Deep Purple - Instinktivní volba

Deep Purple - Instinktivní volba
Deep Purple - Instinktivní volba

„Deep Purple ještě hrají a vydávají desky?“ To je otázka, kterou, věřím, jen tak nezaslechnete, když si vezmeme činnost legendární britské formace od roku 2013, kdy vydali album Now What?!. Koncertně sice objíždějí svět v rámci jednoho neohraničeného posledního turné, ale alba vydávají na stará kolena opět pravidelně.

Zároveň díky spolupráci s vydavatelstvím earMUSIC o tom dávají světu efektivně vědět. Tento rozhovor na podporu nového alba Whoosh! bylo možné vyjednat díky dlouholetým vazbám a pro mě osobně bylo velkou ctí po sedmi letech opět zaslechnout téměř šlechtickou mluvu, kterou

disponuje legendární bubeník Ian Paice. Kromě nového alba a moderního přístupu k hudebnímu marketingu, jsme probrali i kouzlo kapelní chemie, jeho tradiční hodnoty v rámci nástrojů, nebo vášeň pro objevování perel mezi deskami z dvacátých a třicátých let minulého století.

 

Na úvod se musím zeptat, jak jste trávil čas během karantény a zdali jste si splnil něco, co jste dlouho odkládal?

V těch nejhorších dnech jsem se naplno věnoval záznamům pro YouTube. Mám celé hodiny nahrávek a postupně to prostříhávám a zveřejňuju, což zabere dost času. Tomu dávám asi tři nebo čtyři dny v týdnu. Pak se taky věnuju mladším kapelám, které zavítají do mého malého studia. Takže i když to bylo zvláštní období, tak jsem měl bicí pořád kolem sebe. Byl jsem hodně zaneprázdněný, ale pořád mi to přijde jako příšerné mrhání časem, který bych nejradši věnoval světovému turné.

 

Fanouškům jste aspoň nabídli třískladbové EP Record Store Day a singl Nothing At All. Měl jsem tu čest obdržet i odkaz na novinářský stream celého alba a napadá mě jednoduchý popis: „další podoba vyzrálosti“.

To jsem moc rád, že to tak vidíš. Těší mě, když posluchači zrají s námi. Někdy mě trochu zamrzí, když se mě dlouholetí zarytí fanoušci zeptají: „Proč už netočíte věci jako Highway Star?“ Už mě unavuje jim vysvětlovat, že mluví o minulosti a že se baví s docela jiným člověkem než s tím muzikantem před desítkami let. Měníme se my, svět kolem nás, a přirozeně se to odráží i v naší hudbě. Když vidím záběry, na kterých mi je něco málo přes dvacet, tak koukám na úplně jiného člověka. Ten týpek dokázal zahrát věci, které už dneska nesvedu. Ne že bych to fyzicky nezvládl, ale už jsem zapomněl, jak jsem to tehdy prováděl. (smích) Na druhou stranu dnes zase zvládám techniky, které jsem v mládí vůbec neznal. Vše se posouvá kupředu, a proto pokud bychom natočili novinku podobnou Highway Star, stejně bychom se té laťce nepřiblížili. Nejen proto, že se fanouškům během let k té skladbě nabalilo mnoho zážitků a emocí. Proto mi přijde naprosto zbytečné se o kopii vůbec pokoušet.

 

Whoosh!

Když si novinku přiblížíme na nových skladbách, tak mě moc zaujala vaše telepatická interakce s Donem ve skladbě Nothing At All. V ní se pustil do rozmanitého sóla na pomezí progu a gospelu, zatímco vy mu trpělivě kryjete záda. Jak jste se v tu chvíli cítil?

Když vzniká nová skladba, tak přicházíš do zkušebny s čistým listem a večer ideálně odcházíš se zárodkem něčeho. Zároveň to „něco“ je jediné, s čím můžeš dál pracovat, protože je to výsledek spolupráce určité skupiny lidí. Kromě toho je ideální, když nemáš žádný konkrétní cíl a volíš kroky, které ti přinášejí potěšení, zatímco pečlivě sleduješ, co se děje kolem tebe. Vzniká tak hodně organické prostředí, kde si navzájem pomáháme. Zároveň to všechno běží na nevědomé bázi. Don hraje tohle, Steve tamto, a proto musím přidat přesně tento part, aby to do sebe všechno zapadlo. Možností je téměř neomezeně, ale vnitřně stejně cítíš, že existuje jediná správná volba. Pokud to tak s odstupem času cítíš, nebo ideálně cítíte, tak to tam zůstane. Domnívám se, že ti instinkt, ať už v muzice, nebo v reálném životě, vždy napoprvé nabídne tu správnou variantu. Když proto slyším parťáka něco hrát, probudí to ve mně emoci nebo hudební řešení toho, co zrovna řešíme.

