přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýBig band II - něco o aranžování

29.6.2008 | Autor: Slávek Glaser | sekce: pro muzikanty - články

Big band II - něco o aranžování

Big band II - něco o aranžování

V minulém čísle Muzikusu jsem psal hlavně o tom, jak to v takové velké kapele chodí, tentokrát bych vám rád aspoň trochu přiblížil problematiku psaní a aranžování not pro takovou kapelu.

Narozdíl od malých několikačlenných kapel, kde tvorba nové písně probíhá často tak, že se muzikanti sejdou na zkoušce, někdo přinese nápad, zahraje ho a ostatní se pak přidávají a rozvíjejí ho, v takovéhle velké kapele musí mít všechno dost přesný řád. Pro jednotlivé skladby jsou přesná aranžmá, kapelník má nebo měl by mít partituru a každý hráč svůj vlastní part, kde je všechno vypsané, včetně frázování, které musí být v jednotlivých sekcích stejné, dynamiky apod. Aranžér navíc musí znát dobře nejen rozsahy jednotlivých nástrojů, ale hlavně technické možnosti hráčů, kteří mají danou věc hrát. V následujících řádcích se pokusím trochu podchytit, na co si při psaní dát v jednotlivých sekcích pozor nebo jak co napsat. V tomto článku samozřejmě nelze probrat problematiku aranžování celou, na to tu není prostor, ani se k tomu necítím dostatečně kompetentní. Pokud byste se přesto chtěli dozvědět mnohem víc, doporučuji například knihu Základy aranžování moderní populární hudby od Vlastimila Hály.

Rytmika
Rytmická sekce čítá bicí, kontrabas nebo basovou kytaru, piano, kytaru, eventuálně perkuse. Jelikož, jak jsem už psal výše, aranžmá pro big band jsou propracovaná, je potřeba dost přesně vypsat i bicí. Samozřejmě se většinou nevypisují breaky nebo sóla, ale často je potřeba, aby bubeník hrál v určitém místě stejný rytmus s dechy, a ten se tudíž musí vypsat (viz ukázka partu bicích na CD). Od hráče na kontrabas nebo baskytaru se očekává, že bude znát "kuličky". Opět platí to, co u bicích, a sice, že jsou v jeho partu důležitá místa, kde musí hrát daný rytmus a noty společně s dechy. Jinak samozřejmě hraje většinou walking bas (u swingu) nebo jiný rytmus podle druhu skladby, který jde až na těch pár míst celou písničku stejně a který se dá hrát ze značek, pokud je aranžér do partu napsal a pokud nevyžaduje přesnou basovou linku, kterou sám vymyslel a je na ní pyšný. Nejlepší je napsat do partu jak noty, tak značky, aby si mohl basák vybrat, podle čeho bude které místo hrát. Kytarový part se samozřejmě píše ve značkách, kde je naznačený rytmus, ale opět mohou být v partu místa vypsaná v "kuličkách", kdy hraje kytarista s celou kapelou stejný rytmus (to je celkem efektní). Piano se píše buď jen ve značkách jako kytara, s tím, že některé vyhrávky se vypisují, nebo se píše v notách i značkách najednou, případně v kombinaci někde značky, někde noty. Rytmus se buď vypíše nebo se nechává na pianistovi. Co se týče hraní akordových značek, v big bandu je potřeba, aby hráči na piano a na kytaru hráli značky poměrně dost přesně, takže například, když je v notách značka C7, tak většinou nelze zahrát třeba C9?(5?), protože to pak nejde dohromady s dechy (nehledě k tomu, že oba hráči musí samozřejmě hrát stejný akord). A stejně tak zase naopak, když aranžér do not napíše nějaký alterovaný akord, je to zřejmě proto, že koresponduje s melodií v nějaké sekci, a hráči rytmické sekce by to měli respektovat a zahrát ho přesně. Pokud se týká perkusních nástrojů, tam by samozřejmě aranžér měl vypsat, kde má perkusista na co hrát.

Trombony
Ty jsou v plném obsazení big bandu čtyři. Jsou takovou nejméně pohyblivou dechovou sekcí a většinou plní hlavně harmonickou funkci. Při psaní trombonů je potřeba vyvarovat se krajním polohám (trombon má běžně užívaný rozsah od E do b1, basový trombon, který má o něco větší korpus, má rozsah směrem dolů až do kontra B) a rychlé výměně poloh snižce, kterých je sedm. Na každé poloze jdou zahrát jiné tóny, na první poloze se ozývá tón B a jeho vrchní alikvoty, další polohy klesají po půltónech až k tónu E. Ve vyšší poloze ale hráč může volit z více možností, na kterou polohu daný tón (alikvotu) zahrát. Tóny v nízké poloze lze hrát jen v silné dynamice. Velmi efektní je na trombony glissando, nejlépe se ozývá mezi tóny vzdálenými od sebe aspoň dvě polohy. Trombony se notují v basovém klíči, tak jak znějí.

