Co na duši to na celle - Jaroslav Olin Nejezchleba

Co na duši to na celle - Jaroslav Olin Nejezchleba
Co na duši to na celle - Jaroslav Olin Nejezchleba

Opomineme-li fakt, že snad každý, kdo spatřil světlo světa na jižní Moravě, dostal už od kolébky do vínku jazyk vinaře a duši muzikanta, nenarodil se Jaroslav Nejezchleba přímo v hudebnické rodině. Jeho cesta k muzice začala na hodinách hry na cello v LŠU. Tady také se svými spolužáky působil v prvním smyčcovém kvartetu a už v deváté třídě začal hrát s cimbálkou, která ho, paradoxně přivedla ke kontaktům s bigbítem.

 

"V cimbálce hráli poměrně mladí kluci a ti se samozřejmě zajímali i o rockovou muziku. Poslouchali v té době hodně Santanu, Yes, Genesis, Pink Floyd a jejich prostřednictvím jsem se seznámil i s touhle hudbou."

V deváté třídě také pochopitelně vyvstala nezbytná otázka co dál? A musel si ji položit i Jaroslav Nejezchleba.

"Dlouho jsem nevěděl, pro co se rozhodnout. Bavilo mě hraní ve smyčcovém kvartetu, navíc jsem se dozvěděl, že na konzervatoři není matematika, kterou jsem z duše nenáviděl, takže jsem se pokusil o přijímačky na brněnskou konzervatoř v oboru cello a vyšlo to. I na konzervatoři jsem hrál dál s cimbálkou, vždycky, když jsem se na víkend vracel domů. Nemůžu posoudit, jestli folklór nějak ovlivnil to, jak hraju, nebo jestli se nějak promítá do písniček, které občas píšu. To opravdu nevím, ale fakt je, že folklór mám rád dodneška. Když mi to čas dovolí, rád jezdím na všechny možné folklórní festivaly, jezdím do Strážnice, do Velké nad Veličkou. Když se vydám za rodiči na Moravu, zpravidla si zaskočím za kamarády do sklípku a baví mě i zacifrovat si s cimbálkou na housle."

Brněnská, stejně tak jako kterákoli jiná tuzemská, konzervatoř v té době oficiálně nepovolovala svým studentům možnost aktivně působit v nějaké další kapele mimo školní zdi. Přesto ale samozřejmě nemohla utlumit vlastní muzikantské aktivity svých posluchačů. V případě Jaroslava Nejezchleby ani víkendová hraní s cimbálkou ani další muzikantské aktivity, které se začaly pomalu a nenuceně rýsovat.

"V Brně jsem se seznámil s houslistou Honzou Hrubým, který se tam tehdy oženil a pobýval tam. Vídali jsme se na různých večírcích a mejdáncích, a když sem tam do Brna přijeli Etc... pozval mě Honza, abych si s nimi občas zahrál třeba Variaci na renesanční téma. Touhle cestou jsem se seznámil s Etc... a podobně také s Petrem Kalandrou a Pavlem Skálou z Marsyas, kteří mě zase tu a tam pozvali na nějaký jam. Po pravdě řečeno jsem ale spíš uvažoval o tom, že po konzervatoři budu pokračovat dál na akademii. Současně mi ale byl čím dál tím bližší bigbít a navíc do toho všeho přišel zážitek, který mé rozhodování zásadně ovlivnil. Ve Strážnici se tehdy natáčel film Opera ve vinici podle scénáře Vladimíra Merty. Jezdili jsme na to natáčení, a dokonce jsme tam s naší cimbálkou nahráli několik písniček. Mertu ale od rozdělaného filmu vyhodili a ve mně, nerozhodném, se najednou všechno zlomilo a řekl jsem si, že když je bolševik takové hovado, že mu přeci nebudu vděčný za to, že mě nechal vystudovat vysokou školu, a vykašlal jsem se na to. Bylo to v posledním ročníku a já se dozvěděl, že gottwaldovský symfonický orchestr vypsal konkurz na místo cellisty, tak jsem se do něj přihlásil a to místo jsem dostal. Po prázdninách v roce 1981 jsem měl tedy nastoupit do Gottwaldova, ovšem nenastoupil."

Namísto toho, aby Jaroslav Nejezchleba navlékl frak a zasedl v řadách gottwaldovských symfoniků, dostala v těch měsících jeho muzikantská dráha zcela odlišný, a jak čas ukázal, daleko příjemnější a podstatnější směr. Ještě než spolu s ním opustíme Brno, je potřeba pozastavit se ještě u jedné záležitosti, která je s moravskou metropolí úzce spjata, totiž u zrodu jeho neodmyslitelné přezdívky Olin.