Deep Purple - Instinktivní volba
Deep Purple - Instinktivní volba

Další zajímavou skladbou je také Man Alive, kde má nepřeslechnutelnou roli metronom. Kdy se tato pomůcka pro vás stala přítelem a ne nepřítelem?

(smích) Za tento zvuk může náš producent Bob Ezrin. Já jsem tu pasáž původně nahrál za pomocí šroťáku a on ji pak nahradil nebo zmixoval. Většina moderní rockové hudby se během nahrávání řídí jednou filozofií a tou je click-track. Jsme už tak naprogramovaní, že očekáváme perfektní dodržování tempa. Starší desky jsou od toho osvobozeny a nevadí nám to, protože je známe od dětství. Nečekáme tak od nich nic jiného. To, že se tempo trochu posune jedním nebo druhým směrem, je jedno z kouzel těch desek. Dnes jsou všichni posedlí přesností a projevuje se to jak v rádiích, tak během digitálního nahrávání. Jazz má v tomto smyslu mnohem větší svobodu. V klasické hudbě to stojí na dirigentovi, ale rock ‘n’ roll je dnes trochu jiný. Některé věci jsou důležitější než jiné. Zvuk nástrojů je dnes velice důležitý, preciznost hry taky, ale s tím jako ostřílení hráči nemáme problém. Horší už je to u zvuku a způsobu nahrávání, kde jsme si v dnešní digitální době museli zvyknout na pár kompromisů. Mnoho lidí oceňuje možnost dodatečných úprav. Skladbu jednoduše osekáš a pak vypipláváš jednotlivé bloky. Zní to sice prakticky a celý proces můžeš stihnout za neuvěřitelně krátký čas, ale rozkouskované nahrávání mě nebaví, protože nemám tak velkou svobodu jako za starých časů. Dnes stačí odehrát skladbu pětkrát a producent si z toho vyzobe ty nejlepší pokusy a má to hotové. Technika je tak dokonalá, že posluchač nemá šanci poznat, že je skladba slepená. Zatímco, v analogové době pokud ti na nějaké skladbě hodně záleželo a chtěl jsi, aby každý odehrál vše perfektně, tak jsi tu skladbu musel odehrát podstatně víckrát.

 

Dvacátá léta o sto let později

Moderní techniky zahrnují i nejrůznější formy propagace. Mezi ně patří i různé varianty vydávání skladeb před samotným albem.

V minulosti bylo zcela běžné, že jsme si chodili hudbu vybírat do hudebních obchodů. Ty už dnes téměř vymizely a ve větších městech zůstal už jen jeden nebo dva. Došlo to tak daleko, že máš poměrně velkou šanci, že si hudbu spíš koupíš v supermarketu. Dnes se vše přesunulo do online podoby a my spoléháme na lidi, kteří tomu světu rozumějí. Někdo desku prodává a někdo jí zase nahrává. Oni věří, že jim dodáme obsah, a my zase věříme, že těch pár labelů, které ještě zbyly, vědí, co mají dělat s hotovým produktem. Já osobně jsem s prací našeho týmu velice spokojený. Informace, že stále vydáváme nové desky, se dostala k moc zajímavému počtu lidí. Dříve to fungovalo tak, že jsme udělali pár vstupů do televize a potom lidé běželi do hudebního obchodu. Dnes to funguje trochu jinak. (smích)

 

Další skladbou z nové desky, u které jsem hned zpozorněl, byla No Need to Shout, protože prvních pár vteřin zní totálně jako Perfect Strangers. Vysloveně typický zvuk Deep Purple.

No jasně, úvod na varhany. (smích) Tuto skladbu mám moc rád. Dalo by se říct, že je typickou rockovou skladbou, zatímco ostatní tak typické nejsou. Jsem rád, že na té skladbě zníme jako stará dobrá kapela, ale zároveň moderně. Hlavní zásluhu má Roger, kterého ta základní basová linka napadla uprostřed noci. Stalo se to v době, kdy už jsme měli většinu materiálu nazkoušeného a byli jsme připraveni se vrhnout na předprodukci. Jenže tento motiv nás hodně zaujal a rádi jsme přidali další položku, protože se velice rychle ukázalo, že z toho určitě něco bude. Za dvě hodiny jsme měli kostru skladby.

 

Aktuálně je můj hlavní favorit skladba The Power of the Moon, nejen proto, že mám velkou slabost pro melancholickou hudbu. Jaký přístup jste zvolil zde?

