přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

baskytaraChester Thompson - Radost... Disciplína... Radost z disciplíny...

03.01. | Autor: Miloš Doležal ml. | sekce: pro muzikanty - články

Chester Thompson - Radost... Disciplína... Radost z disciplíny...


Další díl ze série poznatků, zážitků, cenných rad od světových (teď už vlastně nejen) baskytarových špiček a nasbíraných zkušeností, které mi přinesl Warwick Bass Camp 2015 a o které mám tu čest se dělit, je opět tady. Tentokrát se jednalo o speciální výzvu.

Firma Warwick letos nabídla k rozhovorům řadu hudebních špiček i mimo baskytarové pole, kteří jsou buď součástí Bass Campu samotného nebo byli pozváni jako speciální hosté na závěrečný Open Day. Byl jsem povzbuzen, abych jednu takovou osobnost k rozhovoru vybral. Volba byla celkem jasná. Přeci jen jsem chtěl, aby byl rozhovor poněkud basisticky specifický, a s kým jiným bych si rozuměl lépe než s hráčem na bicí nástroje, který navíc vyučuje na Bass Campu jako profesor souhry bicí - basa. A ještě k tomu taková šajba!

Přiznám se, že jsem o tomto bubenickém velikánovi před Bass Campem moc nevěděl, a tak nejspíš nezaškodí, když si něco málo o něm připomeneme (bubeníci teď můžou pár řádků přeskočit).

Chester Thompson je ročník 1948 a na bicí začal hrát někdy na počátku šedesátých let. Od svých třinácti let hrával po klubech v Baltimoru, až se postupně dostal do světových hudebních center jako Los Angeles nebo Londýn, aby se nakonec usadil v Nashvillu, kde je dnes jeho domov a kde také mimo jiné vyučuje na Belmont University’s School of Music. Za svou dlouhou kariéru má na kontě, řekněme poněkud „tučné“, spolupráce se jmény jako Frank Zappa, Carlos Santana, George Duke, Weather Report nebo v neposlední řadě Phil Collins a Genesis. Ohromná disciplína a všestrannost - alespoň takhle se na pana Thompsona dívám já. Je to přesně ten typ bubeníka, co vám z fleku zahraje cokoli. Jazz, rock, pop, gospel, fusion, latinskoamerické styly... Když jsem se ho zeptal, jak se všechny ty styly naučil, odpověděl mi: „Just by doing it!“ Prostě se scházel s muzikanty s různým hudebním zázemím a hrál s nimi tak dlouho, dokud se daný styl nenaučil.

Chester Thompson - Radost... Disciplína... Radost z disciplíny...


Není tedy divu, že má nejen studentům na Bass Campu ohledně jakéhokoli stylu, groovu nebo souhře rytmické sekce opravdu co říct. Velmi inspirativní, že? Přestože náš rozhovor provázely technické problémy a celé povídání nakonec zachránil můj starý mobilní telefon a jeho zvukový záznam s nahrávacím limitem na jednu minutu, který jsem během povídání pořád znovu a znovu zapínal, bylo pro mě setkání naprosto úžasný zážitek. Bylo mi obrovskou ctí popovídat si s někým takového formátu, a k tomu poněkud z jiného oboru. Mám tedy pro vás něco úplně jiného. Specifické poznatky z jeho třídy budou následovat v pozdějších dílech, nyní vás zvu na pro mě velmi milé, basisticko-bubenické povídání, nejen o souhře!

