přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraBonnie Raitt

12.3.2003 | Autor: Mirek Linhart | sekce: pro muzikanty - články

Bonnie Raitt

Bonnie Raitt

Historie rock'n'rollu a rhythm'n'blues je z větší části naplněna jmény úžasných hudebníků, jejichž doménou je kytara. Zvláštní ale je, že se mezi nimi nenachází mnoho jmen ženských. Zdá se, jako by svět kytary, hlavně pak kytary elektrické, byl pouze mužskou záležitostí. Ale podíváme-li se pozorněji, zjistíme, že tomu tak úplně není. Poslechneme-li si nahrávky například rockové kouzelnice Jennifer Batten, osobité experimentátorky Ani DiFranco, nebo objevu z poslední doby: bluesové kytaristky SRV typu Any Popovičové, zmrazí nás míra virtuozity a energie, s níž tyto senzační holky hrají! Existuje však ještě jedno ženské jméno proplétající se posledních třicet let mezi jmény největších bluesových legend. Jeho nositelka získala v devadesátých letech devět cen Grammy a v roce 2000 byla uvedena do rock'n'rollové síně slávy. Nemám na mysli nikoho menšího než skvělou slideovou kytaristku a úžasnou zpěvačku Bonnie Raitt.



Vánoční dárek od rodičů, dětská steel kytara Stella, byla prý asi jedním z důvodů, proč si Bonnie Raitt později zvolila kytaru a bottleneck jako hlavní prostředek svého hudebního vyjádření. Další pobídkou pak bylo, když ve čtrnácti letech objevila Bonnie nahrávky Johna Lee Hookera, Mississippi Johna Hurta, Muddyho Watterse a Johna Hammonda. Styl jejího hraní se pak formoval ve druhé polovině šedesátých let během pobytu na Redcliffe College v Cambridge, kde studovala sociální vztahy a afrikanistiku. V té době se seznámila s Fredem McDowellem, známým slideovým hráčem, a ten ji, potěšen zájmem mladé holky o své hraní, zasvětil do tajů bottleneckové techniky. Asi největší síla Bonnie Raitt je však, řekl bych, ve frázování. Posloucháme-li pozorně její desky, zjistíme, že ona hraje na kytaru, jako by zpívala, a naopak. Její velmi příjemný pěvecký projev se zase díky zacházení s melodickou linkou velmi podobá hře na kytaru. (Sama skromně tvrdí, že na jejím hraní nic zvláštního není, prý jsou to pouze licky Muddyho Watterse pořád dokola. Ale zkuste to zahrát jako ona!) Bonnie Raitt celý život hraje slide pomocí hrdla uříznutého z láhve od vína, které si navléká na prostředník. (Asi nemá cenu hledat v neobvyklé volbě prstu hlubší důvod, než je jeho tloušťka - prostě prý jí od začátku takhle nejlépe sedí.) Nepoužívá trsátko, hraje prsty, což jí dává maximální možnou kontrolu nad tónem. Kytaru ladí do otevřeného G ladění (shora dolů: D-B-G-D-G-D), nebo otevřeného A (E-A-E-C#-A-E). Aby mohla volit optimální polohu svého zpěvu, používá Bonnie Raitt kapodastr. K dalším silným stránkám této fenomenální muzikantky patří vždy vkusný výběr skladeb pro svá alba (i ona sama skládá výtečné věci) a volba kvalitních producentů. Skvělá alba Nick of Time, Luck of the Draw, Longing in Their Hearts a živák Road Tested produkoval Don Was (Was (Not Was), Rolling Stones) a poslední dvě alba, vynikající Fundamental a Silver Lining, byla natočena pod vedením týmu Tchad Blake a Mitchell Froom (Sheryl Crow, Crowded House, Suzanne Vega, Los Lobos, The Latin Playboys).
