně díky úspěchům během osmdesátých let mnohé z písní Def Leppard prakticky zlidověly. Zpěvák Joe Elliot si vždy přál, aby se jejich jméno mohlo hrdě postavit vedle dinosaurů, jako jsou The Beatles, Led Zeppelin nebo The Who, a časem se to snad povede. Nicméně u sportovních fanoušků a návštěvníků nočních barů mají vyhráno navždy. Spojené státy americké jakožto spotřební velmoc a milovníci dobrého jídla a sportu si nedokážou představit jediné utkání bez hitů formací Twisted Sister, Queen nebo právě Def Leppard. Navíc každá roztleskávačka HC Vítkovice vám potvrdí, že zná hit Let’s Get Rocked. Když se pak setmí, může se vám stát, že zaslechnete odněkud hit Pour Some Sugar on Me, což je nepsaná hymna všech striptérek.

Ve vaší pozici opravdu není potřeba vydávat album každý rok, ale nyní je ta mezera opravdu výrazná. Co mohou fanoušci čekat po hudební stránce?
Bude to hlavně pořádné rockové album. Kapela jako Def Leppard si za ty roky vytvořila určitý osobitý zvuk, který opět dodržíme a dlouholetí fanoušci ho okamžitě rozpoznají. Na druhou stranu nedostanete vždy to samé jako v případě AC/DC. V naší situaci si můžeme dovolit experimentovat s baladami, pomalejšími věcmi, syntezátory nebo piánem, což naši australští idolové nemohou. Vybalíme na vás rockovou nálož, ale také umíme být něžní. Nenahráli jsme sice další Love Bites, ale velmi rádi pracujeme s pomalejšími skladbami.

Existují nějaké hudební objevy v posledních letech, které mohly ovlivnit vaší inspiraci?
Určitě se toho najde hodně, ale rozhodně nesledujeme žádné konkrétní kapely nebo muzikanty. Určitě bych ti neřekl, že poslouchám po večerech Davida Bowieho. Zastávám názor, že v rámci každého žánru existují nějaké mantinely. Je pravda, že jsme je během let občas trochu překročili, nejlepším příkladem je album Slang z roku 1996, ale jinak je náš projev dosti ustálený. Už nám není patnáct, abychom stále nasávali všechno okolo. Nám bohatě stačí se sejít ve zkušebně a vydat ze sebe ne inspirace, ale nálady, které nás pohltily. Jsme už trochu někde jinde než na počátku osmdesátých let a naše vztahy se vypracovaly na úroveň, kde nám stačí pouze vnímat jeden druhého. Takže mě vůbec nenapadají žádné konkrétní nové vlivy, ale zaručeně to nebude Lady Gaga. (smích)

Def Leppard - Věčně trnitá cesta za uznáním


V našem magazínu hraje velkou roli muzikantské vybavení, ale počítám, že s tebou si moc nepopovídám, když se o mikrofony vůbec nezajímáš. (smích)
Nemám sebemenší ponětí, co mám před pusou. Vím jen, že to má černou barvu. (smích) Zpívám do čehokoliv, co můj technik připraví, protože mu maximálně důvěřuju. Nemusím se starat o žádné technické přípravy a zkoušky. Dokonce ani neprotestuju, když přijde a řekne, že dnes zkusíme nějaký jiný model.

Diskografie:
On Through the Night (1980),
High ‘n’ Dry (1981),
Pyromania (1983),
Hysteria (1987),
Adrenalize (1992),
Slang (1996),
Euphoria (1999),
X (2002),
Yeah! (2006),
Songs from the Sparkle Lounge (2008).

Více pozornosti ale věnuješ kytarám, na které také občas hraješ.
Na to, že s nimi nejsem až tak moc vidět, jich mám poměrně hodně. Počet se blíží k padesátce a mám tam pár překrásných kousků. Třeba model Les Paul z roku 1983, ale také podobný model, který jsem zahlédl u Stevea Stevense, který hraje u Billyho Idola. Vlastním taky úžasný kousek Union Jack od firmy Normandy ze Seattlu, ten mám s sebou často na turné. Nejvíce ale hraju na akustické kytary, kde střídám značky Taylor a Gibson.

„Absolutně nechápu kapely, kterým vadí hrát svoje osvědčené hity.

Tím, že máš v kapele dva kytaristy, se nepochybně s kytarami nepředvádíš, ale spíše na ně spoléháš během skládání...
Na kytaru hraju celkem mizerně, a proto se nemůžu předvádět, ani kdybych chtěl. (smích) Sólová kytara pro mě opravdu není, a tak na sobě dřu, abych alespoň dokázal hrát doprovodnou kytaru. Za to ve skutečnosti může moje maminka, která si v době, kdy mi bylo osm, koupila kytaru. Tehdy to bylo ještě přes katalog. (smích) Dlouho mi zpívala všechno možné, od Petea Seegera až po Boba Dylana, a pak mě to taky naučila. Její styl mě silně ovlivnil, protože její hra úzce doplňovala zpěv. Stačilo se tak posadit společně k ohni a začít brnkat. Nikdy jsem se proto neměl k tomu, abych se naučil něco víc než pár akordů. To samé platí pro klavír, kde si taky umím poradit se základy, ale také i pro mnoho jiných nástrojů. Ve skutečnosti průběžně připravuji dema, kde všechno obstarám sám, a to dokonce i bicí nebo basu. Když si pak v podstatě hotovou píseň poslechnou naší kytaristé Phil a Vivian, ví přesně jak píseň doladit.