Poslední položky na seznamu aktivit při vzniku alba jsou pro nás texty a vokály. Ian proto v první fází jen sleduje, co se děje, a včas nám řekne, jestli se z daného instrumentálního bloku dá vytvořit skladba, nebo ne. Pokud pozná, že je schopen do toho přidat zpěv a texty, tak se zašije stranou a snaží se definovat emoce, které ho u poslechu nové skladby napadají. Poměrně rychle se dá poznat, jestli daná skladba bude zahrnovat nadšení, melancholii, smutek nebo cokoliv jiného. Opět se dostáváme k tomu, že jednoduše zvolíš řešení, které se nabízí jako první a ideální. Nejsme čtyři instrumentalisté. Vnímáme se navzájem. Jsme jeden mozek, který dělá to samé. Každý vycházíme z jiného bodu, ale naším cílem je se dopracovat se k jednomu hudebnímu cíli, který je ovlivněn naší emocionální stránkou. Když Ian řekne, že je schopen pro danou skladbu napsat text a nazpívat vokály, tak mu pro jeho práci nahrajeme ten nejlepší možný záznam instrumentální sekce, jaký jsme schopni. Když to řeknu hodně natvrdo, tak jen co nahraju svůj part, tak odtamtud vypadnu. Strávil jsem ve studiu osm dní a pak mazal pryč. Já fakt nechci poslouchat každou skladbu stokrát. Vysloveně si užívám ten pocit, který moc dobře znáš a to je ten, když slyším celou desku poprvé. Když jsme ve studiu, tak nepochybuju o tom, že mi ostatní věří, že přijdu s nejlepšími možnými party na bicí. Tak vnímám i ostatní a nechci nic slyšet, dokud není vše hotovo. Možná mám tu a tam nějakou poznámku během mixu, ale v rámci kreativity všem maximálně důvěřuju.

 

Vesmír, Star Trek a radioaktivní odpad

Jak vůbec vznikl grafický koncept nového alba?

V kapele bohužel nemáme člověka, který by byl nadaný po grafické stránce. Naštěstí máme tu výhodu, že známe lidi, kteří jsou v tomto ohledu úžasní. Nabídli nám hned několik konceptů, které stály na myšlenkách, jež by nás v životě nenapadly. A ta s astronautem, který působí zmateně ve světě, ve kterém žijeme, mi přišla úžasná. Existuje tam skvělé spojení s texty, které popisují dnešní situaci. Třeba taková Drop the Weapon, která popisuje to, že tě někdo může zastřelit, aniž bys měl ty sám v ruce zbraň. Pak je tu Man Alive, která popisuje křehkost lidského života na této planetě. Jsme svědky toho, jak moc naši civilizaci dokáže během několika měsíců rozhodit jeden mizerný virus. Myslíme si, že máme všechno pod palcem, ale taky tu za sto let nemusíme být. Stačí se rozhlédnout okolo, a víme, že to můžeme zvládnout lépe. To, co děláme s oceány nebo všechny ty sračky, které schováváme pod zem, ať už jde o plast, nebo radioaktivní odpad. Jde to udělat líp. A pokud ne, planeta to rozdýchá, ale my už tu nebudeme.

 

Tímhle jste mi totálně připomněl stand-up George Carlina, kde řekl totožnou větu. (YouTube: George Carlin - Saving the Planet, pozn. autora.)

Toho zbožňuju. (smích) Souhlasím s ním. (smích)

 

Jaký je váš vztah k vesmíru a objevování vesmíru? Tohle je má veliká záliba, ale vy máte tu výhodu, že jste vyrůstal v době, kdy lidstvo dobylo Měsíc a možnosti se zdály být nekonečné.

Bezpochyby jsem vyrůstal ve fascinující době, kdy se první člověk podíval do vesmíru a kdy jsme také jsme vyslali posádku na Měsíc. Šlo to tak rychle, že jsme si připadali jako ve vědecko-fantastickém románu. Po určité pauze se bavíme o dobývání Marsu a hlavně, jestli to vůbec chceme. Sám na to nemám jasný názor. Pro mě osobně jsme pořád příliš daleko od všech těch úžasných představ ze Star Treku. Nicméně stejně jako tebe mě tyto věci fascinují, a když už nic, tak obohacují naši představivost. Když už jsme u té představivosti, tak odkud myslíš, že přišel třeba nápad na iPad? Maličký Steve Jobs koukal na Star Trek, kde někdo ťukal do přenosné obrazovky a on tu sci-fi hračku pouze přetavil do reálné podoby. Představivost autorů vědecko-fantastických románů je nesmírně užitečná, protože je napadnou věci, které doposud nikoho nenapadly. A pak stačí, aby jejich divokou představu realizoval nějaký inženýr, vědec nebo génius, který řekne: „To zvládneme.“

 

Opory nejen ve stáří

Když jsem poprvé viděl informaci, že se na producentské židli znovu objeví Bob Ezrin, vybavila se mi hláška, kterou pronesl legendární Ennio Morricone: „Jsem už moc starý na to, abych pracoval s novými lidmi.“ V jaké fázi je váš vztah? Je vaše přátelství tak silné, že je snazší, nebo naopak mnohem těžší vyjádřit kritiku?