Vidím, že jsi právě přišel ze svého workshopu. Trochu jsem nakoukl, co se dělo, a viděl jsem, jak se střídali studenti, hráli s tebou a ty jsi jim říkal své postřehy ze souhry. Mohl bys mi tedy říct, v čem dělají basisté nejčastější chybu?
Mnoho lidí příliš myslí na to, co hrají. Moje zkušenost je taková, že pokud přemýšlíš nad tím, co hraješ, tak potom neposloucháš, co se děje. Možná tedy hraješ správné noty, ale tvůj timing a společná souhra s bubeníkem a kapelou už nefunguje tak dobře. Ale to neplatí jen pro basu, platí to pro všechny nástroje. Je poměrně těžké se v tomto ohledu zdokonalovat a musíš to pilovat velmi svědomitě. Nicméně ať už děláš cokoli, nehledě na to, jestli je to lehké nebo těžké, musíš vždy poslouchat. To je snad vůbec to nejtěžší. I když umíš číst noty, tak to neznamená, že umíš poslouchat. V praxi se tato schopnost nejvíce projeví hlavně při práci ve studiu, kdy se sejdeš s lidmi, které jsi nikdy předtím neviděl, nikdy jsi s nimi nehrál, a přesto musíte dohromady znít jako kapela. A největší problém je v tom, že lidé to vždy nedělají.

Třeba se soustředí na to, co je na papíře před nimi, a vtom přestanou poslouchat. To je nejčastější problém, se kterým se u ostatních muzikantů setkávám, a platí to i zde. Když cvičíš, měl by ses hlavně zaměřit na to, abys zvládal všechny úkony, které jsou po tobě vyžadovány, najednou a s přehledem. Neměl bys při práci vůbec přemýšlet nad tím, jak to zahrát, abys to vůbec zahrál. Vše musíš mít natolik zažité, abys byl volný a mohl poslouchat. Další častý problém u basistů je chyba, kterou ale dělají velmi často i bubeníci - hrají příliš mnoho not. Také mnoho basistů má problémy hrát přesně na dobu. To však chápu, protože rozeznění struny je podstatně složitější než jednorázový úder paličkou do bubnu. Struna se ozývá vždy později, takže musíš hnout prstem vždy o něco dřív, abys byl na době včas. Chyba je však v tom, že basisté mají nacvičený perfektní timing prstů, ty mají na čas přesné, ale zvuk, který basa vydává, je příliš vzadu. Nebo v opačném případě, kdy basista ví, že se nástroj ozývá později, ale hraje příliš vpředu. To jsou tedy z mého pohledu nejčastější chyby basistů.

Chester Thompson - Radost... Disciplína... Radost z disciplíny...


Ve své kariéře jsi hrál se spoustou velkých jmen. Mezi nimi je i Frank Zappa. A tak mě napadá, že nacvičování jeho repertoáru musel být velmi náročný proces. Jak vlastně probíhaly například zkoušky?
Když jsme byli na turné, zkoušeli jsme osm hodin čistého času každý den. To znamená, že od pondělí do pátku jsme vždy začali v jedenáct dopoledne a skončili v sedm večer. Celý proces trval i několik týdnů, a když bylo třeba, tak se zkoušelo i v neděli. Prostě to bylo jako chodit do běžné práce. To samé s Genesis. Každý den osm hodin po dobu dvou týdnů. Pak se jelo.

Teď trochu myslím i na bubeníky. Stavíš si soupravu během turné sám, nebo máš na to techniky?
Když jezdím s malou soupravou, stavím si bicí vždy sám. Občas mě pozvou třeba na nahrávací session nějací moji přátelé nebo lidé, co nemají na nahrávání velký rozpočet, tak prostě přijedu s malou soupravou a všechno si obhospodařím sám. Pak jsou ale samozřejmě situace, jako veliké, dlouhé a náročné sessiony, cestování nebo koncerty, kdy je zapotřebí velká souprava a zajistit hodně věcí kolem. To už mám pak na pomoc druhé ruce.

Chester Thompson - Radost... Disciplína... Radost z disciplíny...


A co tvé první bubenické vzory?
V začátcích, když jsem vyrůstal, jsem obdivoval vždy jazzové bubeníky, jako je Max Roach, Elvin Jones, Art Blakey, později Tony Williams. Další velký vzor byl Billy Cobham. Dá se říct, že mě obecně hodně ovlivnili bubeníci hrající na nahrávkách z konce 50. a začátku 60. let.

