Beat Generation XIV. - Swingující Holanďan

Mick Trucker
Mick Trucker

Je jasná věc, že zemí hardrocku je Anglie, tak řečená stará dobrá. Tam hardrock vznikl, tam prošel svojí vrcholnou érou a tam také zanikl. Druhé místo tohoto světového rockového poháru by pak mohly obsadit státy, tak nazývané Spojené. Proč mohly? Protože odpověď zde není už zdaleka tak jednoznačná. Amerika je zemí jazzu, rock'n'rollu, blues a taky N. Y. intelektuálů, ale pokud jde o pravý nefalšovaný hardrock, je to jako hledat štěnice v letadle čínského prezidenta. Najdou se, ale dá to práci a nikdo neví, kde se vlastně vzaly. Vzhledem k velikosti Ameriky a množství kapel toho však i po průchodu tím nejjemnějším sítem zbývá pořád ještě dost. Komu ovšem přidělit bronzovou sošku Jimiho, neboli hardrockového Oscara?

 

Na třetí místo je totiž nominovaných hned několik a výběr není vůbec jednoduchý. Tak třeba Kanada: skvělí Rush, kteří na první desce - ještě než propadli rockovým eposům se spádem filmu Titanic v nesestříhané verzi - hráli skutečný a ryzí hardrock. Potom je tu samozřejmě sdružení lesního dělnictva B. T. O. s jejich opravdu zemitým pojetím rocku, anebo třeba pozdně hardrocková záležitost Triumph. A spousta dalších. A co Německo? Nenechte se zmást postpneumatickou hudební scénou Bierfestu, kde se s citlivostí eintopfu vlastní snoubí bavorské jódlovačky s pozůstatky útočné hudební divize wehrmachtu a echte amerikanische cowboymusik, a zkuste se přenést do let, kdy dálnice brázdil experimentální Mercedes C-111 s rotačním motorem a z jeho přehrávače zněly neméně experimentální kapely kalibru geniálního hauptjazzrockkomanda Lucifer's Friend.

O francouzském hardrocku, přiznám se, toho moc nevím. Ale na základě předpokladu, že to, co vzniklo v Anglii, nemůže uspět ve Francii, dovolím si galského kohouta z nároku na třetí místo vyloučit.

Je tu ovšem ještě jeden kandidát, na kterého se nesmí zapomenout - Holandsko.

 

Holandsko bylo v sedmdesátých letech skutečně jednou z hudebních velmocí. Rockové kapely tehdy mohly být - spolu s tulipány, obrázky větrných mlýnů a reprodukcemi onoho "mazala", kterému se nepodařilo prodat jediný obraz - tím nejlepším vývozním artiklem Nizozemí. Samozřejmě za předpokladu, že by se jejich managementu věnoval někdo s takovou důsledností a urputností, jako to činil například Peter Grant s Led Zeppelin. Nicméně se tak nedělo, a tak byla většina holandských kapel populárnější spíše směrem napravo od The Wall, a jejich desky, místo aby vycházely u EMI, byly licenčně vydávány u takových velikánů gramofonového průmyslu jako například firmy Polskie nagrania. Komu nevadila zvuková charakteristika kmitočtově uzpůsobená sluchu lachtana, ten si však přišel na své. Hudební kvalita totiž často předčila i mnohé z anglických či amerických kolegů, kteří prošli důsledným mýtizačním procesem.

Mezi ty známější z neznámých patřili: Golden Earring (rock á la Free), Ekseption (jazzrock á la Nice) a Livin' Blues (blues á la Livin' Blues).

V Beat Generation se postupně podíváme na všechny tři, začneme tou posledně jmenovanou.