Nejoblíbenější kytarou Bonnie Raitt je starý Fender Stratocaster, který vlastní už od roku 1969. Je to hybrid sestavený ze dvou různých kytar. Olšové tělo se snímači je z roku 1965 a krk s palisandrovým hmatníkem a velkou hlavou bude zřejmě z podobně starého strata. Kytara je zbavená laku až na dřevo, takže má přírodní vzhled a hnědou barvu. Tyto úpravy ovšem nejsou dílem Bonnie Raitt, nástroj už tak koupila za pěknou cenu 120 dolarů! Rozhodla se tenkrát pro strata, protože ho prý vlastnili její oblíbení kytaristé a tento konkrétní kus jí vyhovoval, neboť má tenčí krk a nebyl drahý. Od té doby ho nechala pouze přepražcovat a převinout snímače. Jejími dalšími nástroji jsou ještě jeden '64 Fender Stratocaster, Fender Bonnie Raitt Signature Strat (se snímači Texas Special, vintage hardwarem a tenkým krkem o průřezu tvaru C), Gibson ES-175, z akustik pak Guild JF-100 se snímačem Highlander, Guild F-50 se snímači Sunrise a Lens a rezofonická kytara National s kobylkovým snímačem Highlander a neznámým snímačem krkovým. Na všech kytarách má nataženy struny GHS větší tvrdosti (speciálně pro ni vyráběné, blíže nespecifikované) s pěkně vysokým dohmatem.
Mezi oblíbené kytarové aparáty Bonnie Raitt patří staré Voxy AC-30, malé Fendery Pro Junior, (komba používá většinou v páru) a starý Fender Bassman 4 x 10" (vlastní originál i dva '59 reissue). Na koncertech též s oblibou používá zesilovač Demeter TGA-3 s bednou 2 x 15". Aparáty Demeter prý mají skvělý zvuk a hrají i při nižších hlasitostech. (Podle informací firmy Demeter tento zesilovač údajně disponuje klasickým fenderovským zvukem a zkreslený kanál prý zní jako Marshall Plexi.) I další výrobky Jima Demetera si Bonnie Raitt velice pochvaluje. Léta již hraje přes předzesilovač designovaný tímto tvůrcem, prý kvůli delšímu sustainu, ale tato škatule dodává jejímu zvuku i potřebnou dávku zkreslení a tlustší barvu. (Hutnější zvuk preferuje též kvůli frekvenčnímu odlišení od zvuku svého dlouholetého spolubojovníka kytaristy George Marinelliho, jenž také hraje na strata.) Všechny akustické kytary prohání Bonnie Raitt přes Demeter Quad Tube D. I. kvůli měkčímu a přirozenějšímu zvuku. Co se dále týče efektů, k stabilní výbavě této dámy patří prý ještě Boss AD-5 Acoustic Instrument Processor, Boss Compressor, Boss Chorus a Stamps Drive-O-Matic.
Po tříleté odmlce a odpočinku chtěla Bonnie Raitt natočit koncem 90. let desku, která by zněla jinak než ty předchozí. Velmi se jí líbila deska Sheryl Crow, a tak se rozhodla oslovit stejný produkční tým. Měla prý zprvu strach, protože Mitchell Froom patří mezi její nejbližší přátele, a bála se, že ho v případě neúspěchu desky ztratí. Ale neztratila, album Fundamental se povedlo, a tak následovalo ještě další, zatím poslední, nazvané Silver Lining. Některé postupy, které užívají Blake s Froomem, jsou velmi zajímavé a rozhodně stojí za zmínku. Poslechnete-li si Fundamental, zjistíte, že jsou v základu nahrané velmi zvláštní kytarové tracky, znějící občas jakoby z jiného světa. Má je na svědomí britský kytarista Steve Donnelly (Sheryl Crow), jenž všechny kytarové party nahrál s jedinou kytarou, kvákadlem a kombíčkem. Bonnie Raitt jím prý byla totálně konsternovaná, neboť on přiletěl, všechno natočil systémem "neboj se a hraj, co chceš!" a zase odletěl. Zvláštní je, jak jsou některé z těchto kytar zamíchané. Občas hrají natvrdo z jednoho nebo druhého kanálu (panorama 100 % vlevo, nebo vpravo) a zní, jako kdybyste měli to kytarové kombo přímo u sebe v pokoji. (Podobně je tomu u nahrávek Sheryl Crow z poslední doby.) Blake s Froomem se vyhýbají reverbům, delayům a ani se příliš nesnaží lovit přirozené ambience místností, kde točí. Prostor prý do nahrávek dostávají jinými způsoby. Bubny, basu a akustické kytary prohánějí přes Tech 21 SansAmp(!) (simulátor zvuků různých kytarových aparátů), kde pomocí mírného zkreslení získávají