přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraDave Goodman - na Rockových kurzech

11.05. | Autor: Eva Volfová | sekce: pro muzikanty - články
Kanadský kytarista, zpěvák a songwriter, který ve své tvorbě kombinuje precizní kytarovou techniku s bluesovým feelem a citlivým vokálem, byl hostem na Rockových kurzech v Domažlicích. Vystoupil zde jak ve svém sólovém setu, tak s lektorským bandem pod vedením Honzy Militkého.

Dave Goodman - na Rockových kurzech


Tohoto všestranného muzikanta, který momentálně žije v Brémách v Německu, jsme vyzpovídali po workshopu na téma bluesová kytara, který vedl na kurzech na druhý den po vystoupení.

Na úvod bych se ráda zeptala, jak ses vlastně dostal sem do Domažlic.
Autem. (smích) Dělám si srandu, vděčím za to svým přátelům Heleně a Milanovi, kteří mi pomohli se zkontaktovat s Janem (Militkým, pozn. red.) a celým týmem Rockových kurzů.

Proč ses vlastně rozhodl se usadit v Evropě?
Jsem Kanaďan a žil jsem spoustu let v USA, Evropa je ale moje srdeční záležitost. Miluju poznávat kultury všech těchto rozmanitých zemí. Kromě toho v Kanadě by bylo mnohem složitější to s muzikou dotáhnout tak daleko, jako se mi to podařilo tady. Kanada je obrovská rozlehlá země, ale žije tam jen 35 milionů lidí. Oproti tomu v Evropě je populace hustá a můžu se tady z jedné země do druhé dostat za pouhých pár hodin.

Co pro tebe workshopy a výuka znamenají? Těší tě předávat svoje znalosti dál?
Jasně! Například tady na kurzech jsem viděl, že posluchače workshop opravdu zajímá, a já se o ty znalosti moc rád podělím. Hudba je podle mě věc, která by se měla sdílet.

Na jaký druh workshopů se nejvíce zaměřuješ?
Dělám všechny možné druhy workshopů. Ty pro Yamahu bývají technické, mluvím o tom, jak nástroje fungují, o snímačích apod. Teď v srpnu mě ale čeká jeden workshop ve Francii, který bude zaměřen přímo na hraní. Bude trvat týden a účastnit se ho bude šestnáct nebo sedmnáct7 kytaristů. Mám pro ně připravenou spoustu cvičení, not a tabulatur, a budeme pracovat na různých skladbách a písních.
Někdy na moje workshopy chodí písničkáři a chtějí vědět, jak jsem se naučil hrát a zpívat dohromady nebo jak se mohou rychle a efektivně naučit písničku. Na dnešním semináři to bylo ale trochu jiné, neměl jsem totiž vůbec tušení, co budu učit, a nic jsem neplánoval. Někdy se stačí trochu porozhlédnout a pochopit, jací lidé se semináře účastní, co vlastně chtějí, a tím směrem se pak ubírat.

V rámci workshopů i živého hraní cestuješ po celém světě. Ovlivňuje tvou tvorbu poznávání světa a různých kultur?
Rozhodně. Jak už jsem zmínil během workshopu, vyrostl jsem na americké hudbě - blues, rock ‘n’ roll, jazz, country -, ale mí rodiče pocházejí z Velké Británie. Moje máma je Irka, která vyrostla v Liverpoolu, a můj táta byl z Londýna. Když jsem se přestěhoval do Evropy a začal se věnovat akustické kytaře, najednou mě oslovila keltská hudba. Když jsem sem přijel, probudilo se to ve mně a cítím, že mám keltskou hudbu v krvi. Když ji slyším, mám husí kůži. Trochu jsem do toho dospěl. V mé tvorbě se to trochu projevuje, ale nejsem muzikant, který by se na keltskou hudbu vyloženě zaměřoval. Obecně nemám rád škatulkování. Je mi jedno, jestli hraju čisté blues nebo čistý jazz, což se mi během kariéry trochu vymstilo. Bluesová komunita si myslí, že nejsem opravdový bluesový kytarista, jazzmani mě také nepovažují zcela za jednoho z nich a nezapadám ani mezi folkaře. Mně je to jedno a prostě dělám to, co se mi líbí a co mě nějakým způsobem emocionálně oslovuje.