 

Livin' Blues vznikli, jako každá dobrá kapela, koncem šedesátých let, konkrétně roku 67. Zakladatelem kapely a její hlavní a současně jedinou hvězdou byl kytarista Ted Oberg, jehož hudební kvality převyšovaly součet schopností všech ostatních po umocnění na čtvrtou. Člověk nemusí nutně disponovat kombinačními schopnostmi sira AC/Doyla, aby dokázal odvodit, proč kapela v následujícím období připomínala ze všeho nejvíce motel poblíž Route 66 v čase vrcholící turistické sezóny. Nicméně, ač se sestava zcela neustálila nikdy, po jisté době došlo ke konsolidaci hráčských dovedností. Když vezmeme v úvahu, že měřítkem této úrovně byl právě Oberg, je jasné, že šlo o muzikanty skutečně vysokých kvalit. Jedním z nich byl i bubeník Jacob van Heiningen.

V mém osobním žebříčku se van Heiningen určitě vejde do Top Ten a v jistých směrech bych se ho dokonce nebál zařadit mezi prvních pět. Pokud mluvím o "jistých směrech", pak jedním z nich je zcela jednoznačně zvuk, kterému by asi nejlépe sedělo mírně gastronomické označení "nejvybranější". Jinak řečeno: sound abnormálně čistý, prostý všech nepatřičných rezonancí, přitom však mohutný a dunivý, navíc disponující výrazným prvotním atakem. Vzájemné sladění všech bubnů, zejména pak kotlů, jichž používal Heiningen víc než dost (abych byl zcela přesný: množství větší než velké), lze stěží nazvat jinak než jako obdivuhodné.

Velký buben byl u van Heiningena zvukově poměrně v pozadí, na dnešní poměry téměř utajen. Byla to však volba cílená, odpovídající soundu kapely, zvuku zbytku soupravy a koneckonců i způsobu hry. V nahrávkách drum'n 'bass nebo v pochodové kapele rakousko-uherské armády by se Heiningen asi moc neprosadil, pro Livin' Blues to však bylo ideální. Malý buben, pokud jde o průraznost, je pravým opakem. Jeho atak je vskutku monstrózní, přičemž kvalita a charakter zvuku jsou z těch nejlepších, co jsem kdy slyšel.

Zkrátka a dobře: po zvukové stránce představuje van Heiningenova souprava de facto vrchol toho, co se dá z bicích dostat.

Sound je samozřejmě jen jednou stránkou; tou méně důležitou. Podstatnějším faktorem je bezesporu samotná hra. V tomto případě nás ale žádné velké překvapení nečeká. Heiningenova hra je stejně precizní jako zvuk jeho soupravy, vyznačuje se skvělým frázováním, to vše okořeněno dokonale odlehčeným a dynamickým úderem.

(Tenhle typ rytmického cítění se bohužel z rocku postupem času vytrácel, až byl na znamení konečného vítězství nahrazen unifikovanou metalizační těžkopádností, takže termín "že to skvěle šlape" prakticky ztratil význam, leda by snad byla řeč o kráčejícím exkavátoru.)

Za poslech i hlubší studium určitě stojí obě desky, vydané kromě originální edice i ve zmíněné licencji polske. Zvláštní pozornost si přitom zaslouží skladby Wonder z živého alba a titulní Blue Breeze z alba studiového. V těchto skladbách je velmi dobře patrná jak skvělá technika, tak i ono perfektní rytmické cítění. Přesto si troufám tvrdit, že ani jedno z toho pořád ještě není tím hlavním, oč tu běží. Tím nejdůležitějším je totiž způsob začlenění bicích do skladby a vlastní "aranžmá" hry. A v tom jsou bicí u Livin' Blues skutečně vysokou školou. Dokonale vyvážený kontrast relativně prostého doprovodu, doplněného však o různé drobné vyhrávky, s výraznými breaky na těch správných místech. Dynamika. Souhra s basou, ne však ve smyslu triviálního kopírování její rytmické linky. Swingující rytmus. Invence. Zkrátka a dobře využití bicích jako plnohodnotného hudebního nástroje.

Tak tohle je Jacob van Heiningen.

 

Pokud by tedy o třetím místě hardrockového mistrovství světa 1900-2000 měly rozhodnout bicí, pak by ho určitě získalo Holandsko. A proč vlastně až třetí...?

Stěžejní desky:

Live - 1975

Blue Breeze - 1976

Psáno pro časopis Muzikus