Není to vůbec náročné. Už dávno jsme si uvědomili, že když se připravujeme na nástup do studia, jsme jeden tým. Chceme nahrát co možná nejlepší desku za co možná nejkratší čas. Spolupracovat s Bobem není užitečné jen v tom, že je výborným producentem, ale také že má výborné hudební schopnosti. A vůbec nejlepší je, že pokud něco nefunguje, tak je nám to schopen prakticky vysvětlit. I díky němu pochopíme, že nějaký problém vůbec existuje. Když jsi ve studiu, tak se soustředíš pouze na svou roli. Pokud se ale objeví velká chyba, tak si toho přirozeně všichni všimneme. Sebe ale vnímáš podstatně jinak než ostatní. Proto se hodí, že je tu Bob, který z ústraní sleduje celou situaci. A když se něco pokazí, tak se to může opakovat pořád dokola, pokud by se to včas nepodchytilo. Může to být něco většího, nebo úplná blbost, ale když to vyřkne Bob, tak ho všichni maximálně vnímáme. Takový včasný objev nakonec ušetří hromadu času. Jak jsem už zmiňoval, z pěti pokusů se dá poskládat rozumný výsledek. Pokud se ale chyba objevuje ve všech, tak je to průser. Ideální je, když se Bob ozve hned na začátku. Pak tu skladbu nemusíme hrát ani pětkrát, stačí třikrát a magie jede na plné obrátky. Pokud se ale s něčím pipláš donekonečna, tak je kreativita pryč a pouze se opakuješ. Dynamika je pryč a dosáhneš sice určité formy dokonalosti, ale nepřirozené. Není tam ten potřebný prvek lidskosti.

 

Kouzlo okamžiku může zhatit i nějaké nepříjemné překvapení v rámci techniky.

To rozhodně, a proto se již řadu let držím osvědčených opor. Vím, co mám rád v rámci vybavení, a dosáhl jsem bodu, kdy nechci žádné změny. Zvuk, který slyšíš z mého činelu nebo šroťáku, je stejný po několik dekád. Už mnoho let jsem takto spokojený. Jistě, změny jsou možné a poměrně snadné, ale kdykoliv jsem to zkusil, tak původní nastavení bylo pořád lepší. Jsem takto spokojený a nechci, aby mé bicí vydávaly jiný zvuk, než jsem zvyklý. U kytaristů v pozdějším věku je to myslím podobné, i když jsou nové efekty jistě lákavé. U kláves je to pokušení ještě větší, ale u baskytar si myslím, že ten vývoj není tak drastický. Výborné zvuky baskytar již existují.

 

Nakonec si dovolím trochu filozofickou otázku, zdali jste v poslední době zažil nějaké prozření, v rámci svého přístupu k bicím. Rád vzpomínám na jeden rozhovor s Neilem Peartem, který mluvil o tom, že vždy hrál, jak to cítil, ale až v pozdějším věku, i díky konzultacím se staršími hráči, začal chápat důležitost a procítěnost každého pohybu. Zažil jste v posledních letech něco podobného?

Když si vezmu Neila, tak v jeho případě hraje velkou roli pozorování, zatímco u mě hraje větší roli naslouchání. I dnes naposlouchávám ohromné množství starých desek. Mnohdy z dvacátých nebo třicátých let minulého století. Vyhledávám unikátní cit ve hře a zajímavé vzorce. Ty věci jsou tak staré, že lidé zapomněli, že vůbec existují. V západní hudbě není už nic nového. Vše již bylo vytvořené. Umělci v minulosti ale volili postupy, které byly zcela nové. Mnohé z těch starých nahrávek obsahují hru bubeníků, kteří neměli ponětí, co dělají, ale i tak vytvořili něco unikátního. Když si to pustím, tak si říkám: „Zahrát tohle v této pasáži by mě teda rozhodně nenapadlo.“ Moc rád proto tyto jedinečnosti beru a snažím se jim dát moderní podobu. Důvod, proč byli tito bubeníci zapomenuti, je fakt, že po nějaké době jejich styl vyšel z módy a přestali je hrát. Mě ale baví se hrabat v historii a hledat prvky bubenické magie. Může se stát, že projdu i stovku nahrávek a nic nenajdu, ale jednou za čas se to podaří a děsně mě to baví.

https://deeppurple.com/

Psáno pro časopis Muzikus