Máš oblíbené bubeníky, od kterých jsi nikdy nečerpal, ale rád si je poslechneš?
Těch je dost. Opravdu se mi líbí Jojo Mayer, taky Steve Gadd, Dennis Chambers, ten dělá opravdu pěkné věci. Ještě bych určitě spoustu dalších našel, ale tito mi přišli teď na fleku na mysl jako první.

Určitě máš nějaké oblíbené basisty, ať už na spolupráci, nebo na poslech...
Pár jich určitě je. Někteří jsou dokonce tady. Například Alphonso Johnson či Abraham Laboriel, se kterým budeme hrát na závěrečném večírku. Pak jsou samozřejmě i někteří mimo Bass Camp, kteří jsou velmi dobří a se kterými je vždy potěšení si zahrát. Například Christian McBride, se kterým je skvělé hrát jazz. Také hraju jazz ještě s jedním z profesorů tady na Bass Campu, s Johnem B. Williamsem. V rámci Bass Campu doprovázím také trio JoStLe, tj. trio Jonas Hellborg, Steve Bailey a Lee Sklar. Je paradoxem, že s Jonasem nebo se Stevem jsem nikdy předtím nehrál. S Lee Sklarem jsem měl samozřejmě nahráno už hodně.

Mezi muzikanty obecně koluje názor, že každý muzikant by měl umět hrát alespoň trochu na bicí. Jak se na to díváš ty?
Myslím, že je to dobrá věc. Pomůže přinejmenším k hlubšímu pochopení rytmu a také vzájemnému pochopení spoluhráčů v kapele. Znám dokonce i přímo příklad, kdy se konkrétně zpěváci učí na bicí. Občas vyučuji na univerzitě a tam se přímo jedna třída pro zpěváky zabývá rytmem a timingem. Zpěváci dostanou paličky, snare a hrajou spolu dohromady různé rytmy. Takže to rozhodně není špatný nápad.

Chester Thompson - Radost... Disciplína... Radost z disciplíny...


Jak se díváš na mladou generaci muzikantů?
Poznal jsem pár bubeníků, kteří jsou opravdu výborní hráči. Mladí kluci. Mám k mladé generaci určitý vztah, protože právě učím už nějakých pár let na té univerzitě. Měl jsem možnost pozorovat růst a vývoj některých osobností. I mezi mladými muzikanty je stále mnoho výjimečných. Zajímavé ale je, že někdy se ti mladí stali opravdu výjimečnými až po určité době a stádiu vývoje, ne hned ze začátku.

Na závěr mám lehce filozofickou otázku, na kterou se obvykle ptají hostujících světových muzikantů na Berklee při jejich přednáškách. Jaká je podle tebe role hudebníka ve společnosti?
Wow. To je těžká otázka, musím trochu popřemýšlet. Samozřejmě že jsme tu pro pobavení, ale hudba je tak silná... Někdy zvláště zpěváci předávají velmi důležitá sdělení. Jenže mluvené slovo znamená mnohdy v různých kulturách úplně odlišné věci. Hudba má mnoho tváří a to samé platí i pro muzikanty, kteří se můžou skrze hudbu projevit hlavně po emotivní stránce. Jejich hudba může být léčebná a radostná, ale třeba také depresivní a nemusí vždy sloužit k dobrým věcem. Nemám rád, když se hudba spojuje s politikou nebo nějakými jinými světově podobně důležitými záležitostmi. Potom existují muzikanti, kteří se prostě hudbou jen baví a nechtějí za každou cenu nic předávat, takže si nemyslím, že každý muzikant musí být za každou cenu nějak zařazen do společnosti. Co si však myslím, je, že hraní muziky je důležité pro děti a mladé. Strašně moc se tím naučí. Naučí se disciplíně, komunikaci, trpělivosti, zaměření a koncentraci na jednu věc. A čím lépe jim to půjde, tím sebevědomější a silnější osobnosti z nich vyrostou.

www:
www.chesterthompson.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2016/01

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Chester-Thompson-Radost-Disciplina-Radost-z-discipliny~03~leden~2016/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;