"Cest je víc"

"Cest je víc…"
"Cest je víc…"

Bylo horké červnové odpoledne a já vyrazil za Prahu odchytit další exemplář do své Vyšetřovny. Čekal mě kousek vpravdě exotický, Čechošvéd Fredrik Janáček, skvělý basák, táta od dětí, stavitel domů a vůbec dobrý člověk. Chvíli jsme počkali, až desítka orosí sklenice, a pak se dali do řeči o basách, lidech, náhodách a životě vůbec.

 

Fredriku, o tobě je známo, že nejsi úplně stoprocentní našinec. Můžeš nám nejprve říct něco o tom, jak ses dostal do Čech?

Může to být dlouhá historka? Tak fajn. České příjmení mám od českého tatínka, varhaníka Bedřicha Janáčka, který emigroval do Švédska v osmačtyřicátém. Ale nevyrůstal jsem s ním, takže jsem se ani neučil česky a dospíval jsem jako normální Švéd. Začal jsem hrát a v roce 1989 jsem už tři roky hrál s jednou švédskou partou na docela profesionální úrovni, jezdili jsme i mimo Švédsko, natáčeli desky a tak. No a měsíc před revolucí v devětaosmdesátém jsme přijeli hrát do Čech, měli jsme tady tři nebo čtyři koncerty v rámci evropské šňůry. To víš, byli jsme zvědaví, jak to vypadá za plotem. Taky jsem tady potkal svou ženu a potom byla ta revoluce, tak jsem sem hned jel, užíval si tu euforii a tak dál. Definitivně jsem se přestěhoval v devadesátém druhém.

Pověz nám něco o tom, cos dělal ve Švédsku, jak jsi začínal s hraním a tak.

Když jsme se bavili o tomhle rozhovoru, tak jsi řekl, že je to do rubriky o mladých basácích...Ježišmarjá, já už vůbec nejsem mladý, hraju dlouho, už v osmnácti jsem z toho žil. Začal jsem hrát tím nádherným způsobem, že se ve třídě zakládala kapela, nikdo neměl nástroj, nikdo neuměl hrát. Každý si ale něco vybral a já, kvůli tomu, že jsem od třetí třídy v hudebce hrál na mandolínu, jsem si vybral basu. Myslel jsem si, že se to bude ladit stejně a hrát na to stejně, jenom je to větší. No a tak jsem začal a hrál víc a víc a potom jsem se dokonce v sedmnácti rozhodl, že se vykašlu na školu a půjdu stoprocentně do toho hraní.

Máš nějaké hudební vzdělání?

Ani ne. Sice, když jsem skončil se školou, učil jsem se stavebním inženýrem, to mě vůbec nebavilo; pokračoval jsem s hudebkou, protože jsem tam měl dobrého učitele, vynikajícího kontrabasistu, Dán to byl. Tak jsem dělal hodně kontrabas, býval jsem tam vždycky celé dopoledne a cvičil. Pak jsem si ale uvědomil, že není podle mých představ strávit život někde vzadu v symfoňáku, a na jazz jsem se ještě necítil, tak jsme s kámošema přišli na skvělou práci. Založili jsme hudebně divadelní útvar, napsali písničky a scénář pro děti, nabídli jsme to obcím, které nás hned zaměstnaly, a začali jsme objíždět školky. Po padesátém představení jsme vymysleli pedagogický program Kořeny a dějiny rocku, který jsme hráli žákům sedmých až devátých tříd, ale na zkouškách, které jsme měli zaplacené, jsme spíš frčeli ve fusion. No a pak jsem se dostal do kapely Isildurs Bane, to byli ti, se kterýma jsem tady hrál v devětaosmdesátém. Natočil jsem s nimi tři desky, a když jsem od nich odešel, pracoval jsem v různých divadlech jako skladatel, muzikant i kapelník.

Můžeš nám trochu přiblížit muziku, kterou jsi hrál ve Švédsku?

