přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýBluesový syn bluesového otce - Jimmy D. Lane

8.3.2006 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

Jimmy D. Lane

Jimmy D. Lane

"Můžete mít spoustu vody a spoustu ohně, ale potřebujete správný poměr obojího, abyste si mohli uvařit vajíčko," míní letos čtyřicetiletý bluesový kytarista Jimmy D. Lane. Pravdou je, že on správný poměr a recepturu na to, jak "vařit" patřičně horkou bluesrockovou muziku s ortodoxními kořeny a rockovým drivem, zná. Jak by ne - jen málokomu se poštěstí mít za učitele a mistra v řemesle vlastního otce. A když tím otcem navíc je bluesová legenda Jimmy Rogers, není divu, že Jimmy D. Lane ví jak na to. Tuzemským bluesovým fanouškům poskytne příležitost přesvědčit se o tom v rámci 10. ročníku bluesového festivalu Blues Alive v Šumperku 18. 11. 2005.

Jak už bylo řečeno, Jimmy D. Lane nespatřil poprvé světlo světa v docela obyčejném domě, ale v domě prodchnutém od sklepa po půdu bluesovou muzikou. Kytarista Jimmy Rogers neovlivnil postupem času jen svého syna, ale i bezpočet dalších hráčů vycházejících z bluesové muziky. Jimmy Rogers je krom jiného i autorem několika skutečných bluesových hitů, nebo chcete-li, evergreenů. Zmiňme kupříkladu jednu z nejhranějších bluesových pecek Walking By Myself, kterou svou verzí proslavil především Gary Moore. Ale vraťme se do domu Jimmyho Rogerse. Tváře, které skalní bluesoví fanoušci vylepují na plakátech a fotografiích na stěnách svých pokojů, tu byly zcela normálními každodenními hosty a právě mezi těmito svéráznými "strýčky" mladý Jimmy vyrůstal. Dveře si podávali Muddy Waters, Howlin' Wolf, Little Walter či Albert King. Není tedy nic podivného na tom, že Jimmy pod vlivem domácího prostředí získal už jako chlapec intenzivní vztah k tradičnímu blues. Kytara ho přitahovala odjakživa a začal na ni hrát už v osmi letech, i když, po pravdě řečeno, ne vždycky úplně legálně. Vzpomíná: "Sice jsem to nesměl, ale přesto jsem si tajně půjčoval otcovu kytaru. Tu a tam se stalo, že jsem přetrhl strunu a to jsem pak nástroj vrátil tajně do kufru a dělal jakoby nic, aby si toho otec nevšiml." Záhy nato se ovšem dočkal své první vlastní kytary a ani tentokrát nešlo o postup zcela běžný a normální. Nevyhlédl si svůj první nástroj v bazaru nebo ve výkladní skříni obchodního domu - prvního akustického Gibsona mu daroval John Wayne, populární osobnost známá z hollywoodských westernů, jehož Jimmy D. Lane okouzlil svým nepřehlédnutelným talentem. Kytaru tedy měl, ale serióznější hraní na ní se dostavilo až mnohem později. I bluesmanovi z dobré bluesové rodiny totiž dokáže život nachystat nejrůznější kličky. Na počátku osmdesátých let opustil Jimmy D. Lane střední školu a narukoval ke 101. letecké divizi Screaming Eagles. Svou první armádní zkušenost komentuje slovy: "Vysadili mě v Bejrútu vzápětí po bombardování vojenských základen." Je tudíž pochopitelné, že vojenské zkušenosti nebyly pro mladého muže, zvyklého do té doby žít především muzikou, zrovna povzbudivé. Z armády se vrátil v roce 1983 a právě tento rok měl být pro jeho život přelomovým. První dny v civilu trávil ležením na posteli, posloucháním rádia a přemýšlením o tom, co dál. A právě v jednom takovém okamžiku se ve sluchátkách na jeho uších ozvala Hendrixova Hey Joe. Naprosto fascinován něčím, co do té doby vlastně neznal, vyskočil Jimmy z gauče, sebral svých posledních devětapadesát dolarů a šel si koupit kytaru. Následujících několik let trávil intenzivním studiem hry, přičemž vodítkem mu byly kytarové riffy Jimiho Hendrixe, AC/DC a tu a tam Journey. Nezapomínal ovšem ani na blues, o čemž krom jiného svědčí fakt, že bluesová legenda Hubert Sumlin mu v roce 1986 daroval prvního Fendera Stratocastera, kterým se pyšní dodnes. Tyto časy shrnuje slovy: "Poslouchal jsem především Jimiho Hendrixe a AC/DC a snažil se přicházet na jejich tvrdé kytarové riffy. To mě zajímalo nejvíc." V roce 1988 nastoupil jako sólový kytarista do otcovy kapely Jimmy Rogers Band a při průměrné frekvenci sto padesáti koncertů do roka si rozhodně nemohl stěžovat na nedostatek příležitostí zahrát si. Přesto ho ale posléze začala jímat chuť pustit se do práce i sólově. V roce 1995 připravil své první sólové album, které o dva roky později spatřilo světlo světa pod názvem Long Gun. Následující album se původně mělo jmenovat podle Laneova oblíbeného výroku, charakterizujícího jeho pozitivní přístup k životu "It's All Good." K poctě svého otce ovšem název změnil a desky vyšla v květnu 1998 jako Legacy. Nejčerstvějším počinem je pak loňský titul It's Time, který Jimmy D. Lane nahrál s muzikanty Stevie Ray Vaughana a jehož produkce se ujal legendární Eddie Krammer, podepsaný třeba už pod deskami Hendrixe, Rolling Stones. Led Zeppelin či Joe Cockera. Mimochodem, bez zajímavosti není ani výčet osobností, s nimiž Jimmy D. Lane spolupracoval, ať už ve studiu, nebo na jevišti. Patří mezi ně stejně tak Mick Jagger, Keith Richards nebo Eric Clapton, jako Van Morrison, B.B. King či Robert Plant. Bluesový syn bluesového otce prostě umí dobře zacházet s vodou i ohněm, jak se na bluesmana sluší a patří.

Psáno pro: časopis Muzikus 2005/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Bluesovy-syn-bluesoveho-otce-Jimmy-D-Lane~08~brezen~2006/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.