Trubky
Trubka je v B ladění, tedy píše se o tón výš než zní. Běžně užívaný psaný rozsah je od fis do c3, nicméně nízké tóny nezní moc hezky a moc se nepoužívají. Nejběžnější je použití v jedno a dvoučárkované oktávě, kde zní trubka jasně a ostře. Pokud chce aranžér psát nad c3, je dobré, aby věděl, jaký rozsah má jeho první trumpetista. Jsou hráči, kteří hrají běžně do g3 i výše, ale jsou také hráči, kteří mají problém i s c3. Ať tak či tak, vysokých tónů je třeba užívat poměrně střídmě a pamatovat na možnost odsazení a oddechu, protože vydržet hrát na trubku je problémem kvůli nátisku. Při hře sekce trubek je efektní občas využívat dusítek, která mění barvu nástroje a kterých je celá řada. Do partu je pak vždy třeba dané místo označit slovem muted nebo con sordino, případně přímo názvem konkrétního dusítka, návrat k normální hře se značí open nebo senza sordino. Nejjednodušším dusítkem je zakrytí roztrubu nástroje dlaní. Trubky se píší buď v úzké poloze v rozmezí jedné oktávy, případně v unisonu, nebo ve dvou oktávách. V big bandu jsou dominující dechovou sekcí.

Saxofony
Saxofonů je v big bandu obvykle pět (dvě altky, dva tenory a barytonsaxofon). Jsou laděné v Eb (alt + baryton) a v B (tenor, eventuálně sopránsaxofon) a všechny mají stejný psaný rozsah od malého b do f3. Ale altku transponujeme o velkou sextu výš, než zní, tenor o velkou nónu výš a baryton o oktávu a velkou sextu výš.Na saxofony se dobře hrají běhy, akordové rozklady i skoky a jsou sekcí, která si (kromě rytmiky) v big bandových aranžmá nejvíce zahraje. U saxofonů se dá celkem bez problému využívat celý rozsah, jen nejnižší tóny je obtížné zahrát ve slabé dynamice a rychle za sebou. Spousta saxofonistů se dokáže přefukováním dostat i nad f3, ale není dobré takové vysoké noty psát do sekce, spíš se využívají v sólech. Saxofony se v sekci běžně píšou do střední polohy, často tak, že první altka a baryton jsou v oktávě a ostatní vyplňují mezeru mezi nimi, nebo tak, že baryton hraje nezávisle na ostatních rytmus s trombony. Saxofonisté často umějí hrát taky na klarinet nebo na příčnou flétnu. Je hezké a zvukově zajímavé, když někteří hráči nástroj v některých skladbách prostřídají.

Partitura
Je obvykle sestavená tak, že odshora jsou saxofony (1. altka, 2. altka, 1. tenor, 2. tenor a baryton), trubky, trombony, pak vokál, pokud je ve skladbě, a pod ním rytmika - kytara, piano, basa a bicí. Jednotlivé nástroje se v drtivé většině případů píší rovnou v jejich ladění. V partituře a potažmo v partech by neměly chybět některé důležité údaje, jako například na začátku tempo a charakter skladby, aby hráči věděli, zda se osminy swingují nebo hrají rovně. Dále samozřejmě nesmí chybět dynamika, která je pro konečný úspěšný výsledek velmi důležitá. Tu musí kapelník vyžadovat a hlídat a neustále připomínat, protože hráči na ni často zapomínají. A v neposlední řadě by tu nemělo chybět frázování, které je ale bohužel nejednotné a každý aranžér ho píše trochu jinak. Většinou pak záleží na domluvě v kapele, jak se které místo bude hrát.
Doufám, že v tomto krátkém průstřelu úskalími aranžování pro big band jste našli aspoň něco, co vás zaujalo nebo co vám pomůže ve vaší práci. Bohužel je toho mnohem víc, co by člověk měl vědět, ale zde se znovu odvolávám k další hudební literatuře. Ale nejlepší cestou stejně je, všechno si sám vyzkoušet.

Psáno pro: časopis Muzikus 2007/12

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Big-band-II-neco-o-aranzovani~29~cerven~2008/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.