No tak začal jsem bigbítem, že jo? Ve čtrnácti, patnácti hardrock, pak jsem objevil Santanu, to mě nalákalo na další věci, víc instrumentální, fusion, jazzrock, McLaughlin, Weather Report, to mě bavilo. Díky tomu jsem začal poslouchat i černošskou muziku, funk sedmdesátých let. Hraní s Isildurs Bane bylo založené umělecky instrumentálně, trošku pompézní, hodně do artrocku a fusion, dělali jsme i projekt s komorním orchestrem. Taková menší megalomanie.

"Cest je víc…"
"Cest je víc…"

Cos dělal, když jsi přišel do Čech?

To je taková věc. Než jsem přišel do Čech, tak jsem se trochu znemožnil ve Švédsku, protože jsem poslal divadelní ředitelku hustě do prdele, navíc ona seděla ještě ve Státním kulturním řádu, který rozhoduje o veškerých penězích na věci, které nejsou komerční. Byla to všechno taková náhoda, ženil jsem se v Praze a za týden dostal táta vědět, že má nárok na část restituce, nějaký činžák. Byl tam volný byt, tak jsem se nastěhoval a opravoval ten barák. Díky tomu jsem nebyl finančně závislý na hudbě, nemusel jsem jít do žádného muzikálu, nemusel jsem se prosadit na české scéně. Ale hledal jsem kapely a náhodou jsem začal hrát se Sluníčkem. To se mi líbilo, protože jsem zrovna byl na té grungeové vlně. V té době jsem ještě čas od času jezdil do Švédska dělat nějaké projekty, hudbu pro divadlo a tak. Nedokážu dělat jednu věc úplně totálně, takže v době, kdy už jsem hrál ve Sluníčku, mě oslovili Aleš a Miloš, kteří tehdy odešli ze Šum svistu po střetu s Nekonečným, jestli bych nechtěl hrát s nimi. Znal jsem je už z dřívějška, když jsme tady hráli s těma Švédama, tak jsme měli několik koncertů společně s Laurou, kde oni hráli. Tak jsme založili Sluneční orchestr, což bylo něco úplně jiného. Taky mě to bavilo, hrál jsem tam na bezpražcovku, kontrabas, mandolínu a španělku. Tohle hraní vyšumělo, když jsem začal frčet s Minutama, nezvládal jsem to termínově, taky kluci měli jiné své věci, totálně brutálně nás podfouknul manažer a nakonec jsme to, už hodně unavení, vzdali. Ale je mi to líto, i když možná jednou vstaneme z popela jako Fénix.

Tvoje současná kapela -123 minut si získala pověst docela kultovní party, na kterou se chodí nejen na muziku, ale i na obrovskou energii, kterou vaše hraní má. Věci, které hraješ s Minutami, působí velice volně, jako by sis hrál, co chceš, ale přitom rytmika, kterou děláš s Emilem Valachem, je hodně hustá smršť. Můžeš říct něco o tom, jak vlastně Minuty fungují?

Je to vlastně celé postavené na totální volnosti a improvizaci na základě toho, co Zdeněk hraje a zpívá. Je to hudba, která vychází z černošských kořenů, je postavená na rytmice, ne hlavně na nějakém plánování nebo harmonické skladbě. Když jsem poprvé slyšel Zdeňka, to ještě hrál s Walk Choc Ice, tak jsem z něho byl úplně hotový. Nějak jsme si padli do oka a on pak někde hrál jenom s bubeníkem, tak mě poprosil, jestli bych si s nima nezajamoval. Zajamoval jsem si s nimi celý koncert, bylo to úžasné, věděli jsme, že musíme hrát spolu. Tak jsem vstoupil do Minut, což byla tehdy úplně neznámá kapela. Pak se ještě střídali bubeníci, až jsme narazili na Emila. Hraní s Minutami je o tom, že Zdeněk nahodí písničku a ty se chytíš. To já miluju. Hraní v triu dává obrovskou volnost, člověk má prostor, může být skromný, ale nemusí, můžeš dělat, co tě napadne, nemusíš striktně držet nějakou formu a to mě hodně baví. No a pak, když přišel Emil, tak nastaly takové smrště, že když jsme potom poslouchali naše nahrávky, tak jsme si říkali, hm..., je to někdy až moc zběsilé. Takže jsme se začali krotit. Pozítří jdeme do studia, no nevím, jak to dopadne. Ta deska bude určitě jinačí, než ty před ní, bude vyklidněnější. Nemyslím, že to bude na škodu, mám názor, že koncert je koncert a deska je deska. Na několika posledních zkouškách - byly dvě, jinak vůbec nezkoušíme - jsme pracovali na tom, abysme to hraní zjednodušili. Na předešlé desky jsme měli kritiky, že to není jako koncert, ale to přece nejde. Nějaký novinář o nás napsal, že to, co našim deskám chybí, je publikum. No, teď budeme dělat další, uvidíme, jak to dopadne. Ale docela se těším a jsem nervózní, to jsem před každou deskou. Na skoro všecky koncerty vzpomínám rád, ale ještě jsem nenahrál desku, se kterou bych byl úplně spokojený.

Živé hraní a nahrávání se docela liší. Jak vlastně pracuješ ve studiu?

Hlavně se člověk hlídá úplně jiným způsobem, protože ve studiu je všecko slyšet. Hraní nemůže být tak špinavé jako na koncertě, musí se čistit, protože na nahrávce by to bolelo. Záleží na přístupu k natáčení, aby to mělo grády, které to má mít. Je to tvrdá cesta, aby to bylo čisté a zároveň to mělo ten punc.

Vždycky nahrávám na svůj aparát a tentokrát jsem se domluvil se zvukařem, že budeme nahrávat jenom linkou. Vždycky jsem točil linkou a mikrofonem, do dvou stop, ale tenhle zvukař říká, že při míchání nikdy mikrofonní stopu nepoužívá. Každý to má nějak jinak. Taky ve studiu hodně střídám basy, což při koncertech tak dobře nejde. Na poslední desku jsem použil čtyři basy a elektrický kontrabas.

Vzpomeneš si, na jakou basu jsi začínal?

Tak to si vzpomínám přesně. Když mi bylo dvanáct nebo třináct, tak ve vedlejším městě krachovaly hudebniny. Uprosil jsem matku, jeli jsme tam a koupili basu Duke, made in Korea. Tenkrát Korejci vůbec neuměli dělat nástroje, ta basa byla příšerná, navíc neměla obal, tak jsem ji vozil v černém pytli na odpadky. Když jsem začal víc hrát a zjistil, že ta basa je na nic, obešel jsem příbuzné, vykoledoval nějaké peníze navíc a koupil si úžasnou basu Aria Pro II, kopie Precisiona. Ta už byla z období, kdy Japonci převálcovali kvalitou fendery a gibsony, které tehdy měli nějaký výpadek nebo co. Ty kopie hrály určitě líp, než tehdejší originály.

Ale časem jsem stejně zjistil, že i ten Precision je zvukově omezený, začal mi chybět kobylkový snímač.

Jak se vyvíjel tvůj pohled na hraní na basu? Kteří hráči tě ovlivnili?

Nejvíc jsem se naučil, když jsem celé léto byl zavřený ve svém pokoji, záclony zatažené a hrál spolu s Párplama Made in Japan. Takže musím poděkovat Rogeru Gloverovi. Taky nemůžu opomenout Jaca Pastoria. Z toho jsem byl úplně vedle, to je prostě Hendrix basové kytary. Taky se mi hodně líbil Abe Laboriel, to je hodně svérázný hráč. Samozřejmě taky Marcus Miller nebo Chris Squire a určitě by se našli další. Neptej se mě na basové desky, to mě nezajímá, nechci se omezit jenom na basu. Muzika je o něčem jiném, ne basy, basy, basy... (Fredrik bez rozmýšlení vypsal krátký přehled svých nejoblíbenějších desek. Jsou v rámečku.)

Tvoje pojetí muziky je hodně široké. Kde bereš ke svému hraní inspiraci, co tě ovlivňuje?

Nevím, možná je to tím, že se neovlivňuju žánrama. Někdy poslouchám klasiku a šílím z toho. Hraní je hrozně emotivní věc, která se nedá popsat slovy. V tomhle je hudba unikátní umění. Prostě, když jde hudba pod kůži, tak tě bere nejvíc, to je jak láska. Pro mně je hraní vášeň, nedokážu říct, proč hudbu tak miluju, proč jsem si zvolil tuhle cestu. Aby muzika něco předávala, tak ji člověk sám musí milovat, musí vycházet z něj. Pokud tohle nedělá, tak je to řemeslo. Hudba je podle mě nejabstraktnější umění, protože nikdy nemůžeš přesně říct, co se ti na tom tak líbí.

Jaká je tvoje filozofie toho, jak by měla basa fungovat v kapele?

Basa má určitou úlohu, že jo? Musí dodávat ten spodek. Já taky hodně na tu basu blbnu, ale basa jednoznačně musí být základ pro ostatní nástroje. Nemusí to být jenom nějaké hloubky, cest, jak udělat základ, je víc. Já mám rád basové linky, zbožňuju třeba, jak je stavěl Bach, tam se ta basa prochází a zároveň dělá grunt.

Hraní s bubeníkem je věc cviku, hodiny práce a spousta kompromisů, důležité je najít člověka, který to vidí stejně.

 

Odpoledne se přelilo v podvečer, hovor plynul a jak už to bývá, ne vše z řečeného lze napsat a ne vše z napsaného lze otisknout. Ani tentokrát ale nepřijdete o gear list, to jest s čím si Frederik rád hraje.

Jeho nejstarší kousek je bezpražcový Fender Precision Bass, tělo '68 krk, přišroubovaný později, zřejmě '75 model, palisandrový hmatník přetřený sedmi vrstvami laku na lodní trupy, basa má přidaný snímač typ Jazz Bass a patrový potenciometr. Krásný a nejvíce používaný kousek je G&L, rok výroby 1980 (jeden z prvních kusů), s přelaďovákem, aktivka, tělo z jasanu, dva humbuckingy. Další mazlíček je vlaštovka O'Hagan s průchozím krkem, dřevo neznámé, PB snímač, nelehce uchopitelná s nekonečným sustainem. Následuje Rickenbacker 4001, nádherné retro, co dodat. Další pamětník, tentokrát z tábora socialismu: Jolana Colorbass, pololubovka, Fredrik ji použil např. na právě nahrávané třetí desce Minut. Méně používaným kouskem je nádherná řezbářská práce pana Třicátného (dnes Schick), celojavor, krk má 28 pražců. A nakonec elektrický kontrabas Van Zalinge, stejný používal i Sting v době, kdy hrál s Police.

Svůj aparát Fredrik nazývá ruskou atomovou elektrárnou. Skládá se z preampu EBS 1, jeden z prvních vyrobených, tranzistorový kousek. Následuje P.A. koncák anglické značky Cloud, Fredrik používá jeden ze dvou čtyřistawatových kanálů. Bedna Carvin 400 W, dva desetipalcové repráky a horna s nastavitelnou citlivostí.

Fredrik hraje na struny D'Addario Prism 045, na kontrabas natahuje D'Addario Helicore hybridní. Zvukomrviče: "falešný synťák" Korg G5, EBS Octabass, stereo chorus a flanger od T. C. Electronics, zrovna je v opravě.

 

P.S. Hledáte noty? Fredrik se omlouvá, ale své linky na papír nepochytal. Opravdu by rád vyhověl, leč má zrovna šíleně práce s nahráváním desky, na které se mimo jiné podílí i jako autor textů. Těžká věc, takže pokud byl však někdo z vás pilnější a podařilo se mu lapit Fredrika do not, ozvěte se na můj e-mail, kde samozřejmě čekám i na jiné basofilní šílenosti, tedy pište, pište.

 

Nejoblíbenější desky Fredrika Janáčka

Getz & Gilberto

Pink Floyd: Dark Side Of The Moon

Joni Mitchell: The Hissing Of Summer Lawns

David Sylvian: Secrets From A Beehive

Psáno pro časopis Muzikus