Def Leppard - Věčně trnitá cesta za uznáním


Jak se má vůbec náš drahý Vivian? Už je plně zdráv a připraven na turné?
Díky za optání. Má se výborně a poslední kontrola před osmi týdny potvrdila, že se rakoviny definitivně zbavil. Podstoupil předtím několik zákroků a také si pár týdnů poležel, ale přibližně od ledna vypadá vše výborně a těšíme se na společné turné.

„Nemusíš být zrovna v rockové kapele, abys zažil katastrofy, jako jsou smrt nebo rakovina.“

To rád slyším. Na druhou stranu během kariéry jste zažili více podobných životních zkoušek, které vás však ještě více sjednotily.
Tvrdých zkoušek bylo opravdu více, ať už to byla smrt Stevea Clarka nebo ztráta ruky Ricka Allena, ale takové věci k životu patří. Přesněji, lidé na celém světě zažívají tyhle katastrofy denně. Nemusíš být zrovna v rockové kapele, abys to zažil. Posílí to ale každou lidskou bytost už jen proto, že jsi stále naživu. Ztráta kamaráda nebo rodiče je velmi traumatická zkušenost, ale každý se musí naučit vyrovnat se s tím. Když Rick přišel o ruku, neměli jsme v úmyslu ho z něčeho vinit nebo ho vyhodit, pokud by nechtěl odejít sám. V případě Stevea to bylo o dost složitější, protože měl své závislosti, kvůli kterým nebyl schopen adekvátně fungovat na turné. Když pak umřel, bylo to ve stejné době, kdy nám vycházela deska. Museli jsme se proto navenek tvářit spokojeně, přestože jsme uvnitř truchlili. Určitě nás to posílilo, ale pochybuju, že by to zvládl každý.

„Z nové desky nebudeme hrát naživo nic, aby se na YouTube nedostaly živé záznamy dříve, než vyjdou oficiálně.“

Musím uznat, že na vaše vystoupení, ať už v Praze nebo Ostravě, jde velké množství lidí z mého okolí, od strýců až po sousedy. Co mohou od vaší show očekávat?
Když jdeš na nějaký koncert, nejdeš jen poslouchat, ale chceš si to také užít po vizuální stránce. Máme proto v týmu nejlepší osvětlovače a designéry na světě. Část týmu je z Japonska a věnují také velké pozornosti video projekci. Nakonec je ale stejně všechno na nás pěti na pódiu.

Spoléháme na chemii mezi námi a také energii z davu. Ta pochopitelně přichází v nejvyšší míře, když zahrajeme oblíbené hity. Upřímně říkám, že nám vůbec nevadí hrát osvědčené hity, a proč taky? Absolutně nechápu kapely, kterým tohle vadí. S těmi písněmi je přece jen spojeno tolik lidí a zážitků, že by to byl hřích. Lidé přijdou rádi, když jdou na něco, co znají a mohou se na to také s předstihem natěšit. Když jdu na něco, co miluju, chci slyšet těch pár osvědčených fláků, které poslouchám celé roky. Nezajímají mě B-strany nebo obskurní experimenty na minialbech. Tyhle věci sice občas pomůžou dobrému zdraví muzikantů, ale naživo zajímají pouhé procento návštěvníků. Některé kapely to dělají v podstatě naschvál a odpírají tak divákům své největší hity. Českému publiku, které k nám bylo vždy úžasné, mohu slíbit, že je nezklameme!

Def Leppard si během své necelé čtyřicetileté kariéry prošli velmi trnitou cestou, kdy je potkala nejedna osobní katastrofa, ale také úspěchy neuvěřitelných rozměrů. V první polovině osmdesátých let byli například jedinou reálnou konkurencí Michaela Jacksona a jeho legendárního alba Thriller. Následující léta se nesla v podobně divokém duchu, ale stejně rychle, jako se z nich stali gigantické hvězdy amerického publika, tak je za vyvrhele označilo publikum na domovských ostrovech. Především tedy v rámci rostoucí Nové vlny britského heavy metalu počátkem osmdesátých let, ke které byli zprvu začleněni. Zastánci formací jako Iron Maiden, Saxon, Raven, Diamond Head, Angel Witch nebo i Judas Priest jednoduše nedokázali strávit jejich popové tendence a grandiózní produkci. Schytali tak na domácí půdě hodně nadávek a zvýšenou dávku hozených kelímků s močí. Na druhém břehu Atlantiku tyto obavy neměli a okamžitě je přijali mezi sebe i díky určité podobnosti s tamními formacemi typu Foreigner nebo Journey se místní nechali unášet na další vlně britské invaze.

www:
www.defleppard.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2015/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Def-Leppard-Vecne-trnita-cesta-za-uznanim~28~duben~2015/

Komentáře

celkový počet: 1

Ivo Papež  Def Leppard - Věčně trnitá cesta za uznáním

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.