přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatní nástrojeBluegrassové nástroje - přehled nejtypičtějších nástrojů, které můžete v bluegrassu slyšet

25.4.2008 | Autor: Ondřej Kozák | sekce: pro muzikanty - články

Bluegrassové nástroje

Bluegrassové nástroje

V minulém čísle jsme vám přinesli v rubrice Téma měsíce pojednání o tom, co je to bluegrass, jaké má kořeny, jak se hraje, kdo jsou nejvýznamnější představitelé jak v zahraničí, tak u nás. Mimo jiné jste se dozvěděli hodně pravidel, jak se hraje. A dnes se podíváme na nejtypičtější nástroje, které můžete v bluegrassu slyšet.

Bendžo
Bendžo je nástroj, bez kterého by bluegrass nebyl bluegrassem. Jeho původ je v Africe, odkud jej do Ameriky přivezli černí otroci a kde se postupně vyvinulo do podoby, jakou známe dnes. Rozeznáváme bendža čtyřstrunná (tenorová, barytonová, ukulelová), pětistrunná (folková, old-timeová, bluegrassová), šestistrunná (užívaná např. v jazzu), dvanáctistrunná, dále různé kombinace a hybridní nástroje, jako třeba banjola (bendžo s dřevěným tělem v tvaru mandolíny) nebo "bendžolína" (bendžo tělo s krkem mandolíny) a mnoho dalších. Základním nástrojem v bluegrassu je však jednoznačně pětistrunné bendžo v ladění do akordu G Dur (g1-d-g-h-d1), na které se hraje nejčastěji náprstky. Setkáme se také s jinými laděními (například D Dur či různě podladěné či nadladěné struny), stejně jako s hraním prsty tzv. clawhammerem (používá se palec a ukazováček bez náprstků), které je ovšem ke slyšení spíš v old-time music.
Ve hře náprstky dominuje v bluegrassu Scruggsův styl, který skvěle využívá zvláštnosti pětistrunného bendža, a tou je umístění začátku páté struny (resp. první struny shora) až od pátého pražce hmatníku. Při hraní rollů (prstové figury pravé ruky) se tak často hraje prázdné g1, což v kombinaci s dalšími akordickými tóny vytváří specifický rys tohoto stylu. Kromě Scruggsova stylu se později začal prosazovat také melodický styl, který umožňuje hrát i složité melodie "notu po notě". Jeho principem je, že sousední notutón stupnice či melodie zahrajete na jiné struně (stisknuté na potřebném pražci, popř. prázdné). Konečně třetím rozšířeným stylem je single-string, kdy se na rozdíl od předchozích dvou způsobů vždy aspoň část melodie hraje na jedné struně (u Scruggse a melodiky pravá ruka vybrnkává struny střídavě). V principu je tedy single-string podobný sólové hře například na kytaru nebo mandolínu, namísto trsátka ovšem používá palcový náprstek pro úhoz dolů a náprstek na ukazováčku pro brnknutí nahoru.
Zásadními osobnostmi pětistrunného bendža byli a jsou Earl Scruggs, JD Crowe (rozvinul a skvěle využívá Scruggsova stylu, velice dynamický styl), Don Reno ("vynálezce" single-stringu, resp. Reno stylu), Bill Keith (jako první používal melodický styl), Tony Trischka (novátor a experimentátor), Béla Fleck (snad nejpopulárnější bendžista všech dob, který na bendžo hrál a hraje vše od bluegrassu, newgrassu a new acoustic music přes vážnou hudbu a jazz až po různé multižánrové fúze) a mnozí další.