Kategorizování prostě nemám rád.Jsi velmi plodný songwriter; na kontě máš energické hity, instrumentální kousky i jemné akustické písně. Jak bys popsal své poslední album Cut to the Chase z roku 2017?
Cut to the Chase je kombinací mnoha věcí. Když mi bylo třicet nebo jednatřicet let, přešel jsem z elektrické kytary na akustiku a po více než deset let to tak zůstalo. Na tomto albu jsem se ale vrátil i k hraní na elektriku. Songy píšu jako písničkář, ale nechybí v nich výrazná kytarová sóla a jsou tam hodně cítit bluesové kořeny. Jsou založené na fingerstyle, ale nakonec je zpracuju s basou, bicími a spoustou dalších strunných nástrojů. Na albu uslyšíte třeba mandolínu, dobro a jiné rezofonické kytary.
Řekl bych, že album je mix mého dřívějšího já a akustické muziky, kterou dělám v posledních letech. Je to album silných písní. Líbí se mi na něm každý song, což pro mě hodně znamená, bývám sám k sobě totiž většinou hodně kritický. Když poslouchám svá starší alba, bývají tam tři nebo čtyři songy, které se mi opravdu líbí, a o zbytku si říkám, že jsou OK. Ale na tomhle albu miluju každý song.

Dave Goodman - na Rockových kurzech


Co se týče hraní naživo, jak vnímáš rozdíl mezi vystupováním sólo a s kapelou? Je tam jiná energie?
Je to úplně jiná věc. Hrát v kapele je pro mě snadné. Můžu klidně sundat ruce z kytary, a hudba hraje dál (smích), kdežto když hraju sám, všechno stojí jen na mně, musím držet groove, hrát doprovody, sóla, komunikovat s publikem a starat se o ladění, jsem zkrátka sám středem pozornosti. V hraní v kapele je zase velká síla. Sice můžu lidem dát spoustu energie i jako sólový hráč, hodně udělá atmosféra a samozřejmě zpěv a dobrá hra, ale když je na stagi pět lidí, kteří se všichni najednou na hudbu soustředí, ten příval energie je jako exploze. Je to jako srovnávat rychlou motorku s velkým silným kamionem. Kapela je prostě velká silná mašina.

Můžeš zmínit nějaké zajimavé hudební spolupráce, které tě nějak ovlivnily?
Kdysi dávno jsem hrál se slavným saxofonistou Davidem Sandbornem. Byl to super člověk, pohodář a vynikající hráč, to na mě udělalo velký dojem. Další velkou zkušenost mám z bluesového klubu v San Franciscu, kde jsem hrál s klavíristou Stu Blankem. Jednou Stu prohodil, že se v klubu ten večer možná objeví Johny Lee Hooker. Stu se sice s Johnym trochu znal, ale stejně jsem mu to moc nevěřil. Nakonec během našeho koncertu Johny skutečně vešel do klubu, zamířil k nám a sedl si přímo ke mně. Původně jsme měli v plánu zahrát čtyřicetiminutový set, ale protože tam byl Johny a koncert si užíval, hráli jsme nakonec asi devadesát minut. Po skončení mě pochválil a vzal si mé telefonní číslo s tím, že mi možná zavolá, a já si od něj nechal podepsat svého Strata. Byl bych Johnyho poprosil, aby mi tam podpis vyryl nožem nebo šroubovákem, ale na to byl už příliš starý a zesláblý, tak mi nakonec podepsal pickguard černým fixem.

Předpokládám, že tu kytaru pořád máš.
No jasně! Jen jsem ji přelakoval.

Můžeš zmínit ještě nějaké hudební spolupráce mimo USA?
Hrál jsem s velkou spoustou zajímavých hráčů, u některých si bohužel nevybavím jméno. Skvělé kytaristy jsem poznal například během koncertů v Indii, kde se kromě kytaristů hrajících klasickou indickou hudbu sešli třeba i hráči flamenca a jazzmani. Tyhle akce většinou končí jamováním a nejkrásnější je na nich to, že si zahrajete s lidmi, které byste za jiných okolností neměli šanci potkat.

Jsi také vynikajícím vokalistou. Vystudoval jsi zpěv?
Co se týče zpěvu, jsem samouk. Rozhodně jsem se zpěvákem nenarodil, zpívat jsem začal až po dvacítce a učil jsem se pomalu.

Jak často cvičíš na kytaru?
Snažím se cvičit každý den, ale mám i období, kdy si dávám od cvičení pauzy. Hraju už opravdu dlouho a nepotřebuju cvičit denně, tak jako když jsem se učil, ale když mám sólo koncert, chci se hodit do formy. Kdybych nastoupil na stage poté, co jsem na kytaru dva týdny nesáhl, odehrál bych ho, ale nebyl bych spokojený a některé songy bych musel vynechat.
Rád bych ale každému doporučil cvičit tak často, jak jen může. Musíte ale cvičit dobře, nestačí jen přehrávat ty samé věci dokola, je třeba se snažit hrát věci, které vám nejdou a neumíte je, a posouvat se tak dál.


Kromě hraní a zpívání zvládáš i stavět kytary a aparáty. Pro Mesa Boogie jsi navrhl unikátní reprosoustavu Revolver. Můžeš nám ji trochu přiblížit?
Revolver je starý nápad, který vychází z reprosoustavy Leslie pro klávesy. Jedná se o dvanáctipalcový reprák, který v ozvučnici rotuje a s elektrickou kytarou zní opravdu parádně.
Na princip Revolveru jsem přišel v nemocnici po operaci ramene, když jsem byl ještě omámený léky. Venku bylo tou dobou hrozné vedro a na stropě nade mnou se točil stropní ventilátor. Já tam ležel sjetý na posteli a pozoroval jsem ho. Připomnělo mi to ten nápad sestrojit „Leslie pro kytaru“ a po návratu z nemocnice jsem na tom začal pracovat. Ve finále jsem do reprosoustavy namontoval opravdový motor z ventilátoru dovezený z Asie. Aby se výroba vyplatila, potřebovali jsme sehnat motor za maximálně dva až tři dolary. V USA ale takové motory stály kolem čtyřiceti dolarů, do čehož by v Mesa Boogie nešli.
Tenhle první prototyp mám pořád schovaný v domě své sestry v Kanadě. Další dva kusy jsem prodal a osobně dovezl Carlosu Santanovi. Vzal jsem je k němu do studia, kde si je Carlos začal okamžitě zkoušet. Po chvíli hraní se podíval na hodinky a vyhrkl: „Sakra, musím vyzvednout děti ze školy,“ vrazil mi kytaru do ruky a zmizel. Byla to kytara Paul Reed Smith a já si ji s Carlosovým aparátem Mark One připojeným ke dvěma mým Revolverům samozřejmě musel vyzkoušet. Kytara mi visela až ke kolenům, Carlos je vážně vysoký. (smích) Začal jsem brnkat jeho Oye Como Va, když v tom otevřel dveře jeho bratr George, který je klávesista, a povídá: „Chlape, to zní dobře!“ Nakonec se mi stejně jako Johny Lee Hooker i Santana podepsal na kytaru.
Kromě Santany si Revolery koupili Prince (ten si vzal fialový), Metallica, Soundgarden a Sonny Landreth. Kvůli vysokým nákladům na výrobu ale Mesa Boogie výrobu asi po třech letech ukončila.


Co se týče gearu, který sám používáš - stavíš si kytary a aparáty sám?
V minulosti jsem postavil spoustu kytar, protože jsem byl do elektroniky a technické stránky věci hodně zapálený; dokonce jsem chvíli byl i profesionálním kytarářem. Teď jsem ale dospěl do bodu, kdy chci prostě jenom hrát a to je pro mě to nejdůležitější. Snímače si ale pořád navíjím sám a provádím i opravy na kytarách u sebe ve studiu, mám jich tam přes čtyřicet.

Můžeš jmenovat nějaké své oblíbené kousky?
Na tour používám kytary Yamaha, jsem jejich firemním hráčem. Mám všechny druhy kytar, co kdy vyrobili, a všechny je používám, jsou fantastické. Zároveň ale sbírám staré kytary, můžu jmenovat například National Steel Resonator z roku 1932, tu používám pro nahrávání. V Evropě se jí říká dobro. Mám i jiné rezofonické kytary, mám krásnou kytaru Amistar vyrobenou v České republice. Franta (Javůrek z Amistar, pozn. red.) byl skvělý chlap, bohužel před pár lety zemřel a jeho firma výrobu zastavila. Nedávno mi někdo říkal, že jeho syn chce výrobu obnovit, ale nevím, co je na tom pravdy.

K České republice máš tedy blízko, hádám, že to není tvůj první pobyt tady.
To je pravda, z České republiky pochází moje přítelkyně.

Kde tě můžeme v nejbližší době vidět a slyšet?
Určitě se podívejte na můj web www.dave-goodman.info, tam najdete plán turné na celý rok.

Díky moc za rozhovor, Dave!
Taky děkuju, a ať se daří!

http://www.rockovekurzy.cz/

Psáno pro: časopis Muzikus 2019/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Dave-Goodman-na-Rockovych-kurzech~11~kveten~2019/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.