Chameleón George Duke - exkluzivní rozhovor

Chameleón George Duke - exkluzivní rozhovor
Chameleón George Duke - exkluzivní rozhovor

George Duke je skutečně chameleón. Zvládá na nejvyšší úrovni hrát rockovou avantgardu, latinskoamerické rytmy i klasický jazz s big bandem v zádech. I když se styly neustále mění, něco zůstává stále stejné. Je to Dukova dobrá nálada a pozitivní přístup, kterým si obtočil publikum kolem prstu již v šedesátých letech.

Na zvukovce jste si procvičoval Haydna. Studoval jste klasickou hudbu?

No, jen jsem si trochu brnkal. Klasiku už moc nehraji. Ale studoval jsem konzervatoř a nacvičoval jsem tam repertoár: Liszta, Brahmse. Pak mi ale časem došlo, že koncertní pianista ze mě asi nebude a na akademii jsem přešel na skladbu.

 

Pomáhá vám klasické vzdělání i v jazzu, rocku a v soulu?

Určitě, vzdělání je základ. Umožnilo mi to chápat vztahy harmonie a melodie a aranžovat. Nakonec jsem se ale rozhodl pro jazz. Nikdy jsem ho sice předtím nehrál, ale vždycky tam někde byl a já zjistil, že to je to pravé. Slyším melodii a pak ji zahraji. A nemusím hrát pořád to samé. Když jsem cvičil repertoár, pořád jsem dřel jenom několik málo skladeb dokola. To není nic pro mě. S dobrým vzděláním je to podobně, jako když chcete investovat peníze. Je lepší vložit je do více podniků a tím získat větší jistotu. Já nejsem jenom jazzový pianista, ale umím hrát víc stylů, umím aranžovat, psát partitury, produkovat, prostě se jen tak neztratím...

 

Měl na vás v tomto ohledu vliv nějaký konkrétní hudebník?

Těch bylo víc. Když jsem byl kluk, matka mě vzala na koncert Duka Ellingtona. To mě fakt vzalo a od té doby jsem měl rád jak Ellingtona, tak jazz. Později jsem hodně poslouchal Milese Davise, hlavně období s Billem Evansem, ale i skvělou kapelu s Herbie Hancockem a Tony Williamsem. Chodil jsem ale hodně i na koncerty lokálních muzikantů, jejichž jména vám dneska určitě nic neřeknou. Obrovský vliv na mě měl i varhaník u nás v kostele. Hrál freneticky a bylo to funky, i když dnes bychom spíš řekli, že hrál gospelové a soulové věci.

 

Na vašem webu jsem narazil na prohlášení, ve kterém kritizujete některé klavíristy za to, že opustili improvizaci a bluesový feeling. Získal jste nějakou zpětnou vazbu?

Ano. Vlastně toho bylo docela dost. Nejdřív kolem toho bylo ticho, ale když jsem chtěl článek stáhnout, najednou mi dorazilo veliké množství reakcí. Pak bylo zase nějakou dobu ticho, ale nedávno dorazila další vlna, takže se zdá, že jsem trefil docela zajímavé téma.

 

Jsou reakce spíš pozitivní nebo negativní?

Jsou různé. Převažují pozitivní, ale je tam i dost negativních. Zdá se mi, že mě postavili tam, kde jsem nechtěl být. Dělají ze mě afrocentrického bluesmana. Ale tak to určitě není. Nemluvím o blues jako o dvanáctitaktové hudební formě, i když klasické blues hraji rád. Spíš mi jde o bluesový feeling. Když mám v současnosti nějaké hudební konzultace s mladými studenty hudby a když po nich chci, aby zahráli blues, tváří se, jakoby nevěděli, o čem mluvím. Vůbec je tenhle druh hudby nezajímá. Myslím si, že to není dobrá cesta pro jazz.

 

Vy sám patříte k první generaci jazzových muzikantů, kteří přešli na elektronické nástroje a syntezátory a začali hrát fusion. Jak jste se k tomu vlastně dostal?

V zásadě za to může Frank Zappa. Nijak mě do toho nenutil. Posadil mě před řadu syntezátorů a řekl mi, ať si s tím dělám, co chci, a když se mi něco bude líbit, použijeme to. Nejdřív se mi ty zvuky vůbec nelíbily, ale pak jsem zjistil, že Moog má pitch bending, a to mě dostalo. Najednou ten nástroj uměl zpívat, uměl hrát blues. V tu chvíli jsem pochopil, že tyhle nástroje nejsou náhražka klavíru, ale že hrát na ně je jako naučit se hrát na úplně jiný nástroj. V podstatě na Clavinet musíte hrát úplně jinak než na Fender piano. Na Moog se hraje jinak než na ARP. Je důležité tomu nástroji porozumět a pak z něj dostat to nejlepší. Spoustě skvělých hráčů ale toto porozumění schází.

 

Když už je řeč o bendingu, máte na to nějaký speciální tip na cvičení?

Teď už pitch bending ani moc nepoužívám, ale když jsem se syntezátory začínal, úplně mě to pohltilo. Měl jsem například nastavený interval sextu. K tomu jsem cvičil tak, že jsem jel půltón nahoru a půltón dolů. Pak tón nahoru a tón dolů až k sextě a pak zase zpátky. Strávil jsem s tím hrozně moc času. Dneska to ale už moc neřeším.

 

Vidím, že jste od analogů přešel k plně digitálnímu setu.

Je to tak, ale analogy miluji. Nedám na ně dopustit. Mají fantastický zvuk. Bohužel, kdybych jich chtěl s sebou mít tolik jako kdysi, ani by se nám nevešly do autobusu. Navíc se v jednom kuse rozlaďují. A co je snad nejhorší, nedají se na nich ukládat presety. Na zkouškách s Frankem Zappou jsme dokonce dost pečlivě nacvičovali změnu nastavení v průběhu koncertů. Syntezátory jsem měl barevně pomalované, abych věděl, kam mám otočit potenciometry. Navíc Frank měl na to hrozně dobrý sluch, a jakmile se mi nepovedlo dokonale nastavit daný zvuk, díval se na mě velmi zle. I tak je ale mám rád a ve studiu se nebojím je použít.

 

Na co vlastně budete hrát dnes?

Mám tu dvakrát Yamaha Motiv XS 8. Bohužel jsem zvyklý na modely ES, takže doufám, že se mi podaří vyvolat presety tak, jak potřebuji. V nejhorším to budu hledat za chodu.

 

Využíváte nové technologie i jako producent a aranžér.

Samozřejmě! Digitální technologie mi neuvěřitelně zjednodušila práci. K nahrávání ve studiu používám Pro Tools. Analog má sice tak nějak vřelejší zvuk, ale dobrý technik to dokáže dostat i z digitálu. Pokud jde o aranžování, používám software Sibelius. Zkoušel jsem i Finále. To je možná komplexnější, ale Sibelius je pro mě osobně jednodušší a má intuitivnější ovládání. Po všem tom nekonečném opisování partů v ruce je tohle neuvěřitelný pokrok. Když potřebuji party v intervalech, prostě to zkopíruji a posunu výš. A když se mi to nelíbí, jednoduše to zase upravím. Nádhera.

 

Jak vlastně vypadaly aranže u Franka Zappy? Dostával jste party v notách?

Na začátku ano. Ale časem Frank zjistil, že mi může důvěřovat a málokdy mi dával hotové party. Třeba u Inka Roads přišel s melodií a nechal mě k tomu udělat tu najazzlou harmonii, protože věděl, že to umím, a že se mu to bude líbit.

 

Jaká jeho skladba se vám hrála nejobtížněji?

Bylo toho hodně, ale nešlo ani tak o techniku, jako spíš o to, všechno si dokonale zapamatovat. To bylo peklo. Nejtěžší asi byla právě Inca Roads a části Black Page. Naopak třeba Cosmic Debris bylo takové pohodové blues a ani Be-Bop Tango mi nakonec nepřišlo tak obtížné.

 

Vracíte se někdy k Zappově tvorbě?

Kousek Inca Roads budeme dnes hrát jako poctu Frankovi, tak nám držte palce (ještě na zvukové zkoušce pilují Duke s bubeníkem dechberoucí unisona této skladby; pozn. autora). Nahrávky moc neposlouchám. Nejvíc se mi líbí Overnite Sensation a koncert z Roxy. Z desek, na kterých jsem nehrál, se mi nejvíc líbí Uncle Meat.

 

Vaše minulé desky se orientovaly spíše na komorní jazz a nejnovější Dukes Threads je zase pop jazzová nahrávka. Nechystáte opět nějaký fusionový projekt se Stenley Clarkem nebo s Billy Cobhamem?

Se Stanleym jsme byli relativně nedávno na turné. Jinak pracuji hned na několika projektech. Jedním bude big band, se kterým budu hrát své skladby. Další deska bude asi právě fusion.

 

Takže se můžeme těšit na rychlá unisona?

(smích) Do jisté míry ano. I když už nemám takovou chuť se předvádět jako kdysi. Mám tady s sebou mladého bubeníka. Je mu čtyřiadvacet a snaží se hrát neustále naplno a hraje spoustu přechodů. V jeho věku jsem to cítil podobně, ale teď vím, že technická exhibice není nejdůležitější. Každý si může cvičením vybudovat dobrou techniku. Důležité je, aby to mělo smysl.

 

Cvičíte ještě techniku?

Ne. Bohužel. Jsem tak zaneprázdněný, že na to nemám čas. Ale to neustálé hraní mě snad udržuje v kondici. Hrát bych mohl pořád. Bohužel mě dost unavuje cestování.

 

Provádíte alespoň nějaká hlasová cvičení.

O hlase mi raději ani nemluvte. Já zpívat nikdy nechtěl a nedělám to rád. Občas prostě napíšu skladbu, která potřebuje hlas jako další nástroj anebo nějaké sdělení skrze text. V zásadě se ale za žádného zpěváka nepovažuji, a kdyby to šlo, ani nezpívám. Žádnou pořádnou techniku nemám a jen pevně věřím, že hlas bude v pořádku, protože za pár dnů budu na jednom festivalu zpívat s big bandem.

 

Měl byste nakonec nějakou radu pro aspirující muzikanty?

Mě osobně přijde nejdůležitější najít si nějaký vlastní hlas, vlastní způsob. A také je dobře vytvořit si adekvátní vztah s publikem. Je to jako s ženskýma. Někdo vám v jednom kuse říká, jak to máte dělat, ale nakonec je to jenom na vás. Nemůžete hrát jenom pro publikum, to byste ztratili sami sebe. Hrát jen pro sebe zase nemá smysl. Chce to najít optimální stav, kdy vás publikum bude respektovat takové, jací jste.

 

George Duke

Představovat George Duka ve zkratce je nesmírně těžký úkol. V českých zemích je obecně asi nejznámější jako zpěvák a klávesista v nové kapele Franka Zappy z počátku sedmdesátých let. Z hlediska Dukovy kariéry se však jedná pouze o jednu etapu, časy největší slávy měly přijít až později. Již jako student klavíru a skladby se Duke vypracoval na špičkového doprovodného hráče hostujících jazzových hvězd. Po dokončení studia nějakou dobu dokonce přednášel skladbu, ale brzy se vrátil jako vedoucí skupiny houslového virtuosa Jean-Luca Pontyho, spolupracoval s legendárním avantgardním big bandem Dona Ellise a vzal po Joe Zawinulovi horké místo v kapele Cannonballa Adderleyho.

 

Po úspěšném několikaletém působení u Franka Zappy Dulke usoudil, že jazzu už odzvonilo, a začal se věnovat přístupnějšímu jazzrocku, především v superuskupeních s Billym Cobhamem či Stanleym Clarkem. Na konci sedmdesátých let Duke usoudil, že i jazzrocku pomalu odzvonilo, a hbitě přesedlal na latinskoamerickou vlnu, ne které také zaznamenal největší úspěchy.

 

Později se George Duke věnoval taneční hudbě a produkoval a aranžoval pro mnohé především r‘n’b umělce. Na své příznivce z dob jazzové fúze však nezapomněl a stále se občas vrací ke spolupráci s Billy Cobhamem či Stanley Clarkem. Poslední dobou o sobě dal slyšet i v relativně ostré debatě, když se postavil proti jazzovým puristům.

Psáno pro časopis Muzikus