sustain a decay pro nahrávané nástroje. Výsledkem je pak prý pocit prostoru. Pro zpěv a el. kytary je zas zásadní výběr a umístění vhodného mikrofonu. Kytaru Bonnie Raitt zapojoval Blake do svých sběratelských rarit z poloviny 50. let - komba značky White a maličkého kombíčka Alamo. Tyto aparáty umísťoval na záchod přímo na prkýnko a snímal Shurem SM-57 těsně přiloženým k mřížce reproduktoru. Signál pak už jen bez korekčních úprav procházel mixem a oblíbeným kompresorem Tchada Blakea, kterým je Empirical Labs Distressor. Akustické kytary byly nahrávány s použitím též Blakeovy kytary Martin 00-18 z roku 1949. (Zněla lépe než akustické kytary, které vlastní Bonnie Raitt). Snímány byly pomocí mikrofonu Countryman IsoMax, maličkého mikrofonku vloženého přímo do otvoru v ozvučnici, a ošetřeny též Distressorem a SansAmpem. Všechny nástroje byly nahrávány naživo a bez jakýchkoliv editací v Pro Tools. Klasický 24stopý "dvoupalec" a míchání do půlpalce. Vše i s mixem hotovo za 29 dní! A pak že je měsíc na desku málo! Někomu holt v pohodě stačí...
Bonnie Raitt má kromě hudby i řadu jiných aktivit v charitativní a sociální oblasti. Již od 70. let se pravidelně zúčastňuje akcí zaměřených proti apartheidu (Sun City), zbrojení (No Nukes v Madison Square Garden - rok 1980), je spoluzakladatelkou spolku MUSE (Musicians United for Safe Energy), angažuje se v oblasti ženských práv a práv původních Američanů, zabývá se též problematikou ochrany deštných pralesů a bojovala za zrušení potravinového embarga pro Irák. Známe ji též jako nadšenou propagátorku festivalů World Music WOMAD a také se snaží podporovat hudební vzdělávání mimo USA. Když totiž přišli zástupci firmy Fender s nabídkou, že by vyráběli Bonnie Raitt Signature Model Stratocaster, tato skvělá dáma řekla: "fajn, ale místo toho, abychom se rozdělili o profit, věnujme prostředky z prodeje těchto luxusních kytar dětem, aby se též mohly naučit hrát!" A tak společně s Boys and Girls Clubs of America založili roce 1988 vzdělávací program, v rámci kterého ve více než 180 klubech po světě probíhají zdarma kytarové lekce pro začínající R&B hudebníky. Bonnie Raitt hodně poslouchá africkou a arabskou hudbu a mezi jejími oblíbenými kytaristy je řada Afričanů. K orientální hudbě má podle svých slov blízko, neboť ji vždy přitahovalo používání jemnějších odstínů ladění, než jsou půltóny. Proto hraje slide. Zvuk slideové kytary Bonnie Raitt se během 30 let jejího muzikantského života nijak zásadně nezměnil. Bez ohledu na to, s kým spolupracovala a na co hrála, byla to vždy ona, nezaměnitelná ve svém tónu a stylu. Vždy to měla, milí kolegové, zatraceně "v pazourách" (snad mi majitelka jemných ruček o velikosti 5,5 odpustí tu nadsázku) a ve svém srdci.


Diskografie:
Bonnie Raitt
(Warner Bros., 1971)
Give It Up (Warner Bros., 1972)
Takin' My Time (Warner Bros., 1973)
Streetlights (Warner Bros., 1974)
Home Plate (Warner Bros., 1975)
Sweet Forgiveness (Warner Bros., 1977)
The Glow (Warner Bros., 1979)
Green Light (Warner Bros., 1982)
Nine Lives (Warner Bros., 1986)
Nick of Time(Columbia, 1989)
The Bonnie Raitt Collection (Columbia, 1990)
Luck of the Draw(Columbia, 1991)
Longing in Their Hearts (Columbia, 1994)
Road Tested (CD, DVD, VHS, Columbia, 1995)
Fundamental(Columbia, 1998)
Silver Lining (Columbia, 2002)


Psáno pro: časopis Muzikus 2003/03

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Bonnie-Raitt~12~brezen~2003/

Komentáře

celkový počet: 1

Pavel Žurovec  Díky

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.