"V Brně jsme chodili do maďarské hospody Szeged nedaleko konzervatoře. Jednou jsem tam čekal na partičku kamarádů, když si vedle ke stolu přisedli dva kluci, učni, a jeden starší poučoval toho mladšího nádherným brněnským hantecem o životě. Bral to postupně od ženských přes chlast, když naťukli muziku, tak jsem zbystřil. Ten starší povídá: ,Ty vole, a co tak poslócháš?' A druhý na to: ,Tož já nevím, já tak všelijak.' A ten první zas na něj: ,Ty vole, pocem a znáš Kaťáky? Znáš? A ten Olin Říha, to je king, ten jak na tu kajtru hraje, to je betelné. Ten to tam normálně vosolí, Hlupák váhá, to je sólo. Z toho normálně seru plevy. Musíš poslóchat Olina, Olin to je borec...' No, a tak jsem párkrát tuhle minihistorku vyprávěl kamarádům a už to tu bylo: ,Hele, Olin už je tady.'"

 

Splněné sny

Rok 1981 znamenal pro Olina Nejezchlebu zásadní obrat v jeho muzikantském i osobním životě. Obrazně řečeno, nestačil ještě oschnout inkoust na pozvánce na angažmá v gottwaldovském symfonickém orchestru, když se z Prahy ozvali členové kapely Marsyas, z níž právě odešel Jiří Vondráček. Proběhla zkouška, pak chvilka zvažování a pak už z Bzence mířil do Gottwaldova telegram se sdělením, že nová posila tamního symfonického orchestru po prázdninách nenastoupí. Namísto toho Olin sbalil batoh a zamířil do Prahy do řad kapely, kterou dobře znal jako posluchač a letmo už i jako muzikant.

"Bylo to pro mě všechno úplně nové. Najednou jsem byl v Praze, hrál jsem s kapelou, která se mi vždycky líbila, chodilo se na pivo a na večírky, stěhoval jsem se od bytu k bytu, od podnájmu k podnájmu. Byla to spousta fascinujících zážitků. Musím se popravdě přiznat, že jsem se dostal do prostředí mezi lidi, které jsem do té doby považoval pomalu za polobohy. Vzpomínám si, jak jsem byl poprvé na nějakém večírku u Vládi Mišíka a on mi řekl, jestli bych s ním skočil do sklepa pro uhlí, a já si uvědomil, že mě vlastně nikdy nenapadlo, že i tenhle můj obdivovaný zpěvák dělá takové věci jako chodit s kýblem do sklepa pro uhlí. Naprostá novinka pro mě byla i baskytara. V Marsyas se usnesli, že se do téhle muziky bude hodit víc než cello, a tak jsem měl čtrnáct dní na to, abych se na ni za pomoci Pavla Skály naučil, a pak už přišel první koncert. Když se na to zpětně podívám, tak Marsyas, ve kterých jsem strávil čtyři roky, a pak i Etc..., ve kterých jsem byl osmnáct let, byly vždycky před tím kapely, které jsem měl hodně rád a které jsem obdivoval, najednou jsem byl jejich součástí a moje sny se stoprocentně splnily"

Působení Olina Nejezchleby v řadách Marsyas je dokumentováno především albem Jen tak. Silnou osobitou nadčasovou deskou, která i s odstupem dvou desítek let nesporně stále patří k nejvýraznějším titulům české folkrockové muziky a byla dalším krokem ve vývoji téhle svébytné kapely. Po příchodu do Prahy se ovšem Olin Nejezchleba neomezoval pouze na koncertování, byť četné, s kapelou Marsyas, byl i četným hostem jamů a sessionů. jak s Mišíkovou příležitostnou formací ČDG, tak s nezapomenutelným Kalandrovým Blues Sessionem. Druhá zmíněná parta byla na prahu devadesátých let zaznamenána i na dvou albech, z nichž zejména to první z roku 1993 patří opravdu ke klenotům českého folkrocku. Ale ani dobré časy v Marsyas nemohly trvat věčně, a tak v roce 1984 situace dospěla do bodu, kdy Petr Kalandra, Pavel Skála a Olin seznali, že muzika se dál nevyvíjí, šlape v bludném kruhu a že je třeba radikálním řezem kapelu opustit. Poněkud zaskočená Zuzana Michnová se záhy obklopila novou elektrifikovanější sestavou, ale rozchod zásadní nevraživost přece jen nezpůsobil.

"Poslední koncert jsme měli na burčákových slavnostech v Bratislavě. Byli jsme domluvení, že si na zpáteční cestě vystoupím v Břeclavi a pojedu do Bzence k rodičům. Náš dopravce tehdy nemohl a poslal za sebe náhradou nějakého veksláka s obrovským žlutým mercedesem, autem v té době nevídaným. Tenhle chlápek ověšený zlatem přistál se svým korábem před nádražím v Břeclavi a my tam se Zuzanou sehráli domluvenou scénku. Zuzana vyběhla a hystericky křičela: ,Vrať se, neopouštěj mě!' Já třískl dvířky a hulákal na ní: ,Už tě mám dost! Nech si to auto i se šoférem, odcházím!' Před očima vykulených lidí jsem odešel k okénku a koupil si lístek do Bzence. A tak to skončilo."

 

Etc... atd.

Neuvěřitelných osmnáct roků od poloviny osmdesátých let až do jara letošního roku strávil Olin Nejezchleba po boku Vladimíra Mišíka v mírně proměňovaných sestavách jeho Etc... Tahle etapa je dokumentována sedmi alby, z nichž Olinovi vyhovují především ta poslední, na kterých se Etc... postupně posouvali stále víc k syrovějšímu folkrockovějšímu zvuku, na rozdíl třeba od desky Etc... 4, poněkud poplatné električtějšínu soundu konce osmdesátých let.