Housle
Housle jsou druhým pro zvuk bluegrassu velice důležitým nástrojem. V angličtině se dokonce odlišuje název "fiddle", používaný pro housle v bluegrassu, country a old-time music, od klasických "violin", byť jde fyzicky o tentýž instrument. Důležitost tohoto celosvětově rozšířeného nástroje pro bluegrass dokazuje mimo jiné velké množství skladeb pouze pro bendžo a housle, stejně jako spousta houslových instrumentálek, tzv. "fiddle tunes". Výjimečné postavení v bluegrassu mají housle také proto, že není na škodu, když hrají v kapele (případně aspoň na nahrávce) dvoje, někdy dokonce troje, což se hodí převážně do pomalých skladeb. Velice populární jsou v USA "fiddle championships", kde soutěží bluegrassoví houslisté o titul houslového šampióna např. daného státu. Soutěž probíhá za poměrně striktních podmínek, kdy je přesně dán okruh skladeb, způsob provedení (možnosti doprovodu) či délka vystoupení a účastníci jsou hodnoceni v kategoriích, jako např. stylovost, timing nebo "tancovatelnost".
Typické pro bluegrassové "fiddle" je časté používání dvojhmatů při dlouhých tónech, glissand, pasáží rychlých not, specifického rytmu hry pravé ruky (tzv. shuffle) a schopnost nahradit mandolínový doprovod tzv. chopy na lehké doby.
Významní bluegrassoví houslisté byli nebo jsou Chubby Wise (dlouholetý hráč v kapele Billa Monroea Blue Grass Boys), Paul Warren (houslista kapely Foggy Mountain Boys), Kenny Baker, Bobby Hicks, Stuart Duncan, Mark O’Connor (také kytarista, mandolinista, vítěz mnoha houslových soutěží, prosadil se výrazně také v country a jazzu - např. desky ve stylu Stéphana Grappelliho a Django Reinhardta).

Mandolína
Bluegrassová mandolína se od té italské liší především tvarem, zpracováním a samozřejmě zvukem. Zatímco mandolína používaná ve středověku měla vypouklou zadní část a kapkovitý tvar, současná bluegrassová mandolína typu F-5 má sice přední i zadní desku mírně klenutou, korpus je však již více plochý a zvuk výraznější a frekvenčně plnější. Používá se také typ A, který má tvar kapky a mírně odlišný zvuk. Do mandolínové rodiny patří také mandola a mandocello (analogie řady housle - viola - violoncello), v bluegrassu a spíše žánrech příbuzných se setkáme častěji s prvním z těchto nástrojů. Ladění mandolíny je stejné jako u houslí, tedy g-d1-a1-e2, až na to, že struny jsou pro dosažení silnějšího zvuku v párech. Mandolína má tedy strun osm.
Pro bluegrassovou hru na mandolínu je typické například používání tremola při dlouhých tónech, stejně tak se mandolína hojně uplatní v sólech. Nepostradatelná role mandolíny je však v doprovodu, kdy svými poloznělými až neznělými (až perkusivního charakteru) chopy (přiznávkami) na lehkou dobu vytváří spolu s basou základ bluegrassového rytmu. V tomto žánru, který nemá žádný další výrazný rytmický nástroj (jako např. bicí), je to nepostradatelná složka dobrého bluegrassového doprovodu.

Bluegrassové nástroje

Bluegrassové nástroje


Stěžejní postavou tohoto nástroje byl Bill Monroe, otec bluegrassu, jehož rukopis dodnes kopírují tradiční mandolinisté z celého světa. Sam Bush dokáže dosáhnout neuvěřitelně dynamického a rytmického mandolínového doprovodu, což byl jeden ze základních poznávacích znamení legendární kapely New Grass Revival, stejně jako jeho energická hra v sólech. Jak se dá využít bluegrassových základů pro hraní jazzu, dokázal mandolinista David Grisman, který se se svým Quintetem natolik odlišoval od instrumentální tvorby své doby, že jeho hudba dala vzniknout novému žánru Dawg music (podle Grismanovy přezdívky Dawg). Snad nejvýraznějším mandolinistou současnosti je Chris Thile, který svou technikou předčí většinu dalších hráčů a svým novátorským přístupem k hudbě by se snad dal přirovnat k Bélovi Fleckovi (bluegrass, originální projekty, sólové skladby, vážná hudba, jazz...).

Kytara
Tento asi nejuniverzálnější nástroj na světě je samozřejmě součástí i bluegrassového instrumentáře. Postupem času zaznamenal v bluegrassu snad největší vývoj, co se týče hudebních funkcí a technik. Pokud bychom šli dál do historie, dalo by se říci, že současná bluegrassová kytara má v sobě i prvky hry Maybelle Carter z kapely Carter Family, pro kterou bylo typické hraní melodie v basové lince palcem v kombinaci s doprovodnými údery přes zbytek strun dalšími prsty. V bluegrassu se používá téměř výhradně akustická kytara typu dreadnought s kovovými strunami.
Kytarový doprovod se skládá z basových not na těžké doby (vždy 1. a 5. stupeň akordu, podobně jako basa) a z přiznávek přes tenké struny na lehké doby (podobně jako mandolína, ale akordy se nechávají znít). Lester Flatt začal používat g-run, nejčastější kytarovou vyhrávku v bluegrassu, a to spolu s používáním přechodů v basové lince mezi akordy časem vedlo až k jednoduchým sólům. Dnes je již kytara rovnocenný sólový nástroj v bluegrassových kapelách (obzvlášť těch modernějších), i když doprovodná funkce stále zůstává tou nejdůležitější. Zajímavý je také vývoj hry pravé ruky, od hraní prsty v dobách předbluegrassových přes používání palcového náprstku až k dnes nejrozšířenějšímu hraní trsátkem.
Průkopníky sólové kytary jsou Doc Watson, George Shuffler (jako jeden z prvních používal techniku crosspickingu, obdoby bendžových rollů - střídavého brnkání nejčastěji tří sousedních strun), Clarence White (velice dynamický styl hry, snad největší přínos pro sólovou kytaru, jeho licky - běhy jsou používány dodnes mnoha hráči, hrál i na elektrickou kytaru v kapele The Byrds) a Tony Rice (rozvinul Whiteův styl, dnes určitě nejpopulárnější bluegrassový kytarista, hrál i jazz, Dawg music).

Basa
Kontrabas je jediný basový nástroj v bluegrassové sestavě, proto je nepostradatelný. S nástupem moderního bluegrassu v některých kapelách kontrabas nahradila baskytara, což je jediný elektrický nástroj, který se v bluegrassu může vyskytovat a je vcelku tolerován i tradicionalisty.
Styl hry na kontrabas v bluegrassu je poměrně prostý, i když samozřejmě existují virtuózové i v této oblasti. Hraje se prsty a převážně v nejnižší poloze na hmatníku. Jak již bylo naznačeno, basa hraje 1. a 5. stupeň daného akordu na těžké doby, což je někdy prokládáno postupy mezi akordy. V některých pasážích nebo i celých skladbách může basa hrát na všechny doby tzv. walkin’ bass. Zajímavé je, že v prvopočátcích bluegrassu byl používán pouze tento styl hry, což pramenilo ze zvyklostí v předválečných stringbandech. Dnes se walkin’ bass používá především při interpretaci skladeb pocházejících z období začátků country hudby před 2. světovou válkou nebo skladeb, které jsou v tomto duchu, a také u skladeb ovlivněných například jazzem nebo swingem. Další používanou technikou ve hře na basu je slap. Slap na kontrabas je styl, kdy se kromě drnkání struny prsty také strunami za pomoci dlaně pravé ruky pleská o hmatník, čímž vzniká zvuk podobný virblu (velmi zjednodušeně řečeno) a v podstatě tak basa částečně nahradí bicí nástroj.
Zásadními basisty byli nebo jsou Howard Watts alias Cedric Rainwater (člen legendární sestavy Blue Grass Boys a zakládající člen Foggy Mountain Boys), Tom Gray (basista prvních moderně bluegrassových kapel The Country Gentlemen a The Seldome Scene), Roy Huskey Jr. (výborně slapoval), Todd Phillips (nahrával legendární Bluegrass Alba, zároveň je to mandolinista, hrál s Davidem Grismanem a nahrál několik jazzových alb), Mark Schatz (rovněž multižánrový basista), John Cowan (baskytarista s rockovo-popovou minulostí, hlavní zpěvák skupiny New Grass Revival), s bluegrassovými hudebníky se občas objeví také kontrabasový virtuóz Edgar Meyer.

Dobro
Dobro (nebo také rezofonická kytara) je nástroj, který se do bluegrassové sestavy dostal až na konci padesátých let minulého století, a to díky Joshu Gravesovi a kapele Flatta a Scruggse The Foggy Mountain Boys. Zajímavé na něm z našeho pohledu je fakt, že první dobro zkonstruovali bratři Dopyerové (Ján, Rudolf, Emil), synové československého emigranta Jozefa Dopyery, v roce 1928 v Los Angeles. Také název tento nástroj nese podle jejich příjmení - DOpyera BROthers. Zásadní konstrukční změnou bylo umístění kovového rezonátoru do dřevěného korpusu pro zvýšení hlasitosti nástroje.
Na dobro se hraje třemi náprstky (podobně jako na bendžo) a železem, což je podlouhlý kovový předmět s jednou zaoblenou stranou. Tou se dotýká strun podobně jako kytarový bottle neck, s tím rozdílem, že struny na dobru jsou mnohem výše, takže se vůbec hmatníku při hře nedotýkají a pražce tak slouží pouze k orientaci. Na rozdíl od kytary se také na tento nástroj nehraje ve svislé poloze, ale v poloze "naplacato" se strunami nahoru. Dobro je laděno do akordu G Dur (G-H-d-g-h-d1), výjimečně do jiných akordů. Pro transpozici do méně obvyklých či špatně hratelných tónin se stejně jako u kytary a banja používá kapodastr. Obdobně jako na banjo se zde používají specifické roly (Josh Graves tuto techniku vyvinul při spolupráci se Scruggsem) a stejně jako u houslí se využívá efektu glissand a dlouhých tónů (zde sustainu).
Dobristů, které je možno považovat za zásadní, není mnoho, zato jejich přínos stylu a technice hry je obrovský. Jsou jimi již zmíněný "Uncle" Josh Graves, Mike Auldridge (první moderní dobrista, kapela Seldome Scene), Jerry Douglas (snad nejvýznamnější dobrista současnosti, nejvíce rozvinul techniku hry, hraje nejen bluegrass) a Rob Ickes (osobitý progresivní rukopis, rovněž multižánrový hudebník).

Zpěv
I když hlas není nástroj jako ostatní výše zmíněné, má ve zvuku bluegrassu nepostradatelnou roli, možná i tu nejdůležitější. Styl bluegrassového zpěvu vychází z high lonesome soundu (viz Téma měsíce 04/2008) ranných dob bluegrassu (Bill Monroe, Stanley Brothers aj.), byť vzhledem k rozdílným hlasovým dispozicím jsou vokální složky kapel dost rozdílné. To je také zásadním poznávacím znamením jednotlivých skupin, jelikož repertoár se mnohdy opakuje nebo je podobný a hráčské techniky jsou pro ne úplně zkušeného posluchače často také snadno zaměnitelné. Kromě zmíněných se svým hlasem do historie bluegrassu nesmazatelně zapsali Lester Flatt, Jimmy Martin, Ricky Skaggs (dříve také countryová hvězda) Hazel Dickens (jedna z nejvýznamnějších tradičně bluegrassových zpěvaček), Peter Rowan, Tony Rice, Dan Tyminski (ústřední píseň z filmu Bratříčku, kde jsi - Man of Constant Sorrow, jinak hit Ralpha Stanleyho), Alison Krauss (skvělá houslistka a zpěvačka, v poslední době spíš nebluegrassové projekty) a mnoho a mnoho dalších.

Psáno pro: časopis Muzikus 2008/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Bluegrassove-nastroje-prehled-nejtypictejsich-nastroju-ktere-muzete-v-bluegrassu-slyset~25~duben~2008/

Komentáře

celkový počet: 1

Jascha  dodatek

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.