přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýBlackmore´s Night - ve světle venkovských lamp

26.1.2007 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

Blackmore´s Night

Blackmore´s Night

Pro formaci Blackmere's Night, tedy kapelu v jejímž čele stojí ex-Deep Purple, kytarista Ritchie Blackmore a jeho žena, zpěvačka Candice Night, proběhlo jaro roku 2006 ve znamení nového studiového alba The Village Lanterne a následného koncertního turné. Tak jak je pro Blackmore's Night typické, je deska opět romantizovanou stylizací na pomezí popu, folku, rocku a renesanční hudby. Už před odstartováním turné, které mělo pražskou zastávku 30.dubna, zavítali Blackmore's Night do české metropole, aby tu novinářům ze střední a severní Evropy představili svou akustickou koncertní podobu a prohodili pár slov. O čem byla řeč se dvěma ústředními protagonisty prozrazují následující řádky.


Proč jste pro toto setkání a prezentaci nových písniček zvolili právě Prahu?
Candice:
Osobně považuji Prahu za jedno z nejúžasnějších měst, které jsem kdy navštívila. Cítím z tohoto místa úžasnou energii, ozvěny všech těch legend, neuvěřitelných příběhů, které tu potkávám na každém kroku. Fascinují mě domy, paláce, ulice, nadchne mě cikánská houslistka na rohu. Je to opravdu město, které mě plní úžasem.
Ritchie: Musím jedině souhlasit. Opravdu sem přijíždíme velice rádi a čerpáme odtud spoustu inspirace. Je to jedno z nejmagičtějších míst na světě, řekl bych, že tu nacházíme něco jako kreativitu z časů hippie. Kdykoliv sem přijedeme, cítíme tu podobné siločáry jako třeba ve Stonehenge. Kdykoliv jsme v Praze... vlastně nejen v Praze, ale v Čechách všeobecně, cítíme se velmi domácky, protože lidi tady jsou velmi umělecky vnímaví, nepropadají příliš trendům a módě jako třeba Američané. Nepotkáváme tu tolik lidí v basebalových čapkách, z čehož jsem šťastný. Naopak, je tu velká spousta lidí s dlouhými vlasy. Hudba, ze které vycházíme, ke které se obracíme, historicky pochází z této části Evropy z Čech, Maďarska, Německa. Je to hudba patnáctého století, která na mě velmi působí, velmi mě ovlivňuje.
Candice: Je až neuvěřitelné množství způsobů jak a odkud čerpat inspiraci, a je to velmi individuální pro každou jednotlivou písničku. Jsou to různé nápady, které postupně přicházejí. Už když ráno vstaneme a začneme hrát na kytary a zvonečky, objevují se melodie, nápady na aranžmá, věci, které má člověk jako muzikant posbírané a uložené v krvi.

Vaše hudba programově vychází z hudby středověké. Co byste asi dělali, kdybyste v té době skutečně žili?
Ritchie:
Myslím si, že bych nejspíš byl kouzelníkem.
Candice: Já bych byla nějaká prostá venkovská holka. Všichni sní o tom, že by byli králové, vládci, královny, mě je daleko bližší takový přirozený život, který čerpá sílu z přírody, ze stromů a luk. Žádná šeď velkoměsta, betonu a mrakodrapů.

Ritchie, otázka speciálně pro tebe, jaké vnímáš zásadní rozdíly ve hraní na akustickou a elektrickou kytaru?
Ritchie:
Na tuhle otázku je složité odpovědět, ale řekl bych to asi tak, že hrát na akustiku je něco jako být na jevišti ve spodním prádle. Akustika znamená obnažený krátký tón. Nemůžeš se opřít o dlouhý tón elektrické kytary, sustain, zesilovač... Akustická kytara je prostě náročnější, ale je to výzva a já mám výzvy rád. Krom toho to pro mě znamená i pečovat o nehty a lakovat si je, aby mé hraní vydržely.

Dokážeš nějakým způsobem definovat svůj vztah ke kytaře jako nástroji?
Ritchie:
Je to můj velice dobrý přítel, je se mnou v dobrých i špatných časech, i když musím přiznat, že jsou chvíle, kdy se hádáme. Ovšem dobré na kytaře je, že neodmlouvá. Má takovou náladu jakou mám v té chvíli já a jakou do ní vložím. Ve skutečnosti je to tak, že když z kytary nic necítím, není to vina její, ale moje, protože jsem do ní asi nic nevložil.

Říkal jsi, že kytara je tvůj přítel. Která z tvých kytar je přítel nejlepší, je to stratocaster?
Ritchie:
Ne, strat to není. Dokonce jsem v opilosti jednoho rozbil. Strat je zvíře, je agresivní, řve jako lev, ale já mám poslední dobou blíž k akustickým kytarám. Akustika je mnohem členitější a barvitější.

Na jevištích jsi strávil na čtyři desítky let, pociťuješ ještě někdy něco jako trému a nervozitu?
Ritchie:
Jsem v podstatě člověk, který je vždycky nervózní. Jsem nervózní pokaždé, když mám hrát před lidmi. Je to tím, že jako člověk jsem už svým založením nervózní, a to odjakživa. Jsem nervózní tváří v tvář fotoaparátům, lidem... jsem už prostě takový.

Psáno pro: časopis Muzikus 2006/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Blackmores-Night-ve-svetle-venkovskych-lamp~26~leden~2007/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.