"Nemůžu tvrdit, že by v Etc... někdy nedošlo k nějaké ostřejší výměně názorů, což je přirozené, ale vždycky se to uklidnilo, protože v Etc... vždycky hráli inteligentní lidé a mezi inteligentními lidmi se dá nakonec vždycky dojít k dohodě. Krom toho myslím, že tuhle kapelu zaštiťuje určité fluidum Vládi Mišíka, což je opravdu dobrý a v podstatě velice normální chlapík a tuhle normálnost a přirozenost přenáší na všechny ostatní."

Právě v řadách Etc... se také Olin postupně začal projevovat autorsky.

"Nikdy jsem se do psaní písniček moc nehrnul, protože jsem měl pocit, že to je věc, které moc nerozumím, a tenhle pocit mám dodnes. Ale sem tam dostanu nějaký nápad, ty nápady si nahrávám a občas z toho vznikne písnička. Rozhodně nejsem nějaký plodný autor, ale tak jednu dvě věci jsem pak pro každé album napsal."

Souběžně s Etc... se počátkem 90. let tu a tam znovu začala objevovat na plakátech a na programech klubů i jméno znovuvzkříšených Marsyas. Kapela se tak spíše příležitostně začala objevovat na koncertních pódiích vesměs se starším repertoárem, což byl ovšem i důvod, proč ze scény opět pozvolna vymizela.

"Nechtělo se nám pořád dokola obehrávat staré věci, Zuzana říkala, že doma má rozdělané nějaké nové písničky, ale nikdy na ně nedošlo. Takže jsme se zase rozhodli odložit Marsyas do doby, kdy bude něco nového, a tak už to zůstalo."

Jméno Olina Nejezchleby lze ovšem najít i na obalech alb nejrůznějších interpretů, kapel a žánrů. Jako host zavítal do studia na natáčení s Vlastou Redlem, Čechomorem, Kabátem, Petrem Skoumalem, Janem Burianem, Lubošem Pospíšilem, Michalem Prokopem, Zuzanou Navarovou, občas hostuje na koncertech Anny K. Rozhodně ne ale každá nabídka ke spolupráci je ta, na kterou Olin Nejezchleba přikývne.

"Je prostě muzika, které pocitově nevěřím, a nerad bych se na takových projektech vyskytoval. Jsou to hranice, které má každý v sobě, a když mi připadá nějaká muzika blbá, tak do toho prostě nejdu."

Až do počátku letošního roku byla Olinovou zásadní domovskou doménou kapela Etc... Tahle kapitola už je ovšem pár týdnů uzavřena.

"Nebyl v tom žádný osobní nebo lidský spor, šlo o muziku. Konkrétně o Honzu Hrubého. Strašně mi vadilo a trápilo mě, že Honza v okamžiku, kdy vyleze na pódium, naprosto přestane dodržovat aranžmá, které jsme si domluvili, urve se a od začátku až do konce sóluje. Druhý hlas, který mám hrát, pak úplně ztrácí smysl. To, co na zkoušce znělo perfektně, se rozpadne a mě to hrozně traumatizovalo. Když se na tom rok a půl nic nezměnilo, rozhodl jsem se odejít, protože bych se tam utrápil."

A tak Olin Nejezchleba sklapl kufr od svého cella, aby jej znovu otevřel po boku Ivana Hlase v jeho nové kapele. Rodí se ale ještě jeden projekt. Prozatím jenom zdi chalupy u Šluknova slyšely první tóny, akordy a slova akustické muziky s etnickými kořeny, kterou tu pospolu vyzkoušeli kytarista Stanislav Barek, hráč na citeru Michal Mller a Olin Nejezchleba. A nelze ani vyloučit, že se Olin jednou v budoucnu obklopí muzikanty v kapele někdejšího bluessessionového střihu, k čemuž ho už roky nabádá nejeden muzikantský kamarád. O konkrétních plánech zatím nelze mluvit, ale na duši už tenhle nápad je. A na celle? - Uvidíme.

 

Nástroje:

Elektrické violoncello vlastní výroby se dvěma snímači Barcus-Berry přilepenými na kobylce, basové kombo Vector, volume pedál a delay Boss DD2. Baskytara Pearl, elektroakustická španělka od Františka Furcha, klasické cello z roku 1946 a housle německé výroby, zakoupené před mnoha lety v hospodě v Braníku za 300 Kčs

 

Cellista, baskytarista, příležitostný hráč na mandolu a další strunné nástroje Jaroslav Olin Nejezchleba se narodil 10. 1. 1960 v Kyjově. Po absolvování brněnské konzervatoře působil v letech 1981-5 v řadách skupiny Marsyas, odkud přešel na dlouhých osmnáct let do řad Etc.. Vladimíra Mišíka. Byl častým hostem jamů ČDG a Blues Sessionu Petra Kalandry. V současnosti působí v nové doprovodné formaci Ivana Hlase.

Psáno pro